Ezaras moc dobře věděl, o co jde. Nejstarší princ Doshar si je všechny druhý den zavolal. Raven byla oficiálně pozvána na ples, který se měl konat za čtyři dny. Dnes je ovšem princ pozval na projížďku do oázy, která se nacházela několik mil od města. Nebylo příliš velké vedro, a tudíž byla vhodná doba na přátelskou vyjížďku. Ezaras, tak jako všichni, věděl, že se Doshar bude ptát Raven na situaci v Hasieře a jako vždy se toho snažili využít.

Když se Doshar před odjezdem zmínil, že se dozvěděl o rozbité váze, vysvětlili to jednoduše: „Můj osobní strážce, pan Greey, je trochu těžkopádný a omylem narazil do stolu a váza se bohužel rozbila,“ princ Doshar to vzal jako uspokojivou omluvu, avšak Ezaras pokračoval čistě ze zvyku, „Pokud bude třeba, náhradu zaplatím a velice se za to omlouváme,“ Breker zabrblal slova omluvy, ovšem ne tak ochotně, jak by si Ezaras představoval. Jen zázrakem Breker neměl monokla přes celé oko, a protože Esha prozíravě očekávala, že se něco takového stane, tak vzala s sebou nějaká líčidla, díky kterým ta malá modřina nad horním víčkem šla dobře zakrýt. Princ Doshar se k tomu už nijak nevyjadřoval a vyjeli.

Jeli necelou půl hodinu a doprovázelo je pět strážců. Očividně i zde existují organizace, které nefungují podle pravidel daných oficiální vládnoucí rodinou. Raven jela vedle prince, který vedl celou jejich malou skupinku. V jejich podmínkách to nic moc neznamenalo, ale kdyby se tohle stalo v Hasieře, tak by se Raven i hned stala středem pozornosti dvora a byla by považována za blízkou přítelkyni prince. Ovšem tady to znamenalo pouze to, že se spolu baví dvě osoby a nikoho zde nezajímá společenské postavení. Ezarase zajímalo, jak by princ reagoval, kdyby zjistil, že právě hovoří s nejlepší vražedkyní na západním kontinentu. To by se zřejmě neusmíval, jak se usmívá právě teď…

×××

Raven jela vedle prince Doshara a byla si naprosto jistá, že to nic neznamená, ale i přes to z toho byla nervózní. Dělo se to, co slyšela včera v kanceláři Muzafera, když šmějdila okolo. Princ se jí podrobněji ptal na podmínky v Hasierě. Raven odpovídala jako poslušná služka, která má války plné zuby a chce konečně mír.

„Už se těším, až válka skončí. Mám nějaké známé na jihu země a ráda bych za nimi jela, ale dneska se člověk bojí o krk i ve městě, natož za hradbami. Nepoznala jsem to, že bych mohla volně chodit a jediného, čeho bych se bála jsou zloději. A i ti by to měli horší, protože by je Hrad mohl plně hledat a postupem času by za ně mohla být odměna, takže kriminalita by klesla,“ Až teď si uvědomila, že tohle bude její budoucnost. Jakmile skončí válka, bude psanec a nebude ani moc volně chodit po ulicích Zlatého pozlátka. To poznání ji udeřilo jako pěst do obličeje. Nevědomky zatáhla za otěže a kůň se zastavil.

„Je všechno v pořádku, slečno Masari?“ zeptal se zdvořile princ.

Raven koukala před sebe, všude jen poušť a před nimi, několik yardů, byl jejich cíl – oáza – a za ní hory. Když na své noze ucítila dotek prince, probudila se z transu. „Ale ovšem, princi, jen jsem si teď vzpomněla, že jsem zapomněla koupit jeden suvenýr, který chtěl pan Fiteny. Až budu ve městě, budu ho muset koupit,“ Trochu plaše se usmála, aby se zdálo, že se stydí.

„Ach, věřím, že to panu Fitenymu nijak vadit nebude,“ utěšil ji a jejich skupinka se rozjela, „Pokud to bude velký problém, dejte mi vědět a já Vám pomohu,“

„To nebude potřeba, princi. Pan Fiteny není tak přísný, jak se zdá. Je takový jen na veřejnosti, aby si udržel tvář mezi šlechtou a ostatními diplomaty. U nás je velmi obtížné mít dobrou práci a k tomu se chovat lidsky,“

„I u nás to není vždy lehké, jak se může zdát,“ svěřil se, „Neumím si představit, jaké to musí být u vás,“

„Mně to stačí pozorovat z dálky a vím, že to není nic pro mě,“ Měla pravdu. Ona by je tam nejdřív všechny pozabíjela a až pak by začala vyjednávat. „Když člověk pozoruje tu šlechtu, diplomaty a ke všemu v přítomnosti Jejího Veličenstva a Její Výsosti…“ odmlčela se, aby přidala svému tvrzení dramatičnost, „S ostatními si říkáme, zda je to válka, kdo tvoří tyto přetvářky, tato monstra, nebo takový jsou vždy a jsou to právě monstra, kdo vyvolává válku. Nepoznala jsem, jací byli před válkou, takže je to pro mě těžké posoudit,“

„Chápu,“ chtěl něco doplnit, ale přerušil ho jeden ze strážných, který oznamoval, že už jsou u oázy.

Všichni sesedli z koní, ty schovali do stínu a oni se vydali k řece, která tady tekla, kde pro ně bylo připraveno posezení. Muzafer s nimi nejel, ani jeho pravá ruka. Raven si úplně nebyla jistá, proč tu byli všichni čtyři a ne jenom ona. Přece jen Muzafer říkal, že si s ní princ chce popovídat o samotě a tohle byl tak trochu opak samoty.

„Doufám, že nebude vadit, když se k nám časem připojí má sestra, také jsem jí pozval, ale touto dobou má nějaké neodkladné záležitosti, proto se opozdí,“ oznámil princ Doshar, když usedali mezi polštáře.

„Samozřejmě, že ne, princi,“ odpověděl Ezaras a vypadalo to, jako kdyby pochopil. Stejně tak i Raven pochopila, o co tu jde. Jakmile přijede princezna, najde se důvod, proč by muži měli jít s ní a ona s Eshou zůstanou s princem. Ať se to nezdálo, tato země neměla tolik hloupou vládnoucí rodinu. Bylo všem jasné, že Ezaras, coby pan Fiteny, důležitý diplomat, bude v přítomnosti nejstaršího prince strnulý a příliš formální. Ovšem v přítomnosti princezny by mohl roztát a stát se přístupnější. A která dáma by neroztála v přítomnosti nejstaršího prince, hlavně dáma, která je zvyklá, že pozornost prince něco znamená. Ach, ty kulturní rozdíly, pomyslela si Raven. Obě strany z nich těžily.

Do příjezdu princezny nemluvili o ničem důležitém. Pouze seděli, hovořili o počasí, jedli a pili.

„Princezno Ranyo,“ ozvala se Esha a rychle vstala. Zbytek odchovanců ji napodobilo a sklonili hlavy na pozdrav.

„Ale prosím,“ povzdechla si, „tady nemusíte být tak formální. Divím se, že za Velkým jezerem se tou formálností neudusíte. Mě to vždy stačí několik hodin denně a jsem z toho unavená. Bratře,“ Obrátila se na prince po své levici, který stále seděl a nevzrušeně to celé pozoroval. „ty jsi jim nic neřekl,“

„Přece nebudu mluvit za tebe, sestro,“

„Posaďte se a oslovujte mě jménem, prosím, trvám na tom,“

„Jak si přejete, prin- Ranyo,“ opravil se rychle Ezaras a všichni se posadili, „Omlouvám se, zda mi to bude chvíli trvat, ale jak sama víte, na tohle u nás nejsme zvyklí,“

„Jistě, chápu,“ kývla a zplna hrdla se napila mangové šťávy.

Dalších několik minut mluvili o cestě princezny a jak je dnes mangová šťáva obzvláště chutná. Moiratovi odchovanci každou chvíli očekávali, kdy si jeden či druhý sourozenec najde výmluvu, proč ho má někdo doprovázet. První byla princezna.

„Pánové, byli byste tak hodní a pomohli mi natrhat fíky pro mého mladšího bratra? Ony mu chutnají pouze odtud a nikdo neví proč,“ zasmála se, aby se nijak nepozastavili nad její žádostí, ale Raven si všimla, jak drkla do svého bratra, když vstávala z polštářů.

„Ale ovšem, Ranyo, bude nám potěšením,“ odpověděl Ezaras pohotově. Jako správný, dychtivý diplomat, který se chytne každé příležitosti přesvědčit rodinu o výhodách sňatku s Hasierou. Ezaras svou roli hrál až moc dobře. Někdy Raven měla problémy uvěřit, že je to pro něj nová role.

„Tedy doufám, že dámy nebudou zklamány mou společností,“ obrátil se na ně princ Doshar.

„To v žádném případě, princi,“ odpověděla Esha a to bylo poprvé, co za ten den promluvila.

„Výborně,“ usmál se potěšeně. Neměl tušení, že Raven, a snad i Esha, ví, o co se snaží, „Slečno Korry, povězte mi o sobě něco,“ Esha se zatvářila překvapeně až vyděšeně. Jako by nechtěla o sobě mluvit. Což byla pravda. „Samozřejmě pokud se Vám chce, nenutím Vás,“ uklidnil ji hned, jak uviděl její výraz.

„Ne, to je v pořádku, jen jsem to nečekala,“ přiznala a Raven nebyla schopná rozpoznat, jestli to jenom hraje, nebo to myslí vážně, „Nenapadlo by mě, že byste se o mě mohl zajímat,“

„Princ není jako ten náš,“ naklonila se k ní černovláska a byla si jistá, že takhle Esha pochopí, že se jedná o pouhou hru. Pokud by to nebyla situace, kterou by nevyžadovala, v životě by se k ní nenaklonila. Podle plachého úsměvu, který ji Esha věnovala, Raven pochopila, že ví, že jde jen o hru.

„Matka mi zemřela při porodu a otec byl jeden z nižších diplomatů-“

„Byl?“ přerušil ji princ.

„Ano, vloni zemřel, když město zachvátila epidemie neštovic,“ S těmi neštovicemi měla pravdu. „Byla jsem jeho asistentka a když zemřel, majetek připadl bratrovi a mě si pod křídla vzal pan Fiteny. Bez něho bych asi byla stále bez peněz, nebo bych byla jedna z Dcer noci,“

„Dcer noci?“ zeptal se nechápavě princ Doshar.

„To je organizace, kde jsou kurtizány. Mají svůj vykřičený dům a jsou tím nejlepším, co ve městě seženete,“ vysvětlila Raven.

„Ach tak,“ napil se, „Zajímavé jméno,“ konstatoval, „Nezajídá se Vám dělat tuhle práci? Myslím, že až skončí válka, najdou se jiné možnosti, ne?“ Nešel na to nejhůř, to mu musela Raven nechat.

„Ta práce mi nevadí. Mám díky tomu byt, který je v dobré části a nesehnala jsem si ho sama, ale pan Fiteny ho vydržoval pro svou novou asistentku. Také mám dobré peníze, které bych na ulici nenašla. A určitě se najdou jiní lidé, kteří budou vděční za jakoukoli práci,“

„Bratře, neuvěříš, co se stalo,“ křikla princezna na svého bratra. Princ se podíval jejím směrem a viděl, jak jde a za nimi jdou Ezaras s Brekerem. Raven se na rychle podívala na Eshu, která nechápala jako Raven. Tohle bylo až moc málo času na výslech. „Fíky nejsou. Prohledali jsme všechny stromy a na žádném nejsou. Asi je všechny už vysbírali pro bratra a on je všechny už spořádal,“ zasmála se.

„No vida, tak jste se prošli. Doufám, že Vás má sestra neunavila, pánové,“ otočil se na Ezarase a Brekera.

„To v žádném případě, princi,“ odpověděl Ezaras klidně.

„Slyšíš to, bratře, samá formalita, já bych tam asi umřela nudou,“ povzdechla si princezna. Zajímavé bylo, že si ještě nesedla a nevypadlo to, že by se k tomu měla.

„Ty stoprocentně, sestro,“ souhlasil Doshar, „Ty stále potřebuješ nějaký rozruch,“

„Teď mě napadlo,“ vydechla nadšeně, „co kdybychom se prošli do té jeskyně? Zhruba půl míle odtud je kouzelná jeskyně. Je tam příjemný chlad a já se tam ráda chodím bát,“ zasmála se stydlivě. Raven by nedala nic za to, kdyby to nebyl jejich plán B.

„Ale samozřejmě, pokud to nebude vadit hostům,“ otočil se na ně princ. Všichni souhlasili a připravovali se na další výslech.

×××

Breker byl z celé situace zmaten. A to se mu často nestávalo. Princezna si je vzala stranou, aby z nich vytáhla nějaké informace. Ovšem její záminka rychle vzala za své a ona nedokázala v rychlosti vymyslet žádnou jinou. Bylo znát, že je v tomhle nová a nejspíš tohle celé byl nápad Doshara, nebo Muzafera.

Za celou cestu k jeskyni se na nic neptali, ne na nic důležitého na politickém poli. Byl to čistě nevázaný rozhovor, který vedli před příjezdem princezny. Breker věděl, že i ostatní odchovanci poznali jejich plán a byli značně vyvedeni z míry, že se znovu nepokusili o jejich separaci, aby se tak lépe mohli vyptávat. Takže to vzdali, nebo pravá legrace začne až v jeskyni.

Princezna měla pravdu. V jeskyni bylo příjemně, ale Breker nechápal, jak by se tady někdo mohl bát. I když slunce bylo ještě vysoko a svítilo pouze přes stromy oázy, bylo zde krásně vidět.

„Jednou jsem četl jednu pověst o záhadné jeskyni,“ spustil princ Doshar a odchovanci se na sebe zmateně podívali, „Psalo se tam, že na první pohled nebyla nijak zvláštní, obyčejná jeskyně, kam se chodila zvířata schovat, když bylo nepříznivé počasí. Ale prý, když do ni přišel někdo, kdo něco tajil, ukazovali se mu záblesky toho, co tají, čeho se bojí. Někdo by to mohl nazvat slabinami. Mnoho lidí se jí snažilo najít, ale v naší zemi je jeskyň více, než je lidí, takže nikdo neví, kde ta jeskyně je a jestli vůbec existuje,“ vyprávěl nonšalantně.

„Až na to, princi, že každý má co tajit,“ prohlásila Raven a prohlížela si zdi jeskyně.

Breker nechápal, co na nich vidí. Nudil se. Opřel se o zeď a čekal, dokud se princezna nenadýchala vzduchu „tajemné“ jeskyně.

„To máte asi pravdu, slečno Masari,“ souhlasil princ, „jen si vždy na tu pověst vzpomenu, když v nějaké jeskyni jsem a říkám si, zda je to právě ona,“

„Často jezdíte do jeskyní?“ zeptal se Ezaras.

„Posledních několik let máme problémy s bandity. Schovávají se právě v jeskyních, a protože jich máme v Salianqu více než dost, je pro nás problém je pochytat,“ vysvětlil.

Ezaras přikývl a díval se dál do chodby, která vedla hluboko do jeskyně.

„Moc bych nechodila hluboko, pane Fiteny,“ ozvala se princezna, „Jeskyně mohou být hluboké a spletité,“

„Ovšem,“ zarazil se, jako kdyby něco v dáli viděl. Breker by nad tím protočil očima, kdyby něco hluboko v jeskyni nezaslechl a prudce za tím otočil hlavu. Viděl, že si jeho pohybu všimla Esha.

„Jak se takové jeskyni začalo říkat?“ vyzvídala Esha.

 Breker by se pozastavil nad její mluvností, kdyby neuviděl polorozbořený dům, který až moc dobře znal. Slyšel chaos, který vycházel z toho domu a byl mu až moc dobře znám. Vyrůstal tam. Ten dům byl už léta zbořený a zbyl po něm jen prach a ticho. Jeho matka onemocněla, když se Brekerovi narodil devátý sourozenec a za rok zemřela. Otec se nedokázal postarat ani o sebe natož o deset dětí, kde převládali kluci. Brekera upřímně překvapovalo, že otci trvalo tři roky, než propil a prohrál i jejich střechu nad hlavu. Možná za to mohl on, protože pracoval, kde se dali vydělat peníze, aby se aspoň on postaral o svou rodinu.

Byl nestarší a bylo mu dvanáct, když začala válka a čtrnáct, kdy jim sebrali jak otce, tak i střechu nad hlavou. Otec šel za své dluhy sedět a oni byli vyhnáni na ulici. Nejmladší sestře byly sotva čtyři. Zemřela jako první. V žádném sirotčinci je nepřijali, protože jich bylo deset a byli divocí. Byli chodící chaos. Breker se stále rval s dalšími sirotky, kteří chodili po ulicích a žebrali. Byly to dva měsíce, co přežíval s ostatními sourozenci, když ho našel Moirat. Zrovna se pral. Tehdy z deseti dětí zůstalo šest naživu a z toho dvě dívky byly u učení u kurtizán. Obě byly roztomilé a krásné. Dnes pracovaly v organizaci, která konkurovala Dívkám noci. Už by je nepoznal. A kam se poděli jeho tři bratři, nevěděl. Nevěděl, jestli přežili a pokud ano, tak kde jim je konec. Tehdy na ulici rychle poznali, že není možné se o sebe starat jako o skupinu. Každý musel jet sám na sebe. Za celou dobu té halucinace viděl jen prázdný pozemek, kde zbyl prach a ticho.

„Jeskyně času, z očividných důvodů,“ odpověděl princ Doshar a Breker pochopil, že ta halucinace trvala jen mrknutí oka. Zkřížil paže na hrudi a začal se dívat do země.

×××

Raven dostala halucinace jako první. Jediný, co za celou dobu viděla byl velký pokoj s rozházenými hračkami všude okolo. Věděla, čí to je, čí to byl, pokoj. Každý den to uklízela. Tvůrkyně toho nepořádku byla nejmladší princezna, se kterou si Raven každou noc hrála. Občas se k nim připojil Ezaras a to pak častokrát utíkali do zahrad a hráli si tam, dokud je neobjevila stráž. Vždy z toho byl ohromný problém. Raven byla princeznina osobní služebná a byla u toho, když ji Ordain zabil. Byl to její první kontakt se smrtí. Byla schovaná v chodbě, když ji aktuální král usekl hlavu. Když slyšela dutou ránu, věděla, že je princezna po smrti. Hned se rozeběhla chodbou rovnou do kuchyně, kde spatřila mrtvé tělo své matky. Až před několika lety se dozvěděla, že zemřela, když pozdě v noci šla do kuchyně pro pití a překvapila Ordainova přívržence. Ten zpanikařil a zabil ji. Raven ho vyhledala a zabíjela ho celou noc. To byla první smrt, kterou způsobila z čistě osobních důvodů. Zjistila, že to je dobrý způsob vyřizování účtů, tak to začala uplatňovat častěji. Její kamarádka smrt jí taky začala něco vracet.

Když se začala vracet do přítomnosti, něco ji vrátilo zpět do iluze. Jako kdyby svědomí, Písař, nebo kdokoli jiný chtěl, aby tu setrvala. Ale už neviděla pokoj s rozházenými hračkami. Tentokrát viděla malou, dřevěnou chalupu, která byla zasněžená. Vzpomněla si na starý pár, který se jí ujal, když bloumala městem, které panikařilo. Celý rok ji živili. Dávali ji jí jídlo, oblečení, střechu nad hlavou. V létě stařence pomáhala na zahrádce, kde pěstovala zeleninu a starci pomáhala na trzích, kde se snažil prodávat to málo, co vypěstovali. Milovali ji a ona je. Nahradili ji rodinu. Ovšem přišla zima a ta byla nelítostná. Stařec a stařenka zemřeli během noci v objetí a Raven do teď nevěděla, jestli to bylo zimou, nebo hladem, nebo obojím. Ten příběh vyprávěla hasierskému princi na plese. A byl to také důvod, proč první den v Salianqu pomohla té stařence, která upadla.

Z halucinace se vrátila, když zaslechla odpověď prince Doshara, jak odpověděl Eshe na otázku, jak se ta jeskyně jmenuje. Raven nemohla jinak než souhlasit.

×××

Ezaras krátce spatřil stáj, kde pracoval jeho otec a vzpomněl si na to bezstarostné dětství, které prožil s Raven. Ta iluze trvala velice krátkou dobu, ale utvrdila ho v tom, nad čím uvažuje několik dní. Že Moirat jim nejen zachránil život, ale také jim ho zničil.

×××

Esha viděla dům ve Zlatém pozlátku, kde vyrůstala, a pak ji probleskla vzpomínka na Ateena a jeho řeznictví. V ten moment věděla, že tu částku, která jí zbývala k tomu, aby mohla od Moirata odejít vydělá, jak nejrychleji bude moct a pak s Ateenem utečou daleko od jeho nitek. Věděla, že on je zlo, a i když mu vděčí za život, věděla, že ho během chvíle může ztratit.

×××

Jeskyně času odhaluje tajemství tomu, kdo ho ukrývá, aby si vzpomněl na to, co ho utváří a kam se může posunout. Tajemství je to nejdůležitější, co člověk má, a proto ho člověk střeží. Čím delší to připomenutí je, tím je to tajemství hlouběji uchováno. A čím je tajemství hlubší, tím je pro jeskyni těžší danou osobu přesvědčit, že je na čase se pohnout. Takže jak se zdá, jeskyně usuzuje, že Esha s Ezarasem jsou připraveni posunout se a odprosit se od démonů minulosti. Ale Raven s Brekerem se nenechají jen tak přesvědčit. Oni se se svou minulostí nesrovnali, jen ji hodili za hlavu, a proto nejsou schopni se posunout. Je to koule, která je brzdí a je pouze na jejich tvrdohlavosti, jak dlouho tu kouli budou vláčet.

×××

Ahojky!

Moc se omlouvám, že jdu takhle pozdě, ale řešila jsem školu, pak nějaký osobní problémy a nakonec i psací krizi xd Ale tak tu máte kapitolu o 3k slov, takže jako omluva by to šlo, ne? :D

Momentálně jsem nemocná (nebojte, je to stará dobrá chřipka :D), tak se tu nebudu extra rozepisovat a doufám, že se vrátím zpátky do normálního tempa publikování :D

Mějte se, jak nejlíp umíte,

SimonaR