,,Můžu si sednout vedle tebe?" zeptala se Pansy a jemně se usmála. Nevšímala si naštvaného pohledu Daphne Greengrassové. 
,,To je jasný, kotě," odvětil Blaise a zazubil se na ni. Pansy se usadila vedle svého spolužáka a sladce mu poděkovala. Severus Snape zrovna vcházel do Velké síně, když tak učinila. Pansy si všimla, že se ředitel blíží. Když je míjel, Pansy se nahnula k Blaisovi, položila mu ruku na stehno a řekla: ,,Dneska ti to sekne." 
Severus Snape ucítil horkou krev, která se mu rozproudila hrudí. Nedal to najevo, ale všechno v jeho těle křičelo, aby se svého soka zbavil. Severus sám sebe ujišťoval, že není žádné zvíře, Parkinsonová nebyla kořist, Zabini nebyl sok. Byl Snape, byl člověk, který dokázal kontrolovat své pudy. To přesně chtěla, Severus to moc dobře věděl. Chápal, jakým stylem si s ním zahrává. Chtěla ho donutit, aby žárlil na toho rozmazleného spratka. Chtěla ho donutit, aby jí podlehl. Severus Snape usedl k profesorskému stolu a pohlédl směrem k Parkinsonové. Opětovala jeho pohled. Zamračil se, aby jí dal najevo, že jí na to neskočí, že se jejích her neúčastní. Pansy se přesto usmála. Když jí začal něco šeptat Zabini, otočila se a věnovala se jen a pouze jemu. Severusovi to bylo jedno. Nežárlil. Nezajímalo ho to. Bylo to vlastně docela komické, jak hloupé a prokouknutelné zbraně Parkinsonová používala. Byla nebezpečná, ale zároveň nebyla nebezpečná vůbec. Severus si na ni dával pozor, ale zároveň mu to přišlo tak dětinské, jak se snažila ho svést. Na tohle neměl čas. Škola, Voldemort, Potter... Priority. Žádná Parkinsonová. Už se na ni nepodívá. Ignoroval ji. Nevšímal si jí. Stejně měl jiné starosti. Pak jeho pohled sklouzl zpět k té protivné holce, zvedla svůj pohled od talíře. Kéž by shořela v pekle! Snape v duchu proklínal  to opovážlivé děvče. Zároveň však nedokázal uhnout pohledem. Dívali se na sebe nejspíš jen pár vteřin, ale zdálo se to jako celá věčnost. Jako by ho držela svýma očima, na těch pár vteřin byl uvězněný v jejím pohledu.

Pansy seděla sama v křesílku. Přes noční košilku měla oblečený veliký zelený svetr. Aby jí nebyla zima, nechala si černé podkolenky. Popíjela víno a mapovala si zmijozelskou společenskou místnost. Draco smutně hleděl z okna, čas od času si jemně povzdechl. Astoria nenápadně koukala na Draca, oči plné zamilování a smutku. Daphne si zapisovala do diáře. Občas Daphne zvedla hlavu, vyhledala pohledem Blaise a hned sklopila zrak zpátky k diáři. Blaise si toho nevšiml, místo toho občas věnoval Pansy jeden ze svých neodolatelných úsměvů. Všichni byli tak průhlední. Tak slabí. Co se to sakra stalo? Bývala tu zábava. Tahle místnost bývala plná lidí s tajemstvími, vášněmi a touhami. Tohle bylo odporné, všichni nějak zesmutněli po smrti Brumbála. Pansy to nechápala, nikdo ze Zmijozelu neměl rád Brumbála. Tak proč tahle atmosféra?! Pansy měla sto chutí vstát a začít křičet: ,,Seberte se, vy pitomci! Přece nejste slaboši!" Místo toho dopila víno, zvedla se a zamířila ven ze společenky.

Pansy  se procházela chladným hradem a uvažovala o tom, že byla chyba si s sebou nebrat cigarety. Docela by si zapálila. Možná by tím setřásla ten nepříjemný pocit, který jí běhal páteří. Přece nebyla posera! Pansy sama sebe odsoudila za tyto obavy. Kráčela o to jistěji. Hlavu hrdě zvednutou. Nic se nedělo. Nic se nestane. 
,,Sama samotinká? To se nebojíš?" zeptal se hlas za jejími zády. Pansy se zastavila a otočila se čelem k mladíkovi, který si vykračoval směrem k ní. 
,,Čeho bych se měla bát? Tebe?" otázala se Pansy. ,,Nebojím se ničeho. Spíš naopak, všichni by se měli bát mě." Blaise se zasmál. 
,,Však já vím, drápy, zuby a tak..." odvětil a stoupl si těsně k ní. Až příliš blízko podle jejího mínění. ,,Když už jsme se tu takhle setkali," pokračoval a jeho pohled byl jiný než kdy dřív, ,,mohli bychom si trochu popovídat."
Pansy se slabě zasmála, trochu nechápavě, trochu nejistě. ,,O čem bys chtěl mluvit?"
Blaise ji pohladil po tváři. ,,No přece o nás dvou, kotě."