Bylo to dlouho, co je Raven navštívila. Vždy, když je chtěla navštívit, přišla ji do toho práce, kterou nemohla odložit. Jednou musela zabít toho dle, pak tamtoho, za chvíli musela krýt záda někomu z Loutkářny. Naštěstí teď měla volno. Ezaras se někam vypařil, kde byla Esha s Breker, nevěděla a bylo jí to úplně jedno. Dnes měla den volna.

 Nuzná realita vypadala jako vždy. Žebráci seděli na náměstích, lehké děvy stály na rozích. Nic se tu neměnilo. Raven mířila na jih, kde se nacházely malé domky s malými zahrádkami, kam se vešlo jen několik málo záhonků na pěstování zeleniny.

„Ale podívejme se, kdo se na nás taky přišel podívat,“ zvolal mladý muž, který zrovna opravoval nízký plot, „Marion!“

„No jo, už běžím, co se děje?“ Z malé chalupy vyšla žena v nejlepších letech. Klidně by mohla být její matka. Mohla. I když byla při těle, stále neztrácela své kouzlo. Proto si jí vzal o osm let mladší Skyel.

„To mi je teda přivítání,“ povzdechla si Raven, ale usmála se na ně.

„Ty teda vypadáš,“ povzdechla si Marion a otřela si ruce do zástěry, kterou měla kolem pasu. Nejspíš zrovna vařila.

„Teď jsem ti chtěla říct, jak vypadáš skvěle, ale jestli ty takhle na mě…“

„Myslím to vážně, tvá tvář,“ Vzala její obličej do dlaní a pořádně si ho prohlédla. „Kde jsi koho zase zabíjela?“ Ona a Skyel byli jediní, kteří věděli vše. Úplně vše.

„Nikoho,“ Když Marion pozvedla obočí, Raven si povzdechla. „Dobře, ale ne nikoho cíleně. Musela jsem jít do bitvy u Džungle-“

„Ty jsi byla u Džungle?“ podivil se Skyel.

„Ano, musela jsem. Nebojte se, jsem opatrná natolik, abych přežila. Asi jsem jen schytala pár ran,“

„Pár? Vypadáš, jak kdyby ses utkala s celou armádou. No nic. Pojď dovnitř. Ošetřím ti to,“

„Ale-“

„Opovaž se odporovat,“ Marion výhružně zvedla prst. Raven se usmála, zvedla ruce vzhůru, ale už nic nenamítala.  Tato žena se dobře vyznala v bylinkách. Nebylo to poprvé, co ji ošetřovala rány.

Jejich dům byl skromný. Žádný luxus, na který byla černovláska zvyklá. Ale mělo to tu… kouzlo. Vyzařoval zde duch šťastného manželství. Marion se Skyelem byli spolu dlouhých deset let. Ale dítě jim Písař nenadělil. Možná proto oba pomáhali sirotkům – jako byla i Raven. Po pravdě většina lidí v Moiratově organizaci byli sirotci nebo vyděděnci.

„Možná to bude trochu studit,“ varovala ji Marion, když měla mast hotovou.

„Děkuji,“ usmála se Raven.

„Proč to stále děláš?“

„Marion…“ povzdechla si Raven, „Musíme to stále řešit. Prosím, nechci se hádat. Dnes jsem chtěla volno a odpočinek,“

„Já zapomněla, že jsi ta drsná vražedkyně, ta Neviditelná, který vraždí a na každého pohlíží jako na protivníka,“

„Moc dobře víš, proč to dělám. A jestli si dobře vzpomínám, tak jsi mi i ty radila, abych taková byla,“

„Řekla jsem, aby sis chránila soukromí, ne abys každýho vraždila,“

„Musím nějak přežívat. Chceš, abych skončila jako Dcery noci a prodávala své tělo?“

„Ne to ne, ale zkusit si najít nějakou normální práci,“ zkusila to Marion, „Mohla bys sis otevřít pekařství, květinářství, nebo pokud chceš, mohu tě naučit být švadlenou, nebo bylinkářkou. Je tolik jiných možností, jak přežívat. A pokud válku prohrajeme, tak tě budou štvát a rovnou se můžeš jít přestěhovat do Džungle vyvrhelů,“ Raven věděla, že má pravdu, ale ještě nemohla pověsit zbraně na hřebíček. Ještě ne.

„Až se bude schylovat ke konci, tak uvidím. Hlavně není lehký odejít od něj. Znám jen jednoho člověka, který to dokázal a ještě žije,“

„Nelliho,“

„Ano,“ souhlasila, „Nevím, co ho to stálo, nevím, jak to udělal a snad to ani nechci vědět,“ zalhala.

„Občas lituji, že jsem tě nenašla já,“ řekla lítostivě.

Skyel zrovna přišel do chalupy, když to říkala, „Nemůžeš se vinit ze všeho. Nemohla jsi ji najít ty. Byla zima a byla jsi ráda, že jsi s rodiči přežila. Nemohla jsi cestovat po Peragonu a hledat sirotka, ze kterého se později vyklube jeden z nejlepších vrahů,“

„Já vím, že ne, ale i tak,“

„Skyel má pravdu. Neciť se zodpovědná za něco, co bylo a bude mimo tvůj dosah,“

„Tvoje životní pravidlo?“

„Ne, moje životní pravidlo je, že se neřídím slovem vyřčeným, ale slovem zatajeným,“

×××

Kargyan seděl ve své pracovně, když k němu přišel posel, celý rudý a udýchaný. „Co mě rušíš, nevidíš, že pracuju?“ zahřměl.

„Promiňte, pane, ale posílají mě strážci, kteří střežili tělo generála Uunita. Někdo je omráčil a tělo ukradl,“ oznámil zadýchaně.

„Cože!“ Prudce vstal až židle se zaduněním spadla na zem. „Jak je to možné!“

„To opravdu nevím, pane,“ Posel otevřel dveře, protože bylo jasné, že kancléř bude chtít odejít.

„Ví to už král?“

„Ne, pane,“

„A kde je?“

„Měl by být v zahradě. Doprovází královnu, která připravuje večírek,“

„Takhle ples nebude, protože všichni budeme mrtví, nebo bez peněz. A nevím, co je horší,“

Rychlým krokem se dostal z hradu a šel hledat Jeho Veličenstvo do zahrad. Nevěděl, jak mu to řekne. A jak to přežije. Tento špinavý obchod byl jeho nápad, takže on dohlížel na zajištění těla. Tenhle průser padne na jeho hlavu.

„Kargyane? Co se děje?“ zeptal se zmateně král. Dnes byl oblečen do rudé barvy. To kancléře ještě víc znejistilo.

„Vaše Veličenstvo, máme problém,“

„Jaký?“ zeptal se tvrdě.

Kargyan se zhluboka nadechl a spustil: „Tělo generála Uunita bylo ukradeno. Stráž byla zpacifikována, a když se probudila, tělo bylo pryč. Až na Vás, na mě a na těch deset strážných, kteří tělo hlídali, nikdo jiný nevěděl, kde tělo je. Vůbec to, že ho máme – měli,“

„Jak je to možný?“ zahřměl Ordain.

„Já-já nevím, Vaše Veličenstvo. Tělo chránilo deset strážných a nikdo cizí nevěděl o tomto obchodu. Netuším, jak se to stalo,“

„Mě nezajímá, co nevíte, ale co víte!“

„Děje se něco, Vaše Veličenstvo?“ Za Ordainem se objevila Královna Narisa.

„Vaše Výsosti,“ uklonil se kancléř. Nevěděl, zda má odpovídat na otázku.

„Malé komplikace s obchodem,“ Královna hned pochopila. Už jen podle tónu králova hlasu. „Běžte a nějak to vyřešte,“ zavrčel na kancléře, „Když bude potřeba, zavolám si Vás,“ Kargayn rychle pochopil že zle.

Nikdo si nevšiml, že posel měl zašité uši.

×××

Moirat Herriot děkoval svému géniovi, že své oficiální sídlo je hned v podhradí. Poslední dobou byl až moc často volán na Hrad. Když nad tím přemýšlel, mohl by být zaměstnán jako Kargyanův poradce. Ne že by měl peněz málo.

„Víte, že byste mě mohl zaměstnat, jako vašeho poradce, pokud tu budu takhle často?“ prohlásím namísto pozdravu, „Copak to nešlo vyřídit přes posla? Ne že bych si necenil Vašeho pozvání, ale mám sám dost práce,“

„Tělo Petra Uunita bylo ukradeno,“ prohlásil prostě kancléř.

„Cože? Jak?“

„Strážci byli omráčeni. Když se probudili, tělo bylo fuč,“ Napil se vína a unaveně se posadil na svou židli. Dosud stál a díval se z okna.

„Říkal jsem, že tam máme dát mé lidi,“ připomněl Moirat.

„No, teď už je to jedno. Spíš mi pomozte vymyslet, jak teď vyřešit finanční situaci,“

„Hádám, že charitativní ples příliš nepomůže,“ odhadl Loutkař.

„To máte pravdu,“ Zamyšleně se podíval na mapu dosud objeveného světa. Na mapě byla Assuntrie, Polární děsy, Souostroví ledu a písku, Salianq. Tak moment… „Nemá náhodou GasenLa v plánu spojit svou rodinu s královskou rodinou v Salianqu?“ Zamyšleně vstal a podrobněji se podíval na pověšenou mapu.

„Podle našich zvědů tomu tak je,“ Sám to ověřoval. „A co s tím?“

„Salianq je bohatá země. Pokud bychom tamní rodinu přesvědčili o nevýhodách sňatku s GasenLou-“

„Tak by se tam mohla vdát naše princezna,“ dokončil Moirat.

„Přesně tak. Jenom vymyslet, jak na to,“

„Měl bych nápad a jsem přesvědčen, že se bude líbit i Jejímu Veličenstvu,“

×××

Ahojda!

Omlouvám se, že jdu o den pozdě, ale včera jsem byla v Praze v Aquapalace a tak nějak, chápete xD nebyly myšlenky na publikování xD ale tak snad mi to odpustíte :D

Doufám, že se máte jak nejlíp může být a užívejte léto dál :D

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR