Znám nevyzpytatelné cesty života až příliš dobře. Nikdo, dokonce ani já, nemůže vědět, co se stane v příští minutě, hodině, v příštím roce... Je až příliš snadné nechat se ukolébat falešným pocitem bezpečí, který lidem poskytuje rutina jejich života. Ráno vstát, jít do práce, vrátit se domů, jít spát. Jak snadné, jak všední. Ovšem o to větší dopad na ně mám já. Není to tak, že bych na naprosto zmizela a překvapila je svým návratem. Jde o to, že se mě lidé snaží přehlížet.

Žijí si své poklidné životy a nezatěžují své mysli tím, že jim můj dech ježí vlasy na zátylku. Snaží se vyhýbat stínům, v nichž se ukrývám, a přehlížejí fakt, že jejich stíny je vždy budou následovat. Když se připomenu nečekaným zásahem v jejich blízkém okolí, proklínají mě. Proklínají celý svět kolem sebe, proklínají Boha, ale nakonec se vždy seberou a jdou dál. Znovu se na mě pokusí zapomenout, ale i přes to je dráždí ta malá neposedná myšlenka. Jedna jediná otázka, která jim nedá pokoje. Jen pár slůvek, které je pomalu ale jistě dohání k šílenství. Kdy přijde řada na mě?

Snad i kdybych znala odpověď na tuto otázku, nesvěřila bych se s ní živé duši. Vlastně mě ta odpověď vůbec nezajímá tak, jak si asi všichni živí myslí. Proč by taky měla? Tohle je mé řemeslo a je jen na mně, abych určila kdy, kde, jak a proč. Nemusím se nikomu zpovídat.

Přišla jsem na to, že lidem se vlastně ani nejde zavděčit. Proklínají mě, když zhasnu život v očích malého dítka, které by to v jejich krutém světě těžko zvládalo. Ptám se jich, zdali by se o něj dokázali postarat. Dokázali by mu dopřát vše, co by takové dítko potřebovalo? Donutili by celý svět, abych jejich ratolesti zobal z ruky a tím ulehčil její život? A oni mě nadále proklínají, přestože všichni moc dobře víme, že odpověď na tyto otázky je jasné a nekompromisní ne.

Když jim jejich potomka nechám a zpovzdálí sleduji, jak bojuje sám se sebou v inkubátoru, noční chladné ticho narušují ještě chladnější slova. Tichý nářek rodičů, kteří se ptají prázdna před sebou, co udělali špatně. Takhle to přeci nemělo být, jejich dítě se mělo narodit v pořádku. Jak to bude dál, kdo se o něj postará?

Sleduji to a v mém pohledu je očividná jistá lhostejnost. Ani jeden z těch malých bezvýznamných nanicovatých tvorů nemá sebemenší právo na to, aby rozhodoval o smrti, aby rozhodoval o mě.

Někteří z nich ale zašli ještě dál. Chtějí mě pokořit. Znemožnit. Zesměšnit. Chtějí všem ukázat, že oni jsou přece něco víc než pouhá a nudná smrt. Jsou tak pohlceni myšlenkou mého pokoření, myšlenkou nesmrtelnosti, že už se ani na chvilku nepozastaví nad tím, zda jsou toho úkolu hodni.

Samozřejmě rozhodovat o tom nenáleží ani mě. Když mi je ale čas dopraví to chřtánu a já vidím, jak v jejich mysli ani na chvilku nezavládnou pochyby, jak jsou si jistí svým úspěchem, jak jsou zahledění sami do sebe a na mě dočista zapomněli, vychutnávám si jejich smrt o to víc.

Neměli mě podceňovat, teď už jim nic nemůže pomoci. Nic je nemůže vrátit zpět. Je jedno, kolik postav v bílých pláštích se seběhne kolem jejich těla. Je jedno, kolikrát bude jejich hrudník stačen dolů, kolikrát se jejich plíce nafouknou cizím dechem. Co schvátím, to už nenavrátím.