Sedět u táboráku plného naprosto cizích lidí byl odjakživa můj sen. Kecám. Byla to hrůza a jediné, co tu hrůzu mírnilo byl fakt, že jsem tam byla se Sashou.

Logan byl ode mě daleko. Zmohla jsem se jen na to sedět u ohně. Přes teplo, které z něj šlo, jsem se třásla.

„Tobě je zima?" optal se statostlivě Sasha. „Počkej." Začal si svlékat bundu.

Jak klišé. Neměla jsem sílu mu odporovat, že mi bunda nepomůže, na to jsem byla moc znavená. Přesto na mě jeho gesto udělalo dojem.

„No ne, Sasha má novou holku!" vypíska černovláska s piercingem v nosu stojící opodál.

Sasha na to nic neříkal. Můj tázavý pohled pochopil správně. „Víš, nemůžu to potvrdit, ale ani to nechci vyvracet."

Sklopila jsem zrak. Bylo toho na mě příliš. Omdlela jsem.

Probrala jsem se až ve mně dost dobře známé chatě. To jsem byla mimo tak dlouho? Vyhlédla jsem z okna a spatřila, že je stále stejně. Že by odtamtud Sasha kvůli mně odjel?

Všechno se odehrávalo strašně rychle. A až teď jsem si uvědomila, že se cítím až překvapivě dobře. Někde tu byl Logan.

„Logane?" šeptla jsem tiše.

Žádná odpověď. Jak jinak. Zcela jistě trucoval.

„Sadie?" trhla jsem sebou. Za mnou byl Sasha. A jelikož jsem ho neslyšela přicházet, nejspíš tu byl celou dobu.

„Koho jsi to volala?" zajímal se dredatý Ukrajinec.

„Tebe," zamumlala jsem. „Chtěla jsem ti říct, že už jsem se probrala."

Povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Nevěš mi bulíky na nos, Sadie. Slyšel jsem tě. Volala jsi Logana."

Sklopila jsem zrak. Došlo mi, že je zbytečné se mu to snažit vymluvit. Ale stejně...

„Proč se teda ptáš, když to víš?" odsekla jsem.

Zasmál se mému naštvání. „Chtěl jsem vědět, jestli mi povíš pravdu nebo zalžeš."

Zastyděla jsem se. Teď si o mně určitě myslí, že jsem lhářka a nevážím si ho natolik, abych mu říkala pravdu.

„Měla bys na Logana zapomenout," pověděl Sasha do ticha. „Už tu s námi není."

„Ale je," protestovala jsem. „Cítím ho."

Sasha mi věnoval dlouhý pohled. Soustředěně zíral do mých očí a uvažoval. „Hmm. Podívej se, Sadie. Já měl mladší sestru, jmenovala se Vera. Zemřela, když mi bylo deset. Jí tehdy bylo šest. Zjevovala se mi. Připadala mi jako živá, i když... i když byla mrtvá. Věděl jsem, že není živá, ale bylo tak těžké na to zapomenout, když stála přímo přede mnou a smála se. Musel jsem si ale uvědomit, že je to jen blud. Že už tu není a že by její duše měla dostat klidu. Přestal jsem si jí všímat, i když mě to bolelo, myslel jsem na to, že je mrtvá. Šel jsem na hřbitov, a dal jí na hrob květiny. V kostele jsem ae z ni pomodlil. Zmizela. Chápu, jak na tom jsi, Sadie. Udělej prosím to samé."

Jen jsem si povzdechla. Kdyby jen Sasha tušil...