„Inspirující řeč," ozvalo se odněkud. Věděla jsem, že to pronesl Logan. Nic jsem na to neřekla. Sasha se netvářil, že by něco slyšel, ale ještě, aby tomu bylo naopak. Nakonec jsem se se Sashou rozloučila, a přes všechny jeho obavy, zda to zvládnu, jsem se sama vydala domů.

A když říkám sama, myslím tím naprosto sama. Logan se mnou nešel, což jsem vycítila. Jeho vliv byl menší, než včera, ale stále ne tak malý, abych se cítila ve své kůži.

Doma jsem typicky zalezla do svého pokoje. Najednou jsem netušila, co dělat. Logan byl kdovíkde a já bez něj překvapivě neumírala. Najednou jsem mohla žít.

A netušila, co mám se svým životem dělat.

Pohlédla jsem z okna; stmívalo se.

A tak jsem šla spát.

Ráno jsem se probudila velice brzy. Logan tu stále nebyl, aspoň ne viditelný. Cítila jsem se dobře, ale nebyl tu. A to byl čtvrtek. Říkal, že je možné, aby nadobro zmizel v pátek, ale ve čtvrtek sotva. Navíc by mi rozhodně nebylo tak dobře, kdyby tu nebyl. Byla jsem zmatená. Rozhodla jsem se, že dnes už půjdu do školy, abych se měla jak rozptýlit.

Ušklíbla jsem se nad svou vlastní myšlenkou. To bylo snad poprvé, co jsem uvažovala tímto stylem. Přesto jsem se nakonec zvedla, oblékla a vydala se k té prokleté budově. Rose na mě nikde poblíž nečekala. Logicky. Myslela si, že budu chybět i dnes. Popravdě to byla ona, kdo mi chyběl. Dlouho jsme se neviděly a já si začala uvědomovat, jak moc pro mě znamená. Víc, než jsem si byla kdy předtím ochotna připustit.

Pomalým krokem jsem se přibližovala k učebně, ve které jsem měla strávit první hodinu. Byla jsem tu na můj vkus celkem brzy. Tedy... za pár minut se začínalo, ale na mě to zkrátka bylo i tak velice dobré.

Rose seděla vzadu, oblečená celá v černém, a nehty obarvenými na černo klepala do mobilu a někomu očividně psala. Všimla jsem si, že má ve vlasech tmavě fialové melíry. Posadila jsem se beze slova vedle ní.

„Sadie!" vyhrkla blondýnka, jakmile mě spatřila. „Chyběla jsi mi."

„Děláš, jako kdybych byla roky v kómatu," ušklíbla jsem se, ale přitom za její slova byla vděčná.

„Prosímtě," převrátila Rose oči uraženě, ale pak se uculila jako andílek. „Říkej si o tom, co chceš, ale myslela jsem to vážně."

Jen jsem se na ni usmála. Hodina začala.

Po dni, který utekl až překvapivě rychle a bez větších problémů, jsem Rose odvlekla do obchoďáku. Chtěla jsem dělat všechno, jen ne se vracet domů. Bála jsem se, co tam na mě čeká. Zároveň jsem ale věděla, že tomu nemůžu utíkat věčně.