mělké slunce podzimního dne

tiše se po chodníku pne

a zaplavuje škvíry pod patníky

na oknech roztáčí větrníky,

koupe se v listí, nebo snad listí se v něm koupe

a dívat se do něj bylo by snad stejně hloupé

jako otevřít ránu tupým nožem

co proti slunci sami zmůžem

pod mělkým, blednoucím paprskem

duchové rvou se z těla ven

podzimní večer, čas jít spát,

tak vyprávěj mi ještě pohádku

když chceš, aby to bylo napořád,

a řekni mi ji pozpátku

slunce tě vybělí, vybělí tvoje kosti

listopad probouzí všechny zlosti,

ač pohřbené jsou v prosluněné hlíně

teď probublají lehce, líně

do průsvitného slunce duchů

tak nestyď se a dopřej jim sluchu