Breker běžel ulicemi, které sotva znal. Následoval svého mladšího bratra Deetore, který ho vedl ke koním, které měl připravené k odjezdu. Doufal, že se mu dnes podaří Brekera přesvědčit, aby odešel od Moirata a šel k nim. Aby byla rodina pospolu. Breker si s hořkým úsměvem uvědomil, že od Moirata neodchází, ale utíká. Zdrhá jak ten zbabělec. Ale zbabělci žijí nejdéle. Během několika málo okamžiků v tom zpola zapomenutém skladu se musel rozhodnout, jaká bude jeho budoucnost. Jestli riskne život u Moirata, bude věrný svému Loutkaři, člověku, který ho zlákal, aby opustil svou rodinu, nebo ho nyní opustí, jako tehdy opustil své sestry a bratry. Bez jediného slova.

Dosud měl na rukou a oblečení krev toho mladíka z rodu Maliy. Dlouho ho budou pronásledovat představy a vzpomínky o tom, co mu provedl. Aby získal od něho informace, zlomil mu všechny dlouhé kosti v těle, v kolenou měl krvavé hluboké rány od nože, kterým v ranách dokonce otáčel, aby mladíkovi způsobil větší bolest. Tvář měl napuchlou natolik, že na levé oko kvůli otoku neviděl. Dokonce měl dojem, že mu vyrazil i dva zuby. A pak, když mladík ze sebe vysypal vše, ho zabil tím nejhorším způsobem, který ho v tem moment napadl. Rána v ostrém úhlu do jater. Málo kdo to věděl, ale tato rána člověka ochromila bolestí natolik, že nemohl být schopen souvisle mluvit, jen ze sebe vypraví skuhrání v bolestivé agonii. A během toho pomalu vykrvácí.

Breker v sobě nenašel dost citu na to, aby toho litovat, aby mu bylo líto mladého života, který ukrátil. Nyní musel zachránit ten svůj, až pak bude čas na výčitky.

Corra je celou dobu sledovala. Breker si toho všiml, když uběhli dvě ulice od toho proklatého skladiště.

„Doufám, že utečeš s námi,“ řekl, „Protože jestli tu zůstaneš, Moirat tě zabije za to, že jsem odešel a že jsi mi pomohla a přesvědčila mě,“ Ta představa ho děsila.

Corra se spokojeně ušklíbla. „Ale, starší bratr si vzpomněl, že má mladší sestřičku. Tohle komandování mi teda chybělo,“

„Myslím to vážně,“ zasyčel a uhnul se muži, který vycházel z polorozpadlého domu.

„Já také,“ Srovnala s ním tempo. „Nevidím důvod, proč bych tu měla zůstat. Má práce je v Gabonu, kde mám i rodinu, která se mi momentálně rozrostla,“ Mykla uličnicky obočím. Ta tam byla ta plachá dívka, kterou znal z dětství, nebo ta odtažitá a protivná, kterou poznal u Dcer nocí. Tato byla kousavá, ironická, provokatérská. Připomínala mu Asmaru.

„A co pohřeb?“ zeptal se opatrně a všiml si, že Deetori, který běžel krok před nimi, k nim lehce otočil hlavu.

Corra zvážněla. „To jsme bohužel nestihli,“

„Je mi to líto,“ Myslet to vážně. „Je mi líto, že jsem vás opustil a že jsem Asmaru, nikoho z vás, jsem neviděl vyrůstat,“

„Hlavní je, že nyní jsi tu,“ řekl Deetori. Podle toho lehkého ostenu v hlase, Brekerovi bylo jasné, že to nebylo smazané. Pomohli mu, protože byli rodina, i když rozbitá, ale jen tak lehce mu neodpustí. Nejen to, že je opustil, ale i to, že mu tak dlouho trvalo, než přišel na to, kde je jeho místo. Ne kde, a s kým.

Dobíhali k jedné ze čtyř bran, které vedly do města. U každé brány jsou napajedla pro koně a jedny z nejdražších a nejhorších hostinců, které tu člověk může najít. Zrovna u jednoho takového hostince stálo napajedlo a u něho tři koně se zavazadly. Breker se váhavě podíval na Corru.

„Co jsi čekal?“ Mrkla na něho. „Moirat ví, že jsem tvá sestra a pomohla jsem ti pláchnout. I kdybych v Gabonu dávno nepracovala, tak bych tu určitě nezůstávala,“

Breker se zarazil. Všiml si, že i Deetori k nim škubl hlavou, jak slyšel sestřinina slova. „Jak jako kdybych v Gabonu dávno nepracovala? Co tím myslíš?“ I před chvílí řekla, že její práce je v Gabonu. A co Asmara? S tou mu taky lhali?

Corra znejistila. Uvědomila si, že řekla něco, co úplně neměla.

„Corra už delší dobu pracuje se mnou v Gabonu u Marcose Hickela,“ vysvětlil krátce Deetori a nasedl na koně, „Hele, jestli chceš, tak tu zůstaň, ačkoliv si myslím, že sis v tom případě mohl ušetřit běh, ale pokud chceš zmizet, tak nasedli a vše ti vysvětlíme cestou,“ Breker neváhal. Zuřil, ale neváhal. Vyhoupl se do sedla a rozjel se za svým bratrem. Corra jejich skupinku uzavírala.

„Kdy jste mi to hodlali říct?“ zeptal se zostra.

„Cestou,“ odpověděla Corra, „U Dcer noci jsem začala pracovat v přestrojení, protože jsme věděli, že se vracíš ze Salianqu a brzy se tam ukážeš,“

„Jak dlouho jste tohle plánovali?“

„Dlouho,“ odpověděl pro změnu Deetori, „Nebylo těžké vědět, kdo je zač nás starší bratr, když jsme věděli, že pracuješ pro Moirata. Marcos to také věděl. A protože se mezinárodní situace mění, pro naše plány je dobré, když tě budeme mít na své straně,“

„O čem to kruci mluvíš?“ vyjel na něj, „O jakou stranu má jít?“

Deetori si povzdechl. „Válka končí, Brekere, to víš moc dobře. Nepřemýšlel jsi, jak to bude vypadat, až skončí?“

Ne, nepřemýšlel. Nemyslel na budoucnost, když si mohl užívat přítomnosti. V jeho oboru to stejně nebylo nic moc platné. Nikdy si nemohl nic moc plánovat dopředu. On vlastně ani nechtěl a hlavně nevěděl, co by si měl plánovat. Rodinu? Nedovedl si představit nic absurdnějšího, než jeho jako manžela a otce. Cestování? Díky své práci projezdil každý druhý kout a zbylo toho málo, co chtěl vidět. Jestli vůbec něco chtěl vidět. Podnikání? Nevěděl s čím, a ani jestli by o to vůbec stál. Všichni věděli, že Raven to u Moirata miluje, ale až teď si uvědomil, že on to tam měl také rád. A nyní od něho utíká.

„Lulandě se opravdu nelíbí, že není suverénním královstvím, jako tomu bylo kdysi. A protože válka končí a je jasné, že díky Salianqu Hasiera vyhraje, je také jasné, kdo bude diktovat podmínky pro poražené,“ Na chvíli se odmlčel, záhy však pokračoval. „Hasiera napadla Lulandu před válkou. Nazvala to tak, že Lulanda potřebuje pomoc a ochranu proti GasenLe. Z prstu si vycucali, že GasenLa zbrojí a když potřebovali důkazy, tak je zinscenovali nebo zfalšovali. Lulanda neměla stálou armádu, ale měla starého krále, který byl rád, že ráno vstal z postele. Nebylo těžké ho přesvědčit k čemukoli. Takže se z Lulandy stal protektorát, a protože se to vše stalo před válkou, znamená to, že Hasiera bude zabírat lulandské území dál i po válce, ale už to nebude lulandský protektorát, ale prostě část Hasiery,“

„Otázka je, jak to bude se Sezantem,“ doplnila ho Corra.

Deetori kývl, „Takže se v Lulandě, hlavně v Gabonu, tvoří odboj, který se brzy přihlásí o slovo a zajistí, že mu všichni budou naslouchat,“

„A mít na své straně bývalého Moiratova odchovance není na škodu,“ broukl Breker, jak mu vše začalo docházet.

„Přesně tak. Také víš spoustu informací o jeho podnikání, známých. Víš toho o něm hodně. I informace mají moc. Mnohdy větší, než celá armáda,“ Deetori měl pravdu, až na to, že ne.

„Musím tě zklamat, ale já nic neřeknu,“ mykl rameny.

Bratr se na něho prudce otočil. Při tom pohybu málem ztratil rovnováhu a spadl z klusajícího koně. „Proč?“

„Protože nic nevím. Moirat se nám nesvěřoval. On je Loutkař, ne já,“

Deetori se na chvíli zamyslel, „To nevadí, i tak bys něco málo mohl vědět. A tvé zkušenosti a schopnosti se také hodí,“

Breker se hořce zasmál. „V tom případě najděte a přiveďte Raven, Ezarase a Eshu. My jsme fungovali společně. To společně máme znalosti a dovednosti o které vy stojíte,“

„To zní, jako kdybys tu nebyl dobrovolně,“ broukl jeho bratr.

Breker zvážněl. Při tomto pohledu i Raven zavřela klapačku. „Jsem tu, protože se tamti splašili jako koně a mě hodlali stáhnout dolů,“

„Až na to, že ne,“ ozvala se za nimi Corra, „Kdybys tam zůstal, nic by se nestalo. Moirat sice věděl, že jsi s námi v kontaktu, ale také věděl, že nikam nejdeš. Dnešek jsi chtěl jen získat informace, proč ti tři chtějí pláchnout a přesvědčit je, aby zůstali. Protože tobě se tam líbilo. Líbilo se ti být tím Silným, být tou šlechtou podsvětí natolik, že jsi ani nezauvažoval, že bys mohl být zpátky s rodinou, která by byla ochotná zapomenout, že jsi ji opustil,“ V  jejím hlase byl jasný náznak ostenu. Měla pravdu. Všichni to věděli. A tohle byla jejich pomsta. Už utekl, už se nechal zlanařit, přechytračit. Pokud by se teď vrátil, nejen že by nejspíš zbyl jako jediný odchovanec, ale také by mu Moirat už nevěřil. Vzali mu jeho svět, jako pomstu za minulost.

„Jaký je to pocit?“ zeptala se Corra zamyšleně. Zvědavě. „Odcházet od Moirata,“

Breker si hořce odfrkl. Ten zvuk mu připomínal Raven. Uvědomil si, že ji, že kohokoliv z nich, už v životě neuvidí. Nebyl z toho nadšený, jak si představoval. Dlouhé roky spolu žili, snažili se spolu vycházet a teď to bylo pryč. „Já neodcházím, ale utíkám,“ připomenul jí, „Říkám si, jestli mi za to nebezpečí stojíte, nebo se nemám otočit a jet nejkratší cestou do Džungle vyvrhelů. Tam před jeho hněvem alespoň budu v bezpečí,“ Zuřil, že ho takhle převezli, že mu lhali, ale usoudil, že si to zasloužil. Asi by se zachoval stejně na jejich místě.

„Neuděláš to, protože máš svou práci rád a máš rád i to nebezpečí. Navíc ti bude dobře placeno a děvky v Gabonu taky ujdou. O moc nepřijdeš,“

Breker usoudil, že má bratr pravdu.

×××

Raven běhala po přístavišti jako splašená a snažila se najít Goblina s Tevi. Na své lodi nebyli, ani v tom brlohu, kde je našla posledně. Problém byl, že v přístavišti ani být nemuseli. Mohli jít do města hledat zákazníky, nebo dokonce nějakého našli a teď s ním jednají o podmínkách. Peragonské přístaviště bylo rozlehlé a hledat zde dva námořníky bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Mohlo to trvat celou noc. Noc, kdy je to mohlo stát život.

Když vybíhala asi z pátého lokálu v okolí, vrazila do nějaké dívky. Ten den to byl patnáctý člověk, takže si z toho Raven nedělala těžkou hlavu, kdyby ta dívka neměla blond vlasy a nebyla stejné výšky.

„Esho?“ vydechla udýchaně a překvapené zároveň. Dívka se na ni podívala. Zúžila na ni pohled. Raven nestihla ani mrknout a byla naražená na zeď. Cítila, jak ji hrubá tvrdá omítka tlačí do zad. „Co to vyvádíš?“ obořila se na ni a odstrčila ji od sebe.

„Buď zticha, Raven, pro jednou drž hubu,“ Nikdy ji neslyšela takto mluvit. Nikdy. V tom hlase byla schovaná bolest, zoufalství, zloba. Raven by přísahala, že ani jedné z těch emocí Esha není schopna. Ne, že by byla bezcitná, ale že byla schopná je projevit.

„Co se děje?“ zeptala se tišším a mírnějším tónem.

„Jak to, že jsi tady? Co tu děláš?“ Esha její otázku ignorovala.

„Hledám tu Goblina a Tevi, aby mě a Ezarase odvezli pryč,“ odpověděla ji.

„Ty dva bývalí piráty, kteří nás vezli do Salianqu?“ ujistila se.

Raven přikývla. „Řekneš mi konečně, co se děje? Co tu děláš?“ zeptala se už netrpělivě.

Eshin výraz výrazně pobledl a proměnil se na kamennou masku. Chvíli váhala s odpovědí. „Moirat na mě přišel,“ vydechla poraženě, „Přišel na mě a na Ateena,“ zopakovala, jako kdyby tomu stále nemohla uvěřit.

„Já vím,“ odpověděla Raven smutně. Chápavě. „Maliyan kápl božskou. Řekl nám všechno,“ odvětila, když viděla Eshin nechápavý výraz.

„Zlomili jste ho dřív, než čekal,“ Raven si nebyla jistá, zda to říká jí, nebo sobě. „Musíš odtud hned zmizet. Hned!“

„Proč?“ Jednoduchá otázka na tak složitou situaci.

„Protože jeho lidé jsou tu. Ne ostatní loutky, ale jeho žoldáci, které najal na to, aby nás sledovali. Díky tomu se dozvěděl o našich plánech,“

Raven cítila, jak se jí postupně zmocňuje hrůza. Musela Goblina a Tevi najít hned. Za chvíli mohlo být pozdě. Ale stále ji něco nesedělo.

„A co tu děláš v přístavišti?“ Esha se nadechla a v krátkých větách ji popsala, jak utekla ke svému milenci, jak tam na ni čekal Moirat a jak musela nechat Ateena jít. Při posledních slovech si Esha obě ruce položila na břicho. Raven se vytřeštila oči. Pochopila to. Byla s ním těhotná a Moirat to věděl.

Bylo to přesně, jak řekl Nelli. Moirat nikoho nezabije. Jen vám vezme důvod.

„Co od tebe chce?“ Nikdy nebyly kamarádky, ale z nepochopitelného důvodu měla nutkání Eshu popadnout za ruku a odvléct ji s sebou na loď.

„Abych stále byla tou Hbitou,“ A aby z toho dítěte byl budoucí zloděj, cepovaný pro tu roli odmalinka. To ani nemusela Esha říkat. Raven to bylo jasné. „Musíš odejít. Najdi ty dva piráty, popadni Ezarase a zmizte. Zmizte dokud je ještě čas,“

Když Raven viděla, jak se na ni Esha úpěnlivě dívá, když si vzpomněla, jaké nebezpečí ji a Ezarasovi hrozí… Nikdy moc nevěřila na nadpřirozené bytosti, mocnosti. Vlastně si ani nebyla jistá, zda věří v Písaře. Byla to pověst, báchorka, jako když rodiče děsí dítě, že pokud v noci nebude spát, sežere ho monstrum, co číhá pod postelí. Písař byl jen monstrum pro dospělé, aby oni byli poslušní. Ale když viděla Eshu před sebou, jak dopadla, jen protože se odvážila chtít něco víc. Byla to chvíle, kdy se Raven naučila modlit.

Neřekly si sbohem. Neřekly si nic víc. Černovláska na několik vteřin pevně stiskla zlodějce ruce a zmizela ve tmě.

Písař musel existovat, protože hned co vyběhla do ulic a začala znovu zběsile hledat kapitána s manželkou, našla je. Ne, přímo do nich vrazila. Nebylo třeba nic říkat. Jakmile Goblin viděl její tvář, pochopil, že dnes je ten večer. Na nic nečekali a vyběhli k lodi. Raven se chtěla otočit a zamávat na Eshu, ale ta už byla pryč. Uvědomila si, že zmizela, aby odvrátila pozornost žoldáků, kterých bylo nyní plné přístaviště.

Goblin, jakožto kapitán, ihned zburcoval celou loď. Raven stála na přídi a sledovala hotel před sebou. Počítala vteřiny a přitom ani nedýchala, jak čekala, až uvidí tmavou postavu v plášti, se dvěma vaky. Ale ona nepřicházela. Cítila, jak ji na pravém rameni přistála ruka. Byla to Tevi, která se dívala stejným směrem. Pak se podívala na ni a lehce kývla. Raven neváhala.

Společně s Tevi vyběhly z lodě přímo do hotelu a zjistit, proč se ksakru Ezaras ještě neobjevil. První znamení, že je něco špatně, bylo to, že na recepci nikdo nebyl. Vždy tam někdo byl. Vždy. Hlavně zde v přístavišti. Raven věděla, jaký pokoj Zailea pro ně zaplatila – pokoj se stejným číslem, ve kterém se ukrývala ona v Salianqu. Ty dveře byly však otevřené. To, co se nacházela za nimi… Raven čekala vše, ale ne tohle.

Celý pokoj byl zpřeházený vzhůru nohama. Bylo jasné, že zde proběhl boj o holý život. Jediný obraz, který měl vyset na pravé straně – bylo to poznat podle světlého obdélníku na zdi – ležel na levé straně rozbitý. Jako kdyby někdo už nevěděl, co má použít za zbraň, tak házel vše, co měl kolem sebe. Skříně poškrábané od nožů, dvířka rozviklaná nebo urvaná. Postel zlomená, peřiny roztrhané, jako kdyby sloužily jako štít. A to nejhorší na ně čekalo hned uprostřed pokoje.

Ezarasovo oblečení rozcupované na kusy a zalité krví. Byla to jeho košile, co měl dnes na sobě. Kousek jeho kalhot a dokonce jeho levá bota. A tolik, tolik krve. Od té louže vedly stopy po tažení něčeho těžkého.

Raven se zakymácela, nebýt Tevi, padne na kolena.

Tolik krve.

Nikdo by takovou ztrátu nepřežil.

To znamenalo jen jediné.

Ezaras byl mrtvý.

×××

Ahojde,

he...hehe...he... že mě nezabijete? xD No, co si budeme... pro tak děštivé odpoledne správná kapitola, že? :D Ale i tak doufám, že se vám kapitola líbí. Aspoň trošku.

No, jakoby už zbívají dvě kapitoly a to jsou takové dopovídací více méně - spíš více než méně xD - takže Mrtví končí. Ano, přesně tak, po třech letech vymýšlení a psaní a po roce a čtvrt zveřejňování kapitol to končí. Během několika dní dozveřejním ty dvě dopovídající kapitoly, takže to ukončím rychle.

Ale bude dvojka, takže se brzy můžete těšit na pokračování  ^^

Ráda bych znala vaše reakce a myšlenky :D

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR