Doma jsem okamžitě začala plnit svůj plán. Loganovi jsem pustila South Park a oznámila mu, že si půjdu do kuchyně udělat jídlo. Zaujatý filmem, napůl mě nevnímající, jen přikývl.

Kuchyně byla blízko mého pokoje. Nejdál byla ložnice rodičů. To mělo mimochodem nespočetně výhod, jako například tu, že jsem nic neslyšela, když měli náladu prcat. Slyšet to, zabila bych se bez ohledu na to, jak moc Logana nenávidím. Nechápu, jak jsem ho někdy mohla milovat. Už ani nevím, jaký tehdy byl. Před smrtí. Změnil se vůbec? Pamatuji si už jen součastnost, a ta je zatraceně špatná.

Abych se vrátila k jádru věci, šla jsem namísto kuchyně k ložnici, a tudíž jsem cítila, jak na mě opět působí Loganova síla. Byla slabá, ale přesto jsem ji cítila. Snažila jsem se tak vydržet aspoň půl hodiny.

„Sadie?" Logan ke mně připlul, ruce založené na hrudi a měřil si mě vyčítavým pohledem. „Co tu děláš? Myslel jsem si, že jsi šla do kuchyně."

„Chtěla jsem si zajít pro kapesník," zamumlala jsem a ukázala na šatní skříň v ložnici rodičů, kde byl šuplík s kapesníky. „Vidíš?" dodala jsem a jeden si vzala.

„Tobě není blbě?" zeptal se.

„Blbě?"

„Nebyla jsi ode mě nejblíž," konstatoval znepokojeně.

„Cítila jsem se strašně, ale nechtěla jsem tě vyrušovat," špitla jsem.

„Příště mě klidně vyruš. Nechci, aby ti bylo špatně," pověděl velkoryse.

„Díky, Logane. Budu si to pamatovat."

Samolibě se usmál, načež jsem mu úsměv oplatila. Jak moc jsem ho nenáviděla. Vydali jsme se spolu do pokoje, kde jsme si pustili další díl South Parku. Mohlo by se zdát, že spolu neděláme nic jiného, a byla to pravda. Co by jsme spolu mohli dělat, když je Logan zatracený nehmotný démon?!

Pochybuju, že by se mnou mohl mít třeba sex. Kdyby to šlo, už dávno by se ozval. Život démona je holt v mnoha ohledech nudný. Když už jsme u toho... mohli bychom spolu mít sex, kdybych zemřela? Mají spolu mrtví lidé sex? A můžou se jim narodit mrtvé děti? Tolik otázek a odpověď žádná.

Kdyby mi někdo četl myšlenky, pravděpodobně by si klepal na čelo. Ale pochopte, byla jsem zoufalá. Za dnešek jsem se od Logana odloučila dvakrát. Sice to bylo jen slabé, ale i tak. Necítila jsem se komfortně a bezpečně. Jenže jinak to nešlo. A ten parchant, jako by to věděl, se ke mně přisunul ještě blíž.

„Seš nádherná," šeptl mi do ucha. „Už se tě nemůžu dočkat."

„Budeme spolu moct spát, až umřu?"

Nechápavě se na mě podíval. „Cože?"

„Nic," zamumlala jsem.

„Něco jsi ale říkala."

„Neřeš. Už nic."

„Dobrá," přikývl. „Ale zajímalo by mě to."

No... to mě taky.