S Loganem v patách jsem si to rychlým krokem mířila pryč z toalet. Nečekala jsem, že opodál u skříněk bude postávat Rose a čekat na mě.

„Už jsi v pořádku?" zeptala se mě.

„Rozhodně," přikývla jsem, ačkoliv jsem byla přesným opakem slov v pořádku. Byla jsem v hajzlu. V prdeli. V píči. Všude možně, jen ne v pořádku.

„Tak můžeme jít," zářivě se na mě usmála.

„Kam?" reagovala jsem nechápavě.

„Máme teď historii, ne?"

„Promiň, Rose, ale já..." pohlédla jsem na ni a pak zpět na Logana. Vypadal jako poslušný pejsek, který se mnou půjde na krok.

„Co?" usmála se.

„Ale nic. Můžeme jít."

„Už jsem se lekla, že se něco stalo," zahihňala se blondýnka a pobaveně do mě drcla.

Byly jsme tak v půlce cesty do učebny, když se ke mně otočila a věnovala mi zvláštní pohled. „A... Sadie, s kým ses to tam vlastně bavila?"

Na to jsem už naštěstí měla naučenou univerzální odpověď. „Volala jsem jednomu parchantovi."

„Ahá," protáhla. „No, je pravda, žes zněla dost nasraně," znovu se zahihňala a pak si dala ruku před pusu. „Promiň, občas jsem trochu sprostá."

Jen jsem nad ní převrátila oči. „To je v pohodě."

„Vážně? Panebože, seš tak milá, že mě bereš takovou, jaká skutečně jsem. Ostatní roztleskávačky mě nemají moc rády, ale já to nějak snáším, protože ten sport miluju. Tvrdí o mně, že nosím loňskou módu a neumím se oblékat."

„To absolutně neřeš," povzdechla jsem si.

„Myslíš? No, taky si to říkám, že je nebudu řešit, ale občas to prostě zamrzí, chápeš? Já vím, že chápeš, protože ty mě jako jediná opravdu chápeš," Rose žvanila donekonečna dál a nepřestala ani tehdy, kdy jsme usedaly do lavice. Teprve s příchodem učitele umlkla.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Logan seděl v lavici za mnou, hlavu položenou o lavici (což ho muselo stát spoustu námahy) a dělal, že usíná. Věnovala jsem mu vděčný pohled. Nevykašlal se na mě. I když klidně mohl.

Po skončení hodiny jsem se rozloučila s Rose a vypadla z učebny. Měla jsem namířeno do třídy na konci školy.

„Sadie, půjdeš s náma?" ozvalo se za mnou.

Nebyla to Rose. Byl to Jason a za ním parta fotbalistů. Měla jsem chuť začít křičet. Proč? Myslela jsem, že jsem ho už dokonale odradila svou neschopností hrát fotbal déle než pět minut. Evidentně jsem se ho ještě nezbavila.

„Jdu na poškolu," ušklíbla jsem se.

Překvapeně na mě pohlédl. „Co jsi provedla?"

„Ale nic," odbyla jsem ho. „Měj se," dodala jsem, abych nezněla zase tak neslušně a pokračovala v chůzi směrem k učebně na poškolu.

Naštěstí mě už nechal. Všichni mě nechali. Byla jsem zase sama a intuitivně cítila, že za mnou pluje Logan.

Čekala mě hodina plná nudy.