„Máte to tu hezký," pověděla Rose ze slušnosti. Bylo mi ale jasné, že si to ve skutečnosti nemyslí. Nemyslela jsem si to ani já.

„Dík," zamumlala jsem, ale to už se z obývacího pokoje vyřítil taťka a obdaroval Rose zářivým úsměvem.

„Zdravím. Ty musíš být Sadiina kamarádka. Sadie mi o tobě říkala. Já jsem Richard, otec."

„Ano, jsem to já," řekla Rose a uchichtla se.

„Těší mě," odvětil táta a zasmál se. „Sadie mi tě popisovala, ale netušil jsem, že jsi až tak hezká holka."

Vůbec se mi nelíbilo, kam se tohle schylovalo.

„Tati!" zamračila jsem se a popadla blondýnku za ruku. „Jdeme do mého pokoje, pojď."

Než se Rose nadála, ocitla se v černé místnosti vybavené nábytkem a věcmi podobné barvy.

„Tady bych neusla," pověděla zamyšleně a pohlédla na plakát metalové kapely, který jsem měla na stěně.

„Hmm," zabručela jsem a otevřela okno. Bylo mi celkem teplo. A taky jsem si uvědomila, že vlastně nevím, co tady budeme dělat.

Rose to však zachránila. „Co kdybys mě zkusila namalovat svým stylem? Abych sem víc zapadla, chápeš. A taky kdybych si zkusila nějaké to tvoje oblečení..."

Souhlasila jsem. Blondýnka ze sebe tedy shodila hadry a odhalila tak svou bezkonkurenční postavu. Bylo vidět, že nelhala, když mi říkala, že sem tam zajde do fitka.

Logan ale vypadal, že ho Rose ani v nejmenším nezajímala. Sledoval South Park, který jsem mu před chvílí zapla a Rose namluvila, že si ho poustím jako kulisu.

Rose si nakonec vybrala černou, lehce průsvitnou halenku a sukni stejné barvy. Na nohy si navlékla síťované podkolenky a dlouhé černé podpatky, které jsem na sobě měla tak jednou v životě.

Blond vlasy doplnila o rudé připínací melíry a na uši si dala dlouhé tmavé gotické naušnice, které vypadaly jako ze starých dob. A já se konečně mohla vrhnout na makeup.

Nejprve jsem ji na obličej dala velice světlý pudr a pak jí udělala stíny - jak jinak než černé. Následovaly linky a husté nalepovací řasy. Na rty jsem jí dala temně rudou rtěnku, která to vše doladila k dokonalosti.

„Vypadáš dokonale," pověděla jsem a myslela to zcela upřímně. Tahle Rose byla úplně jiná, než ta, kterou jsem znala. Víc temná, tajemná a nedostupná. Podala jsem Rose zrcátko, aby se mohla podívat taky.

„Wow," vypískla nadšeně.

„Vím, že je to asi nezvyk," zasmála jsem se.

„To teda je, Sadie," přikývla rozrušeně. „Ale... je to boží!"

„Vážně?"

„Vážně. Líbí se mi to a sakra moc!" Rose ještě jednou vypískla a pak mě šťastně objala. „Myslím, že jsem našla svůj styl."

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Jednoduše," odvětila. „Myslím, že chci teď vypadat takhle. Není to tak tuctový a... je to prostě skvělý."

Zírala jsem na ni jako na zázrak. Čekala jsem všechno, ale tohle ne. A vlastně ani nevím, jestli z toho být šťastná. Jedno je však jasné: Rose, jakou jsem ji znala, je pryč.