„Máš dneska něco v plánu?" optala se mě Rose.

Seděly jsme ve škole v učebně historie a čekaly na příchod učitele. Pohlédla jsem na Logana a ten zavrtěl hlavou.

„Nemám," pověděla jsem.

„Paráda. Mohly bychom jít do obchoďáku. Ne nakupovat, jenom se podívat na věci, dát si kafe a tak."

„Tak fajn," přikývla jsem, i když to znělo už od pohledu nudně. Ale možná budu mít díky tomu příležitost se od Logana znovu vzdálit.

„Panebože, už se těším," rozzářila se blondýnka a kdyby neseděla, nejspíš by si o vesele poskočila. „Užijeme si to."

„To určitě," přikývla jsem. Učitel vešel do třídy.

Následovala jako vždy typicky hodina plná nudy a já jako vždy klasicky nevnímala. Nejednou do mě Rose musela drknout, aby mě upozornila na to, že mě učitel zavolal.

Když zazvonilo a učitel oznámil, že můžeme odejít, chtěla jsem co nejrychleji vypadnout.

"Sadie, vy tu zůstaňte," pověděl přísným tónem hlasu. Nina se zlomyslně zachechtala. Nejraději bych jí ukázala fakáče, ale v přítomnosti učitele to nebyl nejlepší nápad. Zvlášť, když jsem byla podle všeho ve sračkách už teď. „Neskutečně jste se za poslední dobu zhoršila," přísný tón nahradil starostlivý. „Máte nějaké problémy?"

„Ne," zavrtěla jsem hlavou. „Jsem v pořádku."

„V tom případě byste měla zabrat," upozornil mě učitel, cosi načmáral na papír, co měl na stole, a podal mi ho. „Pro jistotu se dnes zastavíte na poškole."

Cosi jsem zavrčela a vzala si papír z jeho ruky. Ten hajzl. Proč jsem jen čekala, že by mu na mě snad mohlo záležet? Bože, Sadie, prober se. Jsi ve škole!

„Co ti chtěl?" zeptala se mě Rose, která na mě věrně čekala před učebnou.

„Budu na poškole," převrátila jsem oči. „Prý jsem se neskutečně zhoršila."

„To je fakt," zamumlala blondýnka. „Ale neměl by ti za to dávat poškolu," dodala, když jsem po ní šlehla pohledem.

Jen jsem si povzdechla. „Promiň, Rose. Ale fakt mě to sere."

„Neboj, do obchoďáku můžeme potom. I tak si to dneska užijeme," blondýnka se znovu rozzářila a věnovala mi povzbudivý úsměv. „Nenecháme se zničit pitomým učitelem a ještě pitomější poškolou."

Neskutečně jsem té holce záviděla její optimismus. Sama jsem tak veselá být nedokázala. Ani na povrch, ani vduhu. Byla jsem za ni ráda, aspoň někdo ve mně dokázal probudit ten pocit, že vše není ztraceno. I když bych obchoďák tedy oželela. Ušklíbla jsem se nad svými myšlenkami. Vždyť je to přeci jedno.

Snažila jsem se na to nemyslet. Snažila jsem se nemyslet na nic. Jedině čistá mysl mi pomohla znovu začít fungovat.