„Dokud je čas," zopakovala jsem pomalu Loganova slova. „Jak to myslíš?"

„Ty jsi vážně tak slepá," zavrtěl pohoršeně hlavou. „Tak slepá..."

„Vyklop to," odsekla jsem. „Nemám náladu na tvoje rýpance."

„Jako kdybys na ně někdy náladu měla," pronesl pobaveně, ale přestal. „No, věc se má tak, že se pomalu blíží můj čas. Čas, kdy mě už neuvidíš ani trochu. Vzpomínáš si, jak jsi odcházela z mého pohřbu a ten samý ten jsem tě navštívil? Byl jsem cítit, mohl jsem manipulovat s předměty."

„A jo vlastně," vyhrkla jsem a měla chuť si vlepit facku. Jak jsem jen mohla zapomenout? Neměnil se jen povahou, předtím byl i mnohem víc živý...

„Teď jsem už jen vidět," pověděl trochu zbytečně a hleděl na mě s otázkou v očích. „Víš, co to znamená."

„A kurva."

„Že jsem měl pravdu," přikývl. „Že mám pravdu. Až zmizím docela, to, co jsi dnes zažila na několik minut, bude tvůj každodenní chléb. Nebo spíš cigareta. Umm... chci tím jen říct, že na rozmýšlení, jestli se chceš zabít teď nebo potom, nemáš zase tolik času."

„Mám jen dvě otázky," procedila jsem mezi zuby.

„Jen se ptej," pokynul přívětivě.

„Kolik máme času?"

„Přibližně rok."

Přikývla jsem. S tím jsem už byla vesměs smířená. Rok byl spousta času, nebo se to tak momentálně alespoň zdálo.

„A druhý dotaz?" pověděl Logan a prošel okolo mě v kruhu.

„Proč?"

„Co proč?"

„Proč jsem na tebe takhle vázaná?" upřesnila jsem svůj dotaz.

„Nevím, jestli ti to chci říct," vykrucoval se Logan.

„Měl bys mi to říct. Týká se mě to."

„Víš... souvisí to s mojí smrtí," naznačil klidným tónem hlasu. Přesto jsem věděla, že uvnitř sebe hraje předem prohraný boj.

„Fajn," kývla jsem. „Nemusíš mi to povědět dneska. Nemusíš mi to povědět zítra. Ale před svou smrtí to chci vědět."

Znatelně si oddechl. „To ti mohu slíbit."

„Aspoň něco," ušklíbla jsem se a hodlala se vydat z toalet. Hodina měla začít za pár minut. V polovině kroku jsem se však zasekla a otočila se zpět na Logana.

„Ty zasranej hajzle."

„Nechápu...?" reagoval pomateně.

„Co ti kurva bránilo v tom být na fotbale nebo v učebně blízko u mě? Že tys mi tu energii ubral záměrně a proto, abych se nebavila s lidmi, které nemusíš?"

Mlčel. Věděla jsem, co to znamená v případě ostatních, což se kupodivu nevylučovalo s jeho osobou.

„Nesnáším tě," procedila jsem skrz zuby.

„Nemůžeš beze mě žít," opravil mě.

Jen jsem znechuceně mávla rukou. „Nebudeš mi diktovat, co můžu a co nemůžu dělat, ty manipulativní sráči."

„Sadie, brzdi," nervózně se zasmál, ale já ještě nekončila.

„Jestli mě opravdu miluješ, tak s tím okamžitě přestaneš, rozumněli jsme si?" už jsem skoro řvala a bylo mi naprosto jedno, jestli mě někdo uslyší. „Slibuješ?" křikla jsem na něj, když se stále neměl k odpovědi.

„Slibuju," pokrčil rameny.

Nemohla jsem mu věřit. Kdykoliv mě mohl zradit a slib nedodržet. Ale nic jiného jsem udělat nemohla. O délce mého života zkrátka rozhodovala mrtvola. Super.

_____

Začíná se to zamotávat ještě víc, i když se to nejspíš zdálo už nemožný. xD Já vím. 😏 Ale proto sem tuhle poznámku nepíšu. Chci vám jen poděkovat za tu neskutečnou aktivitu u příběhu, nečekala jsem, že to bude bavit tolik lidí, a že budou stíhat moje tempo vydávání. 😃 Ale pro jistotu se vás zeptám. Vyhovuje vám tohle tempo, nebo mám zpomalit a vydávat třeba obden? Jako mně je to jedno, už to mám napsaný a hlavní je, aby se vám to dobře četlo. 😄 So... vaše názory? 😃