Cesta proběhla přesně tak, jak nakázal Kařin otec. V tomhle byl Colin naprosto spolehlivý. Co řekl trenér, to prostě platilo bez jakýchkoliv výjimek. Celou cestu jel poslušně za autobusem a snažil se ignorovat děti na zadních sedadlech, které na něj celou dobu z okna užasle zíraly a mávaly.

„Nenapadlo mě, že z toho fakt bude takový poprask, promiň," zamumlala někdy v půlce trasy Kara. 

„To je v pohodě," houkl Colin. Překvapivě mu nedělalo tolik problém postavit se tváří v tvář dětem jako dospělým. Děti se ho nebudou snažit niterně rozebírat a to byla příjemná změna.

„Když se s každým vyfotíš, podepíšeš se a zahraješ si s nimi nějakou hru, tak to budou nejšťastnější lidičkové na světě," ujistila ho Kara.

Colin se usmál. Dětem toho stačilo málo. Dospělí ochutnají kousek a pak si ho se všemi těmi otázkami nárokují celého. „Myslíš, že to tvému tátovi nevadí?" zeptal se po chvíli.

Tentokrát se usmála Kara. Trenér Larey a Colin Kristensen okolo sebe chodili po špičkách, přestože je to k sobě táhlo jako dva magnety. A to hokejisté často tvrdili o holkách, že jsou praštěné, dramatické a není možné je pochopit. Tihle dva byli o deset levelů výš než kterákoliv Kařina spolužačka. „Jasně, že mu to nevadí. Je z tebe úplně na měkko," řekla.

Colin polkl knedlík v krku a zakmital řasami. „Aha."

Po cestě měli jen jednu přestávku. Zastavili na benzínové pumpě a zatímco řidič tankoval, děti se začaly sypat z autobusu jako když Kavka na ledě vyklopí krabici puků. Rozlétly se do všech stran a Larey mohl jen doufat, že se zase samy vrátí. Ihned zčerstva jim zakázal se s Colinem fotit a povykovat, protože „...na tohle budete mít dost času potom. Padejte čůrat!!" a v automatu před benzínkou si nechal udělat kafe. Dvojité, protože to potřeboval.

„Rory říkal, že byl vevnitř a záchod je zamčený," přistoupila k němu po třech locích holčička ve žluté mikině.

„Musíte se zeptat té ženské na pokladně."

„A nemohl byste se jí zeptat vy?"

Trenér si drobnou dívenku přeměřil očima. Raději si upil kávy, než aby z něj vyletělo něco, čeho by pak mohl litovat. „Je vás tu dvacet na jednu ženskou," zaúpěl. „To se jí nikdo z vás není schopný zeptat na klíče k záchodu?"

Holčička sklopila pohled a prohrábla botou kamínky na dlažbě. Pokrčila rameny.

„Ježíši." Trenér položil kávu na zem. „Jestli to někdo rozlije, tak ho tady nechám." A zatímco nakráčel dovnitř prodejny, aby vyptal dětem klíče, dva kluci drželi stráž nad kelímkem s kávou a tvářili se u toho smrtelně vážně.

Kara to celé sledovala, zatímco Colin tankoval, a vrtěla hlavou. Její otec a děti tvořily zajímavou kombinaci. „Za nás byl taky takový?" houkla na Colina.

„Některé věci se asi nemění," odpověděl.

Když pak odešel zaplatit, paní u pokladny ho okamžitě poznala a požádala ho o fotku. A protože to byl Colin, nedokázal říct ne. Usmál se do objektivu svým nacvičeným úsměvem a setrval v něm, dokud si prodavačka nenastavila dobrý jas a neupravila vlasy. Kdyby se tím někdo začal zabývat, zjistil by, že na všech selfie s fanoušky vypadá šestnáctka Kristensen naprosto stejně.

„To není fér!" zakřičel na ně později Rory, když vycházel z toalety a vracel ženě klíč. Vyběhl ven za trenérem a měl štěstí, že tou dobou už zmačkal kelímek do koše, protože vyrušit ho při kávě podruhé by znamenalo katastrofu. „Trenére, proč se ta ženská může fotit s Colinem a my ne? To je nespravedlivé!"

„Jak se jmenuješ kluku?"

„Ronald, ale všichni mi říkají Rory!"

„Kolik ti je, Rory?"

„Brzo mi bude osm," odpověděl jako by číslo sedm bylo nějakým prokletím.

„Život je nespravedlivý, Rory."

Chlapec okamžitě pochopil, že nemá cenu se dožadovat jakékoliv spravedlnosti a raději se s nabručeným výrazem vydal do autobusu. Uvnitř o tom pověděl ostatním dětem a spolu prokleli prodavačku do horoucích pekel.

Nebohá žena mezitím naúčtovala Colinovi plnou nádrž, dvě limonády a snažila se s ním zapříst hovor, než nenávratně zmizí z jejího života. Avšak stejně jako většina lidí to vzala za špatný konec: „Ten poslední zápas mě moc mrzí," řekla, „Ale příští sezóna už bude určitě vaše."

Colin pokýval hlavou a držel ve tváři lhostejný výraz. „Uvidíme," pokrčil rameny. Dřív odpovídal vesměs pozitivně: Ano, budeme se snažit. Děkujeme za podporu. Dáme do toho maximum. Všechny podobné odpovědi se mu však už dávno začaly zajídat a kdykoliv se je pokusil vyslovit, měl pocit, že se pozvrací. Proč vlastně všem těm lidem lhát? On sám neví, co bude příští sezónu. Pravděpodobně o tom ještě nerozhodl ani klub. Mohli by ho vyměnit, prodat nebo šoupnout o ligu níž. Stát se může cokoliv. Pocit selhání ho spařil jako vroucí voda, proto v rychlosti zaplatil, sebral limonády a spěchal ven za Karou.

Nečekala na něj u auta. Zahlédl ji pobíhat okolo autobusu, do kterého se pravděpodobně snažila dostat zbytek dětí. Její otec stál u zadních dveří a nadával. „Pohněte si, děcka! Za pět minut jedem a je mi jedno, kdo tu zůstane. Vracet se nebudu." Na děti měly výhružky překvapivě dobrý účinek, protože nijak zvlášť neprotestovaly a pomalu se shlukovaly u autobusu. Pravděpodobně stejně jako Colin věděli, že trenér Larey neříká nic jenom tak.

Místo Kary se však kolem jeho auta potuloval brankář a kapitán juniorského týmu Dahlu. Jake Carter mu zrovna palcem dloubal do pneumatiky, zatímco nad ním Taylor Woody stál s rukama v kapsách.

„Dřív než se zeptáš," vyrušil je Colin. „jo, jsou to originály přímo na Yukon."

Jake se zvedl z podřepu a zazubil se. „Kolik tě to celý stálo?"

„Není tak úplně moje," vysvětlil. „Jen dočasně, než si seženu svoje."

„Hezký," shrnul to Woody.

Jake pokýval hlavou, přistoupil ke Colinovi a poplácal ho po rameni. „No čau, ty vole! Neviděli jsme se snad věčnost."

Colin mu gesto oplatil a najednou stáli proti sobě v objetí a mlátili se pěstmi do ramen. Bolelo to jako čert, ale oba smáli. „Seš nějak nabušenej, člověče," okomentoval to Jake, když skončili. „Co ty ramena, ty vole?"

„Vždyť máš větší."

„Já byl ale korba vždycky, ty ne. Řekni na to něco, Woody! Že je nabranej?"

Woody se místo odpovědi zašklebil a přivítal Colina v medvědím objetí. „Nevšímej si ho, huba mu jede pořád stejně."

„Rád vás vidím," řekl Colin a překvapilo ho, že to myslí opravdu vážně. Setkání s nimi mu připomnělo pocit, jaký mívá s Karou. Narozdíl od zbytku obyvatel Dahlu před svými kamarády z dětství nepociťoval úzkost, ani si nepřipadal jako někdo, kdo se musí za každou cenu chovat profesionálně a mile. Jake, Taylor i Kara byli bezprostřední, přátelští a byli rádi, že vidí svého bývalého spoluhráče a kamaráda, nikoliv šestnáctku Kristensena, jedničku draftu a útočníka Toronta.

Jake si Colina prohlížel a šlo jasně poznat, jak se mu hlavou honí stovky myšlenek najednou. A po chvíli se jedna z nich také prodrala na povrch: „To bude pro ty slepice likvidační, až se dozví, že jsi tady."

„Cože?" nechápal Colin.

Woody protočil očima a povzdechl si. „Dej nám kontext, Cartere," upozornil kamaráda. Zdálo se, že to dělává často.

„Myslím Sarah a Lucy," dodal Jake. „Odřekly tábor, aby mohly běhat po městě a balit Kristensena, a on je teď tady. Zcvoknou se z toho."

Colin v duchu děkoval Kaře za to, že ho sem vzala. Dahl byl jedna velká past. „To je to až tak zlé?"

Oba kluci vážně pokývali hlavami. „Kdybys zůstal, mohl bys skončit s přítelkyní. A to nechceš," řekl Jake. Vyslovil to stejně, jako by Colina varoval před nakažlivou nemocí. „Věř mi, v tomhle máme s Woodym terén zmapovaný."

Colin netušil, co na to říct. Chvíli přemýšlel, že by skočil znovu za prodavačkou a koupil Kaře krom limonády taky balík nachos, které měla ráda. Zasloužila si všechno nachos světa. „Hrál jsem už všude možně, ale nikde to nebylo tak šílené jako v Dahlu."

Woody se zasmál. „Jo, jenže v Dahlu všechny zajímá jen hokej. Nic jiného. Nejvýš se dostal v devadesátých letech do AHL můj strejda přes koleno. Zahrál si tam dvě sezóny a když se pak vrátil, málem ho zvolili starostou. Ty jsi v NHL a navíc je o tobě všude slyšet. Jsi taková modla místního hokeje. Kdybych tě neznal, tak tě možná i začnu nenávidět. Máme tě na talíři při každým tréninku."

„Dali nám teď novýho trenéra a ten je z tebe úplně šáhlej," zubil se Jake. „Na Lareyho jsem vždycky nadával, ale tenhle novej chlápek je úplně mimo."

„To mě fakt mrzí, kluci," zamračil se Colin. „Takže Kařin táta už není váš hlavní trenér?"

Sborově zavrtěli hlavou. „Občas se na tréninku objeví, ale jinak sedí v kanclu a nadává. Někdy je ho slyšet až do haly," pověděl Woody. „Ale na zápasy chodí vždycky. Stojí za střídačkou a řve po nás, když je to třeba. Někdy přejde tribuny až za moji bránu a řve na mě přes plexiskla přímo na led. To je od něj milé." Dokud se Larey hlasitě projevoval, věděli hráči, že je všechno v pořádku. Naopak když zmlkl, někdo měl vážný problém.

„Vás teď v Torontu trénuje Frank Bouchard, že?" zeptal se Woody. „Jaký je?"

Colin pokrčil rameny. „Skvělý. Neuvěřitelně vidí do hry. Když jsem ho potkal, měl jsem pocit, že jsem do té doby hokeji vůbec nerozuměl." Trenér Bouchard byl zkrátka kapacita a Colin ho měl ve zbožné úctě. Nikdy nepoznal nikoho tak geniálního, co se hry týče. Bouchard měl vždy do detailu nastudované veškeré taktiky, týmy i jednotlivce. Nic ho nedokázalo překvapit a jeho tým mu bezmezně věřil - do té doby, než Colina odvedli ze zápasu. Tehdy poprvé viděl v trenérově tváři šok.

„To je hustý," zhodnotil to Jake. Koutkem oka mrknul ke dveřím autobusu, kde právě nastupovalo poslední dítě a povzdechl si. „Tak my asi půjdem. Pokecáme večer?"

„Jasně," slíbil Colin.