vůně zetlelého listí stoupá mezi stromy

 jejich pokroucené siluety chystají se zlomit

natahují zkřehlé ruce k nebi, hladí hromy

a celé noci tiše pokyvují korunami

osamělé ve své černé, tiché síti

zcela slepé, neboť nemá jim kdo svítit

osamělé ve své jedné velké lesní duši

všichni stejně těžkou melodii bručí.

bílé hvězdy z nebe svítí jako oči

jako kdyby už už chystaly se skočit

dolů, ponořit a vykoupat se v řece

mají tenké, bílé paže z ledu, přece

je jim zima, dole mezi životem

kam když spadnou, nemůžou už nikdy ven

mají jasné, třpytivé a rozzářené líce

malé, noblesní a pyšné trpaslice

zatoulané drahokamy

navždy spolu, navždy samy