Chtěla jsem už jít domů, ale Logan se mnou nějak odmítal jít. Poletoval po svém pokoji a řval. Rozhodla jsem se, že odejdu. Musí vidět, že ho nepotřebuju. Že přes všechnu bolest dokážu přežít bez něj a jeho síly.

Rozloučila jsem se s jeho matkou a radši jí pověděla, že už tu Logan není. Nechtěla jsem ji dělat ještě smutnější, než teď byla.

Venku pršelo. Ušla jsem pár desítek metrů a pak se schovala pod autobusovou zastávku, kde jsem si zapálila. Bylo mi mizerně, a s každým krokem od Logana a jeho domu jsem pociťovala vliv jeho síly. Zatím jsem to zvládala, ale příjemné to rozhodně nebylo.

Už ale zbývaly jen dva dny. Dva dny, než nadobro zmizí. Dva dny, a vše bude zase při starém. I když... při starém? Od jeho smrti tu byl stále. Sáhla jsem si do kapsy a nahmatala tlustý napůl potrhaný zápisník. Nakonec jsem si ho vzala s sebou. Byla to nakonec jediná věc, která mi po něm zbude.

„Sadie? Ty někam jedeš?"

Zvedla jsem zrak. Usmíval se na mě napůl promoklý Sasha. Z dredů mu stékaly pramínky vody a v ruce svíral batoh.

„Ne," zamumlala jsem. „Jen... tak čekám."

„Na co?"

„Na sobotu."

Na nic se neptal. Jen mě pevně objal a ač mě trochu smočil, neměla jsem mu to za zlé.

„Jsem rád, že sis nic neudělala. Když jsi nepřišla do školy, bál jsem se o tebe. Snažím se respektovat rozhodnutí, že se chce někdo zabít, ale... k tobě mi to nesedělo. Neznělo to od tebe upřímně. A navíc..."

Sasha větu nedokončil. Tázavě jsem na něj pohlédla a naznačila mu, aby pokračoval.

„A navíc tě mám rád," dodal.

„Já tebe taky," zamumlala jsem. Nebyla jsem příliš zvyklá projevovat své pocity. Navíc jsem byla značně ve stresu z Logana.

„Nechceš jet se mnou?" optal se dredatý Ukrajinec. „Jedu za přáteli, budeme dělat táborák. Tedy snad ho budeme dělat, pokud se vyjasní."

Přikývla jsem. Autobus jako na zavolenou v ten moment přijel. Nastoupila jsem společně se Sashou. Sedli jsme si vedle sebe a já zničeně oddechovala. Autobus jel dost rychle a očividně také dost daleko od Logana.

„Vstávej, Sadie, vystupujeme!"

Probrala jsem se. Chvíli jsem netušila, kde to jsem, a s kým jsem, ale jakmile jsem spatřila Sashu, bylo mi vše jasné. Také mi bylo jasné, že jsem neusnula, ale omdlela. Ale tohle jsem mu nehodlala říkat. Opatrně jsem se zvedla a šla z autobusu za ním. Cítila jsem se zatraceně slabá a bez energie. Ale pokračovala jsem v chůzi. Nic jiného mi ostatně ani nezbývalo.