Raven si říkala, za jak dlouho se rozšíří informace o dvou zabitých sluzích Hradu. Tu dívku zabila, aniž by její oběť stihla postřehnout, co se děje. Raven ji podřízla hrdlo. Bruneta se během mrknutí oka svalila na zem a uličkou bylo slyšet bublání krve, která se jí dostávala do úst. Prakticky se udusila vlastní krví a nebyl to estetický pohled. Ten muž, kterého měl na starosti Breker, se ihned otočil, jakmile zaslechl, jak se jeho společnice ve zbrani proti Hasieře zarazila. Viděl, jak za jí stojí Raven a pomalu přesunula svůj nicneříkající výraz na něj. Muž z rodu Maliy si nevšiml, že ze stínů za ním vystoupil Breker, dokud ho bouchač nepraštil pěstí do beder. Muž zaúpěl a Raven se mu nedivila. Breker tuto ráno brousil roky. I když se na první pohled zdá, že se jedná o tuctovou, nijak složitou ránu, ve skutečnosti to působí neskutečnou bolest, pokud se útočník trefí do správného bodu. Vražedkyně zažila případy, kdy tak Breker svého protivníka doslova ochromil. Muž ovšem byl svalnaté postavy a tato rána ho neochromila. Pouze překvapila.

Raven svému společníkovi naznačila, ať to skončí rychle, že nemají čas na hrátky. Ovšem Breker ji ignoroval, tak jak to měl ve zvyku. S mužem si pohrával. Věděl, že ten zvěd není vycvičený, aby mu mohl být důstojným soupeřem. Přesto Raven nabyla dojmu, že přesně tohle Breker potřebuje. Pohrát si, jako kočka si hraje s myší, než ji slupne. Poznala, že se s ním dnes něco děje. Bylo jí to jedno, pokud ho to neovlivní v práci. Teď poznala, že ho to ovlivňuje. A ona nehodlala riskovat. Popadla vrhací dýku, kterou měla u pasu a vrhla ji po muži z rodu Maliy. Zasáhla ho do krku a zhroutil se na zem stejně tak jako jeho hnědovlasá společnice.

Breker na ni vrhl rozzuřený pohled: „On byl můj,“

Raven protočila očima a vydala se k mrtvole té dívky, „Mohl být tvůj, kdybys s ním neztrácel čas. Za chvíli půjdou další sluhové spát, nebo naopak makat a my ty mrtvoly musíme ještě trochu upravit,“ Ta představa se jí hnusila a měla z ní husí kůži, ale musela to vykonat. Ještě nějaký čas bude muset být zrůdou bez emocí a výčitek.

Breker podrážděně zabručel urážku, načež se Raven na něj sladce usmála. Nebyl čas na rvačky, ani hádky. Mohou si to vyřídit později. Nyní chytla dýku, kterou po ni nazpět hodil bouchač, a dala se do zhyzdění těla. Měla to být zpráva. Že se ví, že Maliyané jsou v Hradu a že právě začal jejich lov. Raven si říkala, jak vyhnanci na tu zprávu odpoví a docela se na to i těšila.

Když skočili, a jejich oběti byli sotva k poznání, vyšplhali na hradby, aby za dvacet vteřin mohli zaslechnout zděšený výkřik a volání o pomoc. Za nedlouho se rozzvonil zvon bijící na poplach. To ale byla Raven s Brekerem dávno z Hradu pryč.

×××

Esha poznala, že je něco špatně, když si ji zavolala Moirat do své kanceláře hodinu po večeři. Když dorazila, byl tak i Ezaras a ona pochopila, že se nebude čekat na Raven s Brekerem, když právě vraždili ty dva slídili z rodu Maliy.

„Posel mi dnes večer doručil zprávu z Hradu, kde stojí informace o výcvikovém táboře, který se nachází východně od Peragonu, asi týden cesty na koni, v horách, kousek od hranic GasenLy a lulandského protektorátu. Hrad požaduje, abychom ho rozvrátili a zničili. Jako odplatu za vpád do města,“

Esha na sobě nedala znát znepokojení. Opět musela odejít. Nebyla ani týden zpět a ona musela pryč. S Ateenem neshromáždili dostatek peněz. Nemohla odejít a nechat ho tu. Co vůbec zbývalo, aby i on při tom vpádu zahynul? Jakým štěstím není mrtev? Esha věřila, že jedině Písař vedl Ateena v momentě, kdy se rozhodoval, kde otevře svůj krámek. V západní části Nuzné reality. Vpád proběhl na východní části, daleko od něho. Kolik zbývalo, aby tu nebyl a ona neměla důvod prchnout z Loutkárny? Nechtěla na to myslet. Mohla skončit jako Raven, která o někoho přišla během té noci.

 Město se stále z toho nevzpamatovalo. Dělníci pracovali na opravení zdi, ale bylo jich zoufale málo, protože stovky dalších dělníků zemřelo té noci. Esha věděla, že GasenLa chtěla tím vpádem docílit mnoha věcmi, ale nechtěla město dobýt. GasenLa chtěla Hasieru potrestat za to, že nevyhrála hru o spojenectví se Salianqem a že jim Hasiera prozradila o té malé drobnosti, jako je tahání se s klanem Skaliů, což byli staletí nepřátelé Salianqu. A navíc GasenLa chtěla Hasieře připomenout, že posily ještě nedorazili. Eshu to znervózňovalo. Že nebyly ani zvěsti o masivní flotile a nespočtu vojáků. Kde se mohli zadrhnout?

 GasenLa tušila, že celá flotila nebude plout do přístavu v Peragonu. Připluje sem jen malá část, která bude převážet vojáky, aby se mohli připojit k hasierským legiím. Zbytek bude čekat na lodi na pokyny. Co když na ně GasenLa se svou flotilou bude čekat? GasenLa byla na moři nejlepší ze všech zemí v Assuntrii. Jedině Salianq se jim mohl rovnat. A pokud Salianq bude zaskočen a nebude čekat útok od GasenLy? Esha se podívala na mapu, která vysela za Moiratem a v ten moment ji napadl nápad.

„Moirate,“ skočila mu do řeči. Už jen tím si koledovala o průšvih. On se nesměl přerušovat. Nikdy. A Esha tu chybu udělala jen jednou v životě. A to teď, kdy ji šlo o budoucnost. „Jsou nějaké informace o flotile, která má plout ze Salianqu?“ Asi ji opravdu omrzel život, když se mu podívala do očí a spatřila jeho pozvednuté obočí.

„Proč?“ Se zájmem se opřel do křesla a ona pochopila, že jí dává možnost vysvětlit svou chybu. A taky ho tím dotazem překvapila, ale to byla její pouhá domněnka.

„Pokud by Salianq připlul do týdne, mohl by se vylodit v přístavech v lulandského protektorátu, kde by se spojil s legií, která tam je od začátku války. Zbytek armády se mohl seskupit na severu u hranic se sezantským protektorátem a tak bychom mohli GasenLu sevřít. Vojáci by tak vyplenili všechny tábory, které by potkali, počínaje tím v horách na východě. Zbytek flotily, která by se nevylodila, by mohla GasenLu ohrožovat na moři. Tak bychom vyhráli válku a my s Ezarasem tu zůstali, abychom našli zbytek Maliyanů na Hradě. Pokud by nás tam slídilo více, dříve bychom je odchytili. Navíc teď budou nanejvýš v pozoru, jakmile se doslechnou o tom, že dva z nich byli krutě zavražděni,“ předestřela svůj plán a trpělivě vyčkávala na Moiratovu reakci. Střídavě sledoval mapu a ji.

Nakonec řekl: „Ještě teď v noci pošlu na Hrad zprávu, aby mi sdělili informaci o poloze salianqské flotily. Nevím, jaké plány mají generálové, ale toto by mohlo přinejmenším pomoci s vítěznou strategií,“

Výborně. Takže zůstane v Peragonu minimálně další den. Očekávala, že zítra dorazí odpověď na Moiratův dopis. To bylo dost času na to, aby o všem spravila Ateena a mohli vymyslet náhradní plán, kdyby náhodou musela skutečně vyrazit na východ.

Když se podívala na Ezarase, oplácel jí pohled. V jeho výrazu našla něco jako pochopení, že chápe, proč tu chce zůstat. Esha dostala strach, po dlouhé době pociťovala skutečný strach z toho, že Ezaras pochopil, že chce zmizet. Bála se, že to řekne Moiratovi, ale záhy pochopila, že má možná stejné záměry jako ona a že jí vlastně děkuje, že díky tomuto narychlo vymyšlenému plánu může zůstat v Peragonu a spřádat svůj plán na útěk.

Pokud jde on, tak jde i Raven, problesklo ji hlavou. Nebyla si jistá, zda to je pravděpodobné, protože Raven tento život milovala, to věděli všichni, ale možná pro něj to udělá.

Chudák Breker, zůstane tu sám jako kůl v plotě.

×××

Ezaras si nebyl jistý, ale absolutně ne. Eshy zájem o strategii války, co hůř, ona tu strategii navrhla, byl překvapující. Možná proto ji Moirat prominul skočení do řeči. Musel uznat, že jestli ten plán vymyslela z místa, byl dobrý. Určitě se podle něho Hrad nebude držet přesně a udělá tam několik změn, ale dovedl si představit, že části použije. Minimálně tu část s vyloděním v lulandském protektorátu. Jemu to vyhovovalo. Minimálně dnes v noci bude moct s Raven projednat, co budou dělat. A taky jí sdělí, že Esha má v plánu prásknout do bot stejně jako oni. Museli pohnout kostrou. Jakmile by ona zmizela, tak by Moirat nejen zešílel vztekem, ale taky by jim zkrátil vodítko. A také si dovedl představit, že oni by měli za úkol Eshu přivést zpět. Nebo by se Raven stala hlavní hvězdou mise. Nevěděl, která ta možnost ho děsila víc. Věděl, že Raven na Eshe záleží do té míry, kdy je schopna plnit svou část práce a neohrozí jí tak na životě, ale pokud by ji měla zabít… Nevěděl, jak by se cítila.

Raven se vrátila docela pozdě. Bylo sice ještě dlouho před půlnocí, ale když úkol měla provést tak blízko Loutkárny a zmizela před čtyřmi hodinami, měl tendenci se ptát, co se pokazilo. Její nasupený výraz mluvil jasně. Něco, nebo někdo, ji namíchl.

„Breker?“ Největší pravděpodobnost, že ji vykolejil právě on. Raven zabručela na souhlas. Čekal na ni v jejím pokoji. Byla tolik vykolejená, že ho ani neseřvala, že bez dovolení vešel. „Co se stalo?“ chtěl vědět.

Odhodila zakrvácenou dýku na stůl. „Stal se Breker. Měl náladu si hrát, zrovna když věděl, že to musíme provést jasně a rychle. Ne že si bude hrát na kočku s myší,“

„Odhalil vás někdo?“

„Ne,“ Ezaras vydechl úlevou, „Ale nechybělo mnoho. Dohodli jsme se, že já mám tu ženu a on toho muže. Já ji podřízla hrdlo, což samo o sobě vypadalo dosti hrozivě, takže jsem ji nemusela tolik znetvořit, ale Breker se s ním dal na pěstní souboj. Jako kdyby byl v bojové aréně. Kdyby šlo o jeho kejhát, tak prosím, ale ohrozil tím i mě. Když jsem toho muže zabila pomocí vrhací dýky já, málem se na mě vrhl. Obyčejně by mi to bylo jedno a možná bych to i uvítala, ale ne v té těsné uličce. Když i on dokončil svou práci, utekli jsme po střechách. Seskakovali jsme akorát a hned na to se ozval křik. Být tam o minutu déle, tak jsme pěkně v háji,“ vyprávěla naštvaně a unaveně.

„Dala jsi mu co pro to?“ vyzvídal.

„Ano, i ne,“ zhluboka se nadechla, „Celý den byl jak na jehlách. Jako kdyby byl myšlenkama jinde a okolní svět ho jen vyrušoval. Byl hodně divný. Seřvala jsem ho jak malýho parchanta, že příště sejmu jeho, pokud takhle bude ohrožovat mě. Ani se na mě nepodíval a prostě zmizel ve stínech města. Nejspíš se šel ožrat, anebo šel za děvkami. Anebo obojí,“ unaveně se posadila vedle něho na postel a nevadilo jí, že má na sobě oblečení od špíny a krve.

„Esha dnes překvapila,“ prohodil a snažil se přenést hovor jinam.

Nechápavě se na něj podívala, „Jak to?“

Zadíval se do tmy pokoje. „Moirat si nás dva zavolal do kanceláře, že máme jet zničit ten výcvikový tábor na východě, kde se vycvičila Zailea,“ Raven se na něj zamračila, „Neboj, nikam nejedu. Zatím,“ Pak ji pověděl ten její nápad. Raven se dívala do prázdna, jako kdyby si vybavovala mapu a všechen ten pohyb na ní.

„Pokud to vymyslela z fleku, není to špatné,“

„O to nejde,“

„Ne?“ podivila se.

„Tedy, trochu ano, ale není to to podstatné. Chce také utéct,“ vydechl potichu.

Raven sebou trhla a hned na ztuhla. Jako kdyby si uvědomila, co by to pro ně znamenalo. Něco v Ezarasovi mu říkalo, že ho její reakce potěšila. Že opravdu chce odejít. Když vymýšlel plán, ona k tomu nic neřekla. Nevytkla, nesouhlasila, prostě nic. Jako kdyby opravu odejít nechtěla. Ale teď pochopil, že přece jen mu nelhala.

„Jak to víš?“

„Podíval jsem se jí do očí a viděl jsem v nich ten triumf, když Moirat souhlasil, že její plán sdělí Hradu. Proč by zrovna ona tohle dělala? Z jakého jiného důvodu?“

Raven pokrčila rameny. „Třeba jen chce vyhrát válku,“

„Víš, že na tomhle Eshe nesejde,“

Pokývala hlavou. „V tom případě musíme hnout kostrou,“ překvapeně zamrkal, „Nebo snad nechceš odejít?“

„Nechci jen odejít. Chci se od něho oprostit. Už mě nebaví být jeho loutkou, cítím za každým mým pohybem, nádechem tah nitky,“

„Víš, že nás to může stát život, Ezarasi,“ připomněla mu starostlivě. Bylo hezké vědět, že se o něho také bojí.

„Já vím. Nikomu to vadit nebude. Nikomu tu nebudu chybět,“ Chtěl a potřeboval slyšet, že jí chybět bude, pokud se to pokazí. A že se to mohlo pokazit vždy a všude.

„Hovno, mě to bude vadit, mě budeš chybět...“ Podíval se na ni, aby viděl její úpěnlivý výraz ve tváři. Myslela vážně každé slovo, „Tedy udělala jsem dobře, že jsem se rozhodla zpřetrhat nitky s tebou,“ mrkla na něho.

„Jsi si jistá?“ potřeboval se ujistit, že si to na poslední chvíli nerozmyslí.

Podívala se ven z okna. „Tohle město je a bylo mým domovem. Měla jsem tu rodinu, zázemí.  Pak jsem se dostala sem, cvičila se ve stejnou zrůdu, která mi ten můj svět rozbila. Jako ten voják, co zabil mou matku i ten, co zabil Marion se Skyelem, jen přijímal rozkazy a konal. Já také přijímám rozkazy a konám. Dnes jsem někomu možná zabila matku či otce. Minimálně to byl něčí syn a něčí dcera. Možná měli sourozence. V bojích zabíjím muže, kteří mají domov, rodinu. I ta dívka, kterou jsem se Zaeliou zabila v Salianqu, byla něčí dcera. A podle těch dopisů nesoucí mužské jméno, měla při nejmenším svého milého. Dnes mi došlo, že jsem stejná zrůda jako ti, kteří mi zničili minulost. Trvalo mi to dlouho, než jsem si to uvědomila, ale nechci taková být. Chci se ráno probudit, podívat se na sebe do zrcadla a nepotlačovat hlásek v hlavě, který mi den co den říká, že je něco špatně,“

Ezaras se na ni díval, jako kdyby ji viděl poprvé. Netušil, s čím uvnitř sebe bojuje. „Opravdu jsi to musela potlačovat?“

Přikývla, „Nejdřív to znělo jako mamka, která mi v kuchyni dávala kázání, že mám jít spát a ne si hrát s princeznou. Časem ten hlas zněl tlumeněji, jako kdybych na ni zapomínala. Ale pak jsem potkala Marion a ten hlas náhle zněl jako ona, která mi dává káraní u sebe v chalupě, že bych měla začít žít normálně,“

„Já zase v sobě potlačoval touhu vzít nohy na ramena vždy, kdy jsem se otočil zády k Loutkárně, ať jsem šel na misi, nebo se jen projít. Ale pak jsem si vzpomněl na jednu protivnou potvoru, která tu je se mnou a vždy byla a pak se mi tolik utíkat nechtělo,“ přiznal se.

„Tak v tom případě jsi ještě větší blázen, než jsem si myslela,“ sdělila mu, „Když jsi získal výcvik, mohl jsi utéct. Neměl jsi na mě myslet,“ vytkla mu.

„Proč ne?“

„Protože já na tebe nemyslela,“ To přiznání ho uhodilo jako rána do tváře. „Nenapadlo mě, že to tu snášíš jen kvůli mně. Věděla jsem, že to tu zrovna nemiluješ jako já. Že tě tu něco drží, ale v životě bych neuhodla, že to jsem já,“

„Proč je to tak těžké k uvěření?“ nechápal to. Vždyť spolu vyrostli. Až na jeden rok spolu byli po celý život.

Raven těžce vydechla. „Změnila jsem se, když jsme se viděli naposledy před převratem a poprvé po něm. Nebyla jsem to já, která s tebou a s princeznou v noci jezdila na koních po královské stáji, když jsme si spolu hráli v dešti a pak onemocněli. Už jsem nebyla dcerou královské kuchařky,“

„Raven,“ vydechl, aby ji přiměl se na něho podívat, „Co se ten rok stalo?“ Musel to vědět.

Váhala. Dlouze se dívala z okna ven na město. „Byla jsem u toho, když princeznu Cloyatte Ordain zabil,“ Neodvažoval se ani dýchat. „Pamatuješ tu chodbičku pro služebnictvo? Do které jsme se vešli akorát tak my?“ přikývl. I on tam několikrát byl, když se vkradl s Raven za svou kamarádkou. Princezna Cloyatte nebyla jen nejmladší princeznou rodiny, ale také jejich přítelkyně. A všichni tři za to byli hubováni a mnohdy i trestáni. Ovšem to jim nezabránilo se tajně vkrást do komnat princezny a půlku noci si tam tajně hrát. „Byla jsem tu noc u ní v pokoji a hrála si. Cloyatte si všimla venku kouře a pak se šla podívat na chodbu, protože z ní vycházel randál. I když jsem ji prosila, aby se vrátila a schovala, neposlechla mě. Ale já poslechla ji, když s výjekem odběhla ode dveří a řekla mi, ať se schovám já, ať jdu napřed, že mě dohoní. Poslechla jsem ji. Pak za mnou zavřela dveře a jen slyšela, jak Ordain vešel, jak Cloyatte říká, že má zakrvácení meč a jak se on omlouvá, že to jinak nejde, že chce, aby tato země se měla lépe. Pak si pamatuju dutý náraz a mně bylo jasné, že ji setnul hlavu.

Utíkala jsem chodbou dolů do kuchyně, kde jsem našla několik služek pobytích. Asi se jim připletly do cesty. Hned u dveří jsem našla matku. Než ji zabili, musela v ruce držet pánev jako zbraň. Slyšela jsem, jak vojáci se vrací zpátky do kuchyně. Bezpochyby mě slyšeli. Ale nějak se tam objevil strýc, mamky bratr, a ty hajzli pozabíjel. Pak mi pomohl utéct a řekl, že se za mnou hned vrátí, že musí jen odvést pozornost. Nevím jak, ale bylo mi jasné, že ho znovu neuvidím.

Utíkala jsem z Hradu dolů do města, kde nikdo nevěděl, že právě zemřely desítky lidí, včetně krále Alucarda a jeho rodiny. A mé rodiny. Na východním konci Nuzné reality mě našel jeden starý pár. Bydleli v polorozpadlé chatrči. Sotva měli peníze a jídlo pro sebe, ale ujali se mě. Rok jsem s nimi žila, když přišla zima. Nevím, jestli zmrzli, nebo vyhladověli, nebo oboje. Ale vím, že si odtrhovali jídlo od huby, abych já měla co jíst, a dávali mi své oblečení, abych měla co na sebe. V den, kdy zemřeli, mě našel Moirat,“ Ezaras nevěřil. Nechápal.

„Jak jsi- proč jsi- proč jsi mi to neřekla?“ Těžko hledal slova.

„Ani nevím, nechtěla jsem se k tomu vracet,“ To bylo poznat, jak těžce říkala každé slovo. Seděla shrbená, bledá, ve tváři kamenný výraz. Usoudil, že je na řadě on.

„Já jsem utekl, když jsem slyšel otce zápasit se třemi vojáky. Oni měli meče, on kladivo se shnilým topůrkem. Bylo jasné, jak to dopadne. Utekl jsem do města. Rok jsem se potloukal po ulici. Občas si mě vyhlídla nějaká žena, která se starala o sirotky. A že jich během té noci přibilo. Ty jsi to asi neviděla, ale viděl jsem, jak se Ordainovi přívrženci dostali do města, vyráželi dveře domů důležitých politiků a slyšel jsem řev, nářky a křik. Tu noc jsem nespal. Ani tu další z obavy, že se to bude opakovat. Našla mě mladá pekařka, která žila v západní části Reality. Starala se celkem o deset sirotků a o jedno vlastní. Její muž byl strážním na Hradě. Není nutno dodat, že nepřežil a ona se stala mladou vdovou. Pamatuju si, že byli manželé rok. Ale já u ní zůstal tři týdny. Utekl jsem od ní. Protože tam nebyla jediná černovláska, kterou bych znal,“ Bylo to tak. Utíkal od hodných lidí, kteří byli ochotni ho živit a kteří se ho naučili mít rádi, jen kvůli dívce, která seděla vedle něho a ohromeně ho sledovala.

Zavrtěla hlavou, „Jsi blázen, Ezarasi. Takto kvůli mně zahazovat štěstí,“

„Nejsem blázen, jen jsem hledal svou poslední rodinu,“ Byli přátelé. Vždy to tak bylo a vždy to tak bude. Nemiloval ji, ne jinak, než jako svou nejlepší a jedinou přítelkyni, ne víc než jako svou sestru. Byly chvíle, kdy na ni pohlížel jako na sestru, kterou neměl.

„Doufám, že ti je jasné, že tě tato rodina přivede do pekel,“ usmála se na něj.

On ji úsměv opětoval: „Nic jiného bych ani neočekával,“ Mluvili spolu celou noc a celou noc plánovali útěk.

Byl to geniální plán a ke všemu nijak složitý. Prostě si sbalí věci a až Moirat bude povolán na Hrad, zdrhnou. Prosté, jasné, jednoduché. Jediné, co se mohlo pokazit, byl převoz. Raven stejně měla v plánu zítra zajít do přístaviště a najít nalévárnu, kde spustili kotvu Goblin s Tevi. Rovnou je o něco požádá. Doufala, že ji neodmítnou. Doufala, že budou riskovat pro ně dva a budou kdykoli připraveni kotvu zvednout a vyplout s nimi do světa. Ezarase napadalo, kam by mohli plout. Nebyl to špatný nápad. Souostroví ledu a písku bylo po celou dobu neutrální. Byl to dobrý úkryt před Moiratem a i před dopady války. Jakožto hledaní zločinci, kterými se určitě stanou, se takovýto úkryt bude hodit. Raven s tím neměla problém. Špeh by dokonce přísahal, že v šedých očí své kamarádky viděl jiskřičky při představě nového života.

Oba dva měli peněz dostatek, protože Marion dávala Raven peníze a ona si je ukládala stranou. Za ty roky si ušetřila slušnou částku. Ezaras si škudlil peníze od doby, co začal výcvik u Moirata. Věděl, že se jednoho dne budou hodit pro tento účel. Museli předběhnout Eshu, která také plánuje prásknou do bot.

Ezaras ulehal do postele hodinu před svítáním s pocitem, že za několik dní bude moct volně dýchat. Byl tou představou natolik zabraný, že neslyšel služebnou, která celou dobu stála za dveřmi a poslouchala jejich plánování.

Ta služebná měla zašité uši.

×××

Ahojky ^^

Vidíte dobře, je sobota a jsem tu s další kapitolou. Pomalu se finišuje. Nic nechci slibovat, kolik kapitol zbývá, nebo do kdy to chci dokončit (známe ty moje deathline xD), ale začínám přemýšlím nad pokračováním - ano bude dvojka :D - takže se s tímto příběhem a světem jen tak nebudete musel loučit :D

Doufám, že si užíváte léta a dejte klidně vědět, jak se máte :D

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR