Nečekala jsem, že jakmile Rose pošlu žádost, okamžitě mi ji potvrdí a napíše mi. Logan stále sledoval South Park, jen se občas doprošoval, abych mu to přepnula na další epizodu, protože se tabletu nedokázal dotknout.

„Být duch je stejné, jako být postižený," odfrkl si a skřížil si trucovitě ruce na hrudi.

„Jasně, ty můj kriplíku," sladce jsem se na něj usmála, za což mi věnoval vražedný pohled.

Pak jsem se zase pustila do psaní si s Rose. Asi jsem nezněla moc nadšeně, ale to nakonec nezním ani v reálu, takže se žádná velká změna osobnosti nekonala.

Pinkie333: Ahoj, zlato! 😍

Sadie666: Čau.

Pinkie333: Jak je??? 😊

Sadie666: Unaveně.

Pinkie333: Proč??? 😱

Sadie666: Dnešek byl... prostě náročný.

Pinkie333: To je pravda! Vůbec ti nebylo dobře, co??? 😭💔

Pohlédla jsem na Logana. Stále sledoval obrazovku tabletu a mně nevěnoval sebemenší pozornost. Co kdybych se Rose trochu... svěřila? Ne úplně, ale aspoň trochu. Nevím proč, ale věřila jsem jí. Přišlo mi, že i když má tahle holka svoje chyby, je zatraceně milá a věrná.

Sadie666: Co kdybych ti řekla, že do roka zemřu?

Pinkie333: Cože??? Co??? Jak tě to napadlo??? 😱😱😱

Sadie666: Jsem nemocná... Zbývá mi rok života. Maximálně. Chci, aby sis to nechala pro sebe.

Pinkie333: PANEBOŽE, zlato!!! 💔😭😭 To mě moc mrzí, ale samozřejmě se na mě můžeš spolehnout!!! 😱

Sadie666: To jsem ráda.

Pinkie333: A co máš vlastně za nemoc??? 😱

Sadie666: To bych si radši nechala pro sebe. Víš, nechci na to moc myslet.

Pinkie333: V pořádku, zlato!!! 👌💔 Chápu tě!!! 😭😭

Ukončila jsem rozhovor s Rose, ve kterém bylo víc smajlíků, než jsem já použila za celý život, zamkla mobil a hodila ho do kouta na křeslo. Teprve teď Logan zaregistroval, že jsem celou dobu něco dělala.

„Stalo se něco?" zeptal se mě.

„Ne. Proč myslíš?"

„S kým sis to psala?"

„Co ti je do toho?" odsekla jsem.

„Jen mě to zajímá."

„Trávíš se mnou celý den a celou noc, co mi takhle nechat aspoň to málo soukromí, co mi zbylo?"

Povzdechl si. „Fajn. Ale jestli to je nějakej kluk..."

„Byla to Rose," ušklíbla jsem se. „Ty žárlivče."

„Fajn," ušklíbl se on. „Rose."

„Kurva," tentokrát jsem vražedný pohled věnovala já jemu. Zase jsem se nechala nachytat. Zase jsem mu to prozradila.

„Ale Sadie," naoko pohoršeně se zamračil.

„Nenávidím tě."

„Já vím," samolibě se usmál a poslal mi vzdušný polibek.

„Myslím to vážně."

„A já se ti nedivím. Jsem šílenej zmrd." Logan si hlasitě zívl a protáhl se. „Už je pozdě, nepůjdeš spát?"

Sám nespal, nepotřeboval to. Tak aspoň dohlížel na mě.

„Za chvilku," zamumlala jsem nezúčastněně.

Jako zombie jsem se odploužila z pokoje do kuchyně, kde jsem popadla nějakou tyčinku. Musím se donutit sníst aspoň něco. Zemřít na vyhladovění rozhodně nebyl ten typ smrti, o které bych byť jen uvažovala.