„Já toho pacholka roztrhnu jako hada!" Rita pěnila vzteky, když na sociální síti zahlédla nový příspěvek svého mladšího bratra Rubiana. Zarývala ruce do telefonu s takovou vervou, až jí bělaly klouby na prstech. Samotné zařízení téměř v silném stisku rozdrtila napadrť. Tak ona mu vždy klade na srdce, jak je jeho kariéra i reputace důležitá, a on pak takhle? „Vidíš, co udělal?" natočila displej na svého muže a druhou rukou se vyčerpaně štípala do kořene nosu. Leonovi na tváři zatančil potutelný úsměv, když si fotografii i popisek pod ní přečetl. Při pohledu na svou ženu se ale ovládl, a na důkaz podpory i zamračil.

„Je to pubertální kluk. Pořád by to mohlo být ještě horší-"

„Horší?" vyštěkla a znovu se na příspěvek zahleděla, jako by si snad nebyla jistá, že spolu mluví o stejné věci. Svého bratra by poznala pokaždé. Mohla za to jeho kožní kondice, díky níž měl na těle bílé skvrny. Pár jich měla i ona, ale ty byly na dobře skrývatelných místech.

Na černobílé fotce bylo vitiligo dobře viditelné. Stejně jako štíhlé dívčí tělo sedící mu na klíně s rukou majetnicky položenou na jeho hrudi. On sám ležel nahý mezi zmuchlanými polštáři a dekou, s dlaněmi nebezpečně blízko jejímu pozadí. Ani jednomu nebyl vidět obličej a celá fotka byla focená z odrazu v zrcadle, k němuž byla neznámá dívka natočená. Oblečená v provokativním krajkovém spodním prádle s Rubianovou zlatou medailí z Mistrovství Evropy kolem krku. Předmět na sebe však nestrhával takovou pozornost, jako malé flíčky na jejím krku a stehnech. Nebylo pochyb, co spolu dvojice prováděla, a nestydatě se tím nyní chlubila na sociálních sítích pro všechny k vidění.

„Tvůj ,lilek' je ten nejlepší, co jsem jedla?" naznačila prsty uvozovky, odkazujíc na fialovou zeleninu v popisku příspěvku.

Leon si vsál rty, aby se náhodou nezačal usmívat. Manželčin hněv byl v jeho očích roztomilý. Durdila se nad skandálním chováním svého bratra, jako by ona sama před patnácti lety nedělala to samé s ním. Doteď ony příspěvky létají internetem, a čas od času získají nějaký ten like a komentář. „Lásko... Myslím, že nemyslela lilek jako zeleninu, ale lilek jako-"

„Já vím, co ten emodži znamená! Taky jsem byla kdysi mladá!"

„A pořád ještě jsi. Taky krásná, chytrá, svalnatá..." Leon si přitáhl Ritu do náruče a vtiskl jí polibek do zrzavých vlasů. S nespokojeným zabručením mu ovinula paže kolem pasu a hlavu zabořila do hrudi. Nijak s chováním svého mladšího bratra nesouhlasila, ale tvrdohlavý Rubian si nedal říci. A jako naschvál dělal samé problémy, kterými na sebe strhával negativní pozornost všech médií světa. Mladý, talentovaný krasobruslař, co je ve skutečnosti taky pořádný playboy. Podobné příspěvky sdílel se světem téměř každý den. Na nedostatek krásných dívek si tedy rozhodně nemohl stěžovat.

„Jednou to pro něj špatně dopadne," odtáhla se, aby Leona mohla políbit. Tiše zabručel na souhlas, polibek prohloubil a bez sebemenších problémů ji vysadil na barový stůl. Dlaněmi pod šedivou halenkou roztouženě putoval po vypracovaných svalech své ženy, a když mu zcela bez dechu obtočila nohy kolem pasu, rozepnul jí zkušeným pohybem podprsenku. Rita sebou překvapeně škubla, když na svých obnažených prsou ucítila hřejivé dlaně a na krku Leonův dech. Řetízek, co měla na zápěstí, se však nešťastně zamotal v jeho dredech, když chtěla ruku přitáhnout k tělu.

„Promiň," zasyčela když se ho snažila vyprostit. Leon byl ale zcela zaneprázdněný její hrudí, aby něco takového registroval. Naučeným hmatem jí omotal ruku kolem pasu a s lehkostí vyzvedl do vzduchu. Roky krasobruslařské praxe, kdy Ritu vyhazoval do vzduchu a předváděl před plným stadionem odhozené skoky, zvedané figury a všemožné choreografické kroky a skoky. Nyní však jeho druhá ruka putovala po délce stehna až k pozadí, které majetnicky stiskl v dlani, místo aby s ní svou taneční partnerku zachytil v letu, a opět bezpečně postavil na led, jako dělával kdysi. Tichý sten ho donutil pokračovat, proto nahmatal mašli držící sukni pevně na místě. Jedním tahem ji otravného kusu oblečení zbavil.

„Za chvíli otevíráme." Rita se naléhavě rozhlédla po prázdném baru prosyceném vůní růží, který s Leonem vlastnila již dlouhé tři roky. To už byla vysvlečená donaha s kalhotkami visícími kolem kotníku, a udýchaně se dlaněmi za zády opírala o chladivý mramor. I tak ale hořela nedočkavostí, co bude následovat.

„Ještě máme spoustu času," mumlal do plyšové kůže jejího stehna, zatímco pod pultem mezi sirupy a alkoholem usilovně hledal svou malou krabičku poslední záchrany. „Ty, nebo já?" zamával jí před obličejem balením kondomů a lačně ji políbil.

„Ale jen jednou," natáhla se po čtverhranné krabičce, zahákla prsty na nohou za pas kalhot které mu jedním tahem seslala ke kotníkům, než Leona přitáhla blíž, aby mu ochranu mohla nasadit. O děti nestál ani jeden z nich. „Jen jednou," varovala ho. Kývl na souhlas.

„Strašně moc se omlouváme, ale měli jsme technické potíže. Netekla nám tu voda." Leon s andělským úsměvem na tváři odemykal dveře prvním zákazníkům a ladně uhýbal lokti své ženy, která sotva dokázala skrýt zarudlé tváře a udýchanost. Rozhodně slovo nedodržel. A její třesoucí se stehna toho byla důkazem.

„Na týden máš zákaz," vtiskla mu polibek na tvář, když už oba stáli za barem a míchali první objednané drinky. Leonův hrdelní smích byl přehlušen popovými písněmi hrajícími na pozadí.

„Nemyslím si, lásko," přitiskl jí diskrétně klín k pozadí. V očích zákazníků se zcela nevinně za jejími zády natahoval pro ukrojený kousek citronu na ozdobu. Rita svůdně zakroutila boky na oplátku a skousla si spodní ret, když se mu zadívala do očí. Moc dobře věděla, co s ním tohle malé gesto dělá.

V nestydatém flirtování s manželem by pokračovala i nadále, ale zvonek nad vchodovými dveřmi ji upozornil na další příchozí. Nebyl to nikdo jiný, než její vůbec první a pravidelná zákaznice Ziva. Dnes měla v závěsu o hlavu menšího, buclatého muže. Kolegu z práce a oblíbeného komika, jež tu čas od času bavil publikum svou stand-up show. Dnes ale oba přišli zapít svůj mizerný pracovní týden nějakým drinkem. Rozhodně se tak alespoň tvářili. V případě Zivy se vždy jednalo o sklenku Leonova domácího vína.

„Jak se daří Ziv? A co soused?"

„Ani mi nemluv," zaúpěla, sotva se vysoukala na barovou stoličku. „Dneska potřebuju něco pořádnýho. Abych se mohla vyspat. Víno tedy nepřichází v úvahu," pokračovala, než začala vyprávět všechny své trable.

„Mám ti něco vybrat?"

„Můžu já?" nabídl se Ronan a zahleděl se za Ritina záda na křídou popsanou tabuli s drinky. Ukázal mezi ty obsahující whisky.

„Dobrá volba," tleskla si s ním hravě, když Ziva s dalším zaúpěním schovávala hlavu do dlaní. Snad každý, koho znala, už věděl o jejím otravném sousedovi a pravidelně se na jejich soužití ptal. Jen paní Davisovou schválně nechávala ve tmě a tvářila se před ní, že ten mizera celkem ujde a prostě na sebe nemají čas, aby se potkali. Kdyby v ní nevyvolával takovou paranoiu a strach, už dávno by se mu postavila. Ale on byl vyšší, a podle toho mála, co zatím zahlédla, i mnohem, mnohem svalnatější. A tím tedy silnější než ona. Rozhodně by mu neutekla, a kdyby se o něco pokusil, pepřový sprej by moc nezmohl. I tak ho ale právě v kabelce tiskla pro pocit bezpečí. Co by jí na tohle dilema asi poradil Štěně?

Leon se po několika hodinách spokojeně rozhlížel po plném baru a líně se protáhl, když zjistil, že nikdo nevyvolává hádky a všichni jsou spořádaní. Pak mu ale pohled sklouzl na blonďaté kadeře rozprostřené po barovém pultu. Ziva napůl spala a napůl se opilecky hihňala něčemu, co jí Ronan vykládal. Množství skleniček, které se kolem ní nakupily, mu dávaly dostatečnou představu o tom, v jakém stavu se nachází.

„Lásko," odtáhl Ritu stranou a diskrétně směrem k její přítelkyni kývl hlavou. „Nevím jak ty, ale já si myslím, že toho má pro dnešek už dost."

Rita vytřeštila oči nad Ziviným stavem a horečně přikývla, když se jí zeptal, zda ji nemá odvést domů.

„Jen ji doveď k bytu. V tý zimě venku by měla dostatečně vystřízlivět, aby se v jednom kuse dostala až do postele," radila mu, když do ní za Ronanovy pomoci nalévala sklenku čisté vody. Ještě nikdy nepila tak moc.

„Já se domů dostanu bez obtíží, nebojte se o mě," škytl její kolega, když se na něj oba zaměřili.

„V týhle vánici?" nakrčila Rita skepticky obočí, ale když souhlasně kývl, otevřela vchodové dveře a trojici vypustila ven. „Dávejte na sebe pozor," rozloučila se s nimi a pak opět odešla za bar. Musela ještě namíchat drinky posledním zákazníkům.

***

Na jazyku ucítil exotické ovoce, bylinky a angrešt, když si pořádně přihnul ze sklenky bílého vína. Tu mu však z rukou hned poté vytrhl královský šéfkuchař.

„To je na vaření, Vaše královská Výsosti."

Nicholas převaloval zbytek vína na jazyku, pak ho lhostejně vyplivl do umyvadla a usušil si papírovým ubrouskem koutky úst. „Sauvignon Blanc, skvělá volba," konstatoval expertně.

„Tohle bylo především k rybám a mořským plodům, které jsem vaší rodině měl v plánu naservírovat zítra k obědu. Teď mi ale jedna z ingrediencí jaksi chybí," zatřásl Jednooký Jack téměř prázdnou sklenicí vína v ruce a zamračil se.

„Pokud Nicholas dovolí, přinesu jedno z vín z jeho osobní kolekce. Rozhodně se najde nějaké podobné," vložil se do konverzace pohotově třetí muž v místnosti- Victor. Jack si ho skepticky změřil od hlavy až k patě pohledem a nakonec kývl na souhlas. Victor tedy odešel se slovy, že se hned vrátí. S nějakým souhlasem od prince si nedělal starosti, protože by sem Nicholas nějaké náhradní po vypití této sklenice donesl sám. Znal ho.

„Proč mi tu všichni v týhle místnosti před jménem musí vyslovovat ten podělanej titul?" prohrábl si Nicholas vytočeně vlasy. „Říkal jsem vám stokrát, ať na tu etiketu kašlete." Nezasloužím si být princ! pomyslel si ještě, nahlas ale nevyslovil.

Hbitě vyskočil na obrovský kovový stůl a rozhlédl se po prostorné místnosti. Nad stoly tu visely na drobných háčcích všemožné pánve a rendlíky. Poličky na zdech byly zase obtěžkané kořením všeho druhu a Jackovy recepty držely pomocí malých magnetů na každém kovovém povrchu. Vždy se v bělostné královské kuchyni rád skrýval, především, když měl plné zuby svých povinností nebo kdysi jako malý utíkal od dalších lekcí klavíru a houslí, a Jack ho tu před Victorem, který ho na ony hudební nástroje učil, schovával do kuchyňských skříněk mezi hrnce a talíře. Odmala tu šéfkuchaři a jeho podřízeným pomáhal s umýváním nádobí, když olizoval lžíce i vařečky ušpiněné všemožnými krémy a omáčkami. Ani přes všechen ten čas mezi profesionály od nich však nic nepochytil. Byl na vaření takový antitalent, že by zemřel hlady, kdyby si musel jídlo připravit sám pro sebe. Nebo by podpálil kuchyni.

„Ale Victor ti tykal, nebo snad ne?" ozval se zpoza Jackových zad zvonivý hlas černovlasé dívky. Patřil jeho dceři, co se tu pod taktovkou otce zaučovala tajům vaření. Aby zde mohla jednou připravovat pokrmy pro královskou rodinu i ona. A pokračovat tak v jeho šlépějích.

„Kiro!" okřikl šéfkuchař svou dceru s hrůzou v hlase. Ta se však rozhihňala a posadila hned vedle prince. „Mladá dámo, okamžitě slez dolů a koukej se omluvit! Tohle je diskuze dospělých přátel a ty mezi ně nepatříš!"

„Taťka si to nechce přiznat, ale až mi bude za rok osmnáct, taky budu mezi tou partou přátel, že?" mrkla Kira na Nicholase spiklenecky přes tlusté obroučky brýlí a dožadovala se malíčkem o uzavření slibu. Se smíchem souhlasil. Stejně to nemyslela vážně.

„Než se staneš součástí kuchyňského personálu mi ale raději ještě vykej, ano? Nerad bych si tvého otce nějak rozzuřil, když má na starost můj žaludek."

Kira horlivě přikývla a ze stolu seskočila na zem ve stejnou chvíli, co se v místnosti opět objevil Victor. S několika sklenicemi vín v proutěném košíku. „Já to odnesu," nabídla se a k majordomovi obratně přiskočila.

„Altánek není bezpečné místo pro schůzky, slečno Kiro. Ani pod rouškou tmy," zašeptal, když vína přebírala. Okamžitě jí zrudly tváře, a na bělovlasého muže zůstala nevěřícně civět. Jak to věděl? Viděl je tam snad?

„Dáme si pozor, děkuji za varování," špitla vděčně, a zmizela za dveřmi do prostorného příručního skladu potravin. Nakonec se jako velká voda vyřítila ven, narychlo otce políbila na tvář a s přáním dobré noci se s nosem zabořeným do mobilu vypařila jako pára nad hrncem.

„Jaké schůzky?" dožadoval se Jednooký Jack odpovědi s otcovskou starostí v očích, ale Victor lhostejně mávl rukou. Nebyla jeho věc, šťourat se do soukromí cizích lidí. Kiřino tajemství je s ním v bezpečí.

„Jaký jste měli dnes den?" rozhodl se Nicholas houstnoucí atmosféru nějak promíchat. Oba muži se na něj téměř synchronizovaně otočili a lehce zaraženě přijali nabízenou sklenku s vínem.

„Kde jen začít?" napil se Victor a následně protočil panenkami, když mu Jack hravě odpověděl, že nejlepší by bylo hned od začátku. Mluvil tedy o tom, jak dohlížel na své podřízené, prováděl několik skupin zvědavých návštěvníků při prohlídkách paláce a vše zakončil hraním klavíru pro pár důležitých hostů. Dokonce si postěžoval o nedávné nevydařené osobní schůzce. Od někoho tak uzavřeného, jako byl on, to bylo nečekané. Jack se pro změnu vychloubal historkami vznešenými během přípravy jídla a hloupými vtipy, které si jeho posádka vymyslela.

Když byl Nicholas malý a poprvé navštívil kuchyni, vylekal se, když zjistil, že je šéfkuchař pirát. Kvůli pásce přes levé oko, o které Jack přišel během vojny. Jeho dětská představivost opravdu neznala mezí. Z ostatních kuchařů se tak okamžitě stala jeho neohrožená pirátská posádka a Jednooký Jack jejich krvežíznivým kapitánem. Říkali si tak dodnes.

Když se řada dostala na prince, byli již všichni tři přátelé značně v náladě. „Tak jo," dolil prázdné sklenice a začal s popisováním svého dne. Jak se během schůzky s otcem pohádal kvůli triviální záležitosti, a při jednání poslanecké sněmovny všichni ignorovali témata, která do debaty přinesl. Ministryně financí si raději lakovala nehty, namísto vyslechnutí si jeho návrhu na zlepšení finanční gramotnosti u dětí a dospívajících, společně s několika výtkami na zbytečné náklady, pro jejichž odstranění už vymyslel adekvátní plán. Většina opozice si téměř vykroutila oči z důlků, když se hájil kvůli dalšímu falešnému skandálu a místopředseda se s ním dlouhé hodiny přel ohledně přijetí ústavního zákona, který už dvakrát neprošel hlasováním. K čemu tedy polo-konstituční forma vlády, když ho stejně nikdo nebere vážně? Vše co dělal, dělal pro Palevrii. Očividně to ale bylo málo.

A když se po hektickém dni uvelebil ve své pracovně, zjistil, že mu na stole nechal vévoda Lancelot malý dárek. Seznam lidí z jeho úspěšné kosmetické firmy, a jejich prohřešky. Jindy by se zajímal o každý drobný detail, dnes ale tak milosrdný být nehodlal. A všichni na seznamu pro něj budou tento měsíc pracovat naposledy. O jejich výpovědi je upozorní osobně a to i přesto, že mohl tuto práci přenechat jakémukoli zaměstnanci Ravského paláce. Nechtěl ale zažít další kyselý škleb a tiše pronesenou nadávku o níž si mysleli, že neslyší. Měl lidské interakce pro dnešní den po krk, a proto se nakonec odebral do kuchyně, kde narazil na skvělé víno a své přátele.

„Raději bych měl jít a ten seznam dodělat," zavelel konec společnému nicnedělání a vrávoravě se vydal temnými chodbami ke své pracovně. Za okny zuřila sněhová vánice a dlouhé stíny na zemi mu olizovaly kotníky, když potichu našlapoval na kobercích s motivy jejich národní květiny- chryzantémy. Neohrabaně se vyhnul několika vázám s totožnými květinami, a málem se zamotal do dlouhého černého závěsu, když zakopl o vlastní nohu. Téměř přísahal, že za zády slyšel Victorovo tiché chichotání, ale když se otočil, nikoho neviděl. Asi už mu ze všeho přeskočilo v hlavě.

Mrtvolně tichá pracovna vypadala stejně nehostinně, jako venkovní počasí a opuštěné chodby královského sídla. Přivítaly ho staré knihy a fotografie z dávných dob. Když byl ještě chloubou svého království. Dnes však do minulosti zabrousit netoužil, a starých snímků, vyvolávajíc v něm bodavou bolest a výčitky, si raději nevšímal.

Usazený za stolem mu pohled sklouzl na pomuchlaný kousek papíru, který mezi těmi ostatními vyčníval jako pěst na oko. Řádky popsané místy která chtěl navštívit a věcmi co chtěl zažít ještě před usednutím na trůn. Padesát životních přání, pro která se nechal inspirovat na sociálních sítích. Především od jednoho mladého páru bloggerů s profilem Navždy Na Toulkách, kteří ukazovali ta nejkrásnější zákoutí jeho milovaného království, a pomáhali tak rozvoji místního turismu. Uzavřený za zdmi Ravského paláce to byl totiž jeho jediný útěk od reality.

Ani jedno z přání nebylo odškrtnuté, a s nynějším vývinem situací si je nejspíše ani nikdy nesplní. Už dávno s tím byl smířený. Bylo hloupé si nějaký seznam vůbec dělat, když proti němu stojí úplně vše.

Nicholas si prsty zajel do vlasů a frustrovaně se nadechl. Cítil se na dně. Byl na dně. Z temných myšlenek se nedostal ani když si vzpomněl, proč tu právě sedí. Měl práci, do níž se ponořil na dalších několik hodin. Cokoli, jen aby nemusel myslet na jeho největší tajemství. Na krabičku nazelenalých pilulek v nejhornějším šuplíku stolu. Rychle utíkající čas i výčitky svědomí, ukusujíc mu poslední zbytky zdravého rozumu. Pomalu už o něj přicházel. Mnohokrát si pohrával s myšlenkou, co by Palevrie dělala, kdyby vše prostě řekl. Když by z plna hrdla zakřičel to, co ho tíží jako kámen, a ulevil tak svému svědomí. Změnilo by se něco?

„Jistěže ne, ty pitomče," poslal poslední zprávu svému nyní již bývalému zaměstnanci, a papír před sebou zmuchlal a zahodil do koše. Díky mizerné mušce se netrefil. Bylo mu to ukradené.

Sahal po krabičce léků s plánem to všechno ukončit. K čemu má žít, když ho kromě hrstky lidí nenávidí celé království? Jak má jednou vládnout a zvelebovat svou zemi, když jím opovrhuje každý poslanec? Všichni občané na něj ukazují prstem a nazývají ho Princem Potupou? Nevěří mu ani vlastní otec? I Matka Příroda nad ním už dávno zlomila hůl. Jeho život neměl smysl. Vše pro dobro Palevrie, jak mu vštěpovali již od raných let. Bez jeho přítomnosti tu bude stejně všem lépe.

Roztřesenou rukou na dlaň vyklepal několik prášků a popotáhl, když je pomalu přibližoval k ústům. S odevzdaným smíchem plným bolesti je otevíral, a vysmíval se ironii života. To, co mu v malém množství pomáhá, ho ve velkém zabije. A plná hrst zajistí, že to bude co nejdříve. Po tváři mu stekla slza, když zavíral oči, připravený přijmout svůj osud. Jediné zavibrování mobilu ho však ze sebevražedného plánu vytrhlo. Najednou jako by měl v plicích místo vody opět kyslík a slunce vykouklo z temných mračen. Zděsil se nad svým chováním. Co to tu proboha vyvádí?

Zelené pilulky se jedním prudkým máchnutím ruky rozlétly po celé pracovně a za tichého bubnování roztrousily po koberci. Vážně už přišel o rozum!

V rychlosti vyskočil na nohy, popadl mobil a zamířil spěšně do severního křídla Ravského paláce, kde se nacházely soukromé byty královské rodiny a jejích vážených hostů. Nutně se potřeboval vyspat, jinak ze svého nepochopitelného chování zešílí úplně. Vždyť se ve skutečnosti ani zabít nechtěl. Stále ještě měl pro co žít. Pro Amelii, především. Jak by jí něco takového mohl udělat?

Vibrování mobilu na polštáři vedle něj ho však o několik minut později z tohoto plánu vyrušovalo. Kdo mu v tuhle nekřesťanskou hodinu píše? Lancelot, Jack ani Victor to být nemohou.

Nicholas rozespale zamžoural na peprné nadávky a dlouhou řadu otazníků od neznámého čísla. Proto se rychle vrátil do své pracovny, kde z podlahy sebral pomuchlaný papír a zase se vrátil zpět. Chtěl vědět, který z bývalých zaměstnanců to byl. Místo toho však zjistil, že jedno z oznámení o výpovědi poslal omylem na špatné číslo.

Osoba na druhé straně ho bombardovala zprávami plnými gramatických chyb nechápajíc, o co jde. Usoudil, že ať už se jednalo o kohokoli, byl značně opilý. Netušil proč to dělá, ale rozhodl se neznámému člověku za způsobené potíže omluvit. Co měl ale napsat? S podobnou situací se ještě nikdy nesetkal, a z naučených odpovědí se nehodila ani jedna. Nebyl učen reagovat na něco takového. Královský protokol ho neučil konverzacím s neznámými opilými lidmi. Nakonec se rozhodl psát přesně to, co chtěl. Koneckonců ten, nebo ta, na druhé straně ani netuší, že si píší s korunním princem Palevrie osobně. Tahle anonymita mu připadala podivně příjemná.

Že ještě před chvílí toužil ukončit svůj život zapomněl, když na svou omluvu dostal další zprávu. Opět plnou gramatických chyb a překlepů. Znovu odepsal. S každou poslanou zprávou se mu na tváři formoval větší úsměv, když o svém novém příteli zjišťoval nové a nové informace.

Žena na druhé straně byla rozhodně opilá. Také pěkně svérázná, když si mu stěžovala o svých problémech. V porovnání s jeho byly banální, ale neubránil se hranému soucitu ve svých odpovědích a smíchu, když s historkami pokračovala. Zjistil, že patří k té hrstce lidí, co ho nesoudí. Překvapilo ho to. Jako by právě narazil na neobroušený diamant. Vodu na poušti. Přátelskou ruku, co se k němu natahovala ve snaze ho zachránit... Má ale nárok si myslet, že je jeho blízká přítelkyně?

Psal si s ženou dlouhé hodiny. Za tu dobu utichlo i dívčí chichotání z vedlejšího pokoje, kde Amelie se svými kamarádkami pořádala noční mejdan. Zaslechl mnoho chlapeckých jmen protkaných krákáním vran a hlasů z televize. Dodnes netušil, proč jeho dceru pronásleduje hejno černých ptáků, ale Amelie si na jejich přítomnost nijak nestěžovala. Věděl, že by mu řekla hned, co by nastal nějaký problém. Nikdy by před ním nic netajila schválně. Přál si však, aby totéž mohl říct o sobě.

Byl neskutečně rád, že se negativní pohled veřejnosti točil pouze kolem něj, a jeho dcera byla ušetřena. Nikdy by si neodpustil, kdyby jeho vinou zničil její dětství i život. Ale Rosettina slova ho nenechávala spát. Pokud něco brzy neudělá, stáhne ji s sebou ke dnu. Ale s čím začít? Jak se má z pavučiny lží vymotat, aby všem nejméně ublížil? A je opravdu nejlepší říct pravdu, která všem ublíží mnohem víc, než dobře míněné zamlčování klíčových informací?

Neznámé číslo: Heejk! Eskočila sm!

Nicholasovy zacukaly koutky úst. Chvíli neodepsal, pohlcen ve svých morálních dilematech, a jeho nově získaná přítelkyně už se dožadovala pozornosti. Stačilo tak málo, aby se s jejími zprávami a odpověďmi cítil slyšen, viděn i cítěn. Mnohem více, než kdy předtím. Skutečně ji považoval za stejně blízkou osobu, jako Victora, Jednookého Jacka či Lancelota- své poslední opravdové přátele. A to stačilo pár zpráv, aby se tak rozhodl. Cítil, že se jí může svěřit se vším. Přinejmenším se svou pravou totožností. Bude záležet jen na ní, jestli mu uvěří, či ne. Ještě předtím, než zcela vyčerpán usnul, se odhodlal k poslední žádosti. Aby zjistil, zda opravdu netouží po přátelství s naprosto cizím člověkem, který o sobě tvrdí, že je princ.

Bylo to bláznovství, ale opilí lidé nejsou zrovna proslulí chytrými nápady. A on na sobě efekt popíjení vína pociťoval víc, než bylo zdrávo. Na zítřejší poradě v králově pracovně bude dnešní noci litovat. Možná...

***

Dnešní den vůbec nešel podle jeho představ. Ráno se probudil o něco později než měl ve zvyku, a celý den tím odsoudil k neúspěchu. Při setkání s klientem se mu porouchalo auto, a když se konečně dostal domů, a chtěl pokračovat ve skládání hudby, jeho múza ho nadobro opustila. Ani zaběhat si jít nemohl. Za to mohl poděkovat Matce Přírodě, jenž na jejich severské království před chvílí seslala ničivou vánici. Silný vítr nyní bičoval chomáče sněhových vloček o okenní tabuli a rušil ho z pokusu usnout. A to ani nemluvil o srážce se svou plachou sousedkou, když se vracel z vynášení odpadků. Po celém dni si na již tak vystrašené ženě svou frustraci vybít nechtěl.

Nicolas otráveně zabručel a sáhl po podlouhlém polštáři, schoval obličej do jednoho z jeho konců a zhluboka se nadechl. Látka byla cítit pracím práškem a ovocnou svíčkou, kterou před chvílí sfoukl. Celá ložnice tak voněla po jahodách. Za ta léta, co si s ní psal, věděl, že jeho Vločka to malé rudé ovoce miluje. A při objímání neforemného polštáře si představoval, jak místo kusu látky plněném vatou drží v náručí právě ji. Spokojeně oddychující ženu, jejíž nahé tělo dokonale vyplňuje prostor před ním. Pasovali by k sobě jako dva dílky skládačky, které se vzájemně doplňují. Když dlaní přejížděl po jemné látce, hrál si s myšlenkou, že putuje po hebké kůži poseté drobnými zarudlými flíčky, které tam zanechala jeho chtivá ústa. Jeho Vločka by se zavrtěla, otevřela oči, a s úsměvem mu věnovala polibek na dobré ráno. To už by se tyčil nad ní, a drobné nevinné gesto proměnil ve vášnivé vyznávání citů, načež by se jejich těla, spojená v jedno, ztratila na vlnách rozkoše.

„Měl bych přestat číst ty praštěné romány," pokáral se, když jeho myšlenky začínaly znít stejně hloupě poeticky, jako knihy určené spíše ženskému publiku v jeho knihovně. Ale nemohl přestat. Byl stejně bláznivě zamilovaný, jako ti fiktivní hrdinové na papíře.

Otočil se i s polštářem na druhý bok, kam ho jako stín pronásledovaly i nahlas nevyřčené touhy. Byl zoufalý. Kdyby nebyl takový pitomec a dával si větší pozor na jedinou věc, která ho s jeho milovanou Vločkou držela v kontaktu, nemusel by tu o ní nyní snít jako pubertální chlapec. Neporušil by své slovo, že jí bude vždy nablízku. Ale starý mobil se rozbil, když spadl do ledové vody. Nešlo z něj nic zachránit. Navždy ji vlastní nepozorností ztratil.

Byl jako posedlý, když se na ulicích otáčel za ženami se zlatými vlasy a očima barvy té nejkrásnější mořské laguny. Hledal svou Vločku v každé, kterou potkal. Dokonce i ve své sousedce. Téměř všechny jí byly podobné, žádná ale nebyla ona. Jeho jediná.

Chtěl ji najít a pobláznit srdce stejně, jako ona udělala jemu. Vyznat jí svou letitou lásku a pokleknout před ní s prstenem a prosbou, aby se navždy stala jeho ženou. Toužil ji vidět, jak pomalu kráčí k oltáři v nádherných bílých šatech a říká mu své ano. Jak se probouzí v jeho náručí a prochází životem po jeho boku. Nebo si představoval, jak ho sleduje pohledem plným touhy a sténá rozkoší, když se každou noc vášnivě milují, dokud jim jednoho dne její malá verze nezačne říkat: „maminko" a „tatínku."

Nicolas se hloupě pousmál, když nad tím zapřemýšlel a objal polštář o něco silněji. I tak ho ale hlodal pocit nejistoty. Kolik mužů už jí asi vyznalo svou lásku? Kolika z nim uvěřila a pustila k srdci, které po svém odchodu nechali zlomené? Věřila by mu, kdyby řekl, že on jí srdce nikdy neraní? A poznala by, že je nezkušený?

Přál si se svou Vločkou prožít klidný a dlouhý život. Usadit se, kde bude chtít. Třeba i procestovat svět, pokud by si tak přála. Když zestárne po jeho boku, bude tím nejšťastnějším mužem na světě. Po ničem jiném netoužil. A kdyby nebyl takový hlupák, už dávno by jí před vchodovými dveřmi stál s kyticí růží a vyznáním lásky. Kdyby mu tedy věčně neodmítala dát svou adresu. Ale nechtěl ji nijak nutit mu ji darovat, protože její soukromí pro něj bylo posvátné.

„Kdepak tě najdu, Vločko moje?"

Už téměř usínal, když se tichou místností ozval domovní zvonek. Prořízl ticho a zakousl se mu do uší jako nějaký nepříjemný parazit. Především pak odehnal všechny myšlenky na jeho milovanou. Nicolas se rozmrzele posadil a protřel dlaní obličej, když ani po několika vteřinách otravný zvuk nepřestal. Nejraději by se opět vrátil ke svým fantaziím, ale za dveřmi stál někdo, kdo ho chtěl za každou cenu donutit je otevřít. Rozhodně se však kvůli nezvanému hostu nehodlal nijak strojit, a tak se temnou chodbou vydal jen v pyžamových kalhotách a vrabčím hnízdem na hlavě.

Že to byla chyba si uvědomil, když sevřel v rukou téměř bezvládné tělo své sousedky, sotva vchodové dveře pootevřel. Mumlala si pro sebe cosi nesrozumitelného, a kdyby ji nezachytil, složila by se mu k nohám jako pytel brambor. Místo toho mu obličej zabořila do nahé hrudi a on se lehce otřásl, když na odhalené kůži ucítil mrazivou špičku jejího nosu a zbytky neroztátého sněhu. Drobná žena stále voněla po jahodách a vanilce, ale místo karamelové kávy ucítil pach alkoholu a mužské kolínské. Na moment mu tělem z nevysvětlitelného důvodu proletěla žárlivost, ale ta byla brzy nahrazena starostí.

Velmi opatrně ji bral do náruče. Byla lehká jako pírko, ale ani tak nebylo snadné ji odnést těch pár kroků k botníku, kam ji posadil. Přísahal, že měla rozteklé všechny kosti v těle, když se na tom kusu nábytku zhroutila jako hromádka neštěstí.

„Zivo?" poplácal jí rameno a pozorně zkoumal její tvář. Zavřená víčka se lehce zachvěla a rozestoupila, a on se tak mohl podívat do těch téměř tyrkysových očí. Jemně se pousmál, když na něj zaostřila. A pak překvapeně vytřeštil ty své, když na tváři ucítil štiplavou bolest způsobenou plastovou kartičkou. S rachotem skončila na zemi.

„Ty jeden hajzle! Zabiju tě!" vyštěkla a rozmáchla se. Další ráně se však elegantně vyhnul a nespokojeně mlaskl jazykem o patro.

„Máš toho víc než dost, viď?" optal se spíše sám sebe a opatrně z ní svlékl kabát a vražedně vysoké lodičky. Bylo mu nad slunce jasné, že se do svého bytu v tomhle stavu nedostane. Proto jí vypůjčí svou vyhřátou postel a sám skončí na pohovce v obývacím pokoji.

„A hopla!" přehodil si téměř bezvládnou ženu opatrně přes rameno, aby se mu lépe nesla, a vydal se zpět k ložnici. Už se viděl, jak za pár minut opět spokojeně usíná a myslí na svou Vločku, dokud za zády neuslyšel až nelidský zvuk. Do té doby to byly jen další a další nadávky. Nestihl nijak zareagovat. Ani se zastavit, či doběhnout k toaletě. A tak prostě odevzdaně stál kousek od postele, když mu sousedka na holá záda vyprazdňovala celý obsah svého žaludku. Z hřejivého tepla se znechuceně ošil.

„Tohle bude dlouhá noc..." konstatoval smířeně, když už osprchovaný seděl na posteli, Zivu posazenou na svém klíně před sebou, zády k němu, a opatrně z ní svlékal pozvracené oblečení a odhazovalho na zem. Ještě předtím jí spletl vlasy do copu, aby si je neušpinila, a sotva zahlédl ramínko podprsenky, zavřel oči. Byl džentlmen a rozhodně nehodlal očumovat opilou a bezbrannou ženu. Poslepu vedle sebe nahmatal košili s rudou skvrnou na límečku, do níž její chvějící se tělo oblékl. Oči otevřel až ve chvíli, kdy zapnul poslední knoflíček až u krku. Jeho košile na jejím drobném těle působila komicky, ale byla dost velká, aby zakryla i polovinu jejích stehen, když ji stavěl na nohy a ustaraně kontroloval její bledou tvář. Byl to také nejčistší kus oblečení, který právě vlastnil. Kdyby neodkládal praní prádla, oblékl by ji mnohem lépe. A hlavně do skutečně čistého. Ale alespoň už nevoní jako cizí muž, prolétlo mu hlavou. Nad svou myšlenkou se zamračil. Takhle by měl přemýšlet pouze pokud by se jednalo o Vločku.

„Zabiju tě, slyšíš?" zopakovala a zašermovala před sebou pěstí. Musel se rozesmát. Byla nejen podivně roztomilá, ale s alkoholem v krvi i pěkně nebojácná. Naprosto jiná, než jak ji znal.

„Tak to si ze svého seznamu budeš muset odškrtnou až zítra, drahá sousedko. Teď potřebuješ spát," pokládal ji opatrně na postel a přehazoval přes ní pokrývku. Okamžitě objala dlouhý polštář, který ještě před chvílí v náručí drtil on, a s přihlouplým úsměvem na tváři se vydala do říše snů.

Nicolas se vyčerpaně posadil na židli, kterou si do ložnice přinesl z obývacího pokoje a natáhl se po mobilu.

„Mám práci, brácha. Co je tak důležitého, že mě musíš otravovat v tak pozdní hodinu?" ozval se z druhé strany po pár prozvoněních podrážděný hlas jeho sestry. V pozadí uslyšel typický chaos urgentního příjmu a kvílení přijíždějících sanitních vozů. „Snad sis nerozmyslel to stěhování a nechceš zase domů, že ne?"

„Ani náhodou. Jsem tu kvůli Hanně, a dokud nesplním její sen, doma se ukážu maximálně na otočku. A navíc už jsem si tu našel i práci. Teď ale k věci. Jak se pozná otrava alkoholem?"

Hlas na druhé straně na chvíli zmlknul. „Nezdáš se mi opilý, když si schopný se mi dovolat," konstatovala Nina přímočaře. Nicolas se ušklíbl a zaměřil na ženu poklidně spící v jeho posteli. Dopodrobna sestře vysvětloval všechno, co se událo, mezitím co ze země sbíral pozvracené oblečení a odnášel ho do koupelny.

„Jak vypadá?"

Nicolas se zarazil s kýblem vlažné vody v ruce, s nímž se vracel do ložnice. Jeho nový bílý koberec si takto potřísnit nezasloužil. „Pro její oční linky bys zabíjela."

„Myslím stav, ne vzhled, ty pitomče!" kárala ho Nina, otrávená jeho nemístným vtípkem. Byl si jistý, že právě teď protáčí panenkami. Nemohl si pomoci.

„Krom toho, že mi tu pozvracela snad vše, co mohla, -a tím myslím i samu sebe a mě-, právě teď klidně spí. Definitivně reaguje a dokáže mě vnímat. Odhadoval bych to na pár drinků s kamarádkami, které se trochu zvrtly."

Nina na druhé straně něco tiše zabručela. „Fajn, zvracení tedy už vyvolávat nemusíš, o to se postarala sama. Teď se do ní snaž vpravit nějakou vodu, nejlépe sladkou. A hlídej ji, aby se náhodou neudusila, pokud by opět začala zvracet," zahalila Nicolase podrobnými instrukcemi, jak se má o svého pacienta postarat.

„To by hrozit nemělo... Do háje," zaklel, protože se Ziva napřímila, a za dalšího nelidského zvuku vyzvrátila zbytek žaludku přímo do postele. Niny smích utnul ukončením hovoru s tichým „díky" na rtech.

„Za co... jsem si... tohle... zasloužil?" úpěl, když o hodinu později v koupelně studoval štítek na dlouhé sukni a haleně, aby je při praní náhodou neponičil. Jak jí v tomhle venku nebyla zima? Vedle něj se kupila halda dalšího pozvraceného prádla, a ve vaně seděl kýbl s čerstvou vlažnou vodou pro stále špinavý koberec. Ziva už opět ležela v čistě převlečené posteli, a aby ji nějak zabavil, položil vedle ní mobil, který našel v kapse jejího kabátu. Okamžitě po něm chňapla a něčemu se donedávna chichotala.

„Už budeš spát?" zhroutil se na židli, když do ní po dlouhém boji vpravil sklenku sladké limonády a s pletacími jehlicemi v rukou ji hlídal z rohu místnosti. Pokud už dnes neusne, může alespoň dokončit tu rozdělanou ponožku.

Jeho sousedka se s mručením přetočila na druhou stranu, kde za tichých nadávek něco vyťukávala do mobilu. Hned poté se stočila do klubíčka a s hlasitým výdechem usnula. I Nicolase už únava přemáhala, když ztěžklou hlavou pohupoval nahoru a dolů. Mohlo za to především zuřivé uklízení celé ložnice, proto se dlouho vyčerpání nebránil. Přesto pozorně naslouchal, zda neuslyší podezřelé zvuky. Měl ji na starost, a hodlal ji udržet naživu za každou cenu.

Po dlouhém boji se už téměř podvolil náruči spánku, ale tříštění skla v kuchyni ho donutilo vyskočit pohotově na nohy a do místnosti doběhnout. Ziva se tam povalovala na zemi, a právě malátně upíjela z lahve vodky. Vedle ní leželo několik dalších sklenic s tvrdým alkoholem, a ostré skleněné střepy, ještě před chvílí skrývající padesát let starou whisky. V druhé ruce třímala mobil s rozepsanou konverzací. Možná, že právě procházela rozchodem, když plenila každý alkoholický drink v okruhu padesáti metrů kolem ní. Do osobních problémů své sousedky se však nořit nechtěl a slídit v jejím soukromí mu bylo proti srsti. I tak se ale rozhodl neznámého pisálka nesnášet. Ta whisky byla drahá!

Docela by ho také zajímalo, jak drobná žena dosáhla až na nejhornější polici v kuchyňské skříňce a jak se do místnosti vůbec dopotácela, aniž by ji slyšel. Aby alkohol dostala až na zem, musela předvádět opravdu hotové akrobacie na kuchyňské lince, na níž musela nějak vyšplhat. Byl zázrak, že nespadla na zem.

„Tohle bude opravdu dlouhá noc," mnul si obličej, když už Zivu opět zpacifikoval a uložil ke spánku, a nyní stál nad umyvadlem, do nějž veškerý zbylý alkohol vyléval. Pro jistotu, aby se něco podobného neopakovalo podruhé. Dveře lednice také zdobil malý papírek, na němž měl napsáno, aby si pro jistotu obstaral druhý kýbl. Rozhodně nechtěl opakovat dnešní chybu, kdy musel věčně její drobné nespolupracující tělo přenášet z místa na místo, mezitím co postel převlékal.

***

Tichou pracovnou se rozléhalo tikání starých hodin a dýchání dvou mužů. Sebastian se ustaraně díval na svého otce, vévodu Patrika, jak sedí za stolem a něco zuřivě hledá ve složkách kolem sebe. Byl psychicky nemocný, ale i tak mu přišlo dnešní otcovo chování roztěkanější, než kdy jindy. Propocený, jako by právě uběhl maraton, a neustále neklidně kontrolujíc prostor za sebou. Třes rukou prozrazoval, že byl ve velmi narušeném stavu. Připraven utéct nebo zaútočit při sebemenším vyprovokování. Jako zvíře zahnané do kouta.

„Vzal sis dneska prášky?" poposedl na pohovce a prohrábl si kaštanové vlasy. Otec se ale nezastavil, a šustění papírů nabralo na intenzitě, když je v návalu vzteku začal shazovat na zem. Ať už hledal cokoli, nebyl zatím úspěšný. A zrychlený dech i stále větší množství vrásek na čele nevěstilo nic dobrého.

„Jistěže vzal! Nebo si snad myslíš, že jsem padlý na hlavu?" obořil se na syna, a Sebastian zalitoval, že se vůbec ptal. Ani se nedivil svým mladším sourozencům, že se otcovy pracovny stranili. Simon i Yrsa se s ním potkávali pouze při společných obědech, a na oficiálních akcích ho následovali z dostatečné vzdálenosti, tiše jako nějaké stíny. Otcova paranoia dokonce způsobila, že nejstarší Helen se po jedné z jejich hádek rozhodla odstěhovat do Itálie, a s rodinou zpřetrhala pouta nadobro. V kontaktu zůstala jen s mladší sestrou.

Vztah mezi jednotlivými sourozenci nebyl kvůli nevyléčitelné nemoci také nijak růžový. Yrsa nejraději trávila čas obklopená svými kamarádkami či na hřbetě koně, a Simon se utápěl v práci či zármutku nad svou zesnulou přítelkyní, po které mu zbyla malá dcerka jménem Hestie. Se Sebastianem, který po otci jednou převezme titul i povinnosti s ním spjaté, se bavili zřídkakdy. Dokud byla naživu jejich matka, mohl si za ní dojít pro radu, nebo si postěžovat nad životem. Nyní si připadal, že obývá sídlo duchů. Každý tu kvůli otci našlapoval po špičkách.

„Budeš ode mě ještě něco potřebovat, nebo už můžu jít?"

„Jestli ses přišel jenom zeptat, zda si beru prášky, mohl sis ušetřit cestu. Stačí, že jsi mě donutil chodit k psychologovi! Nepotřebuju ničí pomoc, rozumíš? Chlap u cvokaře? Akorát mě prohlásí za nesvéprávného. Ale to asi chceš, viď? Abys po mě dostal titul se kterým by ses mohl věčně chlubit na těch svých pitomých koňských dostizích. Ale ne tak rychle, chlapče. Odstoupím až tehdy, kdy mi předvedeš svého nástupce. Syna. Ne jako tvůj bratr, který po smrti tý jeho zlatokopky odmítá navázat další známost. Že mu prý Hestie stačí!" Starý vévoda se rozdrážděně uchechtl. Svou vnučku miloval, což o to, ale potřeboval si být jistý, že jeho titul bude předáván ještě po dlouhé generace. Sebastian se však stále odmítal vázat a Simon o jiné dítě nestál. S Helen se zase naposledy viděl před několika lety a Yrsa byla stále ještě moc mladá. Někdy si připadal, že jsou jeho milované děti komplikovanější, než jeho proklatá nemoc.

Sebastian odevzdaně kývl hlavou a bez dalšího slova se vytratil z místnosti.

Teď, když byl Patrik sám, se mohl konečně volně nadechnout. Hned ale zalitoval, že svého nejstaršího syna vyhnal. Hlodavý pocit, že ho někdo sleduje ho obklopil jako mlha. Zatemnil mu mysl a našeptával, že není v bezpečí ani ve vlastním domě -obrovském sídle v Uttervrické nejbohatší čtvrti. Že ho někdo přes zatažené žaluzie mlčky pozoruje pokaždé, když se k oknu otočí zády. Že není sám.

Mobil na stole se rozsvítil, a přivodil paranoidnímu vévodovi malou zástavu srdce. Roztřesenou rukou vzal zařízení do propoceného stisku a příchozí hovor přijal. Nestihl se ale ani představit a zeptat, co po něm osoba na druhé straně chce, když se ozval šumivý mužský hlas. Hrubý a dožadující se absolutnímu podvolení z jeho strany.

„Máme vaší dceru. A pokud nebudete dělat přesně to, co po vás žádáme, přijde o život. Rozumíme si?"

Patrikovi vyschlo v hrdle. S vytřeštěnýma očima se rozhlížel kolem sebe, a pak prudce vyskočil ze židle. Zbrklým pohybem tak seslal nábytek s rachotem k zemi. I to ale nepřehlušilo zběsilé tepání srdce v uších.

„Kdo jste? Co jste jí provedl? Okamžitě ji chci slyšet! KDE JE!?" vyběhl z místnosti a kličkoval chodbami, dokud nerozrazil dveře do pokoje, patřícího jeho nejmladšímu dítěti. Yrsa dnes nebyla doma- s princeznou Amelií v Ravském paláci pořádala nějaký večírek. I tak ho ale polil studený pot. Co když ji někdo unesl, když byla na cestě? Dokázal by někdo přemoct několikačlennou osobní ochranku?

„Na to je čas," zabručel otráveně muž na druhé straně.

„Co...Co po mě chcete? Co jste Helen provedli? Jestli se jí něco stane..." vyhrkl a svalil se k zemi. Pokud nemají Yrsu, musí mít právě ji!

Nohy ho nedokázaly samým šokem udržet ve vzpřímené poloze. Zato chladná podlaha ho přijala s otevřenou náručí.

„Nebojte se. O Helen se postaráme dobře. Dokud tedy budete plnit naše přání. Nejsme zase takový hrubiáni. Ale triviální věci stranou. To, co potřebujeme, je velice důležité. Takže dobře poslouchejte, ano? A hlavně... Žádní policajti," uslyšel ze sluchátka škodolibý smích, v jehož pozadí rozeznal tiché mumlání a skřípání nábytku o zem. Jako kdyby měl někdo zacpaná ústa kusem látky, přivázaný k čemukoli, co ho pevně drželo na místě. Bez možnosti úniku. Tím někým byla jeho druhá dcera, s níž se naposledy viděl před pěti lety. Vždyť jí říkal, že Itálie není bezpečné místo!

Patrik nasucho polkl a opět se rozhlédl kolem sebe. Každý stín mu připomínal rozevřenou dlaň, připravenou se vrhnout po posledních kouscích jeho zdravé mysli. A kvílení vánice za okny znělo jako vyděšené vzlykání jeho nejstarší dcery. MUSÍ JI NĚJAK ZACHRÁNIT!

„Poslouchám," vysoukal ze sebe přiškrceně, protože strachem stažené hrdlo mu mluvení značně znemožňovalo. Jako by ho někdo dusil.

„Výborně! Už teď vidím, že z nás budou skvělí přátelé!" rozchechtal se neznámý únosce na druhé straně. Patrikovi ten zvuk připomínal drásání nehtů o tabuli. Zařezával se mu až do morku kostí. Bodavý pocit ho ochromil. Kéž by to samé mohl říci i on... Proč ho život potrestal paranoiou?