Z večerky jsem vycházela s úsměvem na tváři. Nakonec jsem se neodměnila jen krabičkou modrých Viceroyek, ale i lahví vodky a bonbonierou. Sice pro mě zůstává záhadou, co udělám s těmi bonbony, ale možná, že nakonec budu mít chuť. Popravdě poslední dobou moc nejím. Vlastně... Nikdy jsem moc nejedla. Logan mi vždy vyčítal, že vypadám jako anorektička, ale přitom byl sám jako proutek. Jemu nízká váha ale slušela, působil díky ní elegantně, jako éterická vyšší bytost. Já působila zkrátka jen jako anorektička.

„Utráčíš peníze za sračky," okomentoval můj nákup Logan, když jsem vyšla z obchodu. Sice tam byl se mnou, ale vyjádřil se až teď, když jsme byli sami a já mu mohla odpovědět.

„Myslíš? Takže mám tu bonboniéru vrátit?" optala jsem se ho.

„Ta mi vadí ze všeho nejmíň."

Zahákla jsem si nákupní tašku za rameno a zapálila si. Logan se mračil, ale nic neříkal. Mlčky jsme takhle došli až domů. Odemkla jsem a ohlásila prázdnému bytu, že jsem doma. Matka byla v práci, otec pravděpodobně taky. Vplula jsem do svého pokoje a zavřela si dveře. To dělám vždycky, i když jsem doma sama. Tašku (školní) jsem hodila do kouta, a tu nákupní opatrně položila ke stolu. Pak jsem se uvelebila ve svém křesle a pohledem hypnotizovala Logana, který stále mlčel.

„Co s tím budeme dělat?" ptala jsem se

Tázavě nadzvedl obočí. „S čím?"

„S mým životem," ušklíbla jsem se. Logan seděl na mé posteli naproti křeslu, kde jsem seděla já. Hlavu měl sklopenou a fascinovaně si prohlížel své nehty. Občas si je lakoval na černo. Zprvu mi to přišlo divné, ale pak jsem si zvykla a musela uznat, že jemu barevné nehty opravdu sluší. Minimálně pod nimi pak nebyla vidět ta špína, kterou tam měl.

„Času dost," pronesl nakonec.

„Fajn, ale já to chci řešit teď," odsekla jsem.

„Co na tom chceš řešit? Prostě si vymysli nějakou vraždu," pokrčil rameny, jako kdyby to byla ta nejsnažší věc na světě. To ale kurva nebyla. Bála jsem se. Už teď.

„Máš pravdu, ještě je na to čas," řekla jsem.

„Bojíš se?" škodolibě se pousmál. Ten parchant mě měl přečtenou.

„Ne," zalhala jsem. „Ani trochu."

„Docela se na to těším," špitl a pohlédl mi do očí.

„Já taky. Hlavně na to, že mi předtím musíš prozradit svou smrt," připomněla jsem mu.

Mlčel. Zkoumavě na mě hleděl a nejspíš přemýšlel, co na to říct. Nakonec se zvedl z postele a ulehl na černý huňatý koberec, co jsem měla na zemi.

„Pojď vedle mě," pověděl. Přilehla jsem si k němu, zvedla opodál ležící tablet a postavila ho před nás. Zapla jsem internet a pustila patnáctou sérii South Parku. Pak jsem si jen otevřela vodku a snažila se cítit jako normální náctiletá holka, která se svým klukem sleduje oblíbený seriál.