„Sadie, tímhle tempem spolu nebudeme nikdy," dobíral si mě Logan pobaveným tónem hlasu.

Jen jsem převrátila oči vsloup. Dál mě pozoroval, jak se opírám o stěnu budovy a pokuřuju cigaretu, zatímco se snažil tvářit jako někdo, kdo se opírá o strom.

Věděla jsem, že to jen dělá, ve skutečnosti se nemohl o cokoliv opírat. Kdyby povolil všechny svaly, tak by tím stromem propadl skrz. On přede mnou chtěl ale působit jako živý, proto ta námaha. Nedělalo to na mě dojem, věděla jsem, jak na tom je, ale proč mu to říkat, když se může namáhat.

Potáhla jsem z cigarety a sledovala, jak se mi tlemí. Zamračila jsem se.

„Nech mě na pokoji."

„Promiň," zašklebil se. „Ale přijde mi vážně komické, že si myslíš, že takhle rychle umřeš."

„Nemyslím si to. Nedělám to kvůli tomu."

Teď už jsem nejspíš zněla extrémně naštvaně, ale snažila jsem se to mírnit. Věděla jsem, že je Logan škodolibý parchant a můj vztek mu dodává energii a chuť mě provokovat dál. Vlastně ani nevím, jak se mi povedlo se do někoho takového zamilovat. Možná, že na těch kecech, jak moc jsou si nenávist a láska blízko, vážně něco bude.

„Myslel jsem si, že seš chytrá."

„Nekecej," ušklíbla jsem se ironicky. „Nic takového sis nikdy nemyslel."

Ignoroval můj rýpanec, na chvíli přestal držet pozici a málem propadl skrz strom. Začala jsem se mu hlasitě smát, načež se na mě začalo pár nedaleko stojících lidí podivně dívat. Už si zvykli, že mluvím "sama se sebou" (tedy s Loganem), ale stále mě měli za relativně normální holku. A protože jsem si to nemínila posrat, začala jsem hlasitě kašlat, abych svůj výbuch smíchu zamaskovala. Nevím, zda to pomohlo, ale Logan se každopádně začal tvářit nadmíru ustaraně.

„Co je?"

„Seš blbá, že kouříš."

Potáhla jsem demonstrativně z cigarety a foukla mu kouř nedaleko jeho obličeje. Nestál mi za to, abych se zvedala.

„Nenechám se urážet od mrtvoly."

Pobaveně nadzvedl obočí. „Ty máš snad na výběr?"

Naštvaně jsem na něj pohlédla a jeho arogantní úšklebek se o to víc prohloubil. Věděl, že teď mě dostal. Neměla jsem na výběr. Musela jsem ho snášet neustále a nikde před ním nebylo úniku. Ten parchant se dokázal dostat i do snů!

„Nemám," uznala jsem. „Ale stejně mě sereš."

„Za pár minut ti začíná hodina," upozornil mě, ignoruje poznámku na něj směřovanou.

„No jo," povzdechla jsem si. „Budeš tam aspoň se mnou?"

Blaženě se usmál. Miloval, když jsem škemrala o jeho přítomnost. Zároveň mi ale téměř vždy vyhověl. Nebylo se čemu divit. Kromě mě ho tu totiž nikdo jiný neviděl.

_____

Tak. Po delší době jsem konečně zpět s novým (delším dokonce 😏) příběhem. Čeká nás 67 kapitol o 400 - 500 slovech, což je na moje poměry Anna Karenina. 😂😂
Každý den bude vycházet jedna část.
Za betaci vděčím Grennyx , i díky němu tento příběh spatřil světlo Wattpadu. Rozhodně ho za to podpořte sledováním a taky nezapomeňte mrknout na jeho tvorbu. Určitě vás nezklame. 😃

To je asi vše. Už jen dodám, že doufám, že se vám příběh bude líbit. ♥️

Kari