Ziva se křečovitě usmála na svou domovnici, usazenou na krémové pohovce naproti ní. Právě spolu popíjely kávu a probíraly nového nájemníka, který se tu měl každou chvilkou objevit. Sama netušila, zda je to z nervů, nebo proto, že smích a pozvednuté koutky úst pro ní byly bolestivou vzpomínkou na ten den. Přišlo jí to nepřirozené a nucené. Proč má někomu ukazovat úsměv, když nemá radost? Ani není nadšená, že bude bydlet hned vedle ní? K úsměvu by měla mít důvod, ne plnit něčí povel. Z toho již vyrostla.

„Drahá... Co jsem ti říkala?" paní Davisová si teatrálně povzdychla, a položila hrnek již vychladlé kávy na stolek před sebou. „Takhle akorát vypadáš, jako bych tě k tomu nutila. Je to na pár minut. Představíte se, a pak si zase každý půjdete po svých. Samozřejmě se usmívat nemusíš, ale chci, aby se tu cítil vítán. Stejně, jako kdysi ty."

„Už jsem říkala, že se neumím usmát na povel. Alespoň ne ten úsměv, který po mě požadujete. Od srdce..." Ziva uhnula pohledem k oknu, za kterým se ozýval ruch ulice. Klapot kopyt od hlídkujících policistů na koních. Hlasitý hovor kolem procházejícího hloučku lidí, protkaný smíchem a žerty všeho druhu. Kodrcavý zvuk aut zdolávajících žulové kostky tvořící silnici a vzdálené kvílení brzd zastavujícího se vlaku. Magické cinkání sněhových vloček o okenní tabuli. Slabý vánek míhající se mezi zasněženými větvemi statných smrků...

Ozvěny domova, které za jiných okolností její nervy uklidňovaly. Nyní jí však kakofonie zvuků způsobovala bolest hlavy. Stejně jako slova její domovnice. Měla pravdu. Ona sama byla přivítána tím nejhřejivějším úsměvem, a to stejné si zasloužil i cizinec, jemuž bude brzy říkat soused. Muž, který ji -podle bujných fantazií postarší dámy- odvádí k oltáři hned, co ji spatří. Při tom pomyšlení jí potemněla tvář. Se svatbami nechtěla mít nic společného. Ne po tom, co se stalo tehdy. Stejnou chybu znovu neudělá. Ani kdyby ji k tomu zase nutili.

„Zkusím to," podívala se do šedivých očí obklopených vějířky vrásek. Paní Davisová spokojeně kývla a pousmála se. „Ale nic neslibuji," dodala ještě, aby krotila její nadšení.

Pro docílení pravého úsměvu bude muset myslet na Štěně. Ten jediný ji dokázal na tváři bez sebemenší námahy vykouzlit požadovanou emoci. Jak se asi má?

Mlčky se natáhla po mobilu na stole, a když jej zapnula a otevřela jejich poslední konverzaci, zatnula zuby. Od nového roku uběhly čtyři dny, i tak od něj za tu dobu nedostala ani jednu zprávu. To neměl ve zvyku. I když měl plný harmonogram, odepsal každý den. Bez výjimek. Dokonce i během vojny a následného narukování. Psal jí denně i v momentě, kdy bojoval kdesi na Blízkém Východě. Jak, to netušila. Ale nikdy nevynechal ani jeden den. A ani stěhování by mu v tom nijak nezabránilo.

Dokonce si ani nezobrazil včerejší zprávu, kdy mu jako první psala ona. Šedivé kolečko u jeho profilu, se zrnitou fotografií štěněte zlatého retrívra, starou již několik let, indikovalo, že není ani aktivní. Něco se stalo...

„Ten koláč je výborný, drahá. Máš ještě kousíček? Mohla bys ho nabídnout na uvítanou. Co říkáš?" vytrhl ji z myšlenek kompliment domovnice, pochutnávající si na jahodovém koláči.

„Tenhle kousek byl poslední, je mi líto," zakroutila hlavou, a provinile se zadívala ke dveřím do kuchyně. Na mramorové desce tam seděl ještě téměř plný plech. Nehodlala se ale dělit s nikým jiným, než s paní Davisovou. „Děkuji za tu kuchařku," napila se raději kávy, aby nemusela ve lžích pokračovat, a snažila se chovat co nejpřirozeněji. Jinak ji postarší dáma prokoukne.

„Ale prosím tě! Stejně mi doma sbírala prach. Ty ji využiješ mnohem lépe. Vždy se z tvého bytu linou tak krásné vůně, že z nichaž slintám! Někdy musíš tuhle stařešinu pozvat na oběd!"mávla paní Davisová pobaveně rukou, a za ucho si zastrčila své stříbrem protkané vlasy. Kdysi měly odstín té nejčernější noci.

Ziva mlčky přikývla a donutila se pozvednout koutky úst nahoru. Naučený pohyb bez kapky emocí. Aby před svou domovnicí nevypadala jako chladný čumák. „Co kdybych se stavila zítra?Můžu zkusit nějaký nový recept, a dohnat s vámi ten rozkoukaný seriál," nabídla. Často takto společně trávily víkendové dny. Sledováním nekonečných seriálů a jedením dobrého jídla, u něhož rozebíraly, jak se asi děj vyvine příště. Byly to klidné chvíle, při nichž mohla zahodit všechny své starosti za hlavu. A pro jednou nemyslet na kopy práce a vzdálenou rodinu, pro níž byla postradatelným článkem.

Paní Davisová spokojeně spráskla ruce a rozzářila se jako sluníčko. „To je ale skvělý nápad, drahá! Můžeme třeba pozvat i toho nováčka, co říkáš?"

Ziva mlčky vytřeštila oči, aby dala nějak najevo svůj nesouhlas, ale svérázná domovnice si dál brebentila své. Jak by onoho muže mohly vzít do své dvoučlenné party, a kromě dělení se o jídlo s ním probírat i každodenní trable. Jako skuteční sousedé. „Už to úplně vidím! Vy dva se nádherně seznámíte, zamilujete, a ty se konečně odstěhuješ za štěstím," vtipkovala. „Já jsem se ze začátku taky takhle ostýchala, a nebýt mé babičky, nikdy bych nepoznala muže svých snů."

„Jenže to bylo před... hodně lety. A já o nikoho nestojím. Jsem spokojená přesně tak, jak jsem nyní."

„Tak na to zapomeň, drahá. Nemůžeš celý život strávit úplně sama," neposlouchala její argument a dál si mluvila svou.

„Nejsem sama," ohradila se Ziva a poposedla na křesílku, aby našla ztracené pohodlí. Nerada brousila do minulosti a sypala sůl do starých ran. A paní Davisová to moc dobře věděla. Proč je jejím nájemníkem. Proč se tu skrývá. Čím si prošla. A do čeho se nechce vracet zpět. „Mám vás, Štěně... a kolegy z práce a Ritu."

„Tak si to tu alespoň pořádně zařiď! Vždyť to tu vypadá, jako by si se právě nastěhovala i ty. No jen se kolem sebe podívej," rozmáchla se její domovnice po místnosti, aby rukama obsáhla celý prostor obývacího pokoje. Nespokojeně kroutila hlavou nad neosobním bytem, který Ziva obývala již patnáct let.

Až na jedinou vybledlou fotografii v předsíni byly všechny stěny holé. Neměla tu ani žádné květiny. Pokud tedy nepočítala seschlou hnědou pichlavou hromádku, krčící se v květináči u televize, která byla kdysi nějaký kaktus. Veškerý nábytek už dávno vyšel z módy a bylo vidět, že zažil lepší časy. Jediný náznak zabydlení na ni hleděl z knihovny. Pár zlatých medailí a knihy, pod jejichž obaly se skrývaly samé oplzlosti. Prý je dostávala od svých kolegů z práce jako narozeninový dárek. Zřejmě to byl také ten jediný kontakt s romantikou a mužským pokolením, kterého se jí dostávalo. Proto zabydlela onoho muže přímo vedle ní i přesto, že prázdných bytů zde měla ještě dalších osm. Aby se tak její jediní nájemníci pravidelně potkávali. A kdo ví? Třeba mezi nimi přeskočí jiskra.

Ziva se taktéž rozhlédla. Hledala však nedostatky, které by měla napravit. Na parapetech se již usazovala slabá vrstva prachu a koš na prádlo by nutně potřeboval vyprázdnit, stejně jako její hlava plná chmurných myšlenek. Strachovala se o Štěně. Bez něj by si život nedokázala představit. Proč jí nepíše?

„Už je tady."

„Prosím?" vykoktala nepřítomně.

„Že už je tady. Tvůj nový soused," zopakovala paní Davisová, mezitím co se Ziva probírala z transu. Ani neslyšela domovní zvonek. Takto ztracenou v myšlenkách ji dlouho neviděla, rozhodla se však svou zvědavost udusit již v zárodku. Nejspíš se jedná o nějakou banalitu v práci nad níž usilovně přemýšlí, a které se věnuje více, než je zdrávo.

Zivu polil studený pot, který jako na povel zmrzl. Nebyla ještě ani trochu psychicky připravená, a už byl tu. Proto málem zakopla o vlastní nohu, pletoucí se jí do cesty, když paní Davisovou následovala z bytu ven. Cestou ještě v zrcadle v předsíni zkontrolovala svůj vzhled a především líčení. Kdyby viděl znaménko pod okem, byl by konec. Ti, kdo věděli její pravou identitu, mohla spočítat na prstech svých rukou. Štěně, paní Davisová, Rita se svým mužem, Ethan a malá hrstka lidí, kteří ji buďto poznali, nebo se jim svěřila sama. A ona byla skálopevně rozhodnutá, aby tento počet zůstal i nadále stejný.

„Úsměv, drahá," uslyšela ještě, když stály před zavřenými hlavními dveřmi, vedoucími do malé předzahrádky. Musela se zhluboka nadechnout a přešlápnout z nohy na nohu. Aby ulevila bolavému kotníku i nervům. Od neznámého muže, se kterým bude sdílet nejen stejné patro, ale i adresu, ji dělila pouze tvrdá deska ze smrkového dřeva.

Hlavou jí najedou probleskla bláznivá otázka. Dokázal by ji jedním kopnutím vyrazit z pantů a dostat se dovnitř násilím, kdyby musel? Jistěže by to dokázal. Byl to muž. A pokud by se tak stalo, neschovala by se před ním nikde. Až jí z toho přeběhl mráz po zádech.

„Nádech. Výdech." Snažila se potlačit bláznivé myšlenky a na tváři vykouzlila ten nejautentičtější úsměv, jaký dokázala. Bude se mu prostě vyhýbat, jak nejlépe dokáže. A hlavně... Hlavně ho nesmí ničím rozčílit. Jediné zbraně, které má doma, je prachobyčejná pánev a pepřový sprej. A těmi se rozhodně neubrání.

S tímto rozhodnutím se natáhla po klice, a dovnitř vpustila kousavý mráz, sluneční paprsky... i nového souseda.

„Zdravíčko!"

Za dveřmi nečekal žádný nabručený hrubián, kterého si její bujná fantazie vymyslela, ale na první pohled mile vypadající muž přibližně stejného věku, jako ona. Ale zdání může klamat. A jeden zářivý úsměv ji nepřesvědčí, že je takto kamarádsky naladěn pořád.

Ignorovala jeho oslnivě bílé zuby i čokoládové vlasy, které mu cuchal slabý mrazivý vánek. I blankytně modré oči a rozverné dolíčky na tvářích pokrytých úhledně upraveným strništěm. Dokonce i těch sedm tašek, kterými byl ověšen jako vánoční stromeček. Neustále je nadhazoval, protože mu sklouzávaly z ramen.

Místo toho se zaměřila na luxusně vypadající kabát v námořnické modré, rozepnutý a odhalující o pár odstínů světlejší oblek pod ním, doplněný vestou a rudou kravatou. A omamnou vůni drahé kolínské, kterou jí pod nos donesl vánek. Rozhodně sem nezapadal.

Vypadal spíše jako knižní hrdina z románů, co čítávala. Stereotypní „dokonalý muž" z filmů. Či snad mladý podnikatel, milionář nebo dokonce ředitel nějaké společnosti. Že o peníze nemá nouzi poznala nejen z drahého oblečení, ale i z chování, jakým se nesl. Přímo to z něj sálalo. Uprostřed čela měl neviditelným inkoustem napsáno: MÁM PRACHY! A MÁM JICH HODNĚ!

Tak co potom dělal tady? Rozhodně si mohl najít mnohem lepší byt, než ten, do kterého po výměně zdvořilostí vstoupí. Jistě, historické centrum města odsud bylo pár minut pěší cesty křivolakými uličkami, kudy neprojede ani nejmenší auto, nemusel se tedy strachovat o dopravní ruch a zácpy, a klidné předměstí mělo vše potřebné na dosah ruky. A nádherný park uprostřed-kde si připíjela pod hvězdnou oblohou na krásný nový rok- přímo pobízel k dlouhým procházkám. Malá, zapadlá část města s uzavřenou komunitou, do níž se mnoho lidí nestěhuje. Dokonalé místo pro skrývání.

Utíká snad před něčím stejně tak, jako před patnácti lety ona? Téměř zapomněla dýchat, když jí číslice prolétla myšlenkami jako šíp. V jednu chvíli měla vrchol své kariéry na dosah ruky. Přímo ji cítila na konečcích prstů. A o vteřinku později už ji každý znal jako tu, která se jedním špatným rozhodnutím musela rozloučit se všemi sny. Spadlou hvězdu. A nyní? Už ji nikdo nepozná... A v hlavním městě, ulici Krále Agnara, a nenápadném bytě s výhledem na střechy královského sídla, vykukující mezi smrky v parku, nebude nikdo hledat Ledovou Lásku.

„Vítejte! Mě už znáte," zašvitořila paní Davisová, když se proplétala kolem Zivy ven. Se stejně pohodovou náladou k muži natahovala dlaň. „Ráda vás zase vidím."

Neznámý si s ní nejdříve zdvořile potřásl, než vrásčitou ruku pootočil a políbil. „Já vás také." Pak se zaměřil na Zivu, stojící ve dveřích. „I vás," pronesl s úsměvem na rtech. Mlčky kývla hlavou a přešlápla na místě.

Jeho džentlmenské chování ji vykolejilo. Jako by nepřicestoval pouze z jiného místa, ale i století. Z časů, kdy muži líbali ženám ruce pravidelně. Nosili u úst dýmku, na očích monokl a jejich oblíbenou kratochvílí bylo čtení novin a dlouhé procházky. Alespoň u těch urozených. Ti méně šťastní dřeli den co den na polích, loděnicích i v lesích, aby uživili své početné rodiny i dobytek.

Připomínal jí také hlavního hrdinu ze seriálu, na který s paní Davisovou koukala. Manipulačního milionáře, jež si stejným chováním podmanil každou ženu, aby ji následně využil a odkopl. I tak se ale stal miláčkem publika, a jeho cestu za nalezením pravé lásky a zlepšením snobského chování sledovaly miliony lidí. Ona však postavu Kevina nesnášela z celého srdce. Svého nového souseda s ním však nemůže porovnávat jen z toho důvodu, že je mu -byť velmi vzdáleně- podobný. Hlavně ať se nejmenuje stejně, pomyslela si a ušklíbla se.

Nicolas pootočil hlavu na stranu a zvědavě si svou novou sousedku prohlížel. Štíhlá postava se svůdnými křivkami by odzbrojila každého muže, a bledá pokožka dokonale ladila medově zlatému vodopádu, vlnícímu se jí až do poloviny stehen. Musela jí být neskutečná zima, když do téměř třiceti pod nulou vyšla ven jen ve sněhově bílém pleteném svetru a hnědé sukni, sahající jí až po kotníky. Nedávala na sobě však nějaké nepohodlí znát, když křížila ruce na hrudi a s hraným zájmem si jej prohlížela od hlavy k patě. Když se střetli pohledem, rychle uhnula stranou a neklidně přešlápla.

Zvláštně ho přitahovala. Nebylo to však vzhledem ani chladným chováním. Sálala z ní podivná známost. Jako by to dnes nebylo poprvé, co ji viděl. Cítil v žaludku zachvění, přisuzoval jej ale spíš nervozitě ze stěhování. Ona to není, upozorňoval svou zoufající mysl.

„A tohle je vaše sousedka. Drahá, pojď se představit," spustila paní Davisová, protože na sebe oba dál nehnutě civěli. Pobízela ji k sobě mávnutím dlaně.

„Ziva, těší mě," nabídla mu ostýchavě ruku, kterou taktéž po potřesení něžně políbil. Měl jemné a hřejivé dlaně. A sebevědomý stisk. Pousmál se. Nejspíše ho pobavilo její jméno, jež by v překladači znamenalo slovo sníh.

„Rád vás poznávám. Já jsem-"

„Už musím jít! Mám hodně práce," vyhrkla, vytrhla mu ruku z té jeho a otočila se. Lehce kulhala, ale to jí nijak nebránilo v rychlé chůzi, když mizela uvnitř.

„A je pryč. Co já s ní nadělám?" lamentovala vedle něj paní Davisová, když zaraženě sledoval zabouchnuté dveře. „Doufám že odpustíte její chování. Jak bych to řekla... Je trochu..."

„Plachá?" nadhodil a pobaveně se rozesmál. „Vždyť o nic nejde. Představit se mohu i jindy. Nerad bych ji nějak zdržoval."

„Jste opravdu anděl, víte to, Lorde Nicolasi?" oddychla si jeho nová domovnice, a pobídla ho dovnitř. Cestou mu také stručně sdělila pár informací o ženě se sněhovým jménem. „Prostě bych uvítala, kdyby jste se nějak spřátelili. Pokud o to tedy stojíte, samozřejmě," zastavila nakonec před dveřmi jeho nového bytu.

„Spolehněte se," věnoval jí hřejivý úsměv a krátce se zadíval na zabouchnuté dveře pár metrů od něj. Neměla zrovna lehké dětství, uslyšel v hlavě ustaraný hlas paní Davisové. Čím si asi prošla, že před ním takto prchá?

„Teď ještě potřebuji vidět podepsanou smlouvu, a klíč od bytu je váš," zašátrala v kapse pro malý kovový předmět.

Nicolas neohrabaně vytáhl z jedné z tašek svůj mobil, a chvíli v něm bezradně hledal elektronickou verzi smlouvy, dokud ji s vítězným: „aha, tady!" nenašel. Na nové zařízení si ještě pořádně nezvykl, a poté, co starý mobil utopil při procházce se psem v potoce, mu v něm mnoho věcí chybělo. Nemrzely ho však ztracené fotografie, desítky hodin stažené hudby ani tucty telefonních čísel. Ale jedna stará aplikace, bez níž navždy ztratil kontakt se svou milovanou. A to sliboval, jak jí vždy zůstane nablízku!

„Doufám, že se vám tu bude líbit. A snažte se nějak domluvit Zivě, aby před vámi přestala prchat, ano?" mávla na rozloučenou postarší dáma.

„Zajisté. Nějaký ten místní průvodce by se mi jistě hodil," zavtipkoval a zmizel do útrob svého nového domova.

***

„A další odpověď by jsme mohli dostat třeba od... Jistě, slečna Amelie."

Tichou třídou se rozhostilo šumění, jak se téměř všichni na židlích otáčeli jejím směrem. Nevnímala jejich tváře, když se neochotně zvedala ze židle a zavírala učebnici dějepisu. I tak si ale živě dokázala představit, jak se asi tváří. Ústa zkřivená do posměšků a v očích nenávist a dychtivé očekávání, kdy zase zakopne. Aby se mezi šuškáním mohl rozhostit i škodolibý smích, pomluvy a všemožné přezdívky.

„Mohla by jste prosím zopakovat otázku?" Amelie se rezolutně narovnala v zádech a své učitelce dějepisu věnovala neústupný pohled. Posměšky, které k ní z místnosti doléhaly, se přitom snažila vytěsnit z hlavy. Na rozdíl od nich máš modrou krev, připomínala si. A něco tak hloupého, jako je blbý komentář, tě nezlomí! Každý v místnosti se ti musí klanět. A štve je to, uklidňovala své podrážděné nervy, když ruce tiskla v pěsti.

Paní Myhreová přimhouřila oči a prstem s vražedně dlouhým nehtem poklepala do papíru, jež držela v ruce. „Tady to máme," zkřivila ústa do úsměvu. „Via Korra. Copak mi k tomu řeknete?"

Zhluboka se nadechla. Jistě že mohla očekávat otázku tohoto typu. Na pasivní agresi své učitelky byla zvyklá. Hlavně jí tak dávala najevo, na jaké straně řeky stojí. Mezi těmi, kteří nesnášeli jejího otce. A nebáli se jeho přešlap dávat za vinu i jí. Přeci za to částečně mohla. Svým narozením...

„Mel..." uslyšela vedle sebe tichý hlas své nejlepší kamarádky Gii. Ta ji tahala za rukáv žlutého svetru, který od otce dostala jako vánoční dárek, s téměř zoufalým výrazem na tváři. Jako by místo ní šla k oprátce právě teď ona. Hřejivě se na ni pousmála. Moc dobře věděla, kam bude tahle otázka směřovat. K dalším pomluvám.

„Via Korra je fons honorum každého přímého člena královské rodiny. Máme díky němu tedy možnost komukoli věnovat dědičný titul, stejně tak i odebrat, pokud k tomu máme pádný důvod. Během vlády krále Erika I. byl však jeho neomezený počet snížen pouze na jedno použití. Aby se předešlo přím o trůn a bezhlavému rozdávání hodností pro osobní zisk." Snažila se vše vysvětlovat klidným hlasem, ale i tak musel každý slyšet náznak vzteku. Zároveň jim hraným snobským tónem dokazovala, že po dovršení osmnáctých narozenin bude i ona moci někomu titul darovat, či naopak odebrat.

„A?" nehodlala se učitelka dějepisu spokojit s její odpovědí. „Řeknete mi třeba nějaký příklad, kdy se použilo?" povytáhla významně pěstěné obočí a netrpělivě podupávala nohou o podlahu. Amelii to k smrti vytáčelo. I tak ale pokorně sklopila hlavu. Nemůže se hádat se svým pedagogem, ať už na to má právo či ne. „Na konci devatenáctého století jej použil král Osgar, když svému mladšímu bratrovi ve vyhnanství věnoval baronský titul."

„Měla jsem na mysli bližší datum." Místností se rozlehla další vlna šumu. Její spolužáci si vyměňovali papírové vzkazy a tichou poštu. A Amelii probodlo několik tichých -avšak na ní mířených- posměšných narážek. Zase ji pomlouvali za zády.

„Před..." začala, ale hlas jí vypověděl službu. Šuškání nabralo na intenzitě a místnost ztratila životadárný kyslík. Motala se jí hlava, a zdřevěnělé nohy chtěly vyhledat tu nejkratší cestu ke dveřím na chodbu. Pryč odtud. Nemůže vše ale řešit útěkem a pohánět jejich představy o tom, jak mizerně se dokáže ovládat. A jakou nadvládu nad ní mají obyčejnými slovy. Pro uklidnění se proto zahleděla ven.

Na okenním parapetu seděla sněhově bílá vrána a zvědavě nakukovala dovnitř. Občas zobákem klovla do skla a podrážděně mávala křídly, když jí nikdo neotevřel a nevpustil dovnitř. Jejímu ohlušujícímu krákání odpovídalo celé hejno dalších, usazených ve statných smrcích kolem budovy školy. Hbitá černá těla pročesávala okolní nebe a ty odhodlanější z nich narážely do oken třídy. Snažily se dostat k ní.

„Vraní princezna," uslyšela odněkud ze třídy kousavý posměšek.

„Před patnácti lety využil tohoto práva král Erik III., když zbavil mého otčíma vévodského titulu. A královna Anastázie mu jej po deseti dnech kvůli dysbalanci moci opět vrátila," rozhodla se dokončit větu, aby se mohla opět posadit a splynout s deskou stolu. Všechno to šuškání už jí začínalo neskutečně vadit.

Nesnášela být středem pozornosti. Jako členka královské rodiny však nikdy pořádně nezažila, co to znamená soukromí. Na oficiálních akcích jí reportéři neustále pokládali otázky, na jejichž zodpovězení byla často ještě moc mladá a nezkušená. Kamery sledovaly každičký její krok již od narození a fotografové nespouštěli prst ze spouště, když se na vteřinku zahleděla jejich směrem. A až začne od svých šestnácti své milované království reprezentovat oficiálně, nebudou již tak vstřícní, jako nyní. Zatím je pod ochrannými křídly otce. Až vyletí z hnízda, stane se z ní lovná kořist. Toho si byla jistá. Proto svou šikanu brala jako přípravu na to pravé peklo.

Modrá krev však měla i své výhody. Nemusela se strachovat o peníze ani hlad. Vždy měla co obléknout a co chtěla, dostala. Byla opečovávána jako nejdražší klenot na světě a k tomu se jí téměř každý klaněl až k nohám. Malá, zhýčkaná princeznička s privilegii a životem na vysoké noze. To si o ní mysleli spolužáci i pedagogové, když ji míjeli na chodbách prestižní školy. Viděli jen titul, který jí byl přiřazen při narození. Osobou, která jej nosila, pohrdali. Možná by věci byly jiné, kdyby byla chlapec...

Paní Myhreová spokojeně pokývala hlavou. „A jaký důvod k tomu měl?"

Amelie zaskřípala zuby. „To snad s otázkou nijak nesouvisí, nebo ano?" vyštěkla. Nehodlala tu před celou třídou vysvětlovat, jak její čerstvě rozvedená matka kývla na sňatek s vévodou Lancelotem a vlastní děda a král v jedné osobě ho v záchvatu vzteku zbavil rodného práva kvůli pošpinění královského jména. Jen proto, že byla kdysi přislíbena jejímu otci a měla být budoucí královnou. Bylo to matčino vlastní rozhodnutí. Ale každý na ni hleděl jako na kus nábytku, se kterým si mohou dělat, co chtějí. Věc, která má mít jednoho majitele. A to si myslela, že středověk již dávno pominul. Pro členy královské rodiny však očividně ještě neskončil.

Ze začínající hádky ji vysvobodil hlasitý zvonek, který prořízl ohlušující ticho. Po jejím vzplanutí totiž veškerý šepot na chvíli ustal.

„Mel! Počkej na mě!"

Prudce se zastavila uprostřed chodby, kterou si to rozzuřeně rázovala k další třídě, a otočila se na svou udýchanou kamarádku. Gia sotva popadala dech, když ji dostihla.

„Psala mi Yrsa. S Kirou by jsme se mohly dnes odpoledne stavit, a třeba se projet. Trochu vyčistit hlavu na čerstvém vzduchu, když je ten pátek. Co ty na to?" mávala jí u obličeje telefonem.

„Uvidíme," utrousila otráveně. Právě teď neměla na nic takového ani pomyšlení. A ani její dvě další kamarádky, chodící o dva stupně výš, ji z chmurné nálady svým nápadem nedostaly.

Když se však po několika dalších hodinách mohla místo dusného vzduchu ve třídě nadechnout omamné vůně slámy a koňských těl, blaženě se usmála. Nebylo nic lepšího, než se vyhoupnout do sedla, a tryskem uhánět tam, kam si její klisna zamane.

„Já věděla, že to bude dobrý nápad," uslyšela za sebou zvonivý hlas Yrsi. Stála ve stájové uličce s rukama v bok, a zářivě se na ni usmívala.

„Jen se nedělej. Beztak si chtěla ukázat nový hadříky," rýpla do ní, když jí oči padly na luxusní jezdecké oblečení. Muselo stát celé jmění. Něco takového pro ni ale nebylo žádné překvapení. Yrsa byla, stejně jako ona, urozeného původu. Druhou dceru vévody Patrika a jediné dítě korunního prince Nicholase však pojilo i dlouholeté přátelství a láska ke koním.

„Sluší mi to, že?" načechrala si Yrsa své kaštanové vlasy, a snažila se přitom vypadat co nejvíc nafoukaně. Moc jí to nešlo.

„Úplná vévodkyně. Už to vidím," přidala se k nim do konverzace rozesmátá Kira. Rovné černé vlasy a tlusté obroučky brýlí, sedících na kořeni nosu, jí dodávaly auru akademického génia a plaché osůbky. Dcera královského šéfkuchaře však byla stejně divoká, jako její hřebec, tančící neklidně na místě za jejími zády. Zato Gia, vězící neustále v nějakých darebnostech kvůli své hyperaktivnosti, byla ze čtveřice kamarádek ta s pravým nadáním pro studium.

„Ohnivlásek, Tmavovlásek, Čokovlásek... Kde je Zlatovláska?" otáčela se Amelie v momentě, kdy k nim Gia tahala nespolupracující ryzku. Jako jediná z nich nevlastnila těžkopádně vyhlížejícího Palevrijského chladnokrevníka, ale urozeného arabského plnokrevníka. A klisna jménem Hasna dnes do mrazivé zimy nechtěla vykročit ani omylem.

„Tak pojď! Vždyť si přeci byla dostihovej kůň, trocha zimy ti neuškodí," namlouvala paličatému zvířeti Gia a tahala za otěže. „A hlavně na sobě máš asi tak tucet dek, nezmrzneš!"

Amelie se s úsměvem otočila na svou vlastní klisnu. Černou jako půlnoční obloha, bělostnými ponožkami na všech čtyřech nohou a drobnou hvězdou uprostřed čela. Dostala ji od otce jako dárek k desátým narozeninám. Tehdy byla Midnight Star pouhým hříbětem, sotva uměla chodit a ještě moc netušila, co dělat s nohama. Nyní už ale byla ztělesněná elegance a z drobného stvoření vyrostla ve statnou, téměř dvoumetrovou klisnu. Díky své huňaté srsti a dlouhých rousech na nohou jí venkovní chladné teploty nijak nevadily. A právě teď nezúčastněně přežvykovala udidlo a znuděně sklápěla hlavu.

„Jdeme jenom do jízdárny. Venku je moc zima i pro ty naše," konstatovala Amelie a očima přelétla další tři koně, vážící úctyhodnou tunu. Vzdáleně připomínaly svou stavbou těla Clydesdalské tažné koně. Palevrijští chladnokrevníci však dělali společnost již vikingským válečníkům, a za jejich vznik vděčí jednomu z předků svého otčíma. Hasna vedle těch gigantů vypadala směšně. Jako poník.

„Příště radši zůstanu doma," stěžovala si Yrsa, mezitím co své koně vedly prostornou stájí ke dveřím na jejím konci, vedoucí do zahrad královského sídla. Od jízdárny je dělilo několik metrů chůze štěrkovou cestou obklopenou košatými jabloňovými stromy. Nyní se k blankytné obloze tyčily pouze holé větve v obležení vraních těl. Posedávaly kolem své bílé přítelkyně a zvědavě pokukovaly po princezně a jejích kamarádkách. Jejich krákání Amelii zvláštně uklidňovalo.

„Tak na to zapomeň!" sykla Kira a zpražila Yrsu pohledem. „Byl to tvůj plán, tak ho koukej dokončit!"

Amelie si své kamarádky neklidně prohlédla. „O co přesně tady jde?" kývla vděčně hlavou na jednoho z pracovníků stájí, který je vpouštěl do vyhřáté jízdárny. Vyměnily si mezi sebou tiché pohledy a pozvedly koutky úst do potutelného úsměvu.

„Tady jste," uslyšela úlevný hlas, po kterém jí ztuhla krev v žilách a do tváří prostoupila červeň. Patřil o rok staršímu klukovi, do kterého byla bláznivě zakoukaná snad již od školky. A teď na ni Michael vesele mával ze středu jízdárny, usazený nemotorně na jednom z královských koní. Tak proto to tajnůstkaření!

„Říkala jsem si, že by ti mohlo zvednout náladu, kdybys svýho kluka naučila jezdit na koni. Tak jsem ho sem s holkama propašovala. Urputně mě totiž prosil, že tě chce vidět," zašeptala jí Yrsa do ucha, elegantně naskočila na svého Hanse a mlasknutím ho pobídla do kroku. Všechny tři věděly, že je do něj zamilovaná až po uši. A mluví o něm bez přestání pokaždé, co jí k tomu dají příležitost. Proto se po jejím spikleneckém mrknutí rozzářila.

„Není to můj kluk!" ohradila se šeptem, ale i tak jí srdce nadšeně zaplesalo. Už si totiž představovala, jak spolu budou v jízdárně trávit dlouhé hodiny probíráním koní, školy i každodenních starostí. A možná se konečně rozhoupe a věnuje lásce svého života svůj první polibek. Třeba přímo tady. Mezi pilinami, koňskou vůní a kavaletami, které Kira s Giou pečlivě rozmisťovaly po zemi. Při tom pomyšlení se jí téměř podlomila kolena. Už se nemohla dočkat.

„Jsi zlatá, víš to?" vydechla zasněně, když Yrsu dohnala. Kamarádka jí věnovala vševědoucí úsměv a pokynula hlavou směrem k Michaelovi.

„Nejdřív ho ale prosím tě nauč, jak se na koni správně sedí. Bolí mě z jeho sezení v sedle zadek, a to se na něj jenom dívám."

„Jdu na to," nadechla se zhluboka, aby potlačila červenající tváře i motýlky v břiše. Právě bude učit kluka svých snů jízdu na koni!

Michael se bezradně poškrábal na zátylku, když k němu přijela s Midnight Star blíže. „Ahoj," hlesl tiše a začervenal se. Amelii jeho plachost téměř poslala ze sedla přímo pod kopyta koně.

„Ahoj," pousmála se a bradou pokynula na otěže co nemotorně držel v ruce. „Jdeme na to? Jsem docela dobrá učitelka, uvidíš."

„Rozhodně ta nejlepší," zazubil se potutelně a zvědavě ji prohlížel od hlavy až k patě. Najednou si ve svém jezdeckém oblečení připadala nesvá. Co když si myslí, že je moc tlustá?

„Sluší ti to," sklopil hlavu k zemi, a zčervenal ještě víc.

Já ho vážně miluju!  zakřičela Amelie v duchu a snažila se z tváře smazat přihlouplý úsměv.

***

Vločka: Ahoj Štěně, tak jsem dnes přivítala nového souseda.

Vločka: Vypadá, jako by vyskočil z romantického filmu.

Vločka: Je milý. Taky zvláštně džentlmenský... Ale na tom nesejde.

Vločka: Chápeš, že jsem před ním utekla? Budu se mu muset jít omluvit. ':D

Vločka: Aby si o mě nemyslel, že jsem nevychovaná.

Vločka: Chybíš mi. (Ty i tvoje vtipy) Jak se máš? A co stěhování?

Vločka: Brzy se mi ozvi.

Vločka: P. S. Víš, jak vytvořit světlo pomocí vody? Umyješ okna.

Vločka: ❄

„Mstí se mi!"

„Cože?"

Ziva se zamračila na displej svého mobilu, a pročítala zprávu starou přesně týden. Když ji Štěněti minulý pátek posílala, snažila se svého nového souseda popsat v tom nejlepším světle. Kdyby však věděla, jaký je to ve skutečnosti idiot...

„Můj soused. Utekla jsem před ním, a teď mě nenechá vyspat," upřesnila, vyčerpaně si promnula obličej a zadívala se na Ethana. Zářil jako sluníčko a každému rozdával samé úsměvy. Měl k tomu dobrý důvod. Povýšil totiž na pozici snoubence. „A to jsem se mu chtěla jít omluvit! Tak to určitě!"

„Tak hrozné to snad být nemůže, ne?" naklonil hlavu na stranu a odsunul se od stolu. Jeho kanceláří však okamžitě prolétl mrazivý chlad, protože ho Ziva zpražila vražedným pohledem. Až se ošil. Dokonce i Miko s kňučením zalezl pod stůl.

„Nemůže? Já chápu, že při stěhování bude dělat kravál, ale týden v kuse? A vždycky nejlíp uprostřed noci, když se snažím spát?" zaskřípala zuby. Ten první den, kdy slyšela šustění krabic a tiché kroky se mu rozhodla prominout. Přeci jen přijel kolem oběda, a než se stěhovací službou do bytu nanosil vše potřebné, byl skoro čas na večeři. Ale potom? Ani náhodou!

„Třeba má hodně věcí?"

Ziva nevěřícně nakrčila obočí a sáhla vedle sebe na pohovku pro odložený diář, do něhož si plánovala veškerý svůj život, protože chaosu už si zažila dost. Osud jí ale nadělil chodící pohromu, bydlící hned vedle ní, která její klid neustále narušovala. Pak si důležitě odkašlala a nalistovala sobotu pátého ledna. „Bicí, kytara a flétna, přibližně kolem půlnoci. Skončil v šest ráno. Neděle... tak to zase mučil celou noc nějaký bubny, bušil jako hluchý do vrat do činelů a zakončil to klávesami. Pak... Mám pokračovat?" zahleděla se se zadostiučiněním na Ethana. Ústa měl stažená do tenké linky a odmítavě kroutil hlavou. Jak se zdálo, její malá demonstrace mu bohatě stačila.

„A vy všichni se potom divíte, že piju před obědem už sedmý kafe a jsem nevrlá. Jak bych nebyla, když už jsem v podstatě týden non-stop vzhůru?" mávala naštvaně rukama kolem sebe. Už tak bylo slunce na obloze vidět sotva pět hodin denně, při kterých byla ještě zavřená tady v práci. Jedna z nevýhod bydlení tak blízko severnímu polárnímu kruhu. Nemusela tedy k nedostatku přírodního světla -a tím i dobré nálady- připočítávat i otřesného hudebníka v sousedním bytě. Tmavá obloha za okny vždy lákala ke spaní, ale pomstychtivý muž jí odpočinek zřejmě nechtěl dopřát.

„Tak se můžeš vyspat tady," mávl Ethan rukou na pohovku, na níž seděla. „Místa je tu dost, a já tě odtud vyhánět nebudu."

„Ale Lily ano. To bez pochyb," odfrkla si pohrdavě a zadívala se přes povytažené žaluzie do kanceláře. Na slámově blond ženu v růžovém kostýmku. „Přímo čeká, až mě tu načape, aby mohla Iris navyprávět, jak ti lezu do kalhot! Sice vím, že Iris jí to nikdy neuvěří, ale i tak mě její chování vytáčí!"

„A ty bys mi snad chtěla lézt do kalhot?" povytáhl Ethan pobaveně obočí. Nad jeho otázkou znechuceně nakrčila nos a oklepala se jako mokrý pes. „Tak vidíš! Navíc bych tě ani nepustil. Mýho kamaráda-"

„Dobrý, to stačí. Nepotřebuju znát tvůj milostnej život!" zamávala před sebou rukama. Možná se znali již od první třídy, ale i tak měla ráda určité hranice. „A jestli už jsme tu skončili, půjdu. Mám ještě hodně práce, kterou musím po někom dodělat," zabodla hněvivý pohled do zad své nepřítelkyně. Lily si ve své kóji právě místo práce lakovala nehty na neonově růžovou, a něco brebentila do telefonu, držícího si u ucha ramenem. Ziva se docela divila, že jí tam zařízení ještě nepřirostlo úplně. Jak moc taky právě teď postrádala Aniku, kterou naposledy viděla na oslavě nového roku...

„Nic důležitého, ale mohl bych tě zase otravovat?" vytáhl ze spodního šuplíku svého stolu vodítko. Ziva letmo zkontrolovala hodiny na zdi. Byl čas na venčení Mika.

„Do půl hodiny jsem zpátky. Doufám, že mi to připíšeš jako práci navíc. Nějaký ten bonus by se mi hodil," přebrala modrý předmět od smějícího se manažera, a písknutím upozornila jeho čtyřnohého společníka, že je čas jít.

Než se s ním dostala před vchod firmy, stihl jí Miko oslintat polovinu nohou, když se motal pod její dlouhou sukní, a téměř kvůli němu vylila kávu, na níž v přízemí vystála ukrutně dlouhou frontu. Sotva ji však ovanulo mrazivé počasí, a ona si spokojeně přitiskla k tělu vyhřátý kabát, choval se opět jako beránek.

„Tak jdeme," pobídla Mika, a udělala místo probíhajícímu běžci. Nevrle si ho prohlédla, když však zjistila, že se nejedná o otravného souseda, přestala v ruce drtit kelímek s karamelovou kávou.

Narazit na něj přímo před prací by bylo utrpení. Stačilo, že ho viděla téměř každý den. Ještě by pochopila, kdyby se jednalo o náhodné setkání před dveřmi bytu, ale on ji snad pronásledoval schválně. A to všude!

Když procházela kolem nenápadné posilovny, vzpomněla si, jak uprostřed svého tréninku zjistila, že celou dobu sedí pár metrů za ní. A při zvedání činek jí nestydatě civí na pozadí. A tak mu jeho chování pěkně vytmavila, když k němu následně došla. Bylo jí totiž absolutně ukradené, že tu své impozantní svaly dával na odiv celé ženské populaci. Na ní tahle taktika neplatí. Byla až moc rozbitá, jak by jiné ženy řekly jejímu vysvětlování, že jí nikdo a nic nevzrušuje.

Mohl vypadat sebevíc jako nějaký řecký bůh, nebo jak jinak ještě svalnaté muže popisovali autoři románů, které četla. Ale pokud se bude chovat jako úchyl, o své „rodinné klenoty" přijde jedním dobře mířeným kopancem.

„Pronásledujete mě schválně?" obořila se na něj poté, co elegantně seskočila z běžícího pásu dolů. Kvůli svému zraněnému kotníku jej měla nastavený na rychlejší chůzi, i tak byla sotva po hodině úplně vysílená. Částečně za to mohla i její nevyspalost. A za tu zase mohl on. Otravný soused co po nocích mučil hudební nástroje všeho druhu.

Nicolas se probral z myšlenek a zadíval na svou sousedku, která před ním stála s rukama v bok. Na tváři jí tancovaly malé vrásky od toho, jak se na něj urputně mračila a poklepávala u toho netrpělivě nohou. Ani si nevšiml, že tu je. Proto se na ní hřejivě usmál, odložil činky stranou a z uší vytáhl sluchátka.

„Zdravíč-"

„Líbí se vám mě takhle očumovat?" obořila se na něj. Nechápavě zamrkal a rozhlédl se kolem sebe. Najednou byli středem pozornosti. A ostatní muži v posilovně ho probodávali vražednými pohledy. On však zlaté pravidlo nijak neporušil. Samotnému mu bylo špatně z chlapů, kteří jen okukovali ženská těla, proč by se tedy měl chovat stejně?

„Na nikoho jsem nekoukal schválně. Ani na vás. Byl jsem zamyšlený. Jestli jsem se i přesto omylem zadíval přímo na vás, omlouvámse, Zivo," snažil se situaci nějak deeskalovat. Jeho sousedka si však pohrdavě odfrkla, sbalila věci a probodla ho dalším naštvaným pohledem, mezitím co rázovala do ženské šatny.

„Opravdu," zvedal před sebe ruce na obranu, když mu nikdo v místnosti nevěřil ani slovo. Pouze přemýšlel nad tím, kde by mohl najít starou aplikaci, a jak ji následně dostat do mobilu. Aby se opět nějak dostal do kontaktu s láskou svého života. Netušil, že kvůli své roztržitosti bude muset hájit svou čest.

„Ani jsem kvůli němu nedokončila trénink," odhodila s bručením Ziva prázdný kelímek od kávy do koše, a zastavila u přechodu pro chodce. Očima přitom padla na malou samoobsluhu, z níž právě vybíhal prodavač. S kartonem vajec, které si tam zapomnětlivá zákaznice nechala na pultu. Ihned se vrátila do včerejšího dne.

„Nepotřebujete s tím nějak pomoct? Vypadá to docela těžce." Málem leknutím upustila na zem skleněnou lahev s mlékem, když se jí za zády ozval povědomý hlas. Tento malý čin také prozradil, že sluchátka v uších měla vypnutá a ponechaná na místě jen aby s ním nemusela mluvit a vypadala zaneprázdněně. Raději by totiž v očích prodavače vypadala neslušně, než aby se sousedem zapředla hovor. Z celého srdce ho nesnášela, proč by s ním tedy měla tlachat o každodenních starostech, počasí a vývoji ekonomiky? Dala mu jasně najevo, že ho ignoruje, tak proč se postavil do fronty právě za její záda?

„Není třeba," odvětila věcně, vyštrachala z kabelky peněženku a podala prodavači bankovku. Na spropitné nečekala. „To nechte," popadla dvě plné tašky nákupu a bez dalšího otálení vyběhla ven. Byly těžké a v kotníku jí kvůli tomu nepříjemně tepalo, ale ani trochu nelitovala odmítnutí jeho pomoci. Dokonce zrychlila do kroku, když za sebou uslyšela jeho naléhavé: „Počkejte!" Až dnes ráno zjistila, proč ji téměř polovinu cesty pronásledoval, dokud to nevzdal. Málem totiž rozšlápla plato vajec, které jí postavil přímo přede dveře. Polepené malým žlutým samolepicím papírkem, kde bylo úhledným písmem s kudrlinkami napsáno: Tohle jste tam včera nechala :) Soused

Mohla téměř přísahat, že měla v tu chvíli neskutečnou chuť mu zaklepat na dveře, a zeptat se ho, zda není Štěně. Tak bolestně jí ta zpráva přišla povědomá. Ale naštěstí se zarazila dříve, než tak učinila. Vypadala by jako blázen. Hlavně, když hledala náznaky svého nejlepšího přítele již úplně ve všem. Pomalu začínala bláznit...

V parku bylo dnes nezvykle rušno, její oblíbené místo však naštěstí zelo prázdnotou. A když oprášila lavičku od čerstvě napadaného sněhu, spokojeně se posadila a zadívala na zamrzlé jezero plné bruslařů před ní. Mrazivý vánek slabě komíhal vysušenými stébly rákosí, trčících z ledu, která o sebe jemně šustila. Mlčky při těch zvucích vzpomínala na Louieho. Co asi tehdy slyšel jako poslední?

Musela zaklepat hlavou, aby na něj přestala myslet. Navíc svou odpověď již dávno znala. Šplíchání vody a vyděšené výkřiky, vydávané hrdlem plnícím se vodou. A šepot bublinek, utíkajících k vodní hladině, když už bylo příliš pozdě. Minulost ale nijak nezmění. Zklamala ho, a s tím se musí smířit.

Proto z kapsy kabátu vytáhla pár podomácku upečených pamlsků pro psy a barevný míček, po jehož spatření začal Miko nekontrolovatelně slintat. Ihned ho odhodila co nejdál dokázala. Pobaveně přitom sledovala, jak hračka i pes mizí v zasněženém křoví, a plaší přitom hejno vrabců, co v něm usedávalo.

„Hodný chlapec," podrbala ho za uchem, když poslintaný míček hrdě přinesl zpět, a celou věc zopakovala. Byl to jediný způsob, jak hyperaktivního psa unavit natolik, aby se nesápal do Ethanova klína, nebo na ostatní členy týmu. A celá půl hodina na čerstvém vzduchu jí také pomůže od chmurných myšlenek. Ani si nevšimla známé postavy.

Nicolas se vyčerpaně opřel zády o drsnou kůru smrku a vydýchával se po každodenním běhu. Spokojeně přitom na hodinkách kontroloval svůj výkon. Dnešních dvacet kilometrů zaběhl v rekordním čase. A to se ani nijak nesnažil.

„Ty jsi ale hodný chlapec! Ještě jednou? Tak na!" uslyšel i přes hrající hudbu ve sluchátkách povědomý hlas, když protahoval unavená lýtka. Proto je z uší vyjmul a tázavě se rozhlédl kolem. Pár metrů před ním seděla zády k němu na dřevěné lavičce jeho sousedka, a právě s úsměvem na rtech drbala za uchem zlatého retrívra. Zatajil se mu dech. Bylo to poprvé, co ji viděl takto šťastnou. Téměř bezstarostnou.

Vlasy měla sepnuté stříbrným skřipcem a z pod kabátu vykukovala dlouhá černá sukně a boty na vysokém podpatku. Kolem téměř tyrkysových očí se jí lehce chvěly husté řasy a bledá pokožka nabrala díky mrazu načervenalý odstín. Měla drobný, lehce nahoru zašpičatělý nosík, plné tváře a růžové rty pozvednuté do nefalšovaného úsměvu. Musel uznat, že jí slušel více, než všechny ty pohledy, které mu věnovala poctivě každé ráno. Vždy, když se připravoval v předzahrádce své domovnice na ranní běh, a ona seděla u okna s květinovým hrnkem v ruce, huňatou dekou přehozenou přes ramena, a vraždila ho pohledem. Nebo si hrála, že ho nevidí, když jí zamával na pozdrav.

Její profil byl krásný, a dokázal by se na ní dívat celé hodiny, kdyby mu to dovolila. Zdrženlivý hlas v hlavě ho ale napomínal, že ona není ta, kterou hledá. Po které touží při bezesných nocích...

Svůj pohled od ní tedy zase rychle odtrhl. Nebylo od něj slušné ji takhle očumovat bez jejího vědomí. Navíc mu bylo nad slunce jasné, že s ním nechce mít nic společného. Záměrně se mu vyhýbala, a kdykoli chtěl nějak zapříst konverzaci, utíkala pryč. Věděl, že bude lepší se jí nevnucovat. Hlavně poté, co ho před třemi dny nepřímo nazvala stalkerem.

Akorát se vracel domů po roztřídění odpadků do popelnic před bytem, když uslyšel hlas své domovnice, jak něco nadšeně vypráví svému druhému nájemníkovi. Proto se přitiskl na zeď a ostražitě nakoukl do chodby. Nechtěl na Zivu narazit v době, kdy vedle ní byla paní Davisová. Místo slušného pozdravení a hledění si svého by je totiž postarší dáma nutila ke konverzaci, do které by se nechtělo ani jednomu z nich. A kterou by si ani jeden z nich neužil. Proto schovaný za rohem vyčkával, až vše pomine. Stejně nijak nepospíchal.

Ale ať se snažil se zdí za zády splynout sebevíc, ona jeho přítomnost vycítila. Když se při otevírání domovních dveří náhle otočila a zadívala přímo na něj.

„Děje se něco, drahá?" uslyšela vedle sebe Ziva ustaraný hlas své domovnice. Proto nasadila neprocítěný úsměv a zakroutila odmítavě hlavou.

„Jen jsem měla pocit, že někoho vidím, jak mě pronásleduje. Nebo koukám na moc detektivek a straší mi z toho v hlavě," utrousila na půl pusy a nevrle se na něj zamračila.

Tehdy pochopil, že bude lepší, když se jí bude stranit úplně.

Z myšlenek ho vytrhl úder do hrudi. Nebyl nijak silný, ale i tak to stačilo, aby se probral. Proto sklopil hlavu ke kulatému předmětu, ležícímu u jeho nohou. Malý tenisový míček, který házela svému psovi. Ležel přímo před ním v ušlapaném sněhu. Proč ho náhle odhodila za záda, když jím celou dobu s téměř škodolibým výrazem ve tváři plašila malá hejna vrabců choulících se v opadaných keřících před ní?

Rozum mu napovídal, ať psí hračku nechá být a dál si hledí svého. Ať se tiše vytratí a nechá nejlepšího přítele člověka, aby ji našel sám. Jeho tělo však mělo jiné plány. Připadal si jako loutka ovládaná neviditelnými nitkami, když se pro žlutý míček ohýbal a na prstech ruky ucítil již částečně zmrzlé psí sliny. Jako by právě samotný osud chtěl, aby Zivu opět oslovil. Proto svým nohám nijak nebránil, když se vydaly k lavičce. K jeho sousedce ho táhla neviditelná síla. A on se jí nedokázal, a ani nechtěl, vzpírat.

„Jsem také hodný chlapec?" naklonil se k ní s potutelným úsměvem na tváři. Voněla po vanilce, jahodách a karamelové kávě.

Ziva vyskočila z lavičky, jako by do ní uhodil blesk. Hlasivky jí bolely od uší drásajícího výkřiku, kvůli němuž celý park utichl a každý v něm se díval přímo na ní. Jak právě nemotorně na jedné noze odskakuje od místa, kde ještě před malým momentem poklidně seděla a užívala si nádhernou scenérii, co nejdál od svého šokovaného souseda. Idylka však skončila příliš brzy.

Vzduchem se neslo zběsilé mávání křídel všech opeřených obyvatel a ze zamrzlého jezera pláč malé dívky, která samým úlekem upadla. Stáhla se do sebe, když jí jedna matka s kočárkem věnovala nepřívětivý pohled a koutkem oka také zahlédla, jak před ní prchá dokonce i malá veverka s burákem v tlamičce. Naprostý chaos. To vše protkané neutuchajícím psím štěkotem, jehož viníkem byl pro změnu Miko. Stál s naježenou srstí na hřbetu mezi ní a jejím sousedem, a bránil ji před vzniklým nebezpečím.

„Zbláznil jste se?" vyštěkla na něj podrážděně, když ústy naznačoval nějakou větu. Podle vzniklé situace to byla nejspíše omluva. V ruce držel Mikovu hračku a na hrudi měl vidět vlhkou skvrnu v místě, kam přistála. Musela se v duchu s notnou dávkou zadostiučinění usmát. Alespoň že ho trefila. Byť omylem. Malá odplata za nevyspalost. Příště ale bude mířit na rozkrok. A dá si set sakra záležet, aby se trefila! A ani jeho provinilý výraz ji nedokáže obměkčit.

Zcela ignorovala větu, díky níž se tak vyděsila. Ne, rozhodně není hodný chlapec kvůli tomu, že jí přinesl tenisový míček určený psovi. Ale naprostý idiot. Do očí mu však něco takového říkat rozhodně nebude.

„Dejte to sem!" přistoupila k němu, vytrhla mu z rukou oslintaný předmět a bez jediného ohlédnutí pískla na Mika a vydala se zpět do sídla firmy. Tady totiž pro dnešek definitivně končí. Kdyby věděla, že tu na něj narazí, ani by do parku nevkročila.

„Opravdu je stejně chladná, jako její jméno," pousmál se Nicolas, sotva mu zmizela z dohledu, a rozeběhl se domů. Nutně potřeboval sprchu. A cestou také najít nějaké květinářství, kde by mohl koupit kytici jako omluvu za své chování. Ziva měla pravdu. Opravdu se zbláznil.