„Promiň, Sadie," hučel mi do ucha Logan. „Vím, že tentokrát jsem to přehnal."

Bylo to obtížné, ale snažila jsem se ho ze všech sil ignorovat. Znala jsem ho až moc dobře na to, abych věděla, že nemá problém se omluvit. Ale k čemu mi to je teď, když už mám poškolu jistou, stejně jako ztrapnění se před celou třídou? Omluvit se dokáže každý idiot, ale přemýšlet o následcích předem je už jiný level, na který Logan očividně nedosahuje.

Modlila jsem se za to, aby pauza na oběd co nejrychleji skončila, protože ignorovat toho parchanta déle než deset minut bylo snad nemožné.

Sledovala jsem studenty, kteří vycházeli a vcházeli do budovy školní jídelny. Někteří jedli ty blafy, které tam dostávali, jiní byli venku na rozprostřených dečkách a vychutnávali si domácí sendviče.

Já jsem se opírala o zeď na svém tajném místě a kouřila další cigaretu. Můj kluk mi hučel do ucha, až jsem se bála, že mi brzy praskne ušní bubínek a budu odkázána na naslouchátka. Což mě přivádí na myšlenku, že by si ten parchant jistě i tak našel způsob, jak mě otravovat.

Najednou se přímo vedle mě objevil fotbalový míč. Zprvu jsem si myslela, že je to jen nějaký Loganův žert, ale jak jsem nedaleko zaslechla cizí hlasy, tak jsem tuto teorii odmítla.

„Je tam u tý cáklý gotičky, kdo tam půjde?"

Měla jsem sto chutí se na ně otočit a vpálit jim do obličeje, že kurva nejsem žádná gotička. Ani cáklá. I když... občas jsem tak asi působila.
Ale nechtěla jsem působit stylem, že by mě snad zajímalo, co si povídají. Že by mě snad zajímali oni.

Dokonce i Logan zavřel klapačku, jakmile uslyšel, že se k nám někdo přibližuje. Bedlivě vyčkával vedle mě, ačkoliv by se mohl zcela nepozorovaně otočit.

Kroky byly blíž a blíž, když jsem konečně zahlédla Jasona Schwarze, místní fotbalovou hvězdičku. Holky letěly na jeho tělo, pronikavé oči a kaštanově hnědou hřívu, kterou nezapomněl při každé příležitosti svůdně pohodit.

„Jen si vezmu míč," oznámil mi zcela zbytečně a usmál se na mě svým zářivě bílým chrupem. Jen jsem nakrčila nos a následně potáhla z cigarety.

„Fajn."

Jason vzal míč do rukou, zvedl se a začal na mě se zájmem zírat. Dělala jsem, že si toho nevšímám, Logan mě holt na podobné situace za ta léta vyškolil dokonale. Když už jsme u Logana, právě stál přímo před Jasonem a dělal na něj opičky. Byla to tak komická situace, že jsem se neubránila úsměvu.

Smůla pro mě. To hnědovlasé princátko školy si teď myslelo, že byl adresovaný jemu. A sakra.
Na oplátku se na mě usmál taky, načež jsem tázavě nadzvedla obočí. Co tady ještě dělá?!

„Šel sis pro míč, ne?" upozornila jsem ho, aby už konečně vypadl.

„Myslel jsem si to," pověděl. „Ale... rád bych teď něco víc."

Logan se zastavil v dělání jedné z grimas a švihl po Jasonovi naštvaným pohledem. Věděla jsem, že začíná žárlit. A taky jsem věděla, že teď to tomu parchantovi konečně můžu vrátit i s úroky.