Když jsme ode mě s Rose odcházely, taťka si mě měřil nespokojeným pohledem. Vím, co si říkal. Taková hezká holka to byla, a co se s ní stalo... Tím myslím Rose. Pochybuju, že by si to říkal o mně.

„Tak kam jdeme?" optala se mě zvědavě.

„Myslím, že obchoďák zatím bude stačit. I tam se dají vyhrabat fajn kousky. Je pravda, že některé oblečky kupuju přes internet, ale na tmavé stíny, linky, světlý makeup a pár černých hadrů bude obchoďák dostačující."

Rose nadšeně přikývla a následovala mě. Tu proměnu si neskutečně užívala. A já? Já jsem se cítila jako ty stylistky a módní poradkyně z pořádů o lidech, kteří na sebe navlečou klidně pytel na odpadky, když je ve slevě, a vůbec neřeší, jak vypadají. Vždycky mi tyhle pořady přišly celkem povrchní, a nejednou tam z hezkého člověka udělaly totální zrůdu. Ale Rose... ta vypadala dobře. Podle mě mnohem lépe než předtím. Vždycky se mi zdálo, že se za ní otáčí většina kluků a chlapů, ale teď se otáčely i ženské. Holt takhle vypadala ještě víc sexy.

Na jednu stranu jsem jí to přála, na tu druhou žárlila. Ona to ve svém nadšení nepoznala, ale Logan se na mě každou chvíli podíval pohledem, který naznačoval, že jsem to pěkně posrala. Že jsem s tou proměnou neměla souhlasit a měli jsme se všichni společně dívat na South Park. Jenže South Park nikdy nevyřeší všechny naše problémy v životě. Bohužel.

V obchoďáku jsme strávily asi dvě hodiny. Rose nad vším vzdychala a óchala, až jsem občas musela převracet očima. Bude těžké si zvyknout na její novou image, tak aspoň že chování nezměnila. Pak už bych ji skutečně nepoznala.

„Tyhle šaty jsou boží," vyhrkla a ukázala na opravdu nádherné šaty v krvavě rudé barvě. Byly jednoduché, ale přesto působily záhadným a svůdným dojmem. Cena však působila různě, jen ne dobře.

„Vzala jsem si s sebou hodně peněz," promluvila nakonec Rose nejistě.

„Vážně je chceš?"

„Vážně," pověděla, ale vypadalo to, že musí přesvědčovat sama sebe. Nakonec ale polkla a přikývla. „Jasně. Beru je."

S šaty a dvěmi dalšími taškami oblečení a šminků jsme se rozloučily. Rose se vydala domů a já taky. Už se začínalo stmívat a nebýt Logana, měla bych nahnáno. Když byl ještě naživu, chodili jsme spolu večer ven, vždycky se někam zašili a užívali si. Teď jsem nad tím jen mohla smutně povzdechnout.

„Co je?" zeptal se Logan.

„Ale nic." Jak typická věta. Neměla jsem náladu se o tom bavit. Jen jsem si zapálila cigaretu, která ve tmě svítila jako malý plamínek naděje. Což zní dost poeticky a ještě víc dementně, ale taková nakonec byla i moje současná nálada.

Pokračovala jsem znaveně v cestě domů. Logan mi šel v patách a vše okolo nás zakrývala černočerná tma.