Trenér Larey postával před autobusem a zíral na všechny ty děti, co se za hlasitého povyku postupně usazovaly na sedadla. Letní tréninkový tábor do desíti let oficiálně odstartoval a jemu z toho bylo tak akorát mdlo. Jak může uhlídat dvacet malých hokejistů, aniž by u toho nepřišel o rozum?

Děti se loučily s rodiči, ukládaly své batohy a kufry do zavazadlových prostor autobusu a vítaly se s kamarády. Před zimním stadionem v Dahlu panoval chaos, ale trenér nedokázal sesbírat jedinou špetku energie na to, aby se pokusil do situace vnést řád. Viděl to tak, že až přijde čas, kývne na řidiče, aby dvakrát zatroubil a kdo do pěti minut nebude sedět na sedadle, ten prostě nepojede. Třeba tím alespoň sníží počty.

Stále nemohl uvěřit tomu, v jaké situaci se to vlastně ocitl. Daly mu košem dvě jejich instruktorky, dvě obyčejné puberťačky, a on s tím nemohl nic udělat. Vždycky zastával názor, že dobrovolníkům se nedá věřit a tyhle dvě ho v tom jen utvrdily. Jeho vlastní dcera ho taky nechala ve srabu, ale Kaře by dokázal odpustit cokoliv. Navíc měla pravdu, táborům obětovala už příliš mnoho prázdnin, měla právo si ty poslední do sytosti užít. Chtěl jí říct, že to chápe a nezlobí se, ještě před tím než odjedou, dokonce si ráno přivstal a jel na stadion dřív, avšak ledová plocha dnes zela prázdnotou. Nedokázal si představit, co se mohlo stát, že by Kara vynechala své ranní bruslení. Snažil se jí dovolat, ale všechny hovory odmítla. Poslala mu jen zprávu, že je v pohodě. A on netušil, jak by se měl zachovat. Poslední roky pro něj byla jeho dcera jeden velký nerozluštitelný hlavolam. Ale tak to asi u dospívajících dívek bývá, nebo ne?

„Šéfe, máme plný kufr," objevil se v jeho zorném poli Jake Carter. „Kam s tím teď?"

„Nemám ponětí, Cartere," pokrčil rameny trenér. „Vysvětlil někdo těm děckám, že se nestěhují na měsíc?"

Carter zvedl ruce v nevinné rezignaci. „Já s nima nikdy nikam nejel," řekl. „Nemám tušení, co všechno takový malý člověk potřebuje. Co jsem tak viděl, mají s sebou plno sladkostí, ale s těma jim pomůžu, to bez obav."

Trenér se pousmál. Carter byl pako, ale zároveň taky jeden z nejloajálnějších a nejspolehlivějších kluků, které znal. „To nic, Cartere," uklidnil ho. „Ať si to vyřeší jejich matky."

Bylo půl osmé ráno. Carter pokýval hlavou a zaujal podobný pasivní postoj jako trenér. Povolávací rozkaz na tábor dostal včera večer a ani ho nenapadlo odmítnout. Ráno si sbalil do tašky notebook a pár sušenek a byl připraven vyrazit. Jeho matka začala šílet, když zjistila, že si vzal jen jedny náhradní trenýrky a vybavila ho pro jistotu dalším kufrem s oblečením. „Tebe člověk nemůže nikam pustit samotného, Jakeu," lamentovala, zatímco narychlo žehlila jeho sportovní trika. „Musíš začít používat tu svoji hlavu taky na něco jiného než na hokej."

Jake Carter byl odjakživa energické dítě. Těžko říct, jestli tím víc trpěl on nebo jeho rodiče a blízké okolí. Kdykoliv ho člověk spustil z očí, pár vteřin na to následovala katastrofa - rozbitá váza, ohořelý koberec, roztržené koleno, promáčknutá karoserie auta nebo míč v okně. Zřídili si na něj dokonce speciální pojistku. A aby tu jeho nezvladatelnou energii trochu regulovali, přihlásili ho na hokej. Tím ho hned po ránu hodili na krk Lareymu, zatímco si mohli v klidu vypít kávu a posnídat bez toho, aniž by jim Jake rozbíjel vázy nebo pořádal v patře závody ve válení sudů sám proti sobě. V dětské poradně mu diagnostikovali hyperaktivitu a poruchu pozornosti a paní Carterová mívala syna často plné zuby. Když byla mladá, přála si velkou rodinu. Po Jakeovi pro ni bylo druhé dítě naprosté tabu. Syna sice milovala nade vše, ale taky často říkávala, že dobrého stačí málo.

„Ten váš kluk je fakt případ, paní Carterová," prohlásil jednou se svou typickou upřímností trenér Larey, když Jakeovu matku potkal v supermarketu, „doma bych ho mít nechtěl, ale hokej mu jde skvěle. Je to rychlý a dynamický sport, stejně jako on."

Jake Carter tréninky nikdy nevynechával a když přece jen, bylo bez něj v šatně i na stadionu podivné ticho. Trenér Larey byl první dospělák, co z něj nechytal migrény, neposílal ho za dveře a ani po něm hystericky neřval, ať se zklidní. Nenutil ho sedět na jednom místě, právě naopak ho chválil, když se neustále pohyboval po ledě a mluvil na spoluhráče. Jejich protivníci mu často říkali Mig-Mig podle postavičky rychle běžícího ptáka z kresleného seriálu Looney Tunes, ale spousta lidí v Dahlu měla za to, že je ta přezdívka podle vojenské nadzvukové stíhačky Mig-21. Jakeovi se líbilo obojí.

Vzít tohoto kluka a chtít po něm, aby řídil tábor s dětmi nebylo to nejchytřejší, co trenér Larey v životě vymyslel, ale zoufalé časy si žádaly zoufalé činy. Raději bude mít při sobě Jakea Cartera než čelit všem těm dětem sám.

Aby trochu vyrovnal energie, zavolal včera ještě jednomu hráči. Taylor Woody byl brankářem jeho juniorského týmu, zatímco Jake zastával pozici útočníka - někdy i obránce, těžko říct, toho kluka bylo všude plno.

Woodyho rodiče vlastnili malou farmu na okraji Dahlu, kde Kara občas chodívala obdivovat jejich koně. Trenér tehdy myslel, že tam chodí kvůli Woodymu, a tak musel nebohý brankář absolvovat jeden velice nepříjemný rozhovor v kanceláři sportovního ředitele. Nakonec se ukázalo, že má Kara opravdu jen ráda koně.

Taylor Woody byl ten typ člověka, kterého nerozruší ani puk letící sto šedesáti kilometrovou rychlostí proti jeho obličeji, natož podezření, že chodí s trenérovou dcerou. „Šéfe, kdybych měl něco s Karou, tak už o tom víte," řekl mu tehdy v kanceláři. „To by bylo super, byli bysme taková pěkná hokejová rodinka, že? Třeba byste mi pak dával míň koleček při rozcvičce." Trenér málem vyletěl z kůže, když zíral na Woodyho přihlouplý úsměv. „Padej do šatny, Taylore. A fofrem!" Od té doby běhal brankář juniorského týmu Dahlu tři kolečka kolem zimáku navíc a nikdo nevěděl proč.

Nyní stál Taylor Woody na opačné straně parkoviště a popíjel čaj z termosky. To by bylo samozřejmě v pořádku, jen si ho místo cukru dochucoval rumem a to už tak v pořádku nebylo. „To je jen na zahřátí," tvrdil jednou spoluhráčům, když si myslel, že ho trenér neslyší. „V tomhle pitomým městě je totiž vážně kosa, jestli jste si nevšimli."

Larey po něm kvůli tomu pochopitelně šel, ale Woody se vždy prozíravě zbavil důkazů. Nikdy se neopil, na zápasy i tréninky si nosil vodu jako ostatní a nebýt toho, že z termosky občas táhl rum, nepojal by nikdo sebemenší podezření. Možná že nelhal, možná mu jen v Dahlu byla zima a možná pil čaj s rumem čistě proto, že mu to chutnalo. Navíc měl po prázdninách slavit své devatenácté narozeniny, za pár měsíců si bude moct pít rum klidně i na snídani a trenér s tím nic neudělá. Mohl by mu pohrozit vykopnutím z týmu, ale lepšího brankáře neměl. Raději na něj přes parkoviště hvízdl, aby některá z matek nepojala podezření a neztropila scénu.

Woody v poklidu dopil svůj šálek, zavíčkoval termosku a vydal se plouživým krokem k trenérovi. „Dobré ráno, šéfe," pozdravil ho. Stejně jako Carter, ani on nezaváhal a na trenérovu žádost účastnit se tábora ihned kývl. Na hokejisty se mohl člověk vždycky spolehnout.

„Schovej si tu termosku, sakra," zpražil ho. „Vidíš všechny ty rodiče? To je jako kdybys chodil s cigaretou po benzínce."

Woody chvíli mlčel, jako by nad tím přirovnáním přemýšlel a teprve pak příkaz splnil. Ať už na něj trenér jindy řval sebevíc, nikdy ho to nerozhodilo. Vyslechl si, co bylo třeba, a pak se vrátil do brány, aby pokračoval v tom, co dělal i předtím. Lareymu to nikdo nechtěl věřit, ale z Woodyho chytal víc hysterických záchvatů než z Cartera.

„Za tohle bych tě mohl vyrazit z týmu, abys věděl," neodpustil si popíchnutí.

„Za to, že piju čaj s rumem?" podivil se Woody.

„Taylore!" Trenér se rozhlédl okolo, ale nezdálo se, že by jejich rozmluvu v tom chaosu někdo postřehl. „Tohle bude vážně dlouhý týden," povzdechl si.

Carter vedle něj si promnul nervózně ruce a vyrazil pomoct několika dětem se zavazadly. Larey mrkl na hodinky. Ten kluk vydržel stát a nic nedělat celé čtyři minuty. Zlepšoval se.

***

Když se v osm hodin přiřítil na parkoviště u zimního stadionu bílý Yukon, většinu dětí už se podařilo vměstnat na sedadla autobusu a rodiče si odjeli užívat ticha a klidu do svých domovů. Letos se tábora účastnilo celkem šestnáct chlapců a čtyři dívky. Trenér je rezignovaně pozoroval z předního sedadla u řidiče. Jen letmo dokázal napočítat celkem pět malých verzí Jakea Cartera a neměl ponětí, jak je udrží sedět na místě celé čtyři hodiny než dojedou k Jižnímu jezeru. Ujišťoval sám sebe, že horší už to být nemůže, když se náhle celým autobusem zvedla vlna vřískotu. Ti, co seděli v pravé řadě, se jako jednolitá masa, nacpali nalevo a zběsile začali bušit do oken. Jeho utrpná práce usazovače byla v tu ránu smetena ze stolu.

„To je on!" hulákaly děti.

„Vidíte ho?!"

„Kdo? Kdo je tam?"

„Uhni, Rory! Chci taky vidět!"

Trenér Larey se nejprve lekl. Pak si řekl, že těm děckám přeskočilo a nakonec se přistihl, jak stejně jako oni tiskne nos ke sklu a snaží se přijít na to, co se děje.

„Cartere! Woody!" houkl ještě na své hokejisty. "Vraťte ta děcka zpátky!"

Jenže Carter i Woody právě využívali velikostí svých sportovních těl, aby se také prodrali přes masu dětí k oknu. Trenér si v té chvíli uvědomil, že se pekelně zmýlil, když si myslel, že se ti dva budou před dětmi chovat dospěle. Od malých školáků se vlastně v mnohém nelišili. Jen byli větší a uměli lépe lhát.

„To je Colin!" zapištěl někdo a desítka dalších hlasů se přidala.

„Kde? Kde je?"

„Tak to je mega hustá kára," zaslechl trenér mezi dětským pištěním Woodyho sytý baryton. Vylezl z autobusu a nechal zavřít dveře. Ruch náhle zmizel a nahradilo ho jen tlumené bušení dětských pěstiček do skla. Jestli to okno zničí, tak je zabiju, problesklo Lareymu hlavou, než stanul tváří v tvář své dceři a Colinovi.

Kráčeli k němu přes celé parkoviště. Naposled je takto viděl jako malé děti. Od té doby oba vyrostli. Colin zmužněl a z jeho tváře částečně zmizel i štěněcí výraz toho zakřiknutého kluka, kterým býval. Pohlédl na svou dceru a v kontrastu s Colinem si konečně uvědomil i její proměnu. Byla nádherná, celá po mámě, měla jemné rysy a výrazné oči. Útlý pas ladil s Colinovou vysokou postavou. Šli naprosto synchronizovaně a o něčem se bavili, aniž by spustili pohled z autobusu plného dětí. Když na ně tak hleděl, cosi rozbitého uvnitř něj se znovu slepilo dohromady. Byl to stejný pocit, jako když úhledně zatejpoval hokejku. Snažil se to nějak pojmenovat, ale nedařilo se. A když na něj Kara promluvila, byl ještě ponořený v myšlenkách tak hluboko, že ho přestal rozčilovat i rozjařený pískot dětí v autobusu. „Tati?"

Zaostřil pohledem na dceru a pak na Colina, který stál v jejím těsném závěsu jako ochranka. Kývl trenérovi na pozdrav, vyčaroval jeden ze svých úsměvů a poslal ho dětem.
„Čau, Coline. Jak se máš?" pozdravil ho dívčí hlásek z otevřeného okénka jako by byli dva staří známí. „Dobře a co ty?" zareagoval naprosto plynule. Děvčátko vypísklo a schovalo se pod sedačku. „On na mě promluvil," zašeptala kamarádům a oči jí zářily vzrušením.

„Tati?" zopakovala znovu Kara.

„Ano, zlatíčko?"

„Sehnal jsi někoho místo Sarah a Lucy?"

„Ale jo," houkl rozmrzele. Mávl rukou k zadní části autobusu, kde se k okénku přes děti tlačil Woody s Carterem a právě mezi sebou rozebírali přednosti a nevýhody Colinova auta.

Kara nadzvedla obočí. „To je stejné jako bys chtěl po dětech, aby hlídaly jiné děti."

„Lepší než nikdo."

Chvíli se tvářila jako že se chce hádat, ale nakonec si to rozmyslela. „To nevadí. My ti s tím pomůžeme."

Trenér mlčel a čekal, co z dcery vyleze. Kara měla v očích stejnou jiskru jako když se před osmi lety s Colinem vykradli v noci z domu a rozhodli se, že po zamrzlé řece dobruslí až do Ross River. Pohlédl na Colina, aby si svou teorii ověřil, jenže mladý hokejista se za ty roky před televizními kamerami naučil své emoce výborně schovávat.

„Pomůžeme ti s táborem!" vyhrkla Kara a nadšením rozhodila rukama. „Co ty na to?"

„Vy dva?"

Než stačila vychrlit všechny možné důvody, proč je zrovna tohle dobrý nápad, předstoupil před trenéra Colin a pohlédl staršímu muži do očí. Kdykoliv trenér mluvil s Carterem, Woodym nebo kýmkoliv jiným z týmu, byl vždy on tím, kdo byl autoritou. S Colinem to nyní bylo jiné. Fyzicky před trenérem stál devatenáctiletý kluk, ale v očích poznal dospělého člověka. Carter a Woody by vedle něj působili jako děti. Trenéra to naprosto ochromilo. Tohle bylo z velké části jeho dílo, přece jen měl na Colinovu výchovu velký vliv a hlavně, a to si neodpustí nikdy, ho tehdy před lety nechal odjet. Tím tomu dítěti dávno podepsal rozsudek.

„V žádném případě vám nechceme narušovat program, trenére," vysvětlil mu Colin. „Pokud si to budete přát, ani o mně neuslyšíte. Chci jen na chvíli zmizet z města, to je všechno. A když mi Kara řekla o táboře, přišlo mi jako dobrý nápad, že bychom...no, zkrátka...vážně o mně ani nebudete vědět, slibuju."

Larey mu chlapsky stiskl rameno. Samotného ho překvapilo, že to udělal. Oběma z toho poskočilo srdce, ale samozřejmě na sobě nedali nic znát. „Děcka budou nadšené," řekl upřímně. A já taky, chtěl dodat, ale neudělal to. Ze stejného důvodu jako mu nikdy neřekne, že poslední roky sledoval každý jeho zápas a cítil přitom, jako by sledoval vlastního syna. Tyhle věci si prostě chlapi neříkají.

„V autobusu už ale máme plno," zarazil se po chvíli. „Na zbylá sedadla se muselo nacpat ještě několik kufrů. Ale ty by se mohly dát klidně do uličky."

„To je v pořádku," zareagoval ihned Colin a zachrastil svazkem klíčů v kapsách. „Můžeme jet autem."

Trenér šlehl pohledem k dceři a zpátky. „Řídíš dobře?"

„Bez nehod a bez pokut, pane," odvětil Colin s lehkým úsměvem.

„Pojedeš pomalu," zdůraznil. „Hezky za autobusem. Žádné pitomosti. A oba budete mít pásy."

„Tati, prosím tě," zakoulela očima Kara.

„Většina hokejistů jezdí jako hovada," řekl. „Včetně mě." Nebyl na to pyšný, ale jejich Toyota by mohla vyprávět. A až jednou dostane řidičák takový Carter, přestane být na ulicích bezpečno úplně.

„Přísahám, trenére," dušoval se Colin. „Kaře se nic nestane." Pohlédl na ni a ona pohlédla na něj. Oba se zazubili jako děti, kterým prošla stejná neplecha a trenéra Lareyho to uvedlo zpátky do časů dávno minulých. „Tak dobře."