Vlny na řece tiše vybíhaly na písečné nábřeží, než se znovu stáhly do hlubin tmavých vod. Ledový závan větru se rozběhl po hladině a zakousl se do nahých ramen dívky, jež stála s mrtvým pohledem upřeným kamsi do dáli. Svit Měsíce, jenž se schovával za mraky, mdle ozařoval fotografii, již svírala mezi prsty. Cítila, jak jí vzhůru po zádech lezou mrazivé prsty děsu, které jí nakonec pevným stiskem sevřely žaludek.

Vítr si pohrával s lemem její bílé noční košile. Laškoval s ním. Jednou jej vykasal až ke kolenům a v další chvíli za něj zatahal takovou silou, až se košile zaryla do dívčích útlých ramen. Odhalil její kotníky a rozevlál sukni potřísněnou tmavou krví.

Dívka sklonila svůj pohled k oné fotografii. Vzpomněla si na ty falešné úsměvy, které ji vždy doháněly k šílenství, protože z jejich tváří zmizely, jakmile se k ní otočili zády, protože podle nich nebyla ta, kdo si jejich úsměvy zasloužil. Do zad se jí opřel závan větru a dívka zavrávorala na hraně visutého mostu. Stačilo by o krůček víc a setkala by se se svým odrazem na tmavé hladině tváří v tvář.

Místo toho ale pohlédla vzhůru. Vítr jí šeptal do uší slova, jež nechtěla slyšet. Zněl tak moc jako nářek těch, jejichž krev smáčela její košili. Zavřela oči a přitiskla si dlaně na uši. Vítr opakoval jejich poslední slova. Byl ale stále hlasitější a hlasitější a nedalo se to vydržet, protože zněl tak moc lidsky-

Jediný tón se roznesl noční krajinou. Trhal její hlasivky. Dokonale přehlušil tichý noční život. Jenže stále to nebylo dost. Jednu věc utišit nedokázal. Mezi křečovitě sevřenými prsty se k dívčiným uším draly výčitky. Tlačily ji do ramenou, tahaly ji za sukni, cupovaly ji. Nutily ji udělat poslední krok.

Na té představě bylo cosi lákavého. Toužila jen zavřít oči a vkročit do prázdna před sebou. Snad by mohla vztáhnout ruce k samotné Smrti. Snad by ji odnesla někam, kde by nebylo toho dotěrného větru. Doufala, protože vzduch proudící pod jejíma rukama zněl jako všechno, co ji děsilo. Zněl jako krutý hlas pravdy, jako odsouzení duše nehodné vykoupení. Zněl jako nářek všech těch, které odsoudila k věčnému odpočinku.