Neznámé číslo: Můžeme být přátelé?

Ziva zmateně civěla na zprávu v mobilu, která byla na její imaginární listině důležitosti až na posledním místě. Marně se snažila vzpomenout si, komu ono telefonní číslo patří. Přečetla ho jednou, podruhé, potřetí... Stále dokola. Jako by nevěřila svým očím.

Až na dvě číslice bylo identické s tím, které používal její nadřízený. Kdyby si ho však Ethan z nějakého důvodu měnil, a dostal téměř stejné, jako to předchozí, rozhodně by nežádal člověka s nímž se zná již od první třídy, a každý den s ním tráví hodiny uzavřený v jedné kanceláři, o přátelství. Spikli se nad ní snad kolegové proto, aby z ní dostali nějakou reakci? Na podobné vtípky od Party Podivných byla zvyklá, ale představovat se jako člen královské rodiny už bylo přes čáru. I pro její shovívavost.

Nikdy netušila, že se něco takového stane, ale konečně nastal den, kdy se jí neukládání známých kontaktů vymstí. Přesně, jak řekl se smíchem před pár týdny Ethan, když ve svém diáři horečně hledala jméno osoby, co se jí už dobré dvě minuty snažila dovolat. Kdyby je měla uložené, mohla by vyloučit alespoň účast někoho z kolegů. Takhle bádala. Kdo je to?

Všechen ten chaos s neznámým číslem však padl do pozadí poté, co na povrch vyplula ta nejdůležitější otázka. Kde se právě teď nachází?

Rozhodně se neprobudila ve své posteli, přestože výhled z okna, na jehož parapetu se přetahovali vrabci o poslední semínka v krmítku byl stejný, jako který vídala ze své vlastní. Kdyby chtěla, mohla otevřít okno a vlézt na střechu malé garáže, nacházející se hned pod ním. Čas od času tam trávila bezesné noci sledováním hvězd. Nebo sbírala mladé výhonky statného smrku co rostl hned vedle, když vyráběla domácí med. Přístup na tuto soukromou vyhlídku ale měly pouze dva byty.

Ten první patřil jí, a do toho druhého se přistěhoval muž, který mohl nejen za mnoho bezesných nocí kompenzovaných litry neslazené kávy, ale také za její dnešní vůbec první kocovinu v životě. Onen otravný soused. Takovou smůlu mít ale nemůže, nebo ano?

Chtěla se mýlit a tajně doufala, že ji domovnice prostě našla spát přede dveřmi, do kterých se podle své mlhavé paměti nemohla dostat, a přetáhla ji do prázdného bytu. Když se však za jejími zády ozvalo nenucené odkašlání, všechny původní domněnky se potvrdily. Může... A to velkou.

Prud cetrhla hlavou ke dveřím, odkud zvuk vyšel, a hned své zbrklosti zalitovala. Už tak jí v hlavě třeštilo díky všemu tomu alkoholu, který do sebe včerejšího večera nalívala, jako by neexistovaly následky pro její činy. Nyní se k bolavé hlavě přidalo i rozmazané vidění a závrať. Cítila, jak se jí zvedá žaludek, ale jeho obsah si po pár naučených nádeších úspěšně nechala. Nebo alespoň to, co zbylo.

„Tak jaké je ráno? Nebo spíše poledne?" ozval se pobaveným hlasem její soused, když se střetli pohledem. „Doufám, že dobré," zazubil se vesele, za což ho počastovala zkrabacením čela. Neměla na podobné vtípky ve svém momentálním stavu ani trochu náladu. Něco takového ale muže před ní očividně nezajímalo. Jen tam tak stál ležérně opřený loktem o rám dveří, a pobaveně si ji prohlížel. Dnes brýle neměl. Nechtěla to přiznat nahlas, ale slušelo mu to. Vypadal... přátelštěji.

Nejspíše mu také její utrpení přišlo k popukání, když si při tom všem pohrával s vlhkými vlasy, trčícími mu do všech stran.

Ziva věděla, že mají odstín tmavé hnědi, který nejlépe vynikl pod slunečními paprsky, kdykoli ho nachytala při ranním běhu okolo parku před domem. Po další bezesné noci, kdy týral všemožné hudební nástroje. Nyní však s vodou, kapající z jejich konečků, působily téměř černě. Dokonale tak lichotily jeho uhrančivě modrým očím, které z ní nespustil od chvíle, co promluvil. Bylo téměř nemožné se od nich odtrhnout. Jako by ji nějakým způsobem hypnotizovaly. Získávaly tajemství, která skrývala.

Ten nádherný pomněnkový odstín připomínal letní oblohu bez mraků. Oblohu, která jí právě propalovala díru až do duše. Cítila se pod jeho pohledem zranitelně. A trapně zároveň. Hlavně když se zamyslela nad tím, jak asi právě teď vypadá.

Tento závod v zírání prohrála, když mu po tváři přejela osamocená kapička vody, jejíž trasu začala bezmyšlenkovitě sledovat. Okolo psích známek visících mu na krku, přes svalnatou hruď posetou malými jizvičkami, až k bílé látce co si druhou rukou přidržoval u pasu, aby nespadla.

Nejspíše na něj musela zírat opravdu dlouho, když se po dalším malém uchechtnutí zeptal, zda se jí ten výhled líbí. Ani si neuvědomila, že ho svým civěním do prázdna probodávala pohledem. Na jeho otázku odmítavě zakroutila hlavou a stydlivě sklopila pohled k dlaním, v nichž drtila černé povlečení. Nelíbil. Ani trochu se jí nelíbil. Kdyby byla jako její kamarádky, odkývala by každému muži, co vypadal, jako by vyskočil z obálky časopisu, úplně vše. Ona se však v blízkosti polonahého těla cítila nesvá. A fakt, že stojí pár metrů od postele, v níž se nachází, ji také moc pocitu bezpečí nedalo.

Jeho tělo by se vyjímalo skvěle na obálkách časopisů její firmy, ale to bylo vše, co k tomu mohla dodat. Žádné mravenčení či motýlci v břiše, nebo jak jinak popisovali autoři románů začínající milostnou zápletku. Byl to její otravný soused, co by k němu měla cítit? Kromě nenávisti a strachu žádnou další emoci nenalézala. Byla moc rozbitá na to, aby ho tu začala popisovat stejně, jako hrdinky v knihách. Co vidí všechny ženy na polonahém těle a troše svalů tak magnetického, že nemyslí na nic jiného, než sex?

„Co přesně se včera stalo?" zeptala se po chvíli trapného ticha, a neklidně začala žmoulat rukáv mužské košile, v níž byla oblečená. Matně si pamatovala, jak si v baru Ritě a Ronanovi stěžovala na triviální věci, které ji v práci potkaly, a pak se konverzace přesunula k řešení jejího otravného souseda. Ironicky se vytahovala, jak jeho vchodovým dveřím den co den ukazuje svoji dokonalou manikúru na prostředníčcích, když kvůli jeho týrání hudebních nástrojů probděla další noc. A nyní tu sedí v jeho posteli bez jakýchkoli vzpomínek na to, co následovalo poté. Jak se jí to vše povedlo po pár skleničkách alkoholu bylo nad její chápání.

Muž se po této otázce zatvářil jako zraněné štěně, které právě odkopla z cesty, a o pár kroků se přiblížil. I to ale stačilo, aby jí ztuhly všechny svaly v těle. Byl moc blízko. MOC BLÍZKO!

„Mrzí mě, že si nepamatuješ, co se stalo," zazubil se šibalsky, napřáhl k ní ruku a začal na prstech vyjmenovávat vše, co sestalo. „Nejdříve mě probudil křičící zvonek o který jsi se opírala alespoň pět minut. Když jsem ti konečně otevřel, padla jsi mi do náruče jako pytel brambor, chrlila na mě jednu nadávku za druhou, a pak jsi pozvracela sebe, mě, koberec i postel," ukázal k nohám nábytku, kde byl v bílém koberci stále vidět vlhký flek. Teď už mu úsměv povadl.

„Když se mi tě pak nakonec povedlo poslepu převléct a uklidit tu spoušť, tak ti někdo napsal bůhvíjakou zprávu, po které jsi se zvedla, a v kuchyni do sebe kopla veškerý alkohol, co jsem tam měl. To mám za to, že z někoho spustím oči na pár minut," vydechl, poraženě se svalil na opačný konec postele a schoval hlavu do dlaní. „Neušetřila jsi ani tu padesát let starou whisky, kterou jsem si schovával pro důležité události," zamumlal přes dlaně a zasadil tak poslední hřebík do Ziviny rakve hanby.

Jestli jí před chvílí bylo trapně kvůli tomu, že se probudila v jeho posteli, teď se už chtěla zahrabat hluboko pod zem a nikdy nespatřit světlo světa.

Mohla celé to fiasko svést na svou opilost, za kterou mohl z velké části právě on, něco takového by si však do konce života nedokázala odpustit. Ať už byl jakýkoliv. Bylo to v první řadě její rozhodnutí, sáhnout po alkoholu.

„Za to všechno se vám omlouvám a samozřejmě vše zaplatím, ale mám takový malinkatý dotaz. Známe se osobně? Nepamatuji si, že by jsme si tykali." Bylo jí trapně, ptát se na něco tak bezvýznamného poté, co vyjmenoval každý její průšvih, ale musela to prostě vědět. Vždy před ním utíkala, a doteď nezjistila jeho pravé jméno. Ta přátelskost jí byla proti srsti.

Když zapátrala v paměti, vzpomenula si na den jeho přistěhování. Když ji paní Davisová musela téměř dotáhnout ke vchodovým dveřím, aby se mu představila. Nic z toho jí neměla za zlé, protože věděla, že se stará dáma pouze snaží mezi svými jedinými rezidenty nastavit přátelské vztahy. Vše z toho ji také stálo pouze pár minut, během kterých si zakryla znaménko pod pravým okem a představila se muži před sebou, zářícím pozitivní energií, zkrácenou verzí svého netypického jména. Vše pro případ, že by poznal, kdo doopravdy je. To poslední o co stála, by byl poblázněný fanoušek žijící hned vedle ní. Hned poté se však omluvila, že má moc práce, a zmizela do svého bytu dříve, než se stihl představit a zaražená domovnice cokoli namítnout.

Když nad tím tak teď přemýšlela, musela vypadat neskutečně nevychovaně. Na výčitky svědomí už ale bylo pozdě. Svůj první dojem na něj královsky podělala, a nad tím druhým, který stále probíhal, raději ani nechtěla přemýšlet.

Soused jí však vzpomínky utopené v alkoholu hodlal vrátit za každou cenu. „No, kdybys tehdy neutekla, řekl bych, že se známe alespoň ty dva týdny, co tu bydlím," promnul si své strniště, shýbl se a vytáhl něco z hromady oblečení u jeho nohou. „Pokud to ale nebereš jako solidní důkaz, tak jsi mě tímhle včera praštila do obličeje se slovy, a to cituji: ,ty jeden hajzle, zabiju tě!' Myslím si tedy, že na nějaké vykání se už můžeme vykašlat," hodil předmět jejím směrem a sledoval, jak bledne jako stěna při zjištění, že se jedná o vstupní kartu do budovy, v níž pracuje.

„Podobných nadávek padlo více, ale jejich vyjmenovávání tě ušetřím," plácl se do kolen, aby tak naznačil konec konverzace, zvedl se a líně se protáhl. Při tom všem mu již uvolněná osuška sklouzla ke kotníkům, a místností se ozvalo vyděšené vyjeknutí. Na tváři mu tančil pobavený výraz, když procházel kolem své sousedky, která ho šokovaně sledovala přes škvíry mezi prsty, jimiž si zakrývala obličej. Asi nečekala, že bude mít pod kusem látky ještě boxerky, které si oblékl právě pro případ, že by se něco takového stalo.

Původně plánoval, že se oblékne dříve, než se jeho nezvaný host probere. Protože věděl, že bude pořádně zmatená. Než ale stihl udělat svojí oblíbenou snídani, díky níž byl během svého nasazení tak populární mezi ostatními vojáky, a smýt ze sebe zbytky včerejší noci, se žena probudila. A tak se rozhodl si z ní trochu vystřelit, a naživo zkusit tu nejvíc klišé scénu z knihy, kterou nedávno četl. Její prázdný pohled a následné pomatení ho ale vrátilo do reality rychleji, než zamýšlel. Choval se jako blbec před někým, koho sotva znal. Před ženou, která se ho bála.

„Dojdu pro čaj," rozcuchal ještě zmatené Zivě vlasy a opustil místnost.

Když se po chvíli vzpamatovala z prvotního šoku nad tím, co se právě událo, sáhla po svém mobilu položeném na nočním stolku a začala pročítat zprávy od osoby, stále trpělivě čekající na její odpověď. Musela zjistit, co k té žádosti vedlo. A jak má odpovědět.

„Už je ti líp?" nakoukl do ložnice stále polonahý soused přesně ve chvíli, kdy se dostala na začátek konverzace s podvodníkem. Samotný počet zpráv ji děsil k nepoznání. Především kvůli všem těm překlepům a nesrozumitelným větám, za které vděčila hlavně autokorektuře. Sice téměř polovinu z nich tvořily omluvy, ať už z její, nebo druhé strany, i to ale nezastínilo peprné nadávky, které do zpráv občas přidala. Obyčejně nebyla takhle sprostá, ale alkohol dokáže změnit člověka k nepoznání. A jak se zdálo, ani ona nebyla výjimkou.

„Řekla jsem mu, že je vůl," podívala se na něj omámeně, aniž by zodpověděla předchozí otázku a stáhla rty do úzké linky, bledá jako stěna.

„Asi si to zasloužil," pokrčil rameny a nabídl jí šálek čaje, ze kterého stále ještě stoupala pára.

„Napsal mi, že mám padáka."

„Tak to si určitě zasloužil-"

„A pak se mi omluvil, že má špatné číslo."

„Nebo taky ne."

„Už nikdy nebudu pít," odhodila mobil na polštář a schovala frustrovaně hlavu do dlaní. Bylo jí jedno, že svou krizi řeší s mužem, jemuž musí být celá tato událost absolutně ukradená. Potřebovala to ze sebe dostat a on byl prostě jediný nablízku. Teď, když už ji ignoroval i Štěně.

„Alkohol je zvláštní pití," odložil hrnek na noční stolek, protože se Ziva opět zadívala na displej mobilu, vnímajíc ho na půl ucha, a posadil se vedle ní. Tentokrát už z jeho blízkosti nezkameněla. Nejspíše proto, že ho díky fixaci na displej malého zařízení ignorovala. „Já ho beru jako kouzelný lektvar teleportace. Protože nikdy nevíš, kde skončíš."

„Teleportace?" Ziva nakrčila obočí, a skepticky se na souseda zahleděla. Co s tím má co do činění nějaké kouzlo?

„Neprobudila ses po jeho konzumaci u mě? Namísto bytu vedle, kde bydlíš?" věnoval jí malý úsměv, když na sebe natahoval šedivé teplákové kalhoty.

„Tak to můžu být ráda, že jsem se přemístila alespoň do bytu, a ne někam do příkopu," zavtipkovala s notnou dávkou sarkasmu, a rozhlédla se po místnosti, které dominovala obrovská bílá skříň. Otevřená dokořán a zející prázdnotou. Všechno oblečení totiž stále sídlilo v krabicích povalujících se všude kolem. Za ty dva týdny si ještě ani nestihl vybalit?

V rohu místnosti u okna stálo obrovské zrcadlo zabalené v bublinkové folii, a o něj opřená stará oprýskaná kytara, polepená desítkami samolepek popových skupin z celého světa. Jen jeden z hudebních nástrojů, který se přičinil na tvorbě její dnešní kocoviny.

„Nemám žádný čistý triko, tak snad nevadí," rozhlížel se okolo sebe po krabicích s různými názvy, a tu ležící u nohou postele se snažil diskrétně odstrčit nohou ze zorného pole ženy. Lhostejně mávla rukou. Stejně už ho viděla téměř nahého, a na jeho nedostatek oblečení si pomalu začínala zvykat. I tak ale byla ráda, že vypadá o něco víc civilizovaně. Pak si všimla názvu oné krabice.

„Erotycké kolýki?" přečetla nahlas slova s absurdními gramatickými chybami a uchechtla se, když mu zčervenaly tváře.

„Takhle to dopadá, když při balení poprosíš své kamarády o pomoc," odkašlal si a sáhl po svém hrnku čaje. Ten druhý jí vnutil do dlaně. Pak se opřel lokty o kolena a zabodl pohled do země. „Mají zvláštní smysl pro humor... pitomci jedni," zašeptal spíše pro sebe. Ještě teď viděl zděšené výrazy pracovníků stěhovací služby, když do auta vkládali krabice s podobnými názvy, a hlasitý smích jeho pěti přátel, stojících mu za zády.

„Od toho ale přátelé jsou, ne? Aby si jeden z druhého navzájem utahovali," odvětila Ziva. Se Štěnětem vtipkovala pořád.

„Kdyby jsi jen věděla, jací idioti to ale jsou," zakroutil hlavou a upil z hrnku. Hned poté se oklepal jako mokrý pes a vyplázl špičku jazyka. „Horký."

„Co to vůbec je?" zakroužila hrnkem se zelenou tekutinou, v níž plavaly kousky bylinek, a na dně stále nerozpuštěný med. Alespoň tedy doufala, že to jsou bylinky. Nikdy neviděla podobný čaj, jehož barva by ji odpuzovala právě tak, jako ta v hrnku před ní.

„Lišejník," odvětil nonšalantně. „Skvělý lék na bolest hlavy. Dokonalý na kocovinu."

„Nevypadá to moc chutně," konstatovala s neskrývaným odporem a k čaji si skepticky přičichla. Voněl zvláštní zemitou vůní smíšenou se sladkým květinovým podtónem. A zrovna když se napila velkým douškem, dodal: „Hořký jako prase, ale účinný."

„To jsi to nemohl říct dřív?" zakuckala se, když na jazyku ucítila tu nejhorší chuť v životě. Bylo to, jako by se zakousla do stonku pampelišky. Možná horší. Ani ten med nepomohl.

„Taky jsem neřekl, že je to delikatesa. Má to pomoct od bolesti, a to přesně to taky dělá," zachytračil, ale sotva se sám znovu napil, udělal stejný výraz jako ona. „Což mi taky připomíná, udělal jsem palačinky," vztyčil vítězně ukazováček. Dobré jídlo vždy dokáže z úst zahnat i tu nejhorší pachuť.

Tahle informace však Zivě dobře nesedla. Její prázdný žaludek by sice něco takového více než přivítal, ale instinkt velel, ať zmizí. Byla pro něj přítěží. Musela pro něj být přítěží... Že ano? A navíc byla z jeho přítomnosti stále ještě nesvá. Byla mu vděčná za pomoc, to ano, ale pořád v něm viděla někoho, kdo ji potají pozoruje. Naháněl jí strach i nyní, když se na ni hřejivě usmíval. Využil situace a vyspal se s ní, když nedokázala vnímat své okolí? To by ale nejspíše poznala.

„To bych ráda, ale už budu muset." Chtěla se ze situace vykroutit, ale tahle taktika, ač jindy účinná, dnes nevyšla.

„Ale nesmysl," zvedl se z rohu postele a z rukou jí vzal prázdný hrnek. Vypila tu odpornou tekutinu jen proto, aby ho neurazila. Sice se opravdu cítila lépe, ale stejného výsledku by dosáhla jedním nebo dvěma prášky na bolest. „Potřebuješ se pořádně najíst, a navíc se můžeme během snídaně lépe poznat a začít odznova. Jo, málem bych zapomněl... Nic jsem s tebou neměl. Jen jsem tě převlékl do posledního čistého kusu oblečení, co mám, a hlídal tě celou noc, aby ses náhodou neudusila. Nemusíš se mě tedy bát, ano? Vím, že jsme spolu nezačali zrovna na dobré stránce, ale nejsem úchyl ani slídil. Bezbranné ženy bych se nikdy nedotkl. A už vůbec neočumuju nějakou při cvičení," mrknul hravě když si všiml, jak poněkolikáté diskrétně nakukuje pod peřinu.

Když k němu vzhlédla, pootočil hlavu na stranu a lehce povytáhl obočí. Připomínal jí zvědavého psa. Hlavně když se následně pousmál a zamrkal. Odkdy uměl číst myšlenky?

Zdálo se, že neměla na vybranou, a tak s kývnutím hlavy souhlasila a natáhla ke svému sousedovi ruku. Netušila proč, ale rozhodla se mu dát ještě jednu šanci. Třeba skutečně není tak špatný, jako si doteď namlouvala. Možná šlo o jedno velké nedorozumění. „Ziva."

„Nicolas, ale klidně mi říkej Nick," zatřásl jí pevně rukou, a dnes již snad po sté se zářivě usmál. Byl tak pozitivně naladěn, že ani nevěděla, jak reagovat. A tak vyhrkla to první, co jí přišlo na mysl.

„Jako princ?"

„Skoro jako on," opravil ji, když se probral z malého zaražení. „Jeho královská Výsost se jmenuje Nicholas, kdežto já pouze Nicolas. Chybí tam jedno písmeno," vysvětloval.

„Proč ne rovnou Erik?" pousmála se při vymotávání se z povlečení, aby ho následovala do kuchyně.

„Hej! Zas nejsem tak starý," zakabonil se naoko. „Jsem o dva roky mladší, než princ. Proč bych se měl jmenovat jako jeho otec?"

Mnoho párů v Palevrii věří, že když své dítě pojmenují podobně, či dokonce stejně jako právě vládnoucí panovník, nebo jeho následník, bude mít jejich potomek v životě štěstí. Nicolasovi rodiče patřili mezi jedny z nich. A ač bylo ono jméno nyní spíše připomínkou princova přešlapu, za nic na světě by jej neměnil.

„Dobře, dobře," ujišťovala ho. Když se však konečně postavila na značně zdřevěnělé nohy, tiše sykla bolestí, co jí projela levým kotníkem. Včera musela rozhodně přehnat více věcí, než jen alkohol, aby ji bolel tak moc. Na Nicolasovu otázku, zda je vpořádku, pokývala hlavou.

„Dáš si k těm palačinkám borůvky, maliny nebo jahody?" mumlal, když ho tiše následovala do kuchyně.

„Tak třeba jahody," kmitala zvědavě očima po místnosti, stejně poseté krabicemi jako ložnice, než neplánovaně zabodla pohled na holá záda před sebou. Pod levou lopatkou měl vytetováno specifické datum, a to osmý únor, společně s nějakou větou v jazyce, kterému nerozuměla. Bylo to stejné datum, jako když...

„Má to nějaký význam?" dotkla se bezmyšlenkovitě onoho tetování, načež ruku stejně rychle zase stáhla k tělu. Nicolas vyděšeně poskočil a vyjekl, sotva se promrzlými konečky prstů dotkla jeho teplé kůže. Při tom všem málem upustil oba hrnky, které nesl s sebou. „Promiň," dodala omluvně, když se ohlédl jejím směrem s nechápavým výrazem a povytaženým obočím.

„To tetování?" zeptal se, aby se ujistil. Horlivě přikývla.

„Toho dne jsem ztratil něco velmi důležitého. Je to připomínka, proč dělám to, co dělám. Nechal jsem si ji vytetovat během jedné z mých misí do Afghánistánu, proto je to v arabštině. Toho dne padaly hvězdy," vysvětlil a zkroušeně se pousmál. Najednou se Zivě nezdál nebezpečně, ale smutně. Nejspíše opravdu před něčím utíká.

Vidět palevrijské přísloví v cizím jazyce bylo zvláštní, ale tuhle myšlenku si nechala pro sebe. Znamenalo totiž, že se stalo něco hrozného. A pokud mohla tipovat, musel přijít o blízkou osobu. Ženu. Přeci jen zahlédla mezi psími známkami i zlatý prsten. Najednou se cítila hrozně. Musela být tak zvědavá? Nic jí do toho přeci není! Nikdo na světě nemá rád vtíravé otázky, hlavně když se jedná o staré rány.

„Když už se tedy ptáme na otázky, proč jsi se včera tak moc zřídila? Ať už tě trápí cokoli, alkoholem se to nevyřeší," káral ji Nicolas již s hlavou strčenou v lednici. Najednou byl jako starší bratr, kterého nikdy neměla. Ziva se usadila na jednu ze židlí, co spolu se stolem tvořili jediný nábytek kuchyně, a sjela spotřebič přetékající jídlem hladovým pohledem. Ten chlap tu měl narovnaný snad celý obchod!

„Vážně to musíš vědět? Jsem hodně upřímná," varovala ho, zapřela se lokty o stůl a položila bradu do dlaní. Sledovala přitom jeho široká záda, za nimiž zručně zdobil dva talíře palačinek. Pannkakor neměla už tak dlouho...

Zasmál se. „Snad něco snesu," ušklíbl se a položil před ní hotovou snídani. Už při pohledu na to mistrovské dílo se jí sbíhaly sliny. A to tu dobrotu skoro odmítla!

Tenké zlatavé těsto bylo pomazané jahodovou marmeládou, společně s čerstvým ovocem a šlehačkou, a srolované do symetrických ruliček poprášených moučkovým cukrem. Jako třešničku na dort ještě Nicolas utrhl lístek máty z květináče na okně a talíř jím dozdobil.

„Tak fajn," přijala vidličku, co jí nabízel, a zabodla ji do té největší jahody na talíři. Chtěl pravdu? Má ji mít! „Je tu takovej idiot, co po nocích týrá hudební nástroje místo toho,aby spal," zakousla se do šťavnatého ovoce a pousmála se na vykolejeného Nicolase, až se jí na tváři udělaly malé dolíčky. Povytáhla při tom vyzývavě obočí.

Má andělskou tvář, ale mluví jako ďábel, pomyslel si Nicolas a uhnul pohledem kamsi za záda své sousedky. Zadíval se na zeď, která na rozdíl od jeho starého pokoje v rodinné vile neměla žádnou zvukovou izolaci. Bylo to poprvé od návratu z Blízkého Východu, zpustošeného dlouhými válkami, co bydlel někde jinde než doma, v rodném městečku Sagara. Hned mu došlo, že ji při svém nočním hraní budil. „Jsi brutálně upřímná," konstatoval a do úst si neceremoniálně nacpal polovinu palačinky, z níž druhou stranou vypadávaly borůvky i šlehačka. Ziva nad jeho počínáním musela zakroutit pobaveně hlavou.

Muži před ní muselo být, -podle jeho předchozího prohlášení, že je o dva roky mladší než princ,- jednatřicet. I tak se ale s tvářemi nacpanými jako křeček a upatlanými cukrem i šlehačkou choval jako malé dítě. Nikdy by netušila, že voják, co bez mrknutí oka dokáže vzít život svému nepříteli, může mít i tak dětinskou stránku. Možná za to chování ale mohlo trauma z války, kdo ví? Ani ona nebyla stejná jako před patnácti lety.

„Nemám ráda, když se chodí okolo horké kaše. Můj čas je cenný a nerada ho plýtvám prázdnými řečmi," pokrčila lehce rameny a pokračovala v plnění kručícího žaludku. Ty palačinky byly snad z jiného světa!

Kdyby nebyla tak krutě upřímná, nikam by se v životě nedostala. I v práci, kde každý bojoval především sám za sebe, aplikovala stejné pravidlo. Byla tou nejpřísnější workoholičkou, s ostřížím pohledem, jemuž neunikne ani ta nejmenší chybka či překlep. Stala se robotem bez emocí. Strojem bez chyb. Tak, jako kdysi na ledě.

Kdyby ji teď kolegové viděli, jak se zcela mimo svůj charakter usmívá, vtipkuje, a odpovídá i jinak, než strohým kývnutím hlavy, omdleli by.

S Nicolasem však konverzace nikdy nebyla nudná, a po pár omluvách za problémy, které způsobil, se již jeho vtipům smála na celé kolo. Už ani sama sobě nevěřila, že ho ještě včera nesnášela každou molekulou v těle, a utíkala před ním pokaždé, když ho zahlédla. Byl svérázný, nakažlivě optimistický, a ač se choval dětinsky, vyznal se v mnoha oborech, o nichž by dokázal mluvit celé hodiny, kdyby mu k tomu dala příležitost.

Udělala si o něm absolutně mylnou představu. Rozhodně by jí neublížil. A ona to moc dobře věděla již dávno, jen si to kvůli své minulosti nechtěla přiznat. Bylo jednodušší představovat si ho jako nebezpečného pronásledovatele, namísto obyčejného muže, co se párkrát zcela nevinně ocitl ve sporných situacích. Musela uznat, že se moc jako dospělý člověk nechovala, když ho zaškatulkovala do nesprávné kategorie lidí, a paličatě odmítala změnit názor.

Navíc už párkrát Nicolase zahlédla, jak pomáhal zcela neznámým lidem. Občas dokonce i riskoval vlastní život, když přebíhal silnici proto, aby ze země zvedl spadlého seniora, a na poslední chvíli uskakoval troubícím automobilům. Paní Davisové také odhrnoval sníh z celé předzahrádky a ona tak nemusela namáhat svůj kotník, když její práci plnil za ní.

Pomalu se z nich stávali přátelé. A to díky jednomu hloupému nedorozumění, troše alkoholu a konfrontaci, které se Ziva tak dlouho vyhýbala. Kdyby na jeho dveře zaklepala již dávno, nemusela každou probdělou noc zahánět litry kávy a Nicolas by nebyl pasován jako otravný soused mezi tou malou skupinkou lidí, jíž se obklopovala, a svěřovala se svými problémy.

„Pomůžu ti alespoň umýt nádobí," nabídla se když dojedli. Sebrala oba talíře a vydala se k umyvadlu. Udělala však jen pár kroků, a kotníkem jí opět projela ta známá řezavá bolest.

„Stalo se ti něco?" vyskočil Nicolas ze židle, když uslyšel její bolestivé zasyčení a cinkání nádobí, které naštěstí skončilo nerozbité ve dřezu. Ustaraně ji zkoumal. Ziva před ním přenesla veškerou svou váhu na zdravou nohu, a tu levou lehce nadzvedla.

„O nic nejde, brzy to přejde," ujišťovala ho máchnutím ruky. Její klidné chování však zastínily bílé kloubky druhé ruky, kterou se křečovitě přidržovala kuchyňské linky, aby nespadla. Byla to jen bolest. Stejná, kterou prožívá každý den, s každým krokem co udělá. Nic nového. Byla na ni zvyklá. „Asi jsem si trochu rozdráždila staré zranění," dodala, aby Nicolase uklidnila. Mělo to však přesně opačný efekt, než v jaký doufala.

Ustaraně se zamračil. „Kotník?" naklonil hlavu na stranu a zkoumal její bledou tvář, a na poslední chvíli ji chytil za rameno, když ztratila rovnováhu. Zmohla se pouze na chabé kývnutí.

Nicolas sklouzl pohledem na nohu, co jí způsobovala bolest, a zatajil dech. Spatřil hlubokou jizvu táhnoucí se od kotníku až do poloviny lýtka. Se svými limitovanými lékařskými znalostmi odhadoval, že je stará alespoň několik let. Dobře zahojená, ale i tak se nedalo popřít, že vznikla vážnou nehodou. Zanechávající následky na celý život. Jak moc asi musí trpět? pomyslel si. „Dám ti masáž," vzal ji bez varování do náruče a i přes její protesty a zmítání ji nesl do obývacího pokoje. Tam ji opatrně posadil na pohovku.

Ziva se okamžitě natáhla po dece, co na pohovce ležela, a omotala si ji kolem pasu. Měla na sobě jen spodní prádlo a Nicolasovu košili, do které ji převlékl poté, co si své pozvracela. To teď viselo na sušáku na prádlo pod oknem na druhém konci místnosti.

„Mám masérský i fyzioterapeutický kurz. Neublížím ti," ujistil ji Nicolas, a pevně, ale s citem, stiskl bolavý kotník v dlaních.

Ziva poraženě vydechla. Muž před ní nejspíše nebral ne jako odpověď, a ona byla stále moc vyčerpaná na to, aby se s ním hašteřila. A masáž zdarma nezněla vůbec špatně.

„Muž mnoha talentů?" přitáhla si druhou nohu k tělu a položila bradu na koleno. „Voják, masér, skvělý kuchař, ale příšerný soused a ještě horší hudebník..." pokračovala, mezitím co očima skenovala ostře řezané rysy jeho tváře. Byl vskutku pohledný, to musela uznat. Kdyby už pro jarní kolekci neměli smlouvu s Amaronem, palevrijskou vycházející hereckou hvězdou, byl by její soused tou dokonalou volbou. Barva jeho očí totiž skvěle ladila k očním stínům z nové palety.

Nicolas se nad posledním příkladem lehce ušklíbl a začal prsty opatrně prohmatávat kůži okolo jizvy. Pravidelně se přitom ujišťoval, zda to nebolí. Malý moment ještě věnoval svůj pohled krabici za jejími zády, kde ležela rozdělaná ponožka, kterou v noci pletl, když ji hlídal. Nestihl ji dodělat. „Jsem si vědom, že neumím hrát, ale slíbil jsem jí to. A hodlám svůj slib dodržet." Hanna by na něj byla pyšná. A nebo pěkně rozzuřená, kdyby zjistila, kolik problémů již stihl vytvořit. Byť zcela omylem.

To Zivu probralo z pracovního módu, při němž porovnávala jeho obličej k modelům pracujících pro firmu. „Nejsi zvědavý, jak se mi to stalo?" kmitla bradou směrem k jizvě, a zadívala se mu do očí. Pořád byla zvědavá, o kom mluví, ale melancholický tón jeho hlasu ji napovídal, že je lepší se neptat.

Nicolasovy cukly koutky úst, když se zahleděl kamsi do dálky a zapřemýšlel. Hledal ta správná slova. „Řekneš mi to sama, jestli budeš chtít," odpověděl nakonec.

„Spadla jsem." Udělala chybu a zničila si celý život a kariéru co byla přede mnou. Medaile, co jsem měla na dosah ruky, mi proklouzla mezi prsty a já upadla v zapomnění. Ani nechápala, proč mu to vůbec říká. Vždyť se znali teprve chvíli. Nejspíše jí připomínal Štěně. Rozhodně měli stejný smysl pro humor.

„Byla jsem krasobruslařka, a podělala skok," dodala místo monologu, který kvůli dalším zbytečným otázkám přeskočila a svěsila ramena. Čekala, že Nicolas něco řekne, ale on se stále věnoval jejímu kotníku a mlčel jako hrob. Možná to tak bylo lepší. Lítost jí stejně zdraví zpátky nevrátí, a o život před patnácti lety už také dávno nestála. Udělala za ním tlustou čáru, otočila list a začala psát další kapitolu svého života. I tak ji ale minulost podrážela nohy a připomínala vše, o co přišla. Co mohla mít, kdyby se v té milisekundě, co byla ve vzduchu, rozhodla jinak. Byla by slavnější než tehdy? Znal by ji celý svět? Byl by na ni konečně pyšný?

„Máš podobné jméno jako Zivara," vydechl po dlouhém tichu Nicolas.

Zivě z jeho prohlášení přeběhl mráz po zádech.

Zivara De Burke, nejlepší krasobruslařka z celé Palevrie, jejíž rekordy dosud nikdo jiný nedokázal porazit. Již dlouho jí nikdo nepřipomněl, že zkrácením svého jména minulosti taktéž neuteče. Ať se snaží sebevíc, vždy se jí spáry starých časů zaryjí do kůže a stáhnou zpět. Nebylo před nimi útěku.

„Jsem o čtyři roky mladší," zalhala, aby uklidnila svou paranoiu, že zjistil její pravou totožnost. Možná mu před chvílí řekla, že byla krasobruslařka, ale to v zemi, které turisté často přezdívali kromě ráje železnic také země krasobruslařů, nebylo nic neobvyklého. Byl to národní sport, jemuž obětovali mnozí lidé celé své životy. Někdy i po celé generace. Takových rodin zde bylo spoustu. Ta její a Rity mezi ně patřily také.

„Rodiče mě pojmenovali po ní. Asi chtěli, abych měla na ledě stejné výsledky. A podívej, jak jsem dopadla..." omotávala si pramínek zlatavých kadeří na prst a nervózně se hihňala.

Nicolase v hloubi duše hlodal pocit, že před ním něco tají. Něco důležitého. Její chování bylo podezřelé, ale rozhodl se neptat. Neměl v povaze vyzvídat.

Ziva si dobře uvědomovala, že neuměla lhát. Vždy, když si myslela že se jí to povedlo, se lži provalily a následky nikdy nebyly pěkné. Proto teď se zatajeným dechem čekala, až na to Nicolas přijde. Až ji prokoukne a na tváři mu zůstane zklamaný výraz. Tak jako každému, koho takto oklamala před ním. On však kývl hlavou, a zakroužil kotníkem v ruce do všech stran. Mohla to čekat. Kdo by se na trosku jako byla ona podíval a řekl si, že právě ona je ta slavná Zivara? Ledová Láska a nejlepší krasobruslařka Palevrie?

„Hotovo," pronesl Nicolas po chvíli. Ještě naposledy prohmatal kotník oblepený tejpovací páskou, než se natočil na svou spokojeně podřimující sousedku. Musela být opravdu hodně unavená. Po tom všem, co tu v noci vyváděla, se ani nedivil. Chtěl ji ještě chvíli nechat spát, sotva se však zvedl z pohovky, aby udělal místo, otevřela oči dokořán a ospale ho pozorovala.

„Už bych vážně asi měla jít," zamumlala vyčerpaně a protáhla se. Hned na to si zimomřivě přitáhla k tělu deku stále rozloženou v klíně, když jí naskákala husí kůže. Nicolas chápavě kývl hlavou a zmizel v ložnici, odkud zpátky přinesl kabelku a mobil, co tam nechala.

„Zase někdy mě přijď navštívit," podal Zivě věci a přihlouple se zazubil. Napadlo ho totiž, jak si z ní ještě trochu vystřelit. „Jen bych tedy uvítal, kdybys u toho byla příště střízlivá."

Tomu se uchechtla. „Beru na vědomí," zakroutila nevěřícně hlavou nad jeho vtípkem a popadla všechen svůj majetek. „Zítra si přijdu pro oblečení," otočila se nakonec v předsíni a věnovala svému, teď již méně otravnému sousedovi, malý úsměv. Pak za sebou zavřela dveře a utíkala do svého bytu. Potřebovala se pořádně prospat. Ještě předtím ze sebe smyla líčení rozmazané po celé tváři, a odepsala neznámému muži svoji odpověď. A i Štěněti musela dopodrobna vylíčit celé to dnešní fiasko. Stále totiž doufala, že se jí brzy ozve. Že mu na ní stále záleží.