Gabriel otráveně zatnul čelist, když se prostornou kuchyní ozval Lilyin teatrální povzdech. Od čokoládových dortů však odmítal zvednout hlavu a zadívat se jejím směrem, a tak dál pilně pokládal karmínově rudé jahody rozkrojené na půl na světle hnědě zbarvenou šlehačku. Když už byly všechny cukrářské skvosty dostatečně nazdobeny, natáhl se po malé vaničce, obsahující ručně vyrobená kávová zrnka z čokolády, a s neskutečnou pečlivostí je pokládal k jahodám. Potrpěl si nadrobné detaily. A zde ve své cukrářské dílně se vždy cítil jako doma. Byla jeho osobním královstvím. Místem, kde mohl relaxovat u vůně čerstvě pečených zákusků, všemožných náplní a ovoce. Proto si svůj zen stav nehodlal nijak narušit.

Další povzdech, tentokrát protáhlejší a tím i protivnější. Nechtěl však s mladší sestrou zapříst hovor. Moc dobře věděl, že na sebe tímto chováním jen strhává pozornost. A kdyby zareagoval, během chvíle by se ocitl posloucháním triviálních hovadin, které tak ráda zveličovala. A po příšerném dni v práci to byla ta poslední věc, o kterou stál.

Lily seděla na mramorové kuchyňské lince hned vedle Gabriela, jednu nohu ladně přehozenou přes druhou, a přimhouřenýma očima sledovala, s jakou lehkostí ji ignoruje. Jak kolem ní prochází kyvnými dveřmi do cukrárny, aby zákusky pojmenované První Láska vložil do chladící vitríny. Mlčky sledovala komíhavý pohyb dveří, a pak se natáhla pro zbytek jahod, jež nyní zůstaly bez dozoru. Vypadaly lákavě, a ona jim prostě nemohla odolat. Měla hlad.

„Můžeš mi přestat jíst všechno ovoce, které tedy najdeš? Hlavně v tuhle roční dobu je v obchodech přehnaně drahé, a ještě musím trávit dlouhé hodiny vybíráním toho nejsladšího. Je určeno pro moje zákusky, ne tvůj žaludek!" obořil se na ní Gabriel nevrle, když se po vteřině vrátil a zjistil, že miska s drobným ovocem je již napůl prázdná. „Jestli máš tak strašný hlad, jdi se najíst domů a neujídej mi tady!" máchl rukou ke schodišti, které vedlo do rodinného bytu, načež zamířil k umyvadlu. „A nebo buď užitečná a pomoz mi. Třeba u pultu! Mám dnes hodně zákazníků a nestíhám," otřel si vlhké ruce do své bělostné zástěry a zabodl pohled do nástěnky na zdi zajejími zády. Na několika přišpendlených papírech tam měl napsané objednávky, které musí dnes ještě stihnout. A už teď byl pozadu.

„Takže teď se mnou najednou mluvíš?" odfrkla si pohrdavě a seskočila z desky, aby jí nevrle znějící bratr ještě náhodou nevynadal, že není hygienické na ní vysedávat. Pedant jeden!

Gabriel se kolem ní spěšně protáhl a vytáhl z obrovské lednice třípatrový svatební dort a květiny z krému, které vytvořil již před hodinou. V tu dobu na něj Lily ještě šilhala koutkem oka od misky nějakého bio salátu pokapaném citronovou šťávou a nechávala ho v klidu pracovat. Teď už se mu jenom pletla do cesty.

„A nevím, proč bych ti měla nějak pomáhat," pokračovala nazlobeně a zakládala ruce v bok. „Ta cukrárna patří tobě. Nejsem žádnej tvůj zaměstnanec, abys mi tu poroučel."

„Tak v tom případě zaplať za ty jahody, kterýs tu sežrala! Nebo si je jdi odpracovat!" zabodl prst do dveří vedoucích do moderně vybavené cukrárny plné lidí. „To jsem si myslel!" zabručel do ticha rušeného vrzáním pantů dveří, když jeho sestra s hlasitým: „hmf!" odešla uraženě obsluhovat k pultu. Konečně měl na svou práci zasloužený klid.

Lily se zhluboka nadechla, hned co zmizela z bratrovy přítomnosti. Vždy po práci byl neskutečně nevrlý, proto si s jeho výbuchem vzteku nedělala moc starostí. Už byl prostě takový. Nikdy nevyspalý bručoun.

I když zněla, že je jí pomáhání proti srsti, pravda byla jiná. Milovala sledovat, co si kdo zakoupí.  Možná se na ní nějak obtiskla jeho profese, když téměř psychoanalyzovala podle zákusku a kávy, čím si asi lidé prochází, nebo co je čeká. A stejně jako kdykoli jindy, i dnes se pozorně rozhlédla kolem sebe. Bylo tu na pátek opravdu plno. Všechny stoly z mahagonového dřeva byly v obležení zákazníků a ty prázdné hlásaly drobným papírkem rezervaci. Za obrovskými okny, odrážející světla z černých visacích lamp, vládla tma. A hodiny na zdi porostlé břečťanem hlásaly téměř půlnoc.

Nedokázala pochopit, že se bratrův bláznivý nápad, založit cukrárnu co otevírala v osm večer, a posledního zákazníka vyháněla až v pět ráno, uchytil. Nebo že se stane nejvyhlášenější v celém hlavním městě a noc co noc bude v obležení hladových lidí. Když jí však oči padly na vitrínu, došlo jí, proč tomu tak je. Ani ona nedokázala od těch skvostů často odtrhnout zrak.

Matně si vzpomínala na Gabrielovy začátky v kuchyni. Když ji noc co noc budil pachem spáleného těsta nebo nadávkami, když se mu něco nepovedlo. Místo aby po práci spal, vytvářel a zdokonaloval recepty na všemožné zákusky z celého světa. Aby byl prý nějak užitečný, když ho nespavost nechtěla pustit ze svých spárů. To bylo před deseti lety, když ještě jako čtrnáctiletá holčička chodila do školy. A nosila jeho povedené i nepovedené výtvory učitelům a spolužákům. Hlavně o rok staršímu Klausovi, do něhož byla kdysi zamilovaná. Proto na sebe první objednávky nenechaly dlouho čekat, a nyní už jeho mistrovská díla zná celý Uttervrik.

Ani prapodivná jména, jež zákuskům dával, zákazníky nedokázala odradit. Proto v rohu u stolu seděla vzlykající dívka a neustále kontrolovala černý displej mobilu. Na malém talířku před ní seděl zákusek z hořké čokolády s bohatou vrstvou kakaa na povrchu, který Gabriel pojmenoval Zármutek. Hned vedle ní seděli dva muži a k ledové kávě si objednali Radost. Kousek dál se zase nějaký mladý pár navzájem krmil přeslazeným karamelovým dortíkem jménem Láska. V rychlosti přelétla pohledem celou místnost. Štěstí, Naděje, Přátelství, nebo třeba Zrada či Nenávist mizeli z bělostných talířků za doprovodu dobře známého cinkání kovu o porcelán. Osudy lidí tu byly skutečně naservírovány všem na očích.

Zvonek a otevření vchodových dveří, vpouštějících dovnitř kousavý mráz, ji probudil z transu. Proto nasadila ten nejprofesionálnější úsměv a oblékla si zástěru odhozenou na pultu.

„Dobrý večer, tak co to bude?" zašvitořila naučeně a poprvé se střetla pohledem se svým zákazníkem. Málem přitom upustila lopatku na dort. Ten chlap byl jako z jiného světa. Dlouhé bělostné vlasy měl spletené do složitého copu, přehozený přes rameno a držící pohromadě díky rudé stužce. Neklidně se rozhlížel kolem sebe a neustále si rovnal brýle. Když se na ní zadíval, kývl mlčky na pozdrav. Jeho oči měly barvu svěží jarní trávy a Lily cítila, jak se jí do tváří vkrádá červeň. Možná měl tvář plnou drobných vrásek, a odhadem byl dvakrát tak starý, ale i tak od něj nemohla odtrhnout zrak. Nebylo pochyb o tom, že ji přitahuje. Nevědomky si skousla spodní ret. Byl strašně elegantní a sexy!

„Mám... Mám tu na dnešní den rezervaci. Na jméno Sandberg," dostal ze sebe přiškrceným hlasem. Lily mu věnovala plachý úsměv a natáhla se po tlusté knize pod pultem. Gabriel v ní měl zapsané všechny důležité věci, od ceníku a objednávek až po rezervace. Tu jeho tak našla bez obtíží.

„Zajisté, ten druhý stůl odleva," ukázala rozpačitě k prázdnému stolu, než ho tam raději dovedla. Celou dobu přitom uklidňovala zběsilý srdeční tep. Co to s ní dnes je?

Když byl svatební dort a malé zákusky dostatečně ozdobeny, odnesl je Gabriel zase zpět do lednice a rozlámaně si protáhl záda. Hrbil se nad nimi téměř hodinu a páteř mu špatné držení těla bolestivě vyčítala. Divil se, že ho Lily nechala pracovat bez vyrušení takovou dobu, když se však dostal ke kyvným dveřím a malým kulatým okénkem nahlédl do cukrárny, zjistil proč.

Zasněně se opírala o pult a nespouštěla zrak z jedné dvojice. Z královského majordoma a mladé ženy, sedící naproti němu. Nikdy netušil, že si Victor vybere právě jeho cukrárnu jako místo pro osobní schůzku. Zvlášť, když si potrpěl na určité prezentaci své osobnosti. I on totiž do určité míry reprezentoval svým chováním královskou rodinu. Proto se ani nedivil jeho roztěkanému chování, když odpovídal ženě na nějakou otázku. Bál se, že ho tu někdo pozná. Lidé byli však příliš zaneprázdněni vlastními talíři a starostmi.

Gabriel znal Victora osobně. Před několika lety ho tento přísně se tvářící muž požádal o pomoc týkající se korunního prince Nicholase. Vypadal zoufale, proto kývl na souhlas a ocitl se během chvíle v Ravském paláci. Nečekal však, že bude budoucímu králi vymlouvat pokus vzít si život. Ani on, ani Victor tehdy netušili, co ho k tomu vedlo. A teď už je moc pozdě na to, aby to zjišťoval. Tohle tajemství si tak bude muset vzít až do hrobu. Palevrie by totiž neocenila, kdyby k jeho neustálým skandálům přibyly i sebevražedné sklony. Už teď měl princ špatnou pověst.

Neodolal, a na dvojici se zaměřil stejně, jako jeho mladší sestra. Sledoval drobnou mimiku jejich tváří, držení těla i celkové chování a marně potlačoval své povolání, jež bublalo napovrch. Podrobná analýza tak na sebe nenechala dlouho čekat.

Mezitím co Victor se pomalu uklidňoval a začínal si přítomnost ženy užívat, ona netrpělivě poposedávala na místě s nuceným úsměvem, a odstrkovala svou kabelku co nejdál od něj. Byla nesvá a Gabriel podle držení těla poznal, že by nejraději odešla pryč. Zůstávala ze slušnosti. A tipoval správně. Hned, co se totiž Victor omluvil a odešel na toalety, si sbalila věci a zmizela do vánice venku. Na stole nechala talířek s mátovým lístkem. Zdobil jím pouze pár zákusků. Jeden z nich byl Setkání. Čerstvost máty na citronové tartaletce měla připomínat svěžest, kterou nová známost přináší. Tím druhým bylo Odmítnutí. Chladivost zelených lístků dávala najevo pravé city. Na osobní schůzce to bylo jasné znamení, že další se již konat nebude. A talíř od kakaa dokazoval, že právě tento zákusek si žena objednala. Jak se zdálo, propojení psychologie s jeho koníčkem opět přinášelo své ovoce.

„Je mi ho docela líto," podotkla Lily zarmouceně, když se po zavření cukrárny ocitla po jeho boku a sledovala, jak sklesle odchází domů. Čekal tu na ní až do zavírací doby. Marně.

Gabriel nezaujatě pokrčil rameny a došel do kuchyně, aby mohl z myčky nádobí vytáhnout poslední várku čistých talířů a příboru. „Život není pohádka. S tím nic nenaděláš. Ale dost o něm. Povídej, co tak strašného se ti stalo v práci," rozhodl se vykopat si touto otázkou vlastní hrob. Lily totiž okamžitě přestala litovat bělovlasého muže, a začala s vyprávěním. O obrovské hádce, kterou měla se svou kolegyní poté, co jim nějaký Amaron zrušil na poslední chvíli smlouvu a jejich projekt tím odsoudil ke zkáze. Moc dobře věděl, že mnoho detailů si nechávala pro sebe, a celou věc až moc přikrášlovala, ale taková už Lily prostě byla. Svět se točil kolem ní a ona se nedokázala vypořádat s realitou, že tomu tak ve skutečnosti není. Ani nekomentoval její posazení na mramorovou desku kuchyňské linky. Otec ji prostě moc rozmazlil, a na nějakou nápravu už bylo pozdě.

„...A pak mi ještě řekla, že kdybych plnila svoji práci, nebyla by tak strašně nevyspalá. Hlavně že den do den do práce nosí obrovské kytice růží a tvrdí, jak je strašně nechce. Dneska je vnutila Ethanovi, včera to byl zase Ronan," pohodila si nafoukaně vlasy a kysele se ušklíbla. „Kdo by chtěl někoho, komu bude třicet? Brzy začne mít vrásky, pokud už tedy nějaké nemá. Prostě žárlí, že jsem mladší a hezčí!"

Gabriel nad jejím sebestředným chováním protočil panenkami. „Tak to pardon, že jsem taky tak starý a nechtěný. A hlavně... Co proti sobě pořád máte?" Nechápal, proč se z nich staly takové nepřítelkyně, když si před pár lety byly blízké. Ziva se mu vždy zdála sympatická. Možná byla až moc uzavřená, a na první pohled se jevila chladně, ale s jeho sestrou si skvěle rozuměla. Dokud nepovýšila v práci a Lily nezačala žárlit na její úspěch.

„Co já vím?" zakřenila se Lily. „Ale teď mě spíš zajímá, kdo to byl ten chlápek."

„Myslíš Victora? Na někoho, kdo tráví celé noci s nosem zabořeným v historii, nepoznáš svoji spřízněnou duši? Je prakticky chodící encyklopedie. Stejně jako ty."

„Jako tím myslíš královského majordoma? Hmm," zamyslela se. Slastně přitom mhouřila oči a mnula bradu mezi štíhlými prsty. Gabriel moc dobře věděl, kam s tím obličejem míří. Sestřina bujná fantazie bude jednou jeho zkázou.

Rezignovaně si promnul spánky. „Lily... Už jsme o tom mluvili mnohokrát. Nejsem-"

„Ale co když ano?" ožila. „Nebo si snad zapomněl, s kým naše mamka chodila předtím, než potkala tátu? Spala s králem! Byla milenkou toho nejdůležitějšího muže v Palevrii a ty," ukázala na něj prstem, „ty jsi se narodil až podezřele brzy po svatbě rodičů. Co když jsi jeho syn? Představ si to! Zapomenutý princ," rozmáchla před sebou ruce ve snaze si tuto za vlasy přitaženou teorii představit. „Co když Princ Potupa není jediný, kdo má nárok na korunu? Co když má Palevrie možnost na lepšího krále, než je Nicholas? Tebe, Gabrieli. Máme tebe. Můj milovaný bráška je zapomenutý princ Palmf-"

Gabriel ke své sestře rychle přiskočil a zakryl jí ústa dlaní. Ostražitě se přitom rozhlédl kolem sebe. Zda je někdo náhodou neslyší. Velezrada by se na jeho životopise moc dobře nevyjímala.

„Blázníš?" vyštěkl, když ji konečně pustil. „NEJSEM! A opakuji, že nejsem, žádný zapomenutý princ! Nemám ani kapku modré krve a jsem synem Marcuse a Flory Aaseových! Stejně, jako jsi ty jejich dcera a moje mladší sestra! A i kdybys měla nějakým záhadným způsobem pravdu, a já byl nemanželským synem..." Gabriel se odmlčel a zahleděl na zarámovanou fotku na zdi. Střetl se s přísným pohledem krále Erika III. Byl mu podobný, v tom měla Lily pravdu. Stejně výrazné lícní kosti i čelist. Dokonce i oříšková barva očí, kterou by sdílel i s korunním princem. Ale on byl slámově blond, stejně jako jeho sestra, ne zrzavý jako král a jeho syn. Zaváhal. Něco takového se mu stávalo zřídkakdy.

Co když je skutečně králův levoboček? Co když má stejné právo na trůn jako jeho bratr Nicholas? Co když Marcus není jeho biologický otec a on žije třicet let ve lži? Co když...

„Nejsem žádný princ. A i kdybych byl, o korunu nestojím. A nikdy stát nebudu." Zhluboka se nadechl, stejně jako vždy radil svým pacientům když byly ochromeni myšlenkami, odtrhl od fotky zrak a zamračil se na Lily. Zatřásl hlavou. Málem ho svou bujnou fantazií strhla z cesty, po které jde. Byla jako povodeň, které úspěšně odolal. A jeho morální kompas neutrpěl ani škrábanec. Byl obyčejný psycholog vlastnící cukrárnu a žijící obyčejný život v hlavním městě. Nijak nevyčníval. Ano... Nijak nevyčníval.

„Nejsem princ," zopakoval, aby tím ujistil i sám sebe.

„A když ano?" Lily nehodlala přestat, sotva spatřila jeho kolísající mysl. Začínala se mu dostávat pod kůži. Přesně, jak chtěla. „Tvůj rodný list neobsahuje jméno našeho táty! To už něco znamená, nebo ne? A taky mu pořád říkáš jménem! Vlastnímu tátovi? Ne, ne, ne," zakroutila hlavou, „ale někomu, kdo je ti neznámý? To ano. Někde v hloubi duše tušíš, že jsi urozený. Jen si to nechceš přiznat. Ale na to je lehká pomoc, drahý bratře. Říká se tomu test DNA."

Gabriel si frustrovaně vjel prsty do vlasů. Měl téhle debaty tak akorát po krk. „Tady jsem skončil!" štěkl a vydal se pryč.

Lily s vítězným šklebem sledovala, jak spěšně pochoduje po schodech do bytu. O malý moment později už své tiché nadávky topil v rámusu sprchy a jí nechal v cukrárenské dílně o samotě. Ladně překřížila nohy a natáhla se po složce co tu ležela opomenutá již od doby, co přišel z práce. Odhodil ji tu se slovy, že ji uklidí později. A teď byla bez dozoru stejně, jako předtím šťavnaté jahody. A tři tlustá rudá písmena VIP přímo pobízela, aby alespoň nakoukla dovnitř a zjistila, komu její bratr napomáhá tentokrát. Na zvědavosti přeci není nic nezákonného, že? Nikomu se s tím, co zjistí, stejně nehodlá chlubit.

Ze jména s několika tituly, jež na ní vykouklo, nemohla mít větší radost. Pro vymyšlený plán byl ideální. Stejně, jako jeho nemoc. Téměř by onoho muže i litovala, kdyby v sázce nebylo blaho jejího bratra a především její vlastní. Možná i celé Palevrie.

„Neboj se, Gabri, já ti pomůžu. Jednou mi za tohle všechno ještě poděkuješ." Uložila si do mobilu telefonní číslo svého budoucího nejlepšího přítele, které tam našla. Pod pseudonymem Budoucnost. Pak se i ona vydala po schodech do bytu. Blížila se šestá hodina ranní a ona potřebovala po noci za pultem svůj blahodárný spánek pro krásu. Ještě předtím však musela zapomnětlivému bratrovi vrátit důležitý dokument. Koneckonců byla ta hodná mladší sestra, které záleželo na jeho blahobytu.

S osuškou omotanou kolem pasu se Gabriel vydal do své pracovny, kde na stole ležela osamocená složka se slovy VIP po celé přední straně. Ani si nevzpomínal, že ji odnesl sem. Raději zkontroloval veškerý obsah. Jeho pacient byl veřejně známá osoba. Vlivný a především urozený muž. Kdyby se z jeho složky cokoli dostalo na veřejnost, přišel by o práci a ještě by ho vláčeli po soudech kvůli úniku osobních informací. Naštěstí byla ve stejném stavu, jako když v ní četl naposledy. Pro jistotu ji ale uložil do trezoru mezi ostatní. Moc svým rodinným příslušníkům nevěřil. Především pak Lily. Po dnešním rozhovoru už vůbec ne.

„Pojď, Rufusi, jdeme spát," sehnul se pro svého milovaného psíka a zamířil k posteli.

***

Prázdným kluzištěm se rozléhal škrábavý zvuk, když si ostří bruslí prorážela cestu ledem. Chlad zalézal pod kůži a děsivá prázdnota obrovského stadionu byla k nevydržení. Zhluboka se nadechla, odrazila, a po trojitém Axelu ladně dopadla zpět na led. Zatím byl jejich program dokonalý. Žádné chyby, žádné pády. Přesně tak to trenér chtěl.

Ucítila kolem pasu pevné dlaně, které ji vyzvedly do vzduchu a odhodily stranou. Brzy bude čas na jejich skutečný hlavní prvek- odhozený skok. Nebo Leeova Hvězda, jak prvek znali jejich soupeři. Dokázali jej pouze oni. Nikdo jiný ho bezchybně nikdy neprovedl. Protože nebyli nejlepší. Ona s Mikhailem ano. A vzdálené burácení klavíru to potvrzovalo.

Znovu pod bruslemi ucítila led a po dalších několika choreografických krocích provedla bezchybný toeloop. Zaúpěla nad slabou bolestí co jí projela kotníkem, sotva dopadla. Ihned však nasadila zpět svůj úsměv. Sledoval je celý svět. Miliony dychtivých očí. Celý stadion najednou ztratil svou opuštěnost, když zahlédla na sedadlech tribun desítky rudých teček. Očí. Nespouštěly z ní zrak. Hltaly každý její pohyb.

Tělem jí projelo zachvění. Cítila se jako kořist. Začala se nekontrolovatelně potit a v krku jí vyschlo. Na trému ale nebyl čas. Nesmí se bát. Musí bodavé tečky ignorovat stejně, jako doposud.

Opět kolem pasu ucítila známé teplo mužských dlaní. Byl čas.

Jemně se odrazila a ocitla v Mikhailově stisku. Jedno společné otočení, druhé, třetí. Teď! Odhodil ji do vzduchu. Otáčela se podél své osy, dokud si neuvědomila fatální chybu. Byla až moc vysoko. Odhodil ji moc daleko! Nestihne ji zachytit včas!!!

Piano nabíralo na hlasitosti, stejně jako zběsilý tep srdce v jejích uších a divoký křik myšlenek. SPADNE!

Otevřela oči a pohlcena panikou zahlédla, jak k ní Mikhail s bledou tváří natahuje dlaně. Viděla v jeho jindy chladné tváři teror. I on si svou chybu uvědomil. Ale bylo příliš pozdě. Gravitace již svou přítomnost oznamovala a ona padala nekontrolovatelně k zemi. Ale ještě mohla vše zachránit. Mohla dopadnout na led a třeba to ustát. Nemohla... Musela!

Připravila se k nárazu. Rudé oči ve stadionu zdvojnásobily své počty a bodaly víc, než chlad. Hlas piána dral ušní bubínky. Tlukot srdce cítila až v krku a oči hledaly rozevřené dlaně, které jí měly chytit. Led se neskutečně rychle blížil. A pak...

Ziva se s hlasitým nádechem vymrštila na posteli do sedu. Byla propocená a po tváři cítila stékat slzy. Tuhle noční můru už neměla dlouho. Ale nyní už to byla zase ta vzdálená vzpomínka, z níž byl reálný pouze falešný zvuk piána, linoucí se ze sousedního bytu- její otravný soused se právě snažil hrát Sviť mi, sviť mi, hvězdičko. A také tepavá bolest ve zjizveném kotníku, připomínající, z čeho se probudila ještě předtím,než jí to vzpomínky detailně ukázaly znova.

S výdechem padla zpět na polštář, obličej zakryla dlaněmi a vydala několik nelidských zvuků. Byla vyčerpaná, frustrovaná, nevyspalá a nyní i pořádně vytočená. To nemůže ani jeden den spát jako normální člověk a nechat ji odpočinout?

Odevzdaně tleskla a přimhouřila oči, když ji oslnilo stropní světlo. Kolik bylo vůbec hodin? Za okny panovala tma, ale něco takového zde bylo v zimních měsících zcela normální. Zato slunce bylo vzácností. A těch šest hodin, kdy bylo na obloze, proseděla v kanceláři nad horami práce. Natáhla se po mobilu- displej hlásal sedm večer. Stále ještě byl pátek. Znamenalo to také, že spala sotva hodinu. Soused jí tedy moc odpočinku nedopřál. Skvělé!

Nehodlala se tu však litovat, a tak své vyčerpané tělo donutila odejít do koupelny. Po krátké sprše se jí vrátila trocha dobré nálady. Proto v kuchyni našla kuchařku od paní Davisové a rozevřela ji na náhodné stránce. A po zkontrolování, zda má všechny ingredience, se dala do přípravy jídla. Aby alespoň nějak zabila čas, dokud ho neunaví hrát si na hudebníka.

„Není to špatné," konstatovala, když později ochutnávala svůj výtvor. Pečené maso se zeleninou a rýží v pálivé medové omáčce.

Z jídla ji vyrušilo zavibrování mobilu. Vrhla se po něm téměř jako hladová šelma, zpráva však nebyla od Štěněte, ale Ronana. Své zklamání potlačila ve chvíli, kdy si přečetla, co po ní kolega chtěl. „Možná mi trochu čerstvého vzduchu pomůže." Zahleděla se na zeď, dělící její byt od toho sousedova. Piano již utichlo, ale místo něj se pro změnu ozývala rozladěná kytara. Jak jinak...

Proto s sebou zabalila trochu jídla na ochutnání a vydala se na cestu.

***

Ronan střídavě kontroloval displej mobilu a okno bytu, za nímž si slabý vánek hrál s větvemi smrků v parku, obtěžkanými sněhem. Přecházel roztěkaně v malém obývacím pokoji jako lev zavřený v kleci a neustále si okusoval nehet u palce. Téměř už se dostal až k samotné kůži. Svými dunivými kroky také vytáčel na zemi klečícího Christiana, který v rukou svíral svou vyčerpanou ženu. Anika hlasitě lapala po dechu a vlhkými rukávy svetru utírala slzy z tváří. Už ze sebe po tolika dnech neustálého pláče nedokázala vysoukat jedinou hlásku. Jako by její hlas zemřel společně s jejich dítětem.

„Můžeš jít alespoň do jiný místnosti? Vytáčíš mě," obořil se na švagra, a přivinul ji k sobě silněji. Konejšivě Aniku hladil po zádech, líbal do vlasů a pohupoval její třesoucí se tělo ze strany na stranu. Ronana, který něco otráveně zabručel a s mávnutím dlaně zmizel na chodbě si nevšímal. Byl na něj naštvaný, protože ho neposlechl a i přes jeho prosby si na dnešní den vzal v práci volno. K čemu ale, když celou dobu bledý jako stěna mlčky pochodoval místností jako zbloudilý duch a mlčením už tak těžkou náladu pouze zhoršoval?

„Na-naše děťátko..." tichý vzlyk stačil, aby se přestal zabývat švagrem a opět se naplno věnoval své Annie. Jako už poslední tři týdny, během nichž plnil vše, co jí na očích viděl. Teď ale nedokázal vysoukat s vyschlého hrdla jedinou konejšivou větu. Nevěděl, co měl říct, aby utišil její srdceryvný pláč.

Že bude vše zase v pořádku, až uplyne trochu času? Jak často tuhle větu slyšeli už ani nedokázal spočítat. Lezla mu na nervy stejně jako Ronanovo courání místností.

Že se takové věci prostě stávají? Ale sedmá ztráta už byla od Matky Přírody až příliš krutým trestem...

Že o nic nejde? Něco takového nepřicházelo v úvahu. Jak by mohl říct, že pro něj jejich nenarozené dítě nic neznamenalo? Že mu byl snad jejich společný sen o velké rodině lhostejný? Ne, ne, ne. To prostě nemohl.

Tak strašně moc si přál být otcem. Stejně jako jeho Annie matkou. Mít velkou rodinu, v níž bude slyšet hlasitý smích a bosé nožky na dřevěné podlaze. Ale postýlka v dětském pokojíčku stále zela prázdnotou a dlaň na plochém břichu jeho ženy byla připomínka, že ani tentokrát neuslyší dětský pláč, který by ho po nocích vytrhával ze spánku.

„Miluju tě. Tak strašně moc tě miluju," zaskuhral a opět ji políbil do vlasů. Neodpověděla. Jen mlčky otáčela zlatým kroužkem na levém prsteníčku a občas popotáhla.

Cítila prázdnotu. I v manželově milujícím objetí si připadala zvláštně cize, ale její tělo bylo tak slabé, že se sotva mohla pohnout, natož se mu ze sevření vymanit. Zklamala ho. Už zase. Ani sedmé vybrané jméno nebude patřit jejich potomkovi. Ale té troše krve, kterou se zlomeným srdcem splachovala do kanalizace. Anika musela zavřít oči, aby na ten moment přestala myslet. I tak ho ale z hlavy nevymazala úplně. Nešlo to. Nedokázala na své dítě zapomenout.

Christian si osušil hřbetem ruky svou uslzenou tvář a její nehybné tělo vzal do náruče. Do ložnice však nezamířil. Od chvíle, kdy ho Anika s mrazivým křikem probudila ze spánku v první den nového roku, spali na pohovce v obývacím pokoji. Do místnosti, kde pošesté potratila, totiž nedokázal vstoupit bez toho, aniž by se nerozbrečel.

Zoufale se snažil mysl zaplnit něčím jiným. Proto vzpomínal, jak se se svou ženou před pěti lety potkal.

Když ji během své noční obchůzky zachránil před znásilněním, a pak stále ještě třesoucí šokem odváděl na policejní stanici. Aby byla v bezpečí, dokud si ji nevyzvedne její bratr. Dělal svou práci jako policista a ona měla být jednou z mnoha lidí, které ochránil. O to víc byl překvapený, když ho druhý den s úsměvem na tváři navštívila u něj v bytě, a nadšeně mu ukazovala svůj nový pepřový sprej a přihlášku na kurz sebeobrany. Jak se ukázalo, bydlela s Ronanem ve stejném komplexu, jen o patro níž. A jeho jméno si dobře zapamatovala, aby mu pak mohla obrovským koláčem poděkovat za záchranu. Cizímu muži o téměř tři hlavy vyšší, než byla ona sama.

Když se tehdy nabídl, že na něm může své nové dovednosti vyzkoušet, ještě netušil, že zvýšený srdeční tep nebyl pouze z nadšení při společném povídání o životě. Ale že se v jeho srdci usadila láska, co každým dnem sílila. Proto se nechal přeřadit na jinou obchůzkovou trasu, aby ji viděl častěji. Na svém hřebci s kyticí růží v ruce čekal před místem kde pracuje proto, aby ji následně vysadil před sebe a dovedl bezpečně domů. Vše pod záminkou, že pouze jel okolo. Odmítal pozvánky svých kolegů do hospody, aby se posadil vedle ní na pohovku, a sledoval odraz nějakého seriálu v jejích oříškových očích s miskou popcornu v rukách. Miloval její smích a koktavost. I ty hebké rty, jimiž mu o prvních společných Vánocích věnovala pod jmelím nesmělý polibek. Musela se postavit na špičky, ruce mu omotat kolem krku a zavěsit se na něj jako opička, aby na něj vůbec dosáhla. Ještě nyní cítil v zádech bodavý pohled jejího ochranářského bratra, když se se smíchem odtahovala a utahovala si z něj, že pokud ho nechtěl, neměl pod jmelím stát. V tu chvíli mu došlo, proč ho skutečně zvala k nim domů, aby svátky neslavil sám. Proto reagoval téměř instinktivně, vtáhl ji do náruče a s tichým: „miluji tě," polibek prohloubil. Že Ronan stál metr od nich mu v tu chvíli bylo zcela ukradené. Tu stejnou noc se pod rouškou tmy za pubertálního chichotu ruku v ruce potají vkradli do jeho bytu, kde se divoce milovali až do svítání. Těch několik kouzelných hodin, při nichž ztracená v rozkoši sténala jeho jméno, nezapomene do konce života.

Netrvalo dlouho, a poklekl před ní s prstenem a žádostí, zda se stane jeho ženou. Bez zaváhání souhlasila. Při přípravě svatby se také poprvé setkal s jejími rodiči. Sebestřední otec se odmítal podívat na svého jediného syna proto, že byl homosexuál. A striktní matka Anice neustále vyčítala poruchu řeči, věk, bezdětnost i oplácanější postavu, která podle jejích slov žádného muže nemůže nikdy přitahovat. Proto téměř upadla do mdlob, když jí dcera rezolutně ohlásila, že je ve třetím měsíci těhotenství. Prvotní šok, co pocítil, rychle nahradila nevýslovná radost a slzy štěstí. Měl se z něho stát otec! A když před ním o dva měsíce později stanula v nádherných svatebních šatech, a řekla mu své ano, byl tím nejšťastnějším mužem pod sluncem.

To už jejich malý synek Elias dával o své přítomnosti vědět pravidelnými kopanci. Jihlo mu srdce pokaždé, když je během hlazení vypouklého bříška ucítil. Vždy si u toho představoval, zda bude stejně světlovlasý jako oni dva, a či budou jeho oči oříškové jako Aniky, nebo barvy hořké čokolády po jeho. Těšil se na jeho smích i pláč. Netušil však, že se vše tak moc pokazí během líbánek.

Na sluncem zahalených plážích Španělska měli strávit celé dva týdny. Už druhý den však Aniku našel ležet na zemi v ukrutných křečích, koupající se ve vlastním potu a krvi. Do nemocnice tehdy odjížděli stále ještě ve třech. Zpět se vraceli už jen oni dva. S několika lékařskými zprávami, slovy: „je nám to líto," od lékařů, a brožurami radícími, jak se s potratem vypořádat.

„To zvládneme, zlato. Miluju tě." Christian se posadil na pohovku a sklíčenou Aniku si obkročmo vysadil na klín. Ani se nehnula, když jí palcem něžně otíral slzy, dokud mu zčistajasna neomotala paže kolem krku a věnovala polibek. Nekladl žádný odpor, když jí zajel rukama do vlasů a přitiskl její tělo ke svému. Byl nadšený z drobných zvědavých rukou, zkoumajících jeho vypracovanou hruď napínající růžovou kostkovanou košili. Dokud nezamířily k opasku kalhot, který zkušeně rozepnuly. Naučený pohyb co už provedly stokrát. Tělem mu projela vlna chtíče, sotva pásek se žuchnutím skončil na podlaze a hubené prsty mu opatrně odlepily látku od boků. Ale včas se zarazil. Pouze se zoufale snažila opět co nejrychleji otěhotnět.

„Miluju tě, zlato, ale ještě je moc brzo. Tvoje tělo si potřebuje odpočinout, ano? Pamatuješ na slova lékařů? Alespoň dva měsíce musíme počkat, než se zase budeme o prcka snažit." Něžně ji chytil obě zápěstí a dlaně z kalhot vymanil. Kdyby ještě chvíli pokračovala, nejspíše by se už nedokázal ovládat.

„A-ale..." Anika se snažila protestovat, ale drobný polibek od manžela zabránil dokončení věty. Silné paže se jí obtočily kolem pasu a Christian ji s ochraptělým hlasem donutil přitisknout klín na svou zahalenou erekci. Musel jí nějak dokázat, že po ní právě teď touží jako šílený. Ale zároveň dát najevo, že víc jí dnes večer nedovolí. „D-dva měsíce?" přimhouřila skepticky oči, když pokýval hlavou na souhlas. „A p-pak?"

„Pak se s tebou budu milovat jak často budeš chtít. Klidně celý den i celou noc, dokud nepadneme únavou. A tentokrát už budeme mít štěstí," položil jí dlaň na ploché břicho a mírně se usmál, protože i Anika na tváři ukázala náznak potěšení. Po třech týdnech zármutku se zase začínala usmívat.

„To by š-šlo," sklouzla mu z klína na zem a toužebně si olízla rty. „Teď mi a-ale dovol, a-abych ti u-ukázala ráj na ze-zemi."

Znovu nedočkavě odhrnovala rukama látku kalhot, nespouštějíc svůj chtíčem naplněný pohled z boule skrývající se mu v boxerkách. Ani tento malý kousek látky nepředstavoval pro její lačné prsty žádnou výzvu.
Christian se prudce nadechl, když na svém pulzujícím mužství ucítil vlhký jazyk prozkoumávající dychtivě každičký milimetr kůže a pevný stisk dlaně, kterou si vypomáhala. Byl pro její malá ústa až moc obdařený. Ale Anika si vždy dokázala poradit.

Rozum mu velel, aby ji zastavil, ale jeho tělo dnes v debatě vyhrálo. A tak se nijak nebránil. Pokud ji to udělá šťastnou, nemá s tím sebemenší problém.

„Ale nic víc ti nedovolím," zavzdychal, sotva jeho chloubu pevně obemkla rty a při pohupování hlavy sála ze všech sil. Jako odpověď s plnými ústy zasténala, a on byl donucen slastně zaklonit hlavu, když mu tělem projel elektrický výboj a zcela ho ochromil. „Annie..."

***

Nestihla ani zazvonit na domovní zvonek, a dveře se rozletěly dokořán.

„Silko, jsem tak rád, že tě vidím!"

Ziva potěžkala v ruce malou tašku, uvnitř které byla dóza s jídlem. Sotva k ní kolega přišel blíže, podala mu ji. „Pro Aniku. Aby se uzdravila rychleji."

Ronan se na ni nevěřícně zahleděl a povytáhl nechápavě obočí. „Ona ale-"

„Vím moc dobře, proč není v práci, Cukrátko. Tři týdny chodíš jako tělo bez duše. Na někoho, kdo je vždycky samej vtip to je obrovská změna v chování. Každému tak bylo hned jasné, že..." Ziva semkla rty a sklopila hlavu k zemi. „Jak se teď cítí?"

„Už je to lepší. Christian se o ní dobře stará." Ronan se zahleděl na zavřené dveře za svými zády. „Dík za jídlo, holka. Bude rozhodně nadšená," pozvedl koutky úst a tašku položil na zem vedle nich. „Nepůjdeme se projít? Potřebuju přijít na jiné myšlenky."

Mlčky kývla na souhlas. Lepší nápad stejně neměla, a domů se jí ještě nechtělo.

Společně zamířili do parku, kde pomalu procházeli zasněženými cestami a míjeli zamilované páry, pejskaře a udýchané běžce. Ani jeden z nich nic neříkal, protože Ziva neustále přemýšlela nad svým otravným sousedem, a Ronan měl plnou hlavu starostí o svou mladší sestru.

Svou pouť ukončili pod obrovskou vrbou, kde se posadili na lavičku a sledovali zamrzlé jezero před sebou s rýhami od bruslí. Nad hlavami jim na obloze plné hvězd zářil jasný měsíc.

„Zítra bude úplněk," prohodil Ronan do větru. Když se však nedočkal odpovědi, pokračoval jinou větou. „Co tvůj soused?"

„Za ty dva týdny ho mám tak akorát po krk. Má jediné štěstí, že se ho bojím. Jinak bych mu už dávno řekla do očí, že je idiot. Dneska týral kytaru, ještě než jsem odešla. Ani nevíš, jak ráda bych teď byla stejně nahluchlá, jako paní Davisová," odfrkla si Ziva pohrdavě a kopla do hrudky sněhu před sebou. Provinila se tím, že ležela příliš blízko.

Ani se nezmínila o tom, že mu vycházejíc z bytu vrazila obličejem přímo do hrudi, když zaneprázdněná odepisováním na Ronanovy zprávy nedávala pozor na cestu. Oba dva tak smetla k zemi, kde mu nos zabořila do ohbí krku, sotva na něj dopadla. A obtiskla mu na bílý límeček košile rudou rtěnku. Voněl po mátě, vodě po holení a dřevitém parfému. Mužně a jemně zároveň.

I tak ale zkoprněla, když ji při pádu pažemi objal kolem pasu. Seškvařená mysl jí našeptávala, že jí ublíží. Stejně jako Mikhail. Nic takového se ale nestalo, a ochromeni tam v objetí leželi dlouhé dvě minuty.

„Jsem taky v pořádku, dík za optání," uslyšela za sebou podrážděný hlas doprovázený hlasitým povzdechem, když následně prchala pryč. Snad mu nerozbila brýle, co ležely vedle něj na zemi.

Ale mohl by si za to sám! Od chvíle, co ji vyděsil v parku během venčení Mika, se mu vyhýbala mnohem důkladněji. A z bytu vycházela jen v momentech, kdy z parkovacího místa zmizelo luxusně vypadající černé SUV které vlastnil. To právě dnes nebylo k nalezení, i přesto byl její otravný soused nějakým záhadným způsobem doma.

„Prostě mu zabuš na dveře, a pěkně od plic vysvětli, že tě v noci s tím hraním budí. Holka... Vždyť na tom není nic těžkého," natáhl se Ronan po pramenu medových vlasů, které se jí uvolnily z účesu. Chtěl jej pouze zastrčit za ucho, Ziva sebou však vyděšeně trhla už ve chvíli, kdy k ní dlaň přiblížil. Proto ruku zase rychle stáhl k tělu.

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit." Úplně zapomněl, jak reaguje v přítomnosti mužů. I mezi tou malou hrstkou, kterou znala, nebyla nikdy zcela uvolněná.

„To je dobrý. Neomlouvej se," zakroutila hlavou, jako by se nic nestalo. „Jsem prostě moc velká pacifistka, abych se mu postavila. Nesnáším konflikty a hádky. Třeba ho to hraní brzo unaví..."

Ronan se kysele přišklíbl a líně mávl rukou. „Budeš muset doufat, holka. Ale to stejný bych mohl říkat i já, co? S Jörgenem jsme si taky mysleli, že už budeme mít tu adopci konečně za sebou, ale... Nejspíš ji odložíme. Možná dokonce zrušíme."

Ziva nemohla uvěřit vlastním uším. „Vždyť jste se na Eleanor tak strašně těšili! Proč by jste se všeho najednou vzdali?"

„Protože si nezasloužím být šťastný, když moje vlastní sestra nedokáže donosit dítě! Není to fér! Chápeš?! To ona vždycky chtěla obrovskou rodinu, ale nejspíš se jí ten sen nikdy nesplní! Proč mám být šťastný jen já?" zvýšil Ronan podrážděně hlas, ale hned toho zalitoval, když si všiml paniky v Ziviných očích. Akorát ji zase vyděsil. Tak to se ti povedlo, ty pitomče, káral se v duchu, když se diskrétně odsunovala na protější stranu lavičky, co nejdál od něj. Raději sklopil hlavu a začal olupovat neonový lak na nehtech.

„Anika si zaslouží všechno, co si přeje. A kdybych nějak mohl, klidně bych jí to i splnil. Ani netušíš, jak moc mě vytáčí, že jsem právě teď naprosto bezmocný. Všichni mě znáte jako šaška s milionem sarkastických poznámek v rukávu. K čemu mi to ale je, když neumím ukonejšit ani vlastní sestru? Umím jen dělat hloupé vtipy, opíjet lidi a přibírat na váze. Ksakru, vždyť se můžu identifikovat jako vysavač! Moje zájmena jsou-" Ronan se frustrovaně zachechtal a imitoval zvuk vysavače. Nakonec zabořil hlavu do dlaní a vyčerpaně vydechl. Chtělo se mu tak moc brečet.„Prostě... Prostě chci, aby byla šťastná."

„Taky bude, věř mi. A třeba jí trochu pomůže, když se bude stýkat se svou malou neteří." Ziva mu položila konejšivě ruku na rameno a lehce stiskla.

Cítil, jak se jí dlaň slabě chvěje strachy. Musel se nad svým hloupým uvažováním pozastavit. Jeho kolegyně měla pravdu. Už od chvíle, co se Anika nastěhovala do bytu svého muže a on tak zůstal sám, toužil po rodině stejně, jako ona. A když během autogramiády své oblíbené knihy potkal autora -Jörgena-, si byl okamžitě jistý, že se mu jeho přání jednou skutečně vyplní. Jeho přítel byl úspěšným spisovatel románů, v nichž vystupovaly homosexuální páry. Jedno z jeho děl dokonce zdobilo i knihovnu samotného krále. Ještě teď se drobně usmíval při vzpomínce na ten moment, kdy to zjistili. Když v televizi z královské pracovny přál svému lidu šťastné prožití vánočních svátků a Jörgenova úplná prvotina zářila na smrkové polici hned za jeho hlavou. Doteď žertovali, že právě díky jeho rukopisu povolil párům stejného pohlaví sňatky i adopce. A když se tehdy on Aniky dozvěděl, že je těhotná, rozhodl se s Jörgenem o adopci. A malé děvčátko jménem Eleanor jim ukradlo srdce hned, co ji spatřili.

„Potřebuju ten dnešek zapít," zahuhlal. „Co je sudé, je špatné, viď?" zahleděl se sklíčeně na dnešní datum na displeji mobilu. Osmnáctý leden. Přesně za měsíc bude mít Ziva narozeniny, a on jí ještě jako jediný nekoupil dárek. Musí se s ostatními kolegy domluvit, jaké erotické knihy pro ni pořídili. Aby náhodou nekoupil stejnou.

„Je pátek, co? Tak to můžeme navštívit Ostrou Brusli," nabídla. „Ale platíš ty."

„Zajisté!" vyskočil z lavičky a zamířil k baru. Stejně tu vysedával jen proto, že si cestou všiml jejího pokulhávání a bolestných grimas a donutil ji tak ke krátkému odpočinku. Ziva totiž byla vždy příliš hrdá aby nahlas přiznala, že ji staré zranění způsobuje bolesti. Kromě Lily nikdo z práce netušil, jak k obrovské jizvě přišla. I tak se ale odmítala vzdát svých bot na vysokém podpatku, díky nimž jí sahal pouze po ramena. A to s nimi měla sotva metr šedesát šest.

Jörgen si z něj vždy utahoval, že byl malý. Ale Ronanovi to nijak nevadilo. Byl cestovní balení, jak často žertoval. A stále převyšoval svou mladší sestru.