Na šíji cítila dech. Srdce jí v hrudi bilo tak rychle, až si byla jistá, že to musí být slyšet. Na kůži jí vystupovaly ledové kapičky potu. Co teď?

Její oči si pomalu ale jistě přivykaly tmě. Bylo už pozdě, když odložila knihu, jež byla příčinou probdělé noci. Nikdy si na pravidla nepotrpěla, a proto ji od čtení neodradilo ani to, že kniha byla na indexu. Teď si ale byla jistá, že ji doopravdy napsal člověk posedlý ďáblem, ne-li ďábel sám. Jistě musela být prokletá, jelikož nestvůra z jejích útrob ožila. V prstech svírala nůž už před dlouhou dobou odnesený z jídelny, aby si měla čím uvolnit prkna v podlaze, kam schovávala všelijaké tajnosti před zraky sester. Ostrá čepel aspoň trochu zpomalovala její zběsilé srdce. Zhluboka se nadechla. Teď nebo nikdy. Rozběhla ven ze své cely. Utíkala rychle, její bosé nohy byly po chvíli rozedrané do krve, ale to ji nezastavilo. Cítila v zádech zrak té zrůdy. Musela k matce představené pro pomoc.

Vyběhla po schodech u klášterní zdi. Div, že nezakopla o svou sukni, kterou si nestačila vykasat. Její pěst dopadla na dveře matčiny cely ještě dříve, než stihla popadnout dech.
„Matko představená, otevřete dveře! Je tady ďábel! Celou cestu je mi v patách, jistě už se blíží! Pomozte!" hlubokými doušky nabírala vzduch do plic, ale nestačilo to. Hrdlo se jí svíralo úzkostí.

„Běžela jsem až k vašim dveřím, musíte mě pustit dovnitř!" Hlas jí přetékal naléhavostí, ale útroby domu zůstávaly temné a tiché. „Vím, jak často jsem hřešila, ale tady nejde jen o osobní náklonnost! Matko prosím! S vaším pokojem jistě přichází i bezpečí, dovnitř si netroufne. Pusťte mě! Otevřete! Prosím!" zvolala zoufale. Schody zavrzaly pod vahou cizího těla. Nemohla sledovat, jak se ta stvůra blíží, dál tedy lomcovala klikou starodávných dveří, jež se nepohnuly ani o kousek.

Kroky se blížily a ona se přestala snažit uvolnit dveře. Odhodlaně chytila svůj nůž a zůstala otočená ke dveřím. Mraky zakryly měsíc a tma zhoustla. Nebylo vidět na krok. Spoléhala se jen na svůj sluch. Když uslyšela těžké kroky za svými zády, vší silou se ohnala nožem.

Tělo matky představené se skácelo k zemi a její mrtvé oči sledovaly, jak rychle sestra Tereza, která ji doprovázela po večerní modlitbě, sbíhá po schodech pryč. Snad ještě zaslechla sestřin jekot, než z ní vyprchaly poslední zbytečky života.

Dívka stála nad jejím tělem, dokud nezaslechla šum hovoru v přízemí. Kdyby shlédla ze schodů, viděla by kývající se světla olejových lamp, která doprovázela skupinku četníků a sestru Terezu.

Stála nehnutě, pod jejich přísnými pohledy. Ve světlých šatech vypadala téměř nevinně, dokud světlo nedopadlo na zkrvavený nůž.