„Sadie, ty se někam chystáš?" optala se mě mamka ráno. Musela jsem se ironicky ušklíbnout. Nikdy se nezajímá a zrovna dneska má zájem mě řešit. Jako na potvoru.

„Budeme psát test a Rose slíbila, že mi ho před hodinou ještě vysvětlí," pověděla jsem.

„Fajn," odvětila mamka. „Tak se měj."

„Díky. Padám," rozloučila jsem se a zabouchla za sebou dveře. Jít o dvacet minut dřív do školy pro mě bylo utrpení. Ale Logan mi nedal jinou možnost. Možná tak trochu tušil, že se z toho budu chtít vykroutit anebo to nechat na jindy, a proto si začal velice brzy ráno zpívat a pokřikovat jakékoliv blbosti, jen abych se vzbudila. A nepřestával, ani když jsem už byla vzhůru. Teprve tendy, když jsem se celá zlámaná zvedla z postele, zavřel tu svoji škodolibou hubu a pozoroval, jak se stylem zombie dobývám do koupelny.

Venku byla strašná zima a ještě k tomu mrholilo. Logan si nemohl vybrat horší den. Ten parchant. Vím, že jsme se domluvili předem, ale... když je takhle? Normální člověk by to odložil. Ale Logan není normální. Ani člověk. Je to zatracený zkurvený démon, který se vydává za nevinného ducha a chce mě donutit k sebvraždě. Nasrat. Však to budu já, kdo se mu na konci totohle všeho vysměje a navždy se s ním rozloučí.

Od pusy mi šel kouř, ačkoliv jsem nekouřila. Až taková byla zima. Ani jsem si zakouřit nechtěla, protože kdybych vystrčila ruce z kapes kabátu, tak mi snad zmrznou. Příšerná situace.

Pomalu jsem se blížila ke škole, kde už čekalo pár skupinek studentů. Věděla jsem, kde stávají školní fetky, tak jsem se k tomu místu vydala. Ostatní po mně vrhali podivné pohledy, ale tomu se nebylo proč divit. Málokdo se k nim vydal dobrovolně.

Fetky se opíraly o zeď budovy, pár z nich pokuřovalo cígo, pár z nich jointa a někteří se bavili a kroutili takovým způsobem, že bylo zcela jasné, že v sobě mají pořádnou lajnu pervitinu.

„Čau," pozdravila jsem je. Někteří něco zamumlali, další přikývli a jiní nereagovali vůbec.

„Sadie? Co tady do prdele děláš?" Uslyšet známý hlas mě zarazilo. A asi to na mně bylo dost vidět.

„A co tu děláš ty, Sasho?"

„Žiju. Přežívám," pokrčil rameny dredatý Ukrajinec. Nevypadal sjetě, jenom trochu zhuleně.

Přistoupila jsem k němu a sykla, aby to neslyšeli ostatní: „Ty v něčem jedeš?"

Zavrtěl hlavou. „Tvrdé drogy jsou pro mě tabu. Neboj se. A taky se nezajímej, vždyť se se mnou ani nebavíš."

Logan stál ode mě celkem daleko, a tak jsem si mohla dovolit zamumlat aspoň pár upřímných slov.

„Ale záleží mi na tobě, Sasho. I když to tak nevypadá, ale záleží. A to moc."