Po zbytek dne jsem jen strávila v posteli. Nenamáhala jsem se zvedat ani tehdy, když jsem kouřila. Prášky jsem do sebe sypala snad po hrstech, a přesto to pomáhalo minimálně. Možná, že se předávkuju a ta bolest konečně přejde... možná...

Když jsem se probrala, byla už tma. Netušila jsem, jestli za to mohly prášky, únava anebo jestli jsem omdlela. Svítil mi mobil, a tak jsem ho vzala do roztřesené ruky a pohlédla na displej obrazovky. Přišel mi nový mail.

Otevřela jsem ho a přečetla si odpověď od těch lidí, co se zajímali o duchy. Mezi možnosti, jak se stát démonem, patřila i ta, kterou jsem našla na internetu... zamrazilo mě. Jejich odpověď na to, jak se můžu zbavit závislosti na Loganovi, jako by mě opět vrátila do reality.

Je to závislost jako každá jiná. Nejsnažší bude se od něj snažit vzdalovat a postupně svou závislost zkoušet a překonávat. Ze začátku to bude těžké. Velice těžké. Ale brzy se bez něj již obejdete. Hlavně na to musíte jít pomalu. Ne hned odloučení na několik dní. To by vás mohlo zabít.

Hypnotizovala jsem text a ruce se mi začaly třást ještě víc. Je dost možné, že nepřežiju. To bude mít Logan radost.

Ruce se mi třásly tolik, že jsem nebyla schopná napsat souvislý text. Místo toho jsem se snažila Rose poslat hlasovou zprávu. Na pátý pokus se mi to podařilo.

„Rose... asi umírám. Mám tě ráda. Byla jsi fajn kámoška, i když jsme se neznaly příliš dlouho."

Celé jsem to spíš rychle procedila mezi zuby, než abych to procítila. Ale byla jsem ráda, že jsem vůbec dokázala mluvit. Nedokázala jsem si představit, jak budu vypadat ve středu.

„Sadie?" matka mi zaklepala na dveře a když jsem neodpovídala, otevřela je. Pohled na mé zkroucené tělo, mastné vlasy, bledou tvář a hromadu neuklizených prášků ji zjevně příliš neuklidnil.

„Sakra, Sadie! Co jsi to udělala?!" zabodla oči do mých třesoucích se rukou, rychlým krokem ke mě došla a pokusila se mě zvednout. Neúspěsně.

„Richarde, pojď sem!" zvolala a stále se snažila mě zvednout. Moc jsem jí to neulehčovala, ale to mi ostatně moje síla ani nedovolovala.

Slyšela jsem tátovy přibližující se kroky. Zavřela jsem oči, abych znovu nemusela vidět jeho zklamaný výraz.

„Omdlela," konstatovala matka vyděšeně.

„Okamžitě musí do nemocnice," zavelel otec.

Neměla jsem sílu jim odporovat.

„Za to může na tvoje volná výchova," povzdechl si vyčítavě.

„Za to může Logan," řekla jsem, aniž bych se namáhala otevřít oči.

„Zlatíčko," mamka mi stiskla ruku. Kdy naposledy to předtím udělala? Někdy, když mi bylo tak deset? Možná i míň. „Musíš se smířit a tím, že Logan je už přes rok mrtvý."

Táta, který právě ukončil hovor do nemocnice, se zle uchechtl. Celkově ho můj stav vzal míň než mamku. O dost míň.

„Právě," pověděl, jako kdyby to bylo vše jasné a mamka byla idiot, který nic nechápe. „Chtěla se zabít, aby mohla být s tím idiotem."

„No tak, Richarde!" zhrozila se mamka. „Logan nebyl idiot, byl jen... trochu jiný. To je vše."

„Byl to idiot," zamumlala jsem, otevřela s námahou oči a uviděla mamky napůl nechápavý a napůl zničený výraz. A pak jsem omdlela už doopravdy.

______

A další kapitola je u ne zrovna pozitivního konce. O..o
Snad vás o přesto bavila. 😃 Jak jste si užili Vánoce? Co dárky? Kari dostala boží mikinu:3

Užijte si volno, dokud je. :D