Hodina ubíhala naprosto nesnesitelným tempem. Logana to nudilo stejně jako mě, ale jeho nesporná výhoda byla v tom, že se mohl volně procházet po třídě a kdykoliv odejít. Nikdy sice neodešel, ale mohl. Viděl, že jsem se nudila, a tak se mě snažil rozveselit. Stoupal jsi vedle učitele a napodoboval ho. Občas udělal nějakou grimasu anebo dělal, že učitele mlátí. Někdy jsem měla náladu ho sledovat, jindy ne.

Párkrát se mu už povedlo mě rozesmát, za což jsem si vysloužila nejednu poznámku. Učitelé si dost často mysleli, že se jim posmívám a znevažuji jejich autoritu. Už dávno jsem nepatřila k jejich oblíbencům. Měli mě za trosku, která se po smrti svého přítele proměnila v rebelku beze smyslu života, kterou baví provokovat.

„Sadie, vnímej ho, začal vyvolávat," upozornil mě Logan.

„No jo pořád," zamumlala jsem tiše a pohlédla do otevřené očebnice na své lavici.

„Takže, kdo nám řekne výsledek osmého příkladu...?" pronesl učitel a jeho pohled spočinul na blonďaté dívce v první lavici.

„Nino?"

„Osmdesát čtyři celých padesát šest."

„Správně," pověděl učitel a na tváři vyloudil něco, co mělo nejspíš být úsměvem. „Nuže, pokračujeme. Jaká je odpověď na příklad číslo devět?"

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem minimálně totálně v hajzlu, protože učitelův pohled směřoval přímo na mě.

„Sadie?"

„Je to dvě stě tisíc," napověděl mi Logan a andělsky se uculil.

„Hmm," dělala jsem, že přemýšlím. „Tak třeba... dvě stě tisíc?"

Následný výbuch smíchu, který se rozezněl celou třídou nevěštil nic dobrého. Rychle jsem se obrátila směrem k Loganovi, který se hlasitě řehnal a plácal se do kolen.

„Nesnáším tě," sykla jsem, načež se samolibě usmál. „Máš poslouchat učitele."

„To bych možná i zvládla, kdybys mě neustále nerozptyloval."

„Přiznej si to, Sadie, bez toho by to tu byla strašná nuda."

Logan zívl a hodil okem po učiteli, který na mě hleděl s rozezleným výrazem ve tváři.

„To snad nemyslíte vážně, Sadie!"

„Moc jsem nevnímala," pověděla jsem ve svou obhajobu.

„To je mi jasné! Nejsnadnější příklad, patnáctkrát čtyři, bude sotva dvě stě tisíc!"

„Ty parchante," vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě směrem k Loganovi, což vyvolalo jen další výbuch smíchu.

Jak jinak. Oni ho neviděli.

„Jak jste mi to řekla?!" učitel teď už doslova zuřil.

„To nebylo na vás," bránila jsem se.

„A na koho tedy?" optal se a na tváři se mu začal rozšiřovat zlomyslný úšklebek, když viděl, že se nemám k odpovědi. „Nevíte, že? Protože to bylo na mě. Moc dobře to vím. Došlo mi to. Stejně jako vám už nejspíš došlo, že dnes budete po škole."

Mlčela jsem. Bylo mi to jasné. Stejně jako Loganovi bylo jasné, že kdyby nebyl jen nehmotný obraz, už dávno bych mu nakopala prdel.