Týmu HC Dahl se ten den hra moc nedařila. Když se Colin dostal na stadion a koupil si vstupenky, aniž by ho kdokoliv poznal, dohrávala se druhá třetina. Dahl prohrával o dva góly a podle toho, jak se jeho hráči uštvaně pohybovali po ledě se nedalo očekávat vyrovnání. Tribuny proto skandovaly jediné slovo: „Vydržte! Vydržte! Vydržte!"

Dahl neměl zrovna špičkový tým a hráči zažívali dobré i špatné časy stejně jako hvězdy v NHL. Vlastně se to tolik nelišilo. Jen když jste něco podělali tady, chvíli se vám posmívalo celé město a pak se na to zapomnělo. Když jste něco podělali v NHL, posmíval se vám celý svět a na Youtube někdo vyvěsil každičký moment vašeho fiaska v HD rozlišení, s hlasovým komentářem, elektronickou tužkou a maximálním přiblížením.

Dahl neměl nejlepší hráče na světě, ani nehrál nejlepší hokej, neměl ani nejlepší trenéry. Přesto všechno však fanoušci nikdy neodcházeli z prohraného zápasu jako poražení. NIKDY. 

HC Dahl měl totiž Kavku.

Kavka obecná je středně velký pták vyskytující se hojně v Evropě a na západě Ruska. V osmdesátých letech dvacátého století se díky lodní dopravě dostala až na severozápad Ameriky  a několikrát byla pozorována také v Kanadě, na Faerských ostrovech, Giblartaru a v Mauritánii. Dorůstá délky až třicet devět centimetrů a v rozpětí křídel měří až pětasedmdesát. Barva peří je převážně černá nebo šedočerná se světle šedým týlem.

Někdy v devadesátých letech do Dahlu přijela znepokojená skupinka ornitologů z univerzity v Ottawě, aby prošetřila, zda sem právě v důsledku lodní dopravy nebyl zavlečen nepůvodní druh ptactva z Evropy, který by mohl narušit zdejší ekosystémy.

Místní je příliš nevnímali, dokud jim uprostřed hokejové sezóny neuzavřeli zimní stadion, protože v něm údajně měly hnízdit tři mladé páry těchto ptáků. Ornitologové prolezli všechny rýny, okapy, půdní prostory, ale po žádné kavce nebylo ani stopy. Avšak když je vědecký pracovník přesvědčen, že něco někde je, pak tam bude šťourat tak dlouho, dokud to nenajde. Člověk si zkrátka nemůže dovolit přijet do městečka, které žije hokejem, zavřít uprostřed sezóny zimní stadion a pak v něm nic nenajít. A tak pokračovali v pátrání.

Když už za sebou měli druhý měsíc bez jakéhokoliv nálezu, zašla si skupinka vědců povyrazit do baru nad hledištěm stadionu, kde narazila na místní fanoušky. Mezi nimi byl tehdy i Colinův táta.
To, co se pak v baru stalo, tam taky zůstalo. Rolbař, který tou dobou upravoval ledovou plochu, si ničeho nevšiml. Údržbáři, kteří opravovali rozbité sedačky na tribunách, prý ani nevěděli, že je bar otevřený. Sportovní ředitel a ředitel klubu ve zprávě policii uvedli, že žádnou ojedinělou situaci na svém stadionu nezaznamenali. Zkrátka a dobře se ty monokly a rozbité nosy ornitologům na tvářích objevily zřejmě přes noc. „To bude nějaká ptačí chřipka," tvrdili místní. Ani záznam z kamerového systému neexistoval, protože zimní stadion byl přece uzavřený a když jsme u toho „...co ti ornitologové vlastně dělali na baru? Myslíte, že právě tam ty kavky hnízdí, pánové?" reagoval s úsměvem sportovní ředitel a vrtěl hlavou.

Ornitologové sice zmizeli, jejich hlášení na policii se nakonec obrátilo proti nim, ale sezóna pro hokejový klub už byla stejně ztracená. Obyvatelé Dahlu ale přesto na ty časy vzpomínají v dobrém. K urovnání celé situace získali od Ottawské univerzity štědrý sponzorský dar, díky kterému opravili střechu stadionu a zakoupili zcela nové vybavení pro hokejovou školičku a juniorský tým.

Kristensenovi v té době, podobně jako většina obyvatel Dahlu, neměli moc peněz nazbyt, proto byli vděční, když Colin dostal od klubu svoje vlastní dětské brusle, hokejku a ochrannou přilbu. Díky všem těm věcem ho začala paní Kristensenová pouštět častěji na led a díky tomu zase mohl Colin pořádně trénovat. A protože trénoval více, lépe a pilněji než kdokoliv jiný, dotáhl to nakonec až na vrchol.

Na počátku toho všeho stál pták, který se v Dahlu vlastně ani nikdy nevyskytoval. Nebo ho alespoň nikdo nikdy neviděl. Výskyt kavek byl navzdory všem problémům a promarněné sezóně důležitým milníkem dahlského hokeje. Nebo minimálně výskyt peněz v klubovém rozpočtu na chvíli vystřelil klub na vrchol a pomohl tak vzniknout fenoménu jménem Kristensen.

Pro místní kavka mnoho znamenala, což zase mnoho lidí zvenčí nedokázalo pochopit.

„Proč máte na dresech kavku, když u vás kavky nežijou?" Ta otázka rozdmýchávala emoce, obzvlášť v barech po zápase.

Místní si to ale nenechávali líbit. „A proč má Pittsburgh na dresech tučňáka, když u nich tučňáci nežijou?"

„Chcete přes držku?"

„Ne, to vy chcete přes držku!"

Přestože byla kavka obecná v Kanadě nepůvodním a potenciálně invazivním druhem, jedna přesto v Dahlu žila a když se zvěsti o ní donesly až na univerzitní kampus v Ottawě, několik profesorů si nervózně promnulo dávno zahojené tváře. Jedinečné dahlské kavce se příznačně říkalo, bez jakýchkoliv stop kreativity, zkrátka Kavka.

Kavka byl maskot hokejového týmu HC Dahl. Jeho popularita byla asi taková, že pokud by někdo unesl starostu, bylo by to politováníhodné, ale pokud by se někdo odvážil sáhnout po Kavkovi, Dahl by vytáhl do války.

Když se řeklo Dahl a někdo zareagoval stylem: „Jo, to město znám! " bylo to ze sedmdesáti procent díky Colinu Kristensenovi a z třiceti procent právě díky Kavkovi, který se stal na internetu fenoménem doslova přes noc.

Tyto dvě nejvýraznější osobnosti města se dnes setkaly na jednom stadionu při zápase proti Ross River. Mnoho lidí tvrdí, že právě tady ten příběh doopravdy začal.

***

Colin vyšplhal až k nejvyšším místům ke stání. Na stadionu byl přísný zákaz kouření, ale tady nahoře žádná podobná pravidla neplatila. Počet diváků směrem od kluziště výš pomalu řídl a nepatrný kouř asi pěti skupinek chlapíků tak nikdo nepostřehl. Colin se tu cítil bezpečně. Panovalo tady nepsané pravidlo My si nevšímáme tebe a ty si nevšímej nás.

Chlapi s sebou měli vlastní alkohol a občerstvení, jedna partička si dokonce zapálila špeka a všichni bez ostychu nadávali na hráče nepřátelského týmu: „Ty vole! Čumíte na to taky? Je snad ten rozhodčí slepej?! To je na trestnou!"

Colin se opřel lokty o zábradlí a hleděl dolů na led. Stadionem se rozezněla siréna ukončující druhou třetinu. Jeden z hráčů prudce zabrzdil před střídačkou a vylezl z arény. Colinovi se ten zvuk okamžitě zavrtal do uší. Čepele bruslí strouhající povrch ledu. Zvláštní. Kdysi mu to znělo jako rajská hudba. Teď měl zvuk stejný efekt jako střet dvou čepelí nožů, cinknutí lžičky o zubní sklovinu nebo způsob jakým jeho otec otevíral láhev piva - kovový vršek urazil o jednu ze svých plombovaných stoliček. Colin už z té samotné představy dostal husí kůži a otřásl se. A stejně tak znovu, když podobné brždění předvedl jiný hráč. Ten zvuk se rozléhal halou, až si našel Colinovy citlivé uši a splašený pohled. Zavřel oči.

Nádech. Výdech.

Ledová plocha se mezitím vylidnila. Colin se dál rozhlížel po ledě. Bylo to normální hokejové hřiště. Pod ledem prosvítala barevná loga firem a sponzorů, hřiště se dělilo na pásma, mělo dvě branky, dvě střídačky, trestné lavice, mantinely a...tři kapky krve uprostřed útočného pásma? Colin se prudce narovnal a znervózněl. Posunul si sluneční brýle na nose trochu níž a zadíval se do těch míst. Nic tam však nebylo. Na hřišti ani nikde jinde. Zase si to jen představoval. 

Krev obvykle nebyla ani na polštáři, kdykoliv se mu uprostřed noci zdálo, že látka pod ním nějak zvlhla a zteplala. Nebyla ani v koupelně, když se sprchoval - voda byla horká a krev taky, a to stačilo, aby se poslední dva měsíce sprchoval zásadně chladnou. Ne vždy ji však viděl. Mnohdy ji jen cítil. To kovové aroma, horkost a moment, kdy se na vzduchu začínala srážet, tuhnout a pak se pomalu svou teplotou zapracovávala do ledu pod ním. Když měl dobré dny, slyšel ji, jak odkapává. Když měl špatné dny, tekla proudem.

Jeho tváře zbledly a zatočila se mu hlava. Posadil se na zem a opřel si hlavu mezi kolena. Ne! Tohle musí zvládnout. Nesmí nechat hlavu příliš přemýšlet. Zítra znovu začne s tréninkem. V příští sezóně už si nemůže dovolit žádné skandály.

Na Colina zcela náhle padl stín.

Prudce vzhlédl a viděl, jak se nad ním sklání obří plyšová hlava ptáka. Maskot se od doby, co Colin odjel z Dahlu, dost proměnil. Měl na sobě žlutý dres s vlastním číslem šedesát šest. Třetí šestku maskotovi doplnili záplatou. Číslo šelmy.

Kavka byl na cestě působit chaos, poškádlit pár fanoušků Ross River a hlavně ztropit pořádný bengál. To mu šlo poslední roky vždycky moc dobře. Na pažích měl přišitá plyšová křídla a oči na pružinkách se mu s každým pohybem šíleně třepotaly. Colina to v rozpoložení, v jakém byl, docela rozhodilo. Trhnul sebou, když ho Kavka vzal plyšovým pařátem za rameno. Druhým pařátem zdvihl palec a tázavě zakýval hlavou. Jsi v pohodě?

„Jsem v pohodě. Jen jsem si dal trochu trochu víc, než zvládnu," zalhal Colin a kývl ke skupince s jointem.

Kavka se krákoravě zachechtal.

Tím zvukem na sebe upozornil diváky v horních tribunách. Okamžitě se zvedl divoký jásot. Kavka se narovnal, vykasal si nadité plyšové břicho a zeširoka kráčel po schodech dolů.

Zakrákal znovu a vydal se k nejbližší skupince fanoušků z Ross River. Čtyři kluci v modrých dresech se zhluboka nadechli. Tohle pro ně dnes nedopadne dobře.

***

Hokejoví maskoti tu odjakživa byli pro pobavení diváků, pro podporu hráčů a v průběhu let se taky trochu stali chodícím marketingem. Většinou se vyskytovali na schodištích mezi tribunami, výjimečně na ledě a po zápase na chodbách, kde se fotili s fanoušky. Nosili do školek a domovů seniorů dárky, předávali sponzorské dary a v animovaných videích učili děti, jak přecházet silnici.

Dahlský maskot měl naprosto jiné povinnosti a s tím související pravomoci. Kavka tady nebyl pro klubový marketing, nebyl tady pro charitu ani nešel dětem příkladem - spíš naopak.

Colin sledoval Kavku, jak z naditých kapes svého kostýmu vytahuje dvě bombičky šlehačky. Kluci z Ross River okamžitě vstali a dali se na útěk, jenže zapomněli, že sedí na špatné tribuně. Chlapi z Dahlu kolem nich vytvořili mezi řadami sedadel neprostupnou zeď. Vzduchem prolétla první dávka šlehačky a salva nadávek. To upoutalo pozornost celého stadionu. Ozval se jásot. Fanoušci Dahlu jako by naprosto zešíleli. Dupali nohama, až se podlaha pod Colinovýma nohama otřásala a tři stovky lidí zaburácely z plných plic: „KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

Zápas NHL je jedna obrovská hokejová show. Na konci všeho toho úsilí, potu a dřiny nestojí Stanley Cup, olympijská medaile ani titul mistra světa, stojí tam divák, který se na všechny ty zápasy, na všechny cesty k vítězství a pády přijde podívat. Na stadionech NHL bylo všechno přizpůsobeno právě jim. Světelná show a hudební ozvučení se běžně rovnaly obrovským koncertům renomovaných zpěváků. Fanouškovská kultura dresů, povzbuzujících transparentů a davových pokřiků dodávala tomu všemu neskutečnou atmosféru. Obvykle stálo pivo přímo na stadionu klidně i dvacet dolarů, přesto málokdo pašoval dovnitř vlastní, levnější. Patřilo to k tomu. Lidi to brali jako svátek, kulturní a sportovní událost a při takových příležitostech si to pivo prostě koupili. Přispěli tím totiž klubu, který milovali, a tak nebylo s podivem, že mnohdy nechali ještě dýško. Bylo to něco velkolepého a lidé milovali být toho součástí. Hokejisté se vždy radovali, když viděli všechny rozjařené tváře v hledišti. Ti lidé nad nimi chodili dennodenně do práce, mezitím řešili každý vlastní problémy a když mohli přijít sem, na chvíli na to všechno nemyslet a užít si napínavé souboje o puk, hráči byli tu, aby jim to všechno dali. Byli hokejisté, kteří hráli pro titul, pak ti, co hráli pro sebe a své blízké a pak také ti, co hráli pro všechny. Colin si nebyl ještě zcela jistý, co pohání právě jeho.

Zápasy v Dahlu tolik velkolepé nebyly, přesto měly všechno, co mohl malý klub, malé město a jeho fanoušci nabídnout. Atmosféra se nedala koupit pompézními reflektory ani drahými promítacími tabulemi. Tu mohli vytvořit jen fanoušci, samotní hráči nebo právě maskoti.

***

Než se Colin nadál, dva kluci z Ross River byli od hlavy až k patě olepení šlehačkou, dresy přetažené přes hlavu a zatímco se na schodech dávali dohromady a hledali si nové místo mezi svými, Kavka už se řítil k ledové ploše. Pumpoval okřídlenýma prackama ve vzduchu jako by zatínal svaly a poskakoval po schodech v podivném tanečku.

Stadion HC Dahl neměl světelné reflektory, ale ty Kavka ani nepotřeboval. Dokázal na sebe strhnout pozornost už jen tím, že potrhle zavřískl. Cestou si plácal se všemi, co měli na sobě žluté dresy. Ti, co je neměli, byli nelítostně plácnuti plyšovým křídlem.

Jednoho chlapíka ze čtvrté řady to poměrně namíchlo, vystřelil ze sedačky a se zaťatými pěstmi hleděl na Kavku. „Nešahej na mě, vole!"

Colin, stejně jako ten chlápek, očekával, že ho Kavka bude ignorovat a poskakovat vesele dál. Tak už to maskoti dělali. Tropili si žerty, ale tím to končilo. „Ty si z těch lidí uděláš srandu, ale pokud budou chtít získat svoji důstojnost zpátky, pak je musíš samozřejmě nechat. Nesmíš je zase úplně zesměšnit," říkával daňový účetní, který po večerech dělal maskota Colinovu týmu. Jmenoval se Tim a bral svou práci vážně. Tvrdil, že jako maskot musí člověk taky dodržovat jistý kodex. Základním pravidlem maskota bylo, že na veřejnosti nikdy nemluví, nikdy neodmítne focení, nikdo veřejně nezná jeho totožnost a nikdy není víc než divák. „Pokud se ti podaří někoho fakt hloupě zesměšnit a ten člověk nemá koule, aby po tobě zařval, musíš na oplátku zesměšnit ty sebe." A tak vždycky, když Colin z ledu viděl, jak jejich maskot zakopává a nebo padá na zadek, věděl, že to Tim přehnal. Možná někomu rozlil pivo nebo rozplakal děti.

Taková byla pravidla, která znal Colin a očividně i ten chlapík, co se naštval. Oba taky očividně nebyli odtud. Kavka byl totiž jiný druh maskota. Místo, aby utekl, zakopl nebo udělal nějakou sebezesměšňující scénku, dal si pařáty v bok a rozkročil se.

„Co jako?" zavrčel chlapík. „Chceš přes hubu?"

Kavkovi se rozkývaly oči na pružinkách, jak horlivě přikyvoval.

Když se pak muž rozmáchl, aby maskotovi uštědřil jednu výchovnou, Kavka v celém svém objemu mrštně uskočil a pařátem sevřeným v pěst opětoval ránu.

Colin ještě v životě neviděl, aby se maskot porval s divákem. Skoro by přísahal, že odněkud ze své mysli slyší Tima řvát: „To je proti kodexu! Proti kodexu!"

Kavka byl neúprosný, rozdával rány na všechny strany a naštvaný chlapík mohl jen děkovat, že jsou jeho pařáty z měkké plyše. Kavka se rval, dokud diváka nedostal zpátky na sedadlo.

„KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

A zatímco maskot po rvačce pokračoval dál ve své cestě k ledové ploše, chlapíkovi někdo ve žlutém dresu přinesl pivo a s úsměvem ho poplácal po rameni. Kavka si mohl zapsat další vyhranou rvačku a chlapík s pivem si příště nevybere sedadlo do uličky. Místní jim říkali fackovací místa a pokud se chtěl někdo porvat, sedl si v jiném než žlutém dresu právě sem. Těžko tedy říct, jestli byla ta dnešní bitka záměrná nebo ne.

Colin o Kavkovi slyšel od táty, ale většinou jeho blábolení o HC Dahlu pouštěl jedním uchem tam a druhým ven. O maskotovi proto věděl jen málo věcí - byl to nejlepší rváč ve městě a kromě několika představitelů klubu nikdo nevěděl, kdo to je. Sportovní ředitel kdysi veřejně prohlásil, že ten, kdo ve výzvě jeden na jednoho stáhne Kavkovi ptačí hlavu, se stane novým Kavkou. Tu sezónu se na stadionu o přestávkách mezi třetinami událo spoustu bitek, Kavka však svou pozici vždy obhájil. Možná i proto, že o jeho místo doopravdy nikdo nestál. Svou práci totiž odváděl skvěle.

Colin, stejně jako celý stadion, dál sledoval vycpaného, obtloustlého maskota, jak se hrne k ledové ploše. Cestou si otřel svůj ptačí zadek o plexisklo soupeřovy střídačky a pařátem ukázal prostředníček několika nespokojeným hlasům v hledišti. Colin se uchechtl. Jeho táta měl pravdu, Kavka byl prostě frajer.

„KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

Teprve když si maskot odněkud přisunul židli k plexisklu, které ohraničovalo ledovou plochu a začal přes ni šplhat do hřiště, všiml si Colin, že měl celou dobu na nohách brusle. Když se břichem pověsil přes plexisklo, kdosi z publika k němu přiskočil a sundal mu návleky z čepelí. Colinovi to připadalo šílené.

Řev fanoušků ještě zesílil v momentě, když se maskot převalil přes mantinely a doskočil oběma nohama na led.

„KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

Nyní Colin pochopil, že to klub nedělal ani tak pro hráče. Zápasy v NHL byly show pro diváky, zápasy v Dahlu se jim sice nemohly rovnat, ale to neznamenalo, že se o to nepokoušely.

Kavka dobruslil k jedné ze střídaček, přehnul se přes hrazení a vysypal na led krabici puků, kterou mu tam kustodi předem připravili. Uloupil si ze střídačky také hokejku a vyjel za kutálejícími se kotouči na led.

„KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

Z tribun se začaly sbíhat děti i dospělí a bušit na plexiskla. Colin sledoval Kavku, jak obratně kličkuje mezi rozházenými puky, sem tam některý podebere hokejkou a vyhodí do vzduchu. Rotující kotouč pak chytne do pařátu a rozjede se k mantinelům. Děti v tu chvíli začínají nadšeně skákat a vřeštět, natahovat svoje ručky co nejvíc do výšky, aby na sebe Kavku upozornily. Několik šťastlivců dnes v ruce sevře puk a bude si ho pyšně tisknout k hrudi po celý zápas. Pochlubí se doma mamince a pravděpodobně s ním taky usne v posteli. A když ho po dvaceti letech najde zapadlý ve skříni, podiví se, kolik radosti mu dokázala taková malá věcička tehdy přinést. Na ten pocit štěstí, kdy ji od Kavky dostal, si znovu vzpomene. Puk nevyhodí a uloží ho zpátky na bezpečné místo, aby ho mohl zase někdy najít.

„KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

Děti výskaly a kdyby mohl, výskal by maskot s nimi. Bruslil po ledě ve starých hokejových kanadách a Colin vzpomínal na doby, kdy podobné nosili všichni zkušení hráči dahlského áčka. Jak jim tehdy záviděl a těšil se, až si je obuje také. Nechtěl své dětské brusličky, chtěl mít chlapské kanady jako jeho táta, trenér Larey a všichni ostatní. Než však stačil dospět, trh s hokejovým vybavením začal nabízet daleko lepší brusle, a protože byl Colin příliš dobrý, Kristensenovi by nikdy nedopustili, aby hrál v bruslích po otci. Ta vzpomínka z dětství ho zasáhla natolik, až naprosto přestal vnímat všechny křičící děti i puky, kterými je Kavka obdarovával. Zíral na jeho brusle a prožíval znovu ten pocit, kdy sedával o víkendech na tribunách a sledoval hrát tátu. Tehdy chtěl být jako on. Jeho snem bylo hrát za dahlské áčko. Teď tu stál jako vynikající hráč NHL, od kterého se vzhledem k nízkému věku ještě očekávaly velké věci, a uvědomil si, že jeho dětský sen se vlastně nikdy nesplnil. Odešel odtud dřív, než stačil dohrát za přípravku.

„KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

Do zorného pole se Colinovi občas připletla i hokejka a podle toho, jak s ní Kavka pracoval, by ho Colin tipoval na neúspěšného hokejistu. Základní technika ve střelách tam byla, švih také, pohrávání si s kotoučem maskotovi šlo perfektně, ale i přesto začal Colinův mozek generovat desítky způsobů, jakým by Kavku mohl jednoduše obehrát. Jedna z jeho velkých chyb spočívala v tom, že neustále hleděl na puk a nesledoval okolí. Soustředil se na to, co provádí s hokejkou, což o něm prozrazovalo, že hokej už příliš nehraje. Nemá to zažité, pomyslel si Colin. Hokejka pro něj byla jen kus dřeva, nikoliv další tělní orgán.

Přesto základ měl a Colin by hokejistu poznal vždycky. Měli to v sobě, tu techniku už člověk v životě nezapomene, ale čím méně hraje, tím se jeho přesnost a šikovnost vytrácí. Ostatně jako při každé činnosti. V Kavkově kostýmu se skrýval bývalý hráč, o tom nebylo pochyb. Možná kdysi nebyl dost dobrý, možná zkrátka neměl možnost hrát hokej naplno jako Colin nebo se na ledě zranil...jako Colin. Možná se za maskou oblíbeného Kavky skrývaly jen roky dřiny, potu a roztříštěných snů. Možná byla tohle jeho poslední možnost, jak mít se svým klubem ještě něco společného.

Colin místo radosti z nadšených tváří dětí, pocítil na jazyku hořkou pachuť.

„KAVKA! KAVKA! KAVKA!"

Už nepozoroval Kavkovy brusle a hokejku. Nepozoroval ani puky jako celá tribuna, Prohlížel si maskota bruslícího po ledě, jak postupně odebírá jeden kotouč za druhým, chvíli si s ním pohraje, střelí branku nebo ho nechá rotovat ve vzduchu, a pak si ho čepelí hokejky nadhodí do dlaně a přehodí přes plexisklo některému z dětí.

Colin nyní nevnímal Kavku jako maskota, ale jako člověka v kostýmu ptáka, který kdysi hrával hokej a z nějakého důvodu teď není v šatně, neprobírá taktiku na další třetinu, ale bruslí sám po ledě a jediné góly, které dává, jsou na prázdnou branku.

Colin by čekal, že když si opravdu podrobně prohlédne jeho projev na ledě, pozná v něm stopy smutku nebo zklamání. Třeba jedno ledabylé přešlápnutí v zatáčce, nadzvednutí ramen v tichém povzdechu - něco, co by o Kavkovi prozradilo, že tady nechtěl skončit, ale i přesto se tohoto místa drží zuby nehty.

Kavka však Colina s každým pohybem, s každým tempem, které udělal, vyváděl z omylu. Bruslil s neutuchající vervou, energií a také...lehkostí? Při každé otočce na jedné brusli volnou nohu rovně propnul. Žádné přešlápnutí v zatáčkách neodbýval, přikrčil se a překládal nohy s učebnicovou přesností. Hokejisté se v podobné rychlosti obvykle po ledě řítili, Kavka plul. Hokejisté nedělali zbytečné pohyby, Kavka si na všem dával záležet. Lehké přeskoky vypadaly v kostýmu tlustého maskota vtipně, ale v momentě, kdy Colin sledoval jen dvě chodidla ve starých hokejových kanadách, přišly mu naprosto dokonalé.

Ať už byl Kavka kdokoliv, nebyl to žádný tragéd, který pohořel v hokeji a dělat maskota zbyla jako poslední možnost. To ne. Kavka si to užíval a bruslil tak, jak Colin nikdy bruslit nebude. Puk by Kavkovi možná sebral, ale nikdy by mu nesebral tu energii a radost s jakou se po ledě pohyboval. Ať už po ní ve své momentální situaci toužil jak chtěl.

Proslulý maskot týmu HC Dahl v tu chvíli dal Colinovi cennou lekci a stal se pro něj vzorem na několik příštích dní. Může se vrátit do NHL a může být znovu nejlepší. Jen musí hokej znovu objevit z té samé stránky jako ho objevil když mu byly čtyři a jak ho vnímal i Kavka.

***

Ke konci třetí třetiny inkasoval Dahl ještě jeden gól a konečné skóre tak čítalo 4 : 1 pro Ross River. Fanoušci domácích byli dle očekávání zklamaní. Pak se ale objevil Kavka a odjistil dvířka ke střídačce, o která se právě opíral brankář vítězného týmu. Ta se pod jeho vahou okamžitě otevřela dokořán a gólman vypadl z ledu přímo na střídačku. Ve vzduchu stačil zamávat hokejkou a bruslemi a celý stadion propukl v hurónský řev.

Colin se tou dobou dávno vytratil z tribuny a mířil do kanceláře sportovního ředitele. Ačkoliv na dahlském stadionu nebyl léta, pořád ho znal jako své boty. Míjel schodiště a chodby s výstavkami fotek a trofejí. Hleděl do tváří hokejistů, které jako malý obdivoval. Mezi nimi byl i jeho táta. U jeho fotky, kdy pálí na branku, se na chvíli zastavil. Tehdy ještě ani nebyl na světě, pan Kristensen měl husté tmavé vlasy a atletickou postavu. Tu fotku znal moc dobře, protože ji kdysi při každé příležitosti ukazoval spoluhráčům a vůbec všem, kdo byli ochotni poslouchat. A nyní tu stál a všechny tyhle chlapíky mohl strčit do kapsy. Překonal svoje dětské idoly a nejhorší na tom bylo, že se jako vítěz absolutně necítil.

Než stačil zaklepat na dveře kanceláře sportovního ředitele, z opačné strany chodby se vynořil trenér Larey.

Zdál se být víc v šoku než Colin, protože se okamžitě zastavil a spodní čelist mu spadla dolů. Měl na sobě bundu, rukavice a jeho červené tváře prozrazovaly, že se zrovna vrátil z ledu. Zápas už tedy očividně skončil. Alespoň pro trenéry.

„Dobrý den, trenére," pozdravil ho.

„Ahoj, Coline." Nebylo překvapením, že ho i přes brýle a čepici okamžitě poznal.

Larey zestárl. Když ještě trénoval Colina, jeho vlasy postrádaly šediny a jeho tváře vrásky. Nyní měl obojí. Larey byl přísný a tvrdý trenér, ale ke Colinovi choval už od mala větší sympatie než ke komukoliv jinému. Aby taky ne, když ho vídal denně a trávil s ním víc času než vlastní rodiče. I sám Colin tehdy trenéra Lareyho zbožňoval a choval k němu nehynoucí náklonnost. Kdyby se Larey jednou objevil na tréninku a řekl malému Colinovi, ať sežvýká vlastní hokejku, bez váhání by to splnil. Trenér Larey ho vychoval a to, co se z něj stalo, byla z velké části i jeho práce.

Jenže pak se objevila nabídka stipendia v Torontu, Colin měl odletět do cizího města, mezi cizí lidi, hrát profesionální hokej a trenér Larey měl obavy, že to jeho povaha nezvládne. Nejprve se kvůli tomu pohádal s Kristensenovými. „Vy jste se dočista zbláznili! No tak, Arone! Ten kluk nikdy nevytáhl paty z Dahlu, pokud nepočítám zápasy. Chceš ho tam poslat úplně samotného? Vždyť ho tam zničí! Tam se hokej nehraje jako tady, navíc ho chtějí posunout o třídu výš. Chápeš, co to znamená? Bude hrát se staršími kluky, oni ho na tom ledě zabijou, rozumíš? Tohle všechno je na něj moc, nechte ho ještě pár sezon tady, líp ho připravím, trochu vyroste a pak se uvidí."

Ten večer se v domě s popisným číslem šestnáct hodně křičelo a Karin škvírou ve dveřích poslouchala, jak její bratr ve svém pokoji brečí. Jako správná starší sestra šla za ním a objala ho. Ten rok maturovala na střední, čekal ji absolventský ples, poprvé strávila noc s klukem, dvakrát se opila, podala přihlášku na tři univerzity, všude ji přijali a její učitelka angličtiny napsala Kristensenovým speciální dopis o nebývalém a perfektním prospěchu jejich dcery. Ten dopis však ležel nepovšimnut otevřený na stole v kuchyni, kde na sebe ječel Colinův otec a Colinův trenér, zatímco Colinova matka volala na policii.

Karin měla pozornosti nedostatek, zato její bratr se v ní topil sotva popadal dech.

Z nějakého důvodu si Colin při setkání se svým trenérem vybavil právě moment, kdy se jako malý kluk choulil sestře v náručí a ze všeho na světě si nejvíc přál, aby se lidi, které miloval, přestali kvůli němu hádat. „Já už nechci hrát hokej," řekl sestře.  Zasmála se. „Ale jdi, ty kecko."

Trenér Larey na opačné straně chodby si naopak vybavil moment, kdy se na konci jejich posledního tréninku Colin schoulil do branky a odmítal odejít z ledu. Chtěl zůstat doma a hrát za HC Dahl jako jeho táta. Trenér se ho po všech prohraných hádkách s Kristensenovými, již smířený s osudem svého nejlepšího hráče, snažil přesvědčit, že bude všechno dobré.

„Vždyť jste říkal, že nikam nemusím!" pištěl na něj chlapec. „Říkal jste, že můžu zůstat tady s vámi!"

Další nařčení a výčitky na sebe mezi slzami a vzlyky nenechaly dlouho čekat. Slova jako lhář a zrádce dopadaly na srdce trenéra Lareyho jako ostré nože a bodaly, dokud ho nerozcupovaly na malé kousíčky. Možná kdyby tehdy Kristensenovi přijeli později a nechali Colina spatřit trenérovy slzy a smutek ve tváři, možná by tím jejich vztah zachránili. Kristensenovi však pro syna přijížděli vždy v přesně daný čas a ten den tomu nebylo jinak. A tak poslední, co Colin před svým odletem na trenérově tváři spatřil, byl mramorový a necitelný výraz. Bitvu, kterou starší muž sváděl vevnitř, a která měla každou chvíli prorazit ven, nemohlo dítě jeho věku pochopit. Chápalo a cítilo jen zradu a zklamání.

Od té doby spolu nemluvili, ani se neviděli. Přesto všechno ke Colinovi vzpomínky na trenérův hlas promlouvaly při každém dalším tréninku. „Střílej výš!" „Doprava!" „Přikrč se, drž pozici!" „Jdi do toho zápěstím, Coline! Proboha!"

Naopak trenér Larey viděl Colina vyrůstat a dospívat s každým dalším zápasem. S každým faulem drtil pěsti a řval na televizi. S každým gólem vystřelil z gauče a řval na celý dům. S každým vyhraným zápasem se radoval a když nastal draft do NHL, měsíce nestrávil jinak než že sledoval jeho pozici v tabulkách. Když pak Colin oblékl dres Toronta, snažil se udržet slzy na uzdě. Nikdy nevynechal jediný zápas a nevynechal ani ten, o kterém všichni poslední měsíce tolik mluvili a který způsobil, že stál nyní Colin na chodbě stadionu v Dahlu a vypadal, že se ztratil.

„Hledáš někoho?"

„Sportovního ředitele," odpověděl Colin. Stejně jako z trenérova tónu se ani z jeho nedalo přesně určit, na co myslí. V jistém ohledu byli oba stejní - uvnitř bublaly divoké emoce, navenek  ale ani nemrkli.

„Já jsem sportovní ředitel."

Colina to překvapilo. „Vy už netrénujete?"

„Občas."

„Aha."

Trapné ticho a hustá atmosféra jiskřily ve vzduchu. Jeden by řekl, že po tolika letech nějaká hloupá hádka nemůže mít stále takovou váhu. To byla pravda. Jenže tady se ozývaly spíš dlouhé roky váhání, zda tomu druhému zavolat nebo ne, zda ho navštívit, zda se mu jakkoliv ozvat. Oba byli zatracení zbabělci a zbaběle se chovali i teď.

„Co potřebuješ?"

Colin nervózně přešlápl. Necítil se pod Lareyho pohledem komfortně. Jeho hnědé oči pod hustým obočím ho znaly příliš dobře, nikdy před nimi nedokázal nic skrýt. Jenže když byl malé dítě, jeho největším tajemstvím bylo, že si po toaletě neumyl ruce. Nyní toho skrýval mnohem víc a byl přesvědčený, že zrovna trenér Larey vidí jeho kostlivce ve skříni zcela jasně a zřetelně. Odvrátil pohled k zemi. „Chtěl bych si pronajmout led," řekl. „Stačí hodinka. Kterýkoliv den. Samozřejmě se přizpůsobím klubovému rozpisu."

„Můžeš si jít zatrénovat s áčkem, pokud bys chtěl. Zítra mají poslední trénink," nabídl trenér a zkoumavě se na Colina zahleděl. Viděl, jak se v něm všechno svírá a kroutí a lámalo mu to srdce. „Rádi tě uvidíme."

„Chtěl bych to nejdřív zkusit sám."

Larey přikývl. Jako všichni ostatní věděl - a viděl, co se stalo. Na nic se nevyptával, nic nekomentoval a za to mu byl Colin vděčný. Před několika lety by byl trenér první ke komu by mladík přiběhl, kdyby se něco podobného jako na posledním zápase semlelo. Ty roky však byly pryč a Larey si to stejně jako on moc dobře uvědomoval. „Do letní odstávky máme bohužel plný rozpis," řekl trenér. „Od té doby, co jsi v NHL, se do kroužků začalo hlásit plno dětí, lidi si pronajímají led a taky nám ještě dobíhají tréninky."

Přestože tady Colin dlouho nebyl, město žilo s ním a jeho kariérou. Jeho hrudník se sevřel úzkostí. Teprve teď si uvědomil, že nepřijel do svého rodného městečka, nýbrž do pasti. Až se rozkřikne, že je tady, lidé se k němu budou sbíhat z celého širého okolí. Budou chtít, aby jim o všem vyprávěl, aby jim poradil, jak uspět, aby s nimi TRÉNOVAL...!

„Ale máme tady vyhrazenou hodinku hned z rána," dodal trenér. „Pro zaměstnance."

Colin vzhlédl staršímu muži do očí. Věděl, že ho Larey svým způsobem chápe, protože věděl, co se stalo a proč tu byl. Věděl, proč potřeboval být chvíli sám, proč nosil rolák s vysokým límcem. Věděl, co skrýval a před čím se skrýval.

„Děkuju vám, trenére."