Breker Träshe zuřil. Raven mohla být ráda, že ještě dýchá. Nejraději by ji chytil za ten její zpropadený krk, švihl s ní o zem, až by se kůň splašil, a než by ji zabil, přiměl by ji odvolat vše, co kdy řekla. Možná by se s tím nezdržoval. Možná by ji prostě rozbil lebku a nejbližší kámen. Ale to by byla v jistém ohledu sebevražda. Ne. To by byla sebevražda. Ani by nemusel jezdit zpět do loutkárny. Moirat by ho nejspíš přizabil hned u jedné z městských bran. Mezitím by ho obral o vše, co by se dalo zužitkovat a využít a ještě by si stihl rozmyslet, jestli ho pošle do Džungle vyvrhelů, nebo s ním skončí horším způsobem.

Moiratovi odchovanci byli nedotknutelní a to platilo i mezi sebou. Mohli se poprat. To nevadilo. Dokonce to utužovalo vztahy, podle jiných. Podle Brekera to utužovalo maximálně jeho zlost a zuřivost. Miloval boje a rvačky a stejnou měrou miloval alkohol a ženy. A to vše nalézal U Aataxe. Byl to odpudivý, zavrženíhodný brloh, ale nalézal zde vše, co chtěl a co měl rád. Neměl si na co stěžovat. Tedy až na tu namyšlenou ženskou, která vedla jejich skupinku.

Esha vymyslela, jak ukradnou tělo. Byla to navíc její mise. Ona byla zlodějka. To ona musela ukrást tělo. Nějak.

A také zde byla otázka převozu těla, ale to se už ozvala Raven. Měla s tím zkušenosti. Navíc během války není neobvyklé, že se převážejí těla. Vymyslet historku o zemřelém otcovi byla jistota.

Ovšem nejdřív museli to tělo ukrást. Doufal, že Esha je tak dobrá, jak se povídá. Slyšel, že jednou ukradla jedné dámě šperk přímo z krku na jednom z plesů, které se každoročně konají na Hradě. Několik týdnů se o tom povídalo. Po dlouhé době ta Hbitá zastínila všechny ostatní odchovance.

Plán zněl jednoduše. Dostat se do tábora, zjistit, kde uchovávají generálovo tělo – o takové události si vojáci budou povídat, tak by to nemělo být nic těžkého – a pod rouškou noci vzít tělo a pak i nohy na ramena. Jak prostě. Přesto tak obtížné. Dostat tělo z tábora bude těžké i v noci a i pro tu Hbitou. Museli je jen modlit, aby všichni bylo dost hbití a dost neviditelní. Nechtěl, aby museli použít silnou a nemilosrdnou část své skupiny.

×××

Raven si nebyla jistá, co si myslí o nynější situaci. Tak na Hrad – minimálně k Moiratovi – se dostali informace o Uunitovi. A co o situaci na Polárních děsech? Pokud opravdu pošlou GasenLe bojovníky… Výrazně to změní poměr sil. Bojovníci z Polárních děsů byli monstra vycvičená k zabíjení. Kolovaly o nich různé povídačky. Jsou nezabitelní, mění se ve zvířata, ovládají temnou magii, a spousta další. Jedna povídačka byla absurdnější než ta druhá. Raven nevěřila ani jedné, ale věřila, že jsou nebezpeční a že by se s nimi nechtěla potkat v přímém střetu.

Ale to bude muset řešit později. Teď se musela soustředit na tento úkol. Nebylo to poprvé, kdy musela ukrást mrtvé tělo, přesněji někoho zabít a jeho tělo dovést ke klientovi. Nebo ho někam schovat. Přemístit. Naaranžovat. Nic z toho nebylo neobvyklé, ale aby někoho zabila, tělo nechala být a po několika hodinách se pro něj vrátila… To se ještě nestalo.

„Jsi nějak tichá,“ poznamenal Ezaras, když jeli téměř hodinu. Občas někdo promluvil, ale Raven byla kupodivu potichu. Zhruba za půl hodiny dorazí k táboru GasenLy. Výhoda byla, že než obě vojska odtáhnou, pohřbívají své mrtvé. Po bitvě posbírají mrtvá těla a vykopou jim hromadné hroby. Nic úctyhodného, ale tak to během války chodí. Tento proces vždy zabere minimálně další den. Díky tomu měli čas.

„Přemýšlím,“

„A o čem pak?“

„Jestli tě mám shodit z koně teď, nebo až pak,“ Ezaras se drsně zasmál, ale Raven věděla, že to jen předstírá. Znali se až moc dlouho na to, aby to nepoznala.

„A smím-li vědět, proč mám skončit na zemi?“ nenechal se odbýt.

„Protože mluvíš, když máš být zticha,“

„Protože Její Výsost přemýšlí,“ doplnil.

Vědoucně se na něj usmála: „Tak přece ti to občas pálí,“

Ezaras se zakřenil. Raven věděla, proč tohle celé dělá. Chtěl ji odpoutat od toho přemýšlení. Někdy se nechala rozptýlit, někdy ne. Teď nevěděla, jaká možnost je lepší. Možná se nechá rozptýlit.

„A o čem bych měla mluvit, když nemám mlčet?“ Všimla si, jak se Ezarasovi projasnily oči. Přistoupila na jeho hru.

„Třeba jak ses úžasně prospala,“ Jen co to dořekl, pochopil, že šlápl vedle. Raven se podívala před sebe. Snažila se na to nemyslet, na to že nespala a jaké nebezpečí to přinášelo. Věděli to oba. Věděli to všichni. Nebyl to její rozmar, byla to její potřeba. Jako člověk potřebuje dýchat a jíst, ona potřebovala spánek. „Promiň,“ Raven se na něj překvapeně podívala. Nepamatovala si, kdy se jí naposledy omluvil, přímo, hned. „Vím, jak jsi na tom se spánkem,“

„To je dobrý,“ Dobrý to nebylo ani náhodou. „Jsem unavená, ale není to nic hrozného. Byla jsem na tom hůr a zvládla jsem práci. Teď mám výhodu, že nedělám hlavní dřinu. A spánek v sedle není nic extra, ale dá se,“

„Takže ses trochu prospala v sedle?“

„Trochu ano,“ Nevěděla, zda to je dobře. Zda to může do jisté míry nahradit spánek, který se jí nedostal. Naštěstí Ezaras byl jediný, který se staral. Eshe to bylo jedno, nebo svou starost nedávala najevo, Brekeremu byla ukradená celá a ostatní se neodvážili zeptat, zda je v pořádku, nebo proč je tak závislá na spánku. Věděli, co se stane, když jí spánek chybí, ale nevěděli, proč tomu tak je. Ani Ezaras nevěděl celou pravdu. A to věděl téměř vše o ní.

„Za chvíli tam jsme,“ oznámil Breker nezvykle tiše.

„Ještě že si hoši nechali výzbroj,“ usmála se Raven, „Myslím si, že se nám už nechce znova krást, že?“ Vědoucně se podívala na mladé kluky, kteří byli stále v tréninku. Většinou se cvičili na bojovníky, asi tři zvědi a jeden zloděj. Poslední dobou je potřeba dost zlodějů. O vrazích nemluvě.

„Stejně musíme počkat, až se tábor uklidní. Dost mužů po bitvě nemůže spát,“

To měl Ezaras pravdu, ale Raven musela oponovat: „Musíme to tělo ukrást co nejdřív. Musíme využít noc a čas k náskoku. Koně budou brzy unavení. Buď budeme muset někde zastavit k odpočinku, nebo znovu krást jiné,“

„To bych nechala až na potom,“ ozvala se Esha, „Uvidíme, jak cesta bude probíhat. Kdo ví, zda budou tělo kontrolovat před odjezdem. Navíc mnoho vojáků neví, jak generál vypadá. Můžeme nastrčit jiné tělo a pokud někdo bude tvrdit, že ve schráně bylo jiné tělo, může se říct, že byl vyčerpaný bojem,“

Raven si vyměnila pohled s Ezarasem a pak i s Brekerem. Byl to dobrý nápad. Lepší než předchozí.

„Tak jen doufám, že najdeme nepohřbené tělo, protože mě se nechce vyhrabávat mrtvola. Nevím jak vám,“ Když všichni mlčeli, Raven se ušklíbla. „Já si to myslela,“

×××

Po této misi Esha bude potřebovat odpočinek. De facto dvě mise a každou je hlavní účinkující. Na takovou pozornost si nikdy nezvykne. Zlodějinu měla ráda, protože to znamenalo být tichý, nenápadný. Zvěd se musel často účastnit společenských akcí a vrah… musela být k sobě upřímná, nedovedla si představit celý život jenom vraždit. I ona už zabila a nebylo to malé číslo, ale vždy to bylo z nutnosti, v boji jako byl tento, nikdy ne na objednávku. Prostřelit někomu hrdlo jí nevadilo. Neviděla odcházet život z očí své oběti. Nikdo ji při tom ani nemusel vidět. Když musela zabíjet, nejraději zabíjela lukem a zdaleka.

 Ale nikdy by si nepomyslela, že bude muset ukrást tělo, z kterého vypudila život. Bylo vidět, že i Raven byla překvapená vývojem událostí. Esha by to nikdy neřekla nahlas, ale byla ráda, že Raven měla kuráž se postavit do jisté míry na odpor a jednat podle svého plánu, který se ukázal být správný. Minimálně pro jejich stranu.

Měsíc už svítil dost dlouho na to, aby vojáci byli ve svých stanech a alespoň se snažili usnout. I tak budou muset být potichu. Muži si už navlékli zpět zbroj. Raven ji bude hlídat záda. Nebyla si jistá, zda je to dobře. Když šlo do tuhého, každý si zachraňoval svůj krk. Na cizí často nebyl čas.

Jeden ze zvědů se vrátil. Byl čas. Tentokrát neproběhl žádný proslov. Teď je nečekal boj. Ne v pravém slova smyslu.

Počkali, až se hlídka posune dál na východ a vyrazili. Breker s Ezarasem se nenápadně smíchali s ostatními vojáky. Oni byli nárazový val, kdyby se něco stalo, oni měli odrazit jakoukoliv komplikaci.  Proto drželi krok s ní a s Raven. Raven teď byla její osobní stráž. Znovu, nebyla si jistá, zda je to dobře. Nebyla si jistá, zda by jí svěřila svůj život. Několikrát si ho zachránily, navzájem, ale nebylo to nic dobrovolného, nic přátelského. Bylo to z povinnosti, a protože tu možnost měly.

Dostat se k hlavnímu stanu bylo jednoduché. Teď museli počkat, až ostatní z jejich skupiny přinesou tělo, kterým nahradí to generálovo. Čekali minutu. Dvě. Esha s Raven byly už nervózní a Ezaras s Brekerm zrovna tak. Naštěstí se už ukázali. Nikdo se jich na nic neptal. Buď jim to bylo fuk, nebo je nechtěli rušit na poslední cestě. Když se nikdo nedíval, vklouzli s tělem do stanu. Esha věděla, že je prázdný, až na schránu s tělem.

Muži, kteří donesli tělo, zmizeli. Teď to bylo na ní a na Raven. Opět, nebyla si jistá, zda je to dobře.

Schrána byla dřevěná, což bylo dobře. Menší riziko, že bude skřípat při otevírání.

„Musíme jim prohodit hodnosti,“ promluvila tiše Raven. Podle toho prostý voják rozeznal svého generála od obyčejného pěšáka.

Když hodnosti prohodili, ozval se hluk. Obě ztuhly. Zaposlouchaly se. Podle tónu to nebyli obyčejní vojáci, kteří se vrátili ze stráže, která se navíc právě měnila. Měly necelých pět minut.

Esha kývla na Raven. Ta jí kývnutí opětovala. Prohodí těla. Rychle, tiše, úsporně. Pokud někdo přijde do stanu, Raven je omráčí. Zavřely schránu, kde už leželo tělo neznámého vojáka. To generálovo držely obě dívky, jedna za nohy, druhá za ruce. Byl těžší, než si myslela. Poznala, že i Raven je podobně překvapena. Esha položila těla vedle vchodu a čekala, až rozhovor ustane. Ale ten pokračoval.

Neměli času nazbyt. Raven také položila tělo a ještě ho přistrčila blíž ke stěně. Tu tvořila hutná látka. Pokud by zvenčí někdo oddělal dva, tři klíny, mohly by dostat tělo tudy. Esha jen doufala, že někdo z jejich skupiny je taky tak nápaditý.

Hovor ještě zesílil. Byli nanejvýš dva kroky od vchodu. Stěna stanu se zavlnila. Někoho napadlo to stejné. Poznala ruce, které se objevily pod látkou. Ezaras a někde je určitě Breker.

Když dva plukovníci vešli do stanu, tělo generála a obě dívky byly pryč. Nikdo si nevšiml, že se tělo vyměnilo. Všimla si toho až královská rodina o několik týdnů později.

A to opravdu bylo pozdě ukrást tělo zpět.

Podruhé.

×××

Ahoj, ahoj, ahoj!

Máte tu další kapitolu. No, léto konečně vypadá jako léto, je teplo, neprší, takže doufám, že si užíváte.

Máme tu malý problém. Už mi zbývá jen čtyři předepsané kapitoly xd a nějak nestíhám psát další... Chodim do práce, podnikem výlety a nějak není čas. Plus jsem ještě sebevrah a v srpnu se zúčastním výzvy, kde za každý den mám napsat text na určité téma... Doufám, že to bude stát za to, abych to mohla později publikovat a vy jste z toho taky něco měli xD. No, takže se nějak připravte, že nastanou krušné doby, kdy zase budou kapitoly publikovány nepravidelně.

Mějte se, jak nejlíp umíte ^^

SimonaR