„Bavíš se, Sadie? Vypadáš ustaraně," pohlédla na mě znepojeně Rose. „Trápí tě něco?"

„Ne, nic. Jsem v pohodě."

Logan stál opodál nás. Byly jsme v kavárně, kde jsem si omylem objednala nechutně sladké kafe. Měla jsem sto chutí to okamžitě běžet vyzvracet, ale snažila jsem se to v sobě udržet. Nějakou energii jsem nutně potřebovala.

„Mluví se o tom, že se spolu Jason a Nina hádají. Možná se i rozejdou," špitla blondýnka a zahihňala se.

„Rose," povzdechla jsem si. „To je mi u prdele."

„Myslela jsem, že ho miluješ."

Šokovaně jsem na ni zírala. „Ses posrala, ne? To tys ho milovala. Ne já!"

Rose se zasmála. „To já jen tak ze srandy."

„Moc vtipný," zavrcěla jsem zlostně. „Fakt. Ha. Ha."

„Ty seš dneska vážně příjemná," obvinila mě blondýnka a usrkla ze své kávy.

„Tak pardon, že mám starostí nad hlavu."

„A co kdybys mi někdy řekla, jaké že starosti to máš?" pověděla podezíravě.

„Možná... někdy," zamumlala jsem. „Půjdu si odskočit."

„Fajn," řekla Rose. „Počkám tu na tebe."

Popadla jsem kabelku a vydala se nenápadně k toaletám. Bála jsem se, že si toho Logan všimne, ale musela jsem. Abstinenční příznaky jsem neucítila ihned. Zprvu se to všechno zdálo při starém, když tu najednou jsem začínala cítit lehké stavy úzkosti a... stávaly se čím dál tím víc silnější. Pravda, byla jsem od Logana dál než obvykle, ale tak silné jsem to opravdu nečekala. Netušila jsem, zda někdy budu připravená na to, až zmizí definitivně. V tuto chvíli se mi to zdálo takřka nemožné.

Rozhodla jsem se, že si jen odskočím na záchod a pak se okamžitě vrátím zpět. Otevřela jsem si jednu kabinku, zamkla se a... víte co, vyčůrala se. Po dokončení potřeby a následném utření se (když to už rozepisuju, tak ať to je se vším všudy) jsem chtěla kabinku odemknout a odejít. Někde však nastala chyba. Kabinka mi najednou otevřít nešla. A kurva. Začala jsem hysterčit. Brzy už nebudu schopná ničeho. Sil mi ubývalo, a mně nezbylo nic jiného, než vytáhnout mobil, roztřesenýma rukama si najít Roseino jméno a zavolat jí, aby mě přišla osvobodit.

Jen doufám, že mě přes ten všechen hluk v obchoďáku uslyší. Musela jsem se posadit zpět na prkýnko, jak jsem byla slabá. Rose to stále nebrala. Naštěstí jsem ale uslyšela, že někdo přišel na záchody.

„Pomozte mi, nejde mi to otevřít!" křikla jsem ze všech sil. Vzhledem k tomu, že jsem jich neměla zrovna moc, to nebylo příliš hlasité, ale ta osoba to moc dobře musela slyšet.

„Rozumím, řeknu to někomu z prodavačů," pověděla ta žena.

„Rychle prosím."

„V klidu," oznámila mi. „Snad tu za těch pár minut neumřete, ne?"

Sama pro sebe jsem se přes všechno vysílení musela ušklíbnout. To by se divila...