„...Někdy jsou to právě ta nicotná, na první pohled bezvýznamná rozhodnutí, která dokáží změnit svět. A stejně jako tomu bylo letos, bych vás všechny rád požádal, abyste v těchto malých činech pokračovali i nadále. Protože nikdy nevíte, kdy se z drobného vodního toku stane nezkrotná a divoká řeka, a z malév ěci obrovský čin! Z celého mého srdce vám děkuji za vše, co jste pro Palevrii udělali v tomto roce, a přeji vám jen samý úspěch v tom nastávajícím! Šťastný nový rok, vám všem!"Nicholas zaťal nehty do mikrofonu o něco více, aby mu z propocené dlaně náhodou nevyklouzl a on si tak nevysloužil další trapas. Celým jeho tělem prostupovala tréma, a hlas se mu chvěl tak, že ze sebe ta slova sotva dokázal vysoukat.

Obával se zbytečně. A i kdyby za ohavného zvuku skončil mikrofon na zemi, stejně by mu pozornost hosté Ravského paláce věnovali krátce, než by se opět vrátili ke svým osobním konverzacím. Zajisté důležitějším, když korunního prince při svém projevu poslouchal snad jen jeho otec, vévoda Lancelot a Victor. Tensi právě elegantně posouval brýle blíže ke kořeni nosu poté, co do něj jeden z lehce podnapilých hostů neomaleně vrazil. A když ruce v bílých rukavičkách opět schoval za záda, kmital očima po svých podřízených. Ti se mezi urozenou smetánkou a známými celebritami míhali s tácy přetékajícími všemožnými jednohubkami a sklenicemi se sektem.

Nicholas si úlevně oddychl, sotva měl to nejhorší za sebou. Hned poté se opět křečovitě narovnal v zádech a na rtech vykouzlil jeden ze svých mnoha úsměvů, když si uvědomil, že je stále v hledáčcích kamer místních televizí a novinářů, dychtících pouze po jednom. Zvěčnit ho během jeho slabší chvilky, aby na něm druhého dne novinové články nenechaly nit suchou. Nebylo byto poprvé. Ani naposledy.

Už teď mu bylo jasné, že se jeho projev nevyhne ostré kritice. Koneckonců nic nečetl z předem připraveného neosobního kusu papíru, o který se postaral jeden z desítek zaměstnanců Ravského paláce, ale vše vymyslel právě teď a tady, v zahradách královského sídla. Jako jediný z královské rodiny se vyhýbal zajetým kolejím. Byl kontroverzní. Jiný. Černá ovce rodiny a porušovatel tradic. Princ Potupa. Jinak už mu za posledních patnáct let snad nikdo neřekl. Tu přezdívku měl vpálenou do kůže jako cejch. Přímo uprostřed čela, aby ji každý, kdo k němu vzhlédne, spatřil. A opovrhoval jím stejně, jako celá Palevrie.

„Děkuji vám za vaši pozornost. Nyní bych rád slovo předal Jeho Veličenstvu," předal raději mikrofon svému otci, který mírně kývl hlavou. Následně se zasněženými zahradami rozezněl jeho autoritativní hlas. Okamžitě si získal pozornost všech a Nicholase tak bodl osten žárlivosti. Nikdy nebude tak dobrý, jako on. Ani nebude mít po boku milující ženu, která by se zvonivým smíchem reagovala na jeho vtipnou hlášku tak, jako to dělala jeho matka, královna Anastazie.

Lidé se kolem malé dřevěné tribuny, na které stáli, shromažďovali jako noční můry oslepené tou nejjasnější žárovkou. Malé hloučky se rozptylovaly, a opouštěly svá místa kolem kovových košů s plápolajícím ohněm olizujícím kusy dřeva, který jim dodával v mrazivých teplotách blahodárné teplo. Jen aby si svého krále poslechli z co nejbližší vzdálenosti. Všichni k němu vzhlíželi s naprostou oddaností a úctou, hraničící až s posedlostí. Proto si nikdo ani nevšiml, jak jeho syn spěšně bere schody z tribuny dolů po dvou, a mizí za hradbou lidských těl, patřících ochrance královské rodiny. Byl ukradený nejen hostům, ale i lidem, kteří ho měli bránit vlastním tělem. Nikdo z nich se k němu totiž nepřipojil, aby ho v případě nějakého atentátu bránil. I přesto měl společnost.

„Nemusíš mě doprovázet. Neztratím se tu," zastavil Nicholas po pár krocích, když prchal pryč, a ohlédl se přes rameno na bělovlasého muže, stojícího pár metrů za ním.

Victor mlčky kývl, že rozumí, ale i tak se několika jistými kroky přibližoval nadále. Křupání sněhu přitom bylo to jediné, co kromě králova úspěšného proslovu doprovázeném hlasitým potleskem a ovacemi vnímal. Princovo nespokojené bručení tak dokonale vytěsnil z hlavy, když se zastavoval po jeho levém boku. Z očí po celou tu dobu nespustil obrovskou budovu před sebou, lehce nasvícenou světly ze zahrad a měsíčním svitem, odrážejícím se od sněhové pokrývky. Z každé cihly Ravského paláce dýchala historie i majestátnost a on cítil, jak buňkami jeho těla prostupuje nevyřčená síla a hrdost, že tu jeho rodina po generace sloužila králům a jejich blízké rodině.

„Renesance, Baroko, Gotika..." odmlčel se. Kmital očima po jednotlivých částech honosného paláce, a přiřazoval architektonické skvosty do těch správných stavebních slohů. Svrběl ho jazyk, ale ovládl se. Budoucímu vládci tak jejich podrobnou historii nepřevyprávěl tak, jak dělal na pravidelných prohlídkách s hloučky turistů v patách. Pro dnešek zůstane minulost nevyřčeně poletovat vzduchem a tiše našeptávat do uší těm, kteří jsou ochotni ji vyslechnout.

„Dovolte mi vás alespoň doprovodit dovnitř. Pak vás již obtěžovat nebudu," sklonil pokorně hlavu a po očku se zadíval na mlčícího prince. Nepřítomně rýpal špičkou boty do sněhu smíchaném se štěrkem a tvářil se, že nad něčím usilovně přemýšlí. Skláněl přitom hlavu, kterou jakoby tížila zlatá koruna posazená v ryšavých vlasech.

Victorovi bylo jasné, že dnešní oslavy hodlá protrpět. A krásný, ale nedoceněný proslov byl pouhou zástěrkou. A také to jediné, co dnes hostům hodlá nabídnout. Po pár falešných úsměvech se vytratí, a druhý den si v novinách během ranní kávy přečte, jakou špínu na něj vychytralí redaktoři novin našli tentokrát. Denní rutina, které tiše přihlížel zpovzdálí už roky.

Nicholas poraženě vydechl, odmítavě zakroutil hlavou, a natáhl dlaň, aby mohl svého přítele poplácat po zádech. „Už jsme o tom mluvili milionkrát. Když jsme sami, kašli na etiketu, ano?"

„Takže žádné tituly? Ani pán a sluha? Majordom a princ?" povytáhl Victor obočí a na své stoické tváři vykouzlil sotva znatelný úsměv. I ten se ale po vteřině vytratil. Jako sněhová vločka, co mu dosedla na špičku nosu. Prchavý moment, při němž dokázal, že stále ví, co to jsou city. Mnoho lidí jej totiž považovalo za chladného muže se spornou morálkou a slepou oddaností ke králi.

„Ne," ujistil ho princ stručně.

Victor si ho dlouze prohlédl, lhostejně pokrčil rameny, a jedním rychlým pohybem ruky se natáhl pro své dlouhé vlasy sepnuté černou mašlí, ladící ke stejně barevnému fraku. Musel si je znovu upravit poté, co mu je Nicholas rozcuchal.

„Jednou ti je ustřihnu, přísahám," dobíral si ho s pobaveným tónem hlasu princ, když je opět veledůležitě přehazoval zpět přes rameno a kontroloval, zda se mašle, držící vše pohromadě u jeho pasu, nijak nepohnula.

„To by sis nedovolil," přimhouřil oči a nataženou dlaní ho pobídl, aby pokračoval ve své cestě do útrob Ravského paláce.

„Neříkej dvakrát," imitoval Nicholas dvěma prsty stříhání nůžkami, dokud mu ruku od svého obličeje Victor mlčky neodehnal líným máchnutím té své. Jako nějakou otravnou mušku.

Proto se ušklíbl, a opět vydal pustými zahradami doprovázen věrným přítelem k cíli své cesty. Místnosti, kde tráví většinu svého času. Jedinému útočišti před tímhle vším.

Do své pracovny, kam se uklidí na zbytek noci. Aby váženým hostům svou přítomností náhodou nezkazil oslavu nového roku, která za pár minut promění noční oblohu v barevnou show. Prozatím však temnotě dominoval pouze ubývající srpek měsíce obklopen svou hvězdnou družinou. A slabý, sotva znatelným pruh zelených a žlutých odstínů polární záře, tančících pro jeho požitek kolem drobných mraků, z nichž se na zem pomalu snášely sněhové vločky.

***

„Tak nám končí další rok," posteskla si Iris a na monitoru počítače sledovala pomalu ubíhající čas. Ty zbývající minuty do půlnoci se nějakým způsobem neskutečně vlekly.

„Odkdy jsi tak sentimentální? Už za pár minut začne ten pravý chaos, jen se neboj. Utržené prsty, proražené ušní bubínky, otravy alkoholem... Hmm. Už se nemůžu dočkat," opáčila jí s unaveným úsměvem Nina, rozlámaně se protáhla a zaklapla poslední lékařskou zprávu, kterou měla před sebou. Prozatím. Sotva ji odložila stranou, začala v hlavě pomalu odpočítávat. Tři. Dva. Jedna...

„Nejsem sentiment-" snažila se Iris ohradit, ale přerušil ji přicházející lékař.

„Zdravím dámy! Mám tu pro tebe něco, Nino," rozezněl se nezvykle klidným urgentním příjmem hlas jejího dvojčete. Adam k nim kráčel energickým krokem, sněhově bílý lékařský plášť za ním tiše vlál, a v ruce držel několik dalších desek, které jí s oslnivým úsměvem předával. „Aby ses při čekání na ten nový rok nějak nenudila," prohodil a líně se opřel o desku recepce, za kterou seděly. Pak z kapsy vytáhl jednu z desítek propisek, které tu již stihl za ty roky odcizit, a věnoval jí veškerou svou pozornost. Byl téměř hypnotizován zvuky cvakání, které předmět nutil vydávat. Nevnímal tak nevraživý pohled své sestry, smířený polo-úsměv od vyčerpané Iris, či zvědavé sestřičky, které po něm toužebně pokukovaly již od chvíle, co o sobě dal vědět.

„Ahoj Adame. Myslím, že práce máme i bez tebe až nad hlavu," pozdravila ho Iris vesele, vytrhla dokumentaci Nině z rukou a položila ji co nejdál od ní to bylo možné. Že ji před chvilkou nejlepší neurochirurg skočil do řeči se rozhodla nerozebírat.

„Dřív sis vzpomenout nemohl, viď? Vždycky přijdeš, když už to mám všechno hotové, abys mi nadělil další práci," procedila místo pozdravení Nina a zaskřípala zuby. „Nebo si mě prostě chtěl jenom nasrat? Jako vždycky?"

Adam si nezaujatě poupravil brýle a prsty zabořil do svých čokoládových kadeří. „Nesmím ani navštívit svou milovanou sestřičku? Nebo už je i tohle zakázané? Hmm? Vrchní sestro?" rýpl si do Niny a natáhl se přes desku recepce, aby jí ukradl brýle. Iris je tiše pozorovala a přemýšlela, zda do jejich neškodné sourozenecké pře zasáhnout, nebo raději zůstat seděta věnovat se jiným věcem. I tak se ale neubránila drobnému úsměvu na tváři, když sledovala ten cirkus před sebou.

O představení, jako právě toto, se dvojčata Ravirova starala snad každý den, a alespoň nějak tak vnášela světlo do šedivých dnů nemocničního personálu a pacientů místní nemocnice. Byla to příjemná změna od ruchu té v hlavním městě. A alespoň bude mít o čem vyprávět, až se opět setká se svým přítelem, Ethanem. Pokud bude dnešní noc stejně klidná jako doteď, bude to již za pár hodin, pomyslela si.

„Adame! Vrať mi ty brýle, nebo ti nakopu prdel, slyšíš? Kde si?" supěla Nina a máchala kolem sebe rozčileně rukama. Bez nich byla slepá. Stejně jako její bratr, který se až zoufalým snahám o nalezení důležitého předmětu pro život hlasitě řehtal a ladně unikal jejím rukám. Svých žertů však zanechal ve chvíli, kdy Iris nepřirozeně zbledla, vymrštila se ze židle, a jako vítr utíkala chodbou pryč.

„Připrav se na smrt! Jen co přijedeme domů, půjdeš pod mamčiny kytky!" věnovala mu Nina výchovný pohlavek, sotva brýle opět získala zpět a konečně zase viděla kolem sebe. Zahlédla přitom, jak se za její novou posilou zavírají s hlasitou ránou dveře od toalet. „To už je podruhé za dnešní noc," zamumlala, natáhla se po fonendoskopu přehozeném kolem Adamova krku a začala ho přístrojem pro poslech srdce a plic škrtit. „Poslední přání?" stiskla o něco silněji a se zadostiučiněním sledovala, jak její bratr červená z nedostatku kyslíku. A i přesto, že měl mnohem větší sílu než ona, ji nechal, aby se mu mstila.

„Asi je těhotná," zasípal a obratně se vykroutil z jejího stisku. Díval se přitom na dveře, za kterými černovlasá žena před vteřinkou zmizela. „Když jsem ji nedávno pozval na kávu, tak mi říkala, že má ranní nevolnosti a nechutenství k jídlu. A pak ještě výkyvy nálad. I bez lékařské licence si sem téměř jistý, že je v tom," promnul si zarudlý krk, a na svou obranu zvedl ruce do vzduchu v momentě, kdy ho Nina prošpikovala dalším naštvaným pohledem.

„Není to moje! Ať už jsi od kohokoli slyšela cokoli, není to moje!" Možná o něm kolovaly fámy jaký je to sukničkář protože své přítelkyně střídal snad každý druhý týden, ale na zadanou ženu by nesáhl ani dvoumetrovou tyčí. A svou čest hodlal hájit za každou cenu. Nemohl za to, že měl smůlu v lásce, a ženy se k němu lepily kvůli jeho profesi, plné peněžence, vzhledu a uspokojení, jehož jim v ložnici dopřával víc než dost. A navíc byl opatrný. Takže pravděpodobnost, že se mu jednou přede dveřmi objeví žena s dítětem v náručí a bude požadovat nějakou kompenzaci byla neexistující.

Především nechtěl být první, který se bude rodičům chlubit, že se postaral o novou generaci. Tohle prvenství s radostí přenechá staršímu bratrovi. Ten bude v rodu jistojistě pokračovat hned, jak najde tu ženu, do níž byl odjakživa blázen.

„Má pravdu Nino, nech ho být," uslyšeli za sebou hlas vyčerpané Iris, která se již stihla vrátit zpět. „Můžu si na chvíli odskočit? Koupit si dole v lékárně těhotenský test, abych si byla opravdu jistá?" zamumlala ještě nepřítomně a stiskla ruce v pěst, aby alespoň trochu rozehnala svůj neklid. Nina si vyčerpaně promnula obličej a kývla na souhlas.

„Ale ty jdeš s ní. A žádný blbosti, jasný?" otočila se na bratra, který zasalutoval a i s Iris se vydal pryč. „A co vy, hmm? Do práce!" zatleskala, aby rozehnala početné obecenstvo kolegů, co se za tu krátkou chvíli stihlo utvořit. Sama se posadila zpět zamonitor počítače a natáhla pro zprávy, které jí Adam donesl. Pracovala tak dlouho, že si ani nevšimla, jak se vracejí. A možná by v práci i pokračovala, kdyby jí opět neukradl brýle.

„Brácha," vydechla odevzdaně, a natáhla k němu rozevřenou dlaň. „Musím pracovat. Vrať je."

„Fajn. Stejně už to není legrace," poslechl a uculil se na Iris, která nehnutě civěla před sebe, když se posazovala vedle Niny. „Měl jsem pravdu. Ostatně jako vždy," zamával si před obličejem teatrálně rukou. „Jak se naše mamina cítí?"

„Šokovaně," procedila Iris mezi zuby a ovinula si paže kolem bříška. „Ale i šťastně," vykouzlila na tváři úsměv, když se jí od dvojčat dostaly srdečné gratulace. I tak ji ale hlodala nepříjemná otázka. Co na to řekne Ethan?

„Tak jo, nechci být ta, co kazí oslavu, ale práce nepočká," tleskla Nina a prohlédla si nesouhlasně Adama, který se opět jako kocour roztahoval přes desku recepce. Mačkal přitom všemožné letáčky, jejichž rozmístění tak vzorně míchal. „Nemáš někde být?"

„Teď nic nemám, takže ne," ucedil a následně zbystřil nad cinknutím vydaným mobilním telefonem v jeho kapse. „Uff, to není pěkný," vysoukal ze sebe po přečtení zprávy, a zkřivil obličej do kyselého šklebu.

„Copak?" vyzvídala Nina.

„Tak nakonec mám. Vezou mi sem spešl případ. Za pár minut tu bude vrtulník," schoval zařízení zpět do kapsy. „Nějakej chytrák dostal skvělej nápad strčit hlavu přímo nad zábavní pyrotechniku. Takže se budu šťourat v tom, co rozhodně v daný moment nepoužil. Mozek!" zazubil se a dlaněmi pomačkal vzduch před sebou.

Nina otráveně protočila panenkami. „Tak to se pořádně podívej, jak vypadá. Aby jsi zjistil, co ti chybí! A teď se padej připravit!" odháněla ho vztekle a snažila se pomíchané letáčky s informacemi opět rovnat do úhledných komínků.

„Taky tě milujuuuuuu!" otočil se za ní Adam na chodbě a zmizel ve dveřích umývárny operačního sálu, kam jeho pacienta za pár minut přivezou. Ještě předtím si s ní stihl vyměnit vztyčené prostředníčky a falešný škleb, když mu pohrozila pěstí.

„Jako malé děti," procedila užasle Iris.

„Je to idiot, ale dala bych za něj ruku do ohně," zakroutila Nina pobaveně hlavou. „A můžeš mi prosím tě říct, proč si s ním šla na kafe?" zakládala ruce v bok a nesouhlasně kroutila hlavou nad nově získanou informací, starou pár minut.

„Jen se mě ptal, jak se tu rozkoukávám, a zda je vše v pořádku. Taky mě ujišťoval, abych mu kdykoli řekla, pokud mi někdo bude dělat naschvály a tak. Že se o to postará. Nesnažil se mě sbalit, jestli jde o tohle."

„To bych mu taky radila," mlaskla nespokojeně nad počínáním svého mladšího bratra. „Ty vlastně přítele už máš, viď?" promnula si posléze bradu, načež ucukla stranou, když jí Iris nadšeně podstrkovala svůj mobil. Zářila přitom jako sluníčko. Z displeje se na ni hřejivě usmíval snědý muž s platinovými vlasy. Seděl na invalidním vozíku a na klíně přidržoval drobnou blonďatou ženu, která se v momentě pořízení fotografie něčemu drobně smála a odstrkovala od sebe zlatého retrívra.

„To je Ethan a Ziva," vysvětlovala Iris, když na snímek zmateně civěla bez pronesení jediného slova.

„Jeho ex? Nebo..."

„Ziva je jeho kolegyně," rozesmála se Iris. „To ona ho tehdy donutila, aby mě pozval na rande. Bez její pomoci by za mnou do nemocnice pořád chodil jen s kytkou růží a vypařil se v momentě, kdy by mě uviděl. Stydlivec můj. Jsem jejím dlužníkem. A tuhle fotku mi poslala před týdnem, když v práci slavili opožděné Vánoce, a ona zakopla o Mika. Proto ji Ethan drží. Má totiž špatný kotník," vysvětlila a zamilovaně hleděla na svého přítele, sledujícího ji z displeje mobilu. „A nežárlím," dodala, když Nina s pootevřenými ústy chtěla vznést další otázku. Přeci jen na jeho klíně seděla cizí žena.

„Znají se od první třídy a ona sama mi do očí řekla, že o něj nemá zájem. A ani nikdy neměla. A že udělá vše, co bude v jejích silách, aby ho ujistila, že už mě konečně může požádat o ruku!" výskla nadšeně.

„Tak to hodně štěstí. Rozhodně se k sobě hodíte. A když už se tu chlubíme fotkami," vystrčila Nina z kapsy mobil. Na Iris vykoukl pár dní starý novinový článek s fotkou tmavovlasého muže. S blankytně modrýma očima z nichž jiskřilo rošťáctví a nefalšovaná radost, a hřejivým úsměvem, díky němuž mu tvář s pečlivě upraveným strništěm zdobily dva roztomilé dolíčky. Společně se svými mladšími sourozenci byl dokonalou kopií jejich otce. Od stejně čokoládově hnědých vlasů až po uhrančivou barvu očí a špatný zrak. Protože i jemu na nose seděly brýle, jejichž vinou z něj sálala přátelská aura a zdravé sebevědomí. Především však neodolatelná šarmantnost. Samotný článek poté hlásal: Lord Nicolas Raviro se stal nejatraktivnějším mužem Palevrie!

„Brácha zase boduje. Už třetím rokem. Předběhl dokonce i prince Nicholase a vévodu Lancelota." Nina se dmula pýchou, mezitím co Iris hladově hltala článek před sebou.

„Tvůj táta je vlastně baron! Já úplně zapomněla, že máte titul!" zhrozila se, ale Nina lhostejně mávla rukou. Nikdo v její rodině si na urozenost nehrál. Chtěla ještě něco dodat, ale všimla si, jak po urgentním příjmu rázuje muž, který tu byl spolu s Iris přesunut z nemocnice v hlavním městě jeho nadřízeným, dokud ta jejich nesežene nové posily.

„Gabrieli? Hledáš někoho?"

„Tvýho bráchu. Potřebuju zjistit pár detailů, než sem přijede žena toho ubožáka. Abych si připravil věci, co s ní budu probírat. Adam je sice skvělý, ale i tak ji musím připravit na to, že si její muž možná nebude nic pamatovat. Pokud vůbec bude fungovat stejně, jako předtím. Mozek je delikátní orgán. Nemusím se v něm šťourat místo slovy rukama, abych věděl, že bude mít kvůli svému pitomému nápadu trvalé následky," zaklapl desky v ruce a promnul si spánky. Kruhy pod očima naznačovaly, že toho dnes moc nenaspal. To prozrazovala i nevrlost v hlase.

„Ten už bude na sále," odvětila za Ninu Iris, když se nad jejich hlavami rozezněl tlumený zvuk přistávajícího vrtulníku. „A neměl jsi být dneska doma?"

Gabriel lhostejně cukl rameny a přišel blíže, aby na sebe nemuseli křičet přes momentální vzdálenost, jež je dělila. „Rodiče někam odjeli, Lily slaví s kolegy z práce, cukrárnu mám zavřenou a sám slavit nechci. Práce je skvělá alternativa. Stejně by mě sem tahali kvůli psychologické podpoře. A než bych z Uttervriku dorazil, ta žena by tu mezitím zešílela." Gabriel opatrně odstrčil pár letáčků stranou, a zapřel se o recepci lokty. Nina už chtěla vznést, že na psychologa vypadá na pokraji zhroucení, ale nakonec si to rozmyslela. Na vtipy teď rozhodně neměl náladu.

„Počkej... Lily je tvoje sestra? Jako TA Lily Aase, co pracuje s Ethanem a kterou znám? Takže to není jen shoda jmen?" vyskočila Iris ze židle a na svého kolegu zaraženě civěla. Odevzdaně pokýval hlavou a ušklíbl se.

„Svět je malý, co? Jo..." otočil se na Ninu. „Jak se má Nicolas?"

„Tak to by mě taky zajímalo," nabízela mu mističku s bonbony, určenou především pro vystrašené malé pacienty. Poté ji nabídla i Iris a sama vytáhla čokoládový bonbon. Dnes si trochu cukru zaslouží.

***

„Nádherný obraz, nemám pravdu? Můj praděd jej nechal zhotovit pro svou milenku."

Nicolas ucítil, jak mu tělem projíždí elektrický šok, když za zády uslyšel vlídný, ale autoritativní hlas. Mohl patřit jen jednomu muži. Proto odtrhl zrak od obrazu, z něhož se na něj usmívala blonďatá žena, a polknutím se snažil zbavit knedlíku usazeného v krku. Velmi pomalu se přitom otáčel.

„Copak dělá ten nejžádanější starý mládenec právě tady? Není snad oslava dle vašich představ?" král Erik III. si jej pobaveně prohlížel a hladil při tom svůj ryšavý plnovous zdoben všemožnými zlatými kroužky a koženými přezkami.

Nicolas kmitl pohledem kolem sebe a křečovitě se pousmál. Právě se nacházel v jedné z mnoha chodeb Ravského paláce, kam před malou chvílí prchl hloučku vdavekchtivých žen. A tak trochu zde zabloudil, když si prohlížel umělecká díla pověšená na zdech. Nemohl však králi říct do obličeje, že by právě teď nejraději trávil čas doma obklopen psy, místo oslavy nového roku mezi nejvýznamnější smetánkou všeho druhu, a tady na chodbě pouze zabíjí čas do odjezdu.

„Vaše Veličenstvo," donutil své tělo k pokloně. Velice prkenné. Už teď mu bylo jasné, že ruce neměl dost daleko od sebe a ve správné poloze, ale v jedné z nich držel talířek s jednohubkami a v té druhé sklenku se sektem. A nechtěl, aby vše skončilo králi u nohou. A to si s ním mohl prachobyčejně potřást nabízenou pravačkou.

I tak se ale snažil bradu přitisknout k hrudníku co nejvíce to šlo. Aby panovníkovi ukázal, že si jej skutečně hodně váží. „Odpusťte mi. Nevěděl jsem, že tu nemám být," mlel na půl pusy když otvíral oči, a postaršího muže před sebou si vyděšeně prohlížel. Král Erik se ale vlídně pousmál a rukou pobídl na dvě křesla nedaleko od nich, potažená nachovým sametem.

„Kdyby jste tu neměl být, už dávno by vás královská stráž vyvedla ven. Dnes je mé sídlo otevřené pro všechny," uklidnil jeho narůstající paniku, když se oba posadili.

Nicolas ale i tak cítil nepříjemné mravenčení po celém těle. Nikdy neměl moc rád oficiální akce. Na tuto doprovázel svého otce jen proto, že jeho dva mladší sourozenci neměli kvůli své práci čas, a matka odmítla. „Raději budu doma hlídat psy, místo uklánění se všem, které potkám," říkala, když je vyprovázela. Ani jeho otec nebyl moc nadšený, ale dokud vlastnil baronský titul a oficiální pozvánku přímo z Ravského paláce, musel se tu chtě nechtě ukázat. Tato návštěva měla však i svou světlou stránku. Nové konexe nejsou nikdy k zahození. A v zástupu slavných lidí možná najde i ji...

„Jak se má váš otec? Slyšel jsem, že hledáte nové sponzory," pokračoval Erik, protože ze sebe na předchozí otázky Nicolas vysoukal pouze jednoslovné odpovědi. „Co kdybych ho někdy oficiálně pozval na oběd, a celé to s ním probral? Rád bych byl součástí jednoho z vašich projektů."

„To by byla neskutečná čest, Vaše Veličenstvo. Jak již jistě víte, zaměřujeme se na trénink asistenčních psů pro nevidomé, neslyšící a jinak tělesně postižené. Nyní by jsme ale naše působení rádi rozšířili i o psy pro alergiky. Rád otci váš zájem sdělím. Věřím, že spolu dojdete k úspěšné dohodě. Ack-" Nicolas ze sebe stručnou odpověď vyklopil tak rychle, až se kousl do jazyka. Své slzy však úspěšně rozehnal zběsilým mrkáním. Pro jistotu ještě hlavu raději otočil k oknu, aby si král nemyslel, že se úplně zbláznil. Chtěl zmizet. Nebo opět osiřet a užívat si chvíli klidu uprostřed chaotické oslavy nového roku. Tohle naškrobené chování nebylo pro něj. Vladař však s otázkami neskončil.

„Četl jsem, že jste se stal již potřetí tím nejatraktivnějším mužem Palevrie. Gratuluji! To se jen tak někomu nepodaří. Teď jsem ale nesmírně zvědavý, zda hodláte nadále zůstat jako starý mládenec. Nelíbí se vám snad některá z žen tam dole? Mnohé z nich by zajisté neodmítly takovou partii," mávl rukou k oknu, do kterého Nicolas zíral. Do rozlehlých zahrad v nichž se procházely hloučky hostů.

„To jistě není pochyb, Vaše Veličenstvo, ale mé srdce patří jediné ženě. A pouze ona je hodna stát mi po boku jako má manželka a Lady Raviro," zakroutil Nicolas hlavou a přihlouple se usmál. Už teď si představoval, jak krásný život své milé nabídne. Nehodlal však na dotěrnou osobní otázku odpovědět víc, proto se posléze odmlčel a hlavu sklopil k jednohubkám na talíři v klíně. Ještě před chvílí vypadaly lákavě, nyní už si tím nebyl tak jistý.

„Šťastná to ale žena. Nezapomeňte mi ji příště představit. Teď už se ale budu muset omluvit, povinnosti nepočkají." Král Erik se pomalu zvedl, vyměnil si s Nicolasem ještě pár zdvořilostí a nechal ho opět o samotě.

Nejspíše vycítil, že se v jeho přítomnosti cítí nesvůj. A nebo už ho prostě nudil. Ať tak či onak, byl Nicolas rád, že je opět sám. Také se konečně odhodlal z kapsy vytáhnout mobil, který již nějakou dobu zběsile vibroval. Jeho poslední příspěvek na sociální síti se stal během chvíle hitem internetu, a ženy po celém světě pod něj psaly všemožné zprávy. Žádostmi o ruku či vyznáním lásky začínaje, po všemožné výhrůžky až vyhrožováním smrtí konče. Proto se rozhodl komentáře vypnout, a na fotku starou pár minut se zadíval. Pořídil ji zde na chodbě. Na snímku se opíral ramenem o rám obdélníkového okna, z něhož se díval do tmy tam venku. V ruce přitom držel sklenku se sektem a tou druhou upravoval vázanku u krku.

„Kdepak se mi skrýváš, má nejdražší?" přečetl nahlas popisek, který k fotce přidal, došel k oknu, a mlčky se zahleděl na sněhové vločky snášející se ladně k zemi. Kdepak je právě teď ta jeho? A najde ji jednou vůbec? Mohl jen tiše doufat, že ano.

Byl ale trpělivý, a neměl důvod spěchat. A hlavně jí byl vždy nablízku. Proto na displeji mobilního telefonu vyhledal dobře známou ikonu aplikace, a jedním dotykem palce ji otevřel. Ve všem tom shonu své nejmilovanější dnes málem zapomněl napsat.

***

„Zivera, ó zivera. Faller, faller zivera! Vit, kald og glittrande..." Ziva mlčky sledovala, jak její podnapilý kolega pěje ódy sněhovým vločkám starou básní a falešným hlasem. A tančí přitom kolem zbylých členů Party Podivných s hrnkem vroucího čaje v rukou. Ani mrazivé počasí a pozdní noční hodina ho nedokázala okrást o dobrou náladu, kterou již stihl infikovat i ostatní.

Park před bytovými komplexy, kde většina z nich bydlela, byl pocukrován čerstvým popraškem sněhu. Mezi smrky a holými listnáči se táhly řetězy světélek imitujících rampouchy a sněhové vločky, a vedly k altánu, který si na dnešní noc pronajali. Uvnitř plápolal v otevřeném ohništi mocný oranžový plamen a olizoval špalky, kterými ho Henrik s Akselem pečlivě krmili již několik hodin. Okolo se choulili ostatní členové, a ládovali se jídlem. Mezi všemi tu tiše kolovaly různé nádobky s pochutinami, které si přinesli z domova, doprovázené nenucenými konverzacemi a občasným smíchem.

„Zdá se, že Ronan má pro dnešek dost," ozval se pobavený hlas vedle lavičky, na níž Ziva seděla. Když po otočila hlavu, střetla se s Ethanovým pohledem. Tvářil se, že si celé to divadlo neskutečně užívá.

„A to ještě není ani půlnoc," konstatovala klidně a usrkla ze sklenky šampaňského. „Tímhle stylem poputuje pod stůl dřív, než začne ohňostroj."

„To by by-byla strašná š-škoda. Ale do-dobrý bolehlav by mu ji-jistě trochu prospěl. A-aby si konečně u-uvědomil, že už mu dávno ne-není dvacet," přidala se se sarkastickou odpovědí ke konverzaci jeho mladší sestra Anika, a nesouhlasně křížila rucena hrudi. To už Ronan seděl vedle Klause a něco na něj šišlal. Ziva přísahala, že vidí, jak Klausovi cuká sval v oku. Ale i tak nehnutě civí na obrazovku svého notebooku položeném na klíně, a něco do klávesnice pečlivě ťuká. A alespoň se tváří, že kolegovo osahávání svého bělostného plnovousu ignoruje.

„Už víte co budete dělat zítra?" nadhodila, aby konverzace nestála. Oba kolegové mlčky zakroutily hlavami.

„Požádám Iris o ruku," zamumlal následně Ethan sotva slyšitelně, když si Anika nenuceně odkašlala a drcla do něj loktem. „Když řekne ano, budeme mít svatbu někdy na začátku jara, potom se pokusíme založit rodinu..." vyjmenovával spokojeně veškeré plány, které měl, a zamilovaně se u toho usmíval. Ziva si s Anikou vyměnila vševědoucí pohled, a kdyby se kolem nich nemihl Aksel, a nevrazil mu do úst jednohubku, nejspíše by vyklopil své plány až do důchodového věku. Obě totiž před chvílí dostaly od Iris zprávu, ve které se jim svěřila se svou novou skvělou zprávou- těhotenstvím. Ethanovy plány se tak plnily v trochu jiném sledu, než zamýšlel. Tuto informaci před ním však měly nařízené prozatím tajit.

„A to jsem si říkala, že na přehnanou organizaci všeho jsem tu expert jenom já. Díky Dlouhý," mávla Ziva na kolegu s drobným úsměvem. Mlčky kývl na souhlas, s oslňujícím úsměvem ukázal palec nahoru, a přemístil se ke stolu s jídlem. Během chvíle se vrátil a nabízel Anice sklenku červeného vína. Odmítavě zakroutila hlavou a položila si dlaň na bříško.

„Ne-nemůžu," pohladila jej, a začala se pohupovat ze strany na stranu. „Jsem tě-těhotná."

Aksel vytáhl z kapsy mobil a neohrabaně do něj něco obrovskými prsty vyťukal. Pak k jejímu obličeji displej otočil, a Anika se s tichým: „děkuji," široce usmála. Dlouhý spokojeně zabručel, opět ukázal svůj dobře známý palec nahoru, který se mu po ztrátě hlasu osvědčil nejlépe, a odkráčel. „S-snad se tentokrát po-poštěstí," posteskla si ještě, načež se otočila na Zivu. Ta právě lovila v kabelce vibrující mobil. „Va-vanessa?"

„Vždyť moc dobře víš, že mi sestra nevolá ani nepíše, když nemusí. Jenom když se chce hádat," odvětila a zamžourala na displej. Měla jas nastavený až na moc vysokou úroveň a právě teď cítila, jak jí světlo bodá do očí přivyklých na šero. I tak se ale neubránila zářivému úsměvu, když přečetla jméno na displeji. „Štěně!" Téměř výskla nadšením, když otvírala aplikaci, ve které od něj měla několik zpráv.

Štěně: Šťastný nový rok, Vločko! :D

Štěně: Jakpak si užíváš minuty toho posledního?

Štěně: Já se s taťkou snažím najít nové sponzory pro náš projekt na nějaké nudné akci...

Štěně: Všechny ženy mě tu přitom nahání, abych si je vzal! No chápeš to? :O

Štěně: A to šampaňské také za nic nestojí. :/

Štěně: Neopij se mi a pořádně si to užij.

Štěně: P. S. Chceš zase nějaký hloupý vtípek?

Štěně: U∙ᴥ∙U♥

Ziva pobaveně kroutila hlavou, když zprávy od svého nejlepšího přítele protkané smajlíky pročítala. Okusovala si přitom spodní ret, ale koutky úst se i tak rozjížděly nebezpečně od sebe. Do úsměvu, který byl na její tváři vzácností. Ne ovšem, když se jednalo o něj. Při čtení jeho zpráv se usmívala pořád. Přestože psal každý den, hřály ji podivným způsobem u srdce. Že si vzpomněl. A udělal čas. Na rozdíl od její rodiny, která si zprávy ani neobtěžovala zobrazit.

Znali se přes dvě dekády, i tak se ale pokaždé cítila jako malé dítě, když si s ním vyměňovala historky ze života a trapné vtípky, které zaslechla. Jeho nakažlivě veselé odpovědi a dětinský humor rozjasňovaly její jinak nudné dny. Byl její osobní sluníčko, když nebi dominovala dešťová mračna.

Vločka: Šťastný nový rok i tobě, Štěně.

Vločka: Já slavím s kolegy z práce v parku.

Vločka: Zrovna jsme probírali, co budeme dělat zítra.

Vločka: A budu mít nového souseda! Má bydlet hned vedle mě i přesto, že je tam spousta volných bytů. Ta drzost... :)

Vločka: Žádná z těch žen se ti snad nelíbí, že utíkáš, pane Casanovo? Nebo čekáš až na tu pravou?

Vločka: A takový problém nemám. Moje šampaňské je výborné. Já vím, závidíš, co? :D

Vločka: Budu ti držet palečky, abys ten nudný dnešek přežil ve zdraví.

Vločka: P. S. Že se vůbec ptáš! Sem s ním!

Vločka: ❄

Štěně: Koupil jsem si nový bumerang. Ale ještě se mi nepodařilo přijít na to, jak vyhodit ten starý. :P

Štěně: A víš, co má na náhrobku napsaný matematik? -S tímhle jsem nepočítal-

Štěně: U∙ᴥ∙U♥

Vločka: Haha. Pěkný!

Vločka: Taky bych ti napsala jeden o chemii, ale bojím se reakcí. :D

Vločka: ❄

Štěně: XD Miluju ho! (Skoro stejně hodně, jako tebe ♥) A ať tě soused moc nezlobí. Jinak si pro něj dojdu. :)

Štěně: U∙ᴥ∙U♥

Vločka: Ty jsi ale hroznej! Ale co bych bez tebe dělala, viď?

Vločka: Úplně vidím, jak se právě šklebíš... Blázínku. A děkuju, ale nebude třeba. Mám přeci pánev. ;)

Vločka: ❄

„Ááá, Parta Podivných. Moji oblíbení zákazníci! Kdo z vás že si to objednal ty drinky?" Ziva sotva stihla odeslat poslední zprávu, když se jí za zády ozval hromový hlas. Patřil ženě s vlnitými loknami zrzavých vlasů, padajících jí do očí. Majitelce baru Ostrá Brusle a její staré známé.

„Rito! Co ty tu děláš?" udivila se a zmateně přijímala plastový kalíšek z něhož trčelo brčko. V ledové kávě plavaly kostky ledu, a drink byl dozdoben bohatou vrstvou šlehačky posypanou čokoládovými hoblinkami. Do nosu ji také zašimrala příjemná vůně karamelu.

„To bych taky ráda věděla. Vždyť máte bar pár kroků odsuď," máchla rukou k místu, odkud přišla. I přesto, že její hlas byl plný zloby, jí na tváři tančil spokojený úsměv, když rozdávala i zbylé drinky.

„Já nic neobjednal," zvedl Ethan na svou obranu ruce do vzduchu, protože se stal během chvíle středem pozornosti všech přítomných. Civěl na něj dokonce i jeho asistenční pes Miko. S pootočenou hlavou, pozvednutýma ušima a očima jako dva malé černé korálky.

„Ale já ano," uslyšeli za sebou tiché zařehtání a skřípání koženého postroje. Z obrovského tmavě hnědého hřebce, který se vynořil ze tmy, se na zem ladně snesl známý vysoký muž v policejní uniformě a zamával všem na pozdrav. „Jen dávám pozor, zda neporušujete zákony," mrkl hravě a na prstu zakroužil pouty. Nejspíše mu před pár minutami skončila směna, a tak se rozhodl navštívit svou ženu a její kolegy při oslavě nového roku.

„Z-zlato!" Anika se k němu přiřítila jako vítr a vpadla mu do náruče. Christian ji vtáhl do drtivého objetí a věnoval polibek, načež se odebral stranou, aby mohl svého oře přivázat ke stromu.

„Jediné porušování zákonů je Cukrátkovo osahávání mých vousů! Pusť!" ozval se nevrle Klaus, a marně odstrkoval opilého kolegu od sebe. Ronan se jej stále držel jako klíště, šišlal směrem k jeho plnovousu slova: „můj milášek" nebo „cukrová vata" a tahal mu za lem kabátu. „A jestli ještě jednou uslyším od našich hráčů, že Palevrie vypadá jako fazole, tak s tou hrou končím Kristin!" zakřičel zcela mimo kontext do telefonu na svou sestru a hovor ukončil. Mnul si přitom vyčerpaně spánky, jako by právě bojoval s tou nejhorší migrénou.

„Pořád programuje?" vyzvídal Christian, když se posadil vedle Zivy a vtáhl si svou ženu na klín. Anika mu majetnicky přehodila paže kolem krku a zasypávala tvář drobnými polibky. On ji na oplátku opatrně hladil po bříšku, kam jeho dlaň nasměrovala, a spokojeně si její náklonnost užíval s přihlouplým úsměvem na tváři.

„Vypadá to tak," přitakala.

„Hej lidi, už jste viděli, kdo je ten nejvíc sexy chlap roku?" vmísila se mezi ně Rita drze do malého místa, co na lavičce ještě zbývalo, a každého oslepila září obrazovky svého mobilu. Jestli si Ziva ještě před chvílí připadala, že slepne z jasu té své, tak ji stará přítelkyně právě hravě strčila do kapsy. Sotva rozeznala obrysy hnědovlasého muže, a už zařízení zbavovalo zraku nebohého manažera jejich malé firemní skupinky. Ethanovi vyhrkly slzy, ale statečně se na fotografii díval nejdéle ze všech. Rita přitom něco nadšeně drmolila o tom, že kdyby nebyla vdaná, uháněla by jej stejně, jako každá neprovdaná žena v Palevrii.

„Ukaž, pošlu ti ji." Ziva nevěřícně sledovala, jak jí vlastní mobil mizí z rukou, a s ním i rozepsaná konverzace s nejlepším přítelem. O něco takového nestála ani za mák, ale nestihla se ani ohradit. Bohatě jí stačil Štěně. „Aby ses mohla pokochat pořádným kusem chlapa! Skutečným Alfa-samcem! Bohem v lidském těle, rozumíš? Jo! Co vůbec ten tvůj kámoš? Ten by tě o věneček připravit nechtěl?" zakmitala Rita laškovně obočím jejím směrem.

„Rito!" Ziva pocítila, jak jí studem hoří tváře, proto jí mobil zrukou vytrhla. Snažila se přitom nevnímat zvědavé pohledy několika kolegů, kteří jejich konverzaci zaslechli. Rozhodně nestála o to, aby tu její milostný život probírala takhle na veřejnosti. Nebo kdekoli jinde. To poslední, o co stojí, je zástup mužů ucházejících se o její ruku, a nekonečné pozvánky na rande. Všech takových věcí se záměrně stranila. A Rita moc dobře věděla proč.

Stud z nadešlé situace však ještě ani nestihl pořádně zapustit kořeny, a už dostala zprávu od Štěněte. S hrůzou tak zjistila, že místo slíbené fotografie Rita odepisovala právě jemu. A vychvalovala až do nebes onoho nejatraktivnějšího muže roku, kterého si ani nestihla pořádně prohlédnout.

Štěně: Opravdu se ti líbil? Páni! To bych do tebe neřekl. :D

Štěně: Co kdybych ti řekl, že to jsem já... Měla by jsi o mě zájem? :P

Štěně: Tvůj vlastní „Sexy Samec"? Haha, co to je za přezdívku? Ale zvláštně se mi líbí...

Štěně: A nebo rovnou takhle- Vezmeš si mě? Slibuju, že se o tebe dobře postarám.

Štěně: Peněz mám víc než dost, na rukou tě budu nosit, snídaně do postele jsou moje specialita...

Štěně: Hmm, moje Vločka ♥ To nezní špatně, viď?

Štěně: Haha, žertuji. Nezlob se prosím.

Štěně: Ale teď vážně, opravdu ti připadal atraktivní?

Štěně: U∙ᴥ∙U♥

„To bylo přes čáru," kárala Ziva svou přítelkyni, které konečně došla vážnost situace, a právě na ni chrlila své omluvy. „Máš štěstí, že má dobrý smysl pro humor. Ale už to nikdy nedělej!" pohrozila Ritě, a třesoucíma rukama se mu rozhodla odepsat. Nebylo by to poprvé, co ji žertovně žádal o ruku či vychvaloval své přednosti. Pokaždé, když si připadala, že se potápí a už nemá síly držet hlavu nad hladinou. Aby ji hloupým vtípkem zlepšil náladu. Už tolik let... Proto se na něj nijak nezlobila. I tak ale cítila, jak ji něco neviditelného tíží v žaludku. Jako by mu snad měla svou odpovědí nějak ublížit. Což nechtěla. Jak měla tuhle emoci popsat?

Vločka: Promiň, Štěně. Kamarádka se mi dostala k telefonu.

Vločka: Toho muže jsem ani neviděla, takže nemůžu posoudit.

Vločka: A nefandíš si až moc? Tak pohledný být přeci nemůžeš. :P

Vločka: Nezlobím se na tebe. :) Ale i tak je moje odpověď ne.

Vločka: Však to znáš, zasloužíš si lepší. Vždyť jsem tě roky neviděla. A navíc... To je jedno.

Vločka: ❄

Neuběhla ani minuta, a měla svou odpověď.

Štěně: Haha, myslel jsem si. Málokdy zabrousíš na téma muži.

Štěně: Škoda. Ale třeba příště mi to vyjde. ;)

Štěně: A co ty víš? Možná právě ty jsi ta pravá, na kterou čekám. Nikdy nevíš~

Štěně: I tak jsi mi ale ranila ego. Co s tím uděláš, hmm? Dát mi takhle košem se nedělá. Haha...

Štěně: Jako mou odměnu za tvoje další chladné odmítnutí chci, aby sis tenhle rok pořádně užila!

Štěně: Vyžaduji pravidelné hlášení, jak dobře to dodržuješ. :D

Štěně: A nezapomeň, jsem od tebe jen jednu zprávu daleko.

Štěně: Ještě jednou Šťastný nový rok, Vločko!

Štěně: P.S. Stěhuji se.

Štěně: U∙ᴥ∙U♥

Ziva se přihlouple usmála. Co jiného měla také dělat? Jeho bezstarostnost byla nakažlivá. Stejně jako veselý psík na konci každé jeho zprávy. Odtud taky pocházela jeho přezdívka. Jeho pravé jméno totiž zapomněla. A po tolika letech se styděla tuto informaci přiznat.

„Mír?" zkoušela si u ní Rita vyžehlit předchozí průšvih miskou jednohubek.

„Mír," natáhla se po jedné zdobené okurkou a nízko-tučným žervé, kterou sem přinesla všemožnými dietami posedlá Lily. A když Štěněti odesílala další zprávu s přáním do nového roku a štěstím při stěhování, rozzářilo se jí nad hlavou první barevné světlo. Brzy se k němu připojilo další, a oblohu kromě slabé záře tancující polární záře krášlily i všechny barvy duhy. A k malé skupince Partě Podivných se pomalu připojovali jejich rodinní příslušníci, aby s nimi oslavili počátek dalšího roku.

„Tak ať se nám tenhle rok všechno vydaří!" křikl Ethan, a malým parkem se rozezněl kromě třaskání ohňostroje i cinkot skla a srdečných přání.

***

„Tati?"

Nicholas vyčerpaně zvedl hlavu a odpoutal oči od monitoru počítače, do kterého nehybně civěl. Ve dveřích jeho pracovny stála zrzavá dívka v dlouhých společenských šatech ve smaragdově zelené a ostražitě skenovala slabě osvětlenou místnost do níž nakukovala. Jednu ruku tiskla ke klice a tou druhou ze sebe stahovala huňatý přehoz přes ramena. Ještě stále na něm byly zbytky sněhu, pomalu tajícího vinou příjemného tepla v místnosti. Za oknem na chodbě za jejími zády přitom poletovala barevná světla. Jejich rušivé zvuky ale dostatečně vytěsnil už když začaly. Před hodinou, pokud jeho počítač hlásal správný čas.

„Copak tu děláš, Mel?" promnul si dlaní obličej a rychle se natáhl pro malou krabičku léků, ležící vedle úhledného komínku podepsaných dokumentů. Odhodil ji do šuplíku, a když se ujistil že je zavřený, roztáhl ruce a lehce se odsunul od stolu.

„Hledala jsem tě. Zase pracuješ?" padla mu dcera do náruče. Pevně ji přivinul k sobě a tiše zabručel. Na opravdovou odpověď neměl sílu. „Chtěla jsem se na ten ohňostroj dívat s tebou... Ale nebyl jsi tam. A Victor mi řekl, že jsi unavený. Což je pitomost. Jen se všech jako vždycky straníš. Taky jsem zaslechla, jak tě pomlouvají... Prý si podle nich dědovu korunu nezasloužíš." Amelie si k otci přitiskla co nejvíce to šlo. Také se snažila, aby nepoznal, jak moc zklamaná z jeho nepřítomnosti ve skutečnosti byla. Či jak moc se jí chce plakat z toho, že jej lidé považují za toho nejhoršího muže v království. Jako by ho snad znali osobně, a mohli soudit pro jeden mizerný přešlap v životě. Pro ní byl nejlepším otcem pod sluncem. Byla na něj hrdá, ať už si ostatní mysleli, co chtěli.

„Možná mají pravdu. Co když budu špatný král? Už jsem selhal jako princ, co když-"

„Pitomost! Podívej se, co dělají oni! Pomlouvají tě za zády a myslí si, že jsou lepší! Nesahají ti ani po kotníky, tati!"

Nicholas Amelii mlčky přivinul blíže a konejšivě se s ní začal pohupovat ze strany na stranu. Hladil ji po vlnitých vlasech, v nichž byla vsazená malá zlatá korunka, a přemýšlel. Nad jejími slovy. Nad minulostí. Budoucností. I realitou a tajemstvím, jež ho sžíralo už tolik let. V hlavě mu přitom hlásek našeptával, že si nic z toho, co právě prožívá, nezaslouží. Že lid má pravdu a on není ničím jiným, než zklamáním. Princem Potupou, lhářem...

„Hledala tě mamka." Prudce sebou škubl, když to uslyšel.

„Opravdu?" zamumlal, a provinile se zadíval na investiční burzu na monitoru počítače. Graf poskakoval nahoru a dolů, ale do hranic, které si přál, se nedostal. „Na tom teď ale nesejde. Neměla by jsi být spíše v posteli a spát, mladá dámo? Už je pozdě."

„Tatiiii," Amelie protáhla obličej a dloubla ho do žeber. „Bude mi letos patnáct, můžu snad chvíli ponocovat, ne? Ty to děláš pořád. A hlavně jsem jen seděla u Stříbrné Uličky, ale nikdo až na pár opilců se tam neukázal. Takže ta legenda, že tam potkáš pravou lásku, je pitomost."

„A mě bude čtyřiatřicet. Na tom nijak nesejde. I tak bych ale teď nejraději spal. Ponocování není zdravé," zívl na důkaz. „Jak ti to jde ve škole? Slyšel jsem od učitelů, že teď budete mít hodně co dohánět," změnil pro jistotu téma a ušklíbl se, když dcera v jeho náručí kysele nakrčila nos.

„Ani mi to nepřipomínej! Hlavně na dějepis bude tuna zkoušení. Už teď slyším Myhreovou, jak si na mě brousí zuby. ,A slečno Amelie, proč je Palevrie polo-konstituční monarchií? A slečno Amelie, jaká bitva se odehrála v roce sedmnáct set dvanáct, a proč král Olaf na pomoc povolal i spojence z Dánsko-Norského království a Cornorie? A slečno Amelie, proč jste tak nevyspalá?' To nedám!" skončila imitování své nesnesitelné učitelky bezradným rozhozením rukama do stran. Nicholas pobaveně pozvedl koutky úst. Ani on nebyl fanouškem dějin. Především proto, že se od něj -jakožto člena královské rodiny- očekávalo, že bude perfektně znát každičký detail.

„Proč je historie tak komplikovaná?" durdila se ještě, když mu ruce omotávala kolem krku a hledala na jeho klíně pohodlnější pozici pro sezení.

„Kdyby tě slyšel Victor-"

„Nemůže," skočila mu do řeči s potutelným úsměvem. „Právě teď komanduje polovinu kuchyně a přitom se jich vyptává, co přesně má říct nějaký ženský na rande, na který se chystá. Nevím, jestli mám litovat jeho, nebo ji. Vždyť se chová jako typickej majordom z filmů! Samý pukrlata a naškrobený chování."

„Spíše by jste měla litovat právě mě. Je to má první řádná schůzka za posledních několik let, slečno Amelie. Jsem z ní patřičně neklidný. A je to má práce, musím se chovat s určitou etiketou," vyrušil ji ze škodolibého chichotu klidný majordomův hlas. Tvář mu zdobil sotva znatelný úsměv a ve smaragdových očích slabě jiskřilo pobavení, že ji načapal. „Hledal Vás Váš otčím. Mám mu vyřídit, že jste zde, nebo..." ukláněl se mladé princezně.

Amelie stáhla rty do úzké linky. Její dobrá nálada se vypařila jako mávnutím kouzelného proutku. „Jak jinak. Vždycky mě shání ve chvíli, kdy jsem s tátou. Však už jdu," vyskočila otráveně na nohy, věnovala otci drobný polibek na tvář a se zamáváním zmizela ve dveřích.

Victor mladé dívce ukročil z cesty a přísně přimhouřil oči, když ho míjela. Nestrpěl, když někdo pomlouval jeho milovanou historii. Hraná naštvanost se mu ale z tváře vypařila hned, co se za ní zabouchly dveře. Udělal by pro ní i nemožné. O ona to dobře věděla. Proto mu před odchodem ještě tiše popřála: „Hodně štěstí a držím ti palce. To rande zvládneš."

„Historie je základní stavební kámen tohoto království. Jak jinak bychom přeci mohli dávat hold našim předkům?" utrousil, důležitě si posunul brýle ke kořeni nosu, a založil ruce v bok. „A to nemluvím o událostech, bez kterých bychom dnes možná ani neexistovali. No nemám pravdu?" otáčel se tázavě na Nicholase, který mu dal za pravdu kývnutím.

„Ale dneska mě rekapitulací našich dějin ušetři, prosím. O to se postará Mel, až si bude stěžovat na školu," zvedl se z křesla a přešel k oknu. Nebe stále hrálo všemožnými barvami a polární záře pomalu slábla na intenzitě, zato sněhové vločky se na zem snášely v hojnějším počtu, než když do Ravského paláce vstupoval. Dole v zahradách stále procházely hloučky lidí, a na nikdy nezamrzajícím vodním kanále, dělící královské sídlo a rozlehlé zahrady od zbytku hlavního města, se plavil kolesový parník. Na jeho palubě vyhrávala tančícím párům živá hudba a samotné plavidlo skýtalo unikátní pohled na jedno z nejstarších královských sídel Evropy. Byla to také jedna z mnoha atrakcí, lákající turisty z celého světa. Dnes zcela zdarma.

Opravdu budu jednou dobrým králem? pomyslel si Nicholas v duchu a otočil se zpět na Victora. Mohl se ho zeptat na názor, ale stále ho v hlavě tížila informace, s níž se Amelie svěřila. Hledala ho Rosetta. Proč ale?

„Pro dnešek už tvou přítomnost vyžadovat nebudu. Můžeš jít a užít si zbytek oslav," mihl se spěšně kolem Victora, který pokorně sklopil hlavu, a vyběhl na chodbu. Bylo jediné místo, kde by svou Rosie mohl najít. Proto vyběhl po obrovském Orlím schodišti o patro výš. Do jedné z chodeb, kde na zdech visely obrazy ze svateb každého člena královské rodiny. I ten jeho.

Ze starých maleb na něj shlíželi předci ověšeni zlatem a drahým kamením, a soudily jej za každý uspěchaný krok, který udělal směrem k postavě zahalené v temnotě na konci chodby. Štíhlé ženy, stojící před obrazem, na němž bylo vyobrazené její osmnáctileté já, držící se po jeho boku. V bílých svatebních šatech a malou korunkou posazenou v havraních vlasech, padajících jí jako vodopád kolem ramen. Byla princezna... Jak moc se ty časy ale změnily?

„Vaše královská Výsosti," Rosetta se udýchanému Nicholasovi hluboce poklonila a věnovala mu drobný úsměv. Nucený a bez jakéhokoli procítění. Stejně chladný, jako počasí venku.

Proto se zastavil dva kroky od ní a zhluboka nadechl, aby potlačil bodavý pocit v srdci. Byl tak pohlcený minulostí, že si neuvědomil, kdo před ním vlastně stojí. Vévodkyně Nuvijská. Matka Amelie, manželka Lancelota Skaara a dcera vévody Tobiase Dahlena. Především pak žena, díky níž si vysloužil titul Prince Potupy. Ale nelitoval ničeho.

„Jen jsem vám chtěla popřát šťastný nový rok," pokračovala, protože ani po delší době nepromluvil. Každé její slovo bylo jako hřebík, vrážejíc se mu hlouběji do kůže. Považoval ji za blízkou přítelkyni, proto byla její odtažitost zvláštně cizí. Opravdu ho viděla pouze jako korunního prince? Asi pro ní skutečně nikdy nic neznamenal...

„Rosie," natáhl se po jejím zápěstí, když ho po další úkloně obcházela s úmyslem odejít, aby ji zastavil. Ihned však ruku zase stáhl k tělu, jako by se o její kůži spálil. Nedokázal se jí ani podívat do očí, a tak raději sklopil zrak ke koberci pod podrážkami svých bot. To ticho, které kolem nich panovalo, mu drásalo uši.

„Odpusťte mi mé chování, Lady Skaar," věnoval jí drobnou poklonu a po dlouhém odhodlání pozvedl hlavu. V očích se jí mihl zvláštní stín. Lítost... Nebo nenávist.

„Dlouho jsem přemýšlela," spustila po chvíli Rosetta. „Měla bych jí říct pravdu. Dlužím jí to. Už nedokážu lhát, Nicholasi. Zaslouží si vědět pravdu. A všichni ostatní také." Její hlas byl plný odhodlání a nevyřčené bolesti. Odtažitý a chladný.

„Nemyslím si, že-"

„Tvůj plán nevyšel, Nicholasi! Smiř se s tím! Selhal jsi. Už dávno to celé mělo být vyřešené. Už dávno mělo tohle celé být za námi! Sliboval jsi to!" Rosetta naštvaně rozhodila ruce, otočila se na patě a zabodla mu prst do hrudi. „Amelie není tvoje hračka, s níž si můžeš hrát, jak se ti zlíbí! Má city, které zneužíváš. Nejseš podělanej intrikář! Ale zbabělec, kterej se schová pokaždé, když věci nevyjdou tak, jak předpokládal! Bude jí patnáct. Pochopí to. Jak chceš celé tohle divadlo dohrát, až ji za rok předvedeš společnosti, a oficiálně i do hledáčků kamer? Chceš to celé vyklopit až ve chvíli, kdy začne reprezentovat Palevrii a sledovat ji bude celý svět? Vždyť ji to zničí!" Její hlas se rozléhal prázdnou chodbou a vracel zpět jako facka.

Téměř se před ní smrskl. „Potřebuju víc času... Prosím," zašeptal sotva slyšitelně a opět sklopil hlavu. Nedokázal se jí podívat do očí, ze kterých sálal jen hněv a nenávist.

„Jak jinak," rozmáchla naštvaně rukama. „Tohle říkáš pořád. Nicholasi... Dávám ti poslední možnost na to, abys vše uvedl na pravou míru. Jinak se o to postarám sama." Mlčky kývl na souhlas. Měla pravdu.

Rosetta stiskla ruce v pěst a bez dalšího slova se odebrala k odchodu. Už v princově přítomnosti nechtěla strávit ani vteřinu.

Nicholas se mlčky zahleděl na svou prázdnou dlaň a později i na mizející ženu na opačném konci chodby. Nezastavila se. Neohlédla se. Nevěnovala mu ani poslední nefalšovaný úsměv... Neměla k ničemu z toho důvod.

Byla na něj naštvaná a z celého srdce ho nenáviděla. K tomu důvod měla. Velmi dobrý. A ať si chtěl namlouvat co chtěl, nemilovala ho.

Chvíli mu trvalo, než se odpoutal z místa, a vydal stejným směrem, kud ypřed chvílí odkráčela. Jeho cíl byl však jiný, než ten její. A jakmile se za ním zabouchly dveře soukromého bytu v severním křídle Ravského paláce, vyhledal v kuchyni svou malou vinotéku. Nutně potřeboval otupit onu bolest usazenou na srdci. A možná projednou skutečně nechat minulost tím, čím byla. Minulostí. Už dávno zanikly časy, kdy byla jeho princezna. A on se s tím musel smířit. A vyřešit oprátku, stahujíc se mu pomalu kolem krku. Čas ubíhal. Rychleji, než chtěl.