Dům Kristensenových byl galerií Colinovy hokejové kariéry. Na zdech vstupní chodby visely fotky čtyřletého klučíka v maličkých bruslích. Na poličkách měly své místo fotografie z prvních tréninků a zápasů v HC Dahl. V obývacím pokoji nad krbem se zase výstavka soustředila na jeho léta v juniorce Toronta. Kdo byl pozván do patra, mohl při stoupání po schodišti zhlédnout veškeré prozatímní Colinovy hvězdné momenty v NHL a pokud vás pan Kristensen pozval do svého hokejového pokoje se šprtcem, rozložitou koženou sedačkou a ultra HD televizí, mohli jste si sáhnout na všechny Colinovy dresy, hokejky nebo gólové puky. Pan Kristensen tomu říkal chlapská místnost a paní Kristensenová ji nazývala zašívárnou. Pro Karin Webberovou to ale odjakživa byla hlavně Colinova místnost.

Pro cizího návštěvníka by byla existence čtvrtého člena rodiny velkým překvapením. Místní však věděli, že Kristensenovi měli děti dvě. Starší Karin a mladšího Colina.

Karinino jméno bylo ocejchováno doktorským titulem z molekulární chemie a biochemie, ale to v Dahlu příliš neznamenalo. Od té doby, co v mládí pro město přestala být Karin a stala se jen Colinovou sestrou, chtěla z tohoto zapadákova pryč. Od té doby, co rodiče začali místo jejích áčkových písemek věšet na lednici Colinovy rozpisy tréninků, zápasů a stravování, které jim doporučil nutriční specialista, měla pocit, že tady nepatří. A od té doby, co celý jejich dům vypadal, jako by v něm bydlel jenom Colin, se rozhodla provdat za prvního kluka, který byl ochoten si ji vzít. Manželství nevydrželo dlouho, ale příjmení si nechala. Bylo jednodušší odpovídat na otázku rozvodu než na obvyklé: „Ty jsi Kristensenova sestra? Jak se má? Nemohl by mi podepsat dres?"

Karin patřila k té části města, která hokej nenáviděla.

I přes všechny ty sliby, které si v pubertě dala, se však po škole ocitla zase tady. Zase v Dahlu, kde navzdory všemu, co se psalo na jejím červeném diplomu, byla opět lidmi oslovována jako Kristensenová, Colinova sestra, a než mohla v restauraci říct, co si objedná, prošla si obvyklé kolečko: „Ty jsi Kristensenova sestra? Jak se má? Nemohl by mi podepsat dres?"

Když se jí před rokem ptali, proč chce se svým vzděláním učit děti na střední, řekla, že to dělá kvůli rodičům, aby nezůstali sami. Ve skutečnosti nechtěla zůstat sama ona. Ať už tohle město nenáviděla, jak chtěla, věděla, že tady se jí to nikdy nestane. Tady ji vždycky přijmou, sice svým způsobem, ale přijmou.

Když její bratr to ráno vstoupil do dveří domu, viděla na něm stejný úzkostný a vyplašený pohled jako před rokem u sebe. Dahl toho moc neměl a ani toho moc nedokázal dát. Když však člověk potřeboval před něčím utéct, rozevřel svou náruč a bez otázek ho přijal.

„Ach, Coline!" vykřikla paní Kristensenová, když vzhlédla od plotny. Vrhla se synovi do náručí, stejně jako pan Kristensen, který na Colinovo jméno slyšel jako pes na aport a přiřítil se ze své chlapské místnosti. Na schodech minul Karin, která naopak pomalu sešla dolů a když Colina rodiče dostatečně vyobjímali, pohlédla mu do očí, pousmála se a řekla jen obyčejné: „Čau."

Matka na ni vrhla jeden vražedný pohled, ale na to stačil Colinův prosebný a zmlkla. -Teď ne, mami. -Dobře, zlatíčko

„Čau," odpověděl jí nazpátek.

Sledovala, jak ho matka opečovává, jak mu otec pomáhá tahat kufry z auta. Sama sebe utvrzovala v tom, že je jí jedno, jak moc Colina objímají a vítají. Když takhle přijela ona, jejich reakce byly o dost vlažnější. Copak ses zbláznila? Chceš bydlet tady? S tvým vzděláním? Karin, to nemůžeš myslet vážně!

A teď tu stál on. Nejslavnější kluk Kanady, miláček Američanů! S tabulkovým hodnocením, jaké měl, by mohl lusknout prsty a všechny kluby by mu poslušně na stůl předložily smlouvu k podepsání. A propisku by si směl nechat.

Colina se nikdo neptal, proč je tady, nikdo se nechytal za hlavu, že v Dahlu ztrácí čas. Kdyby se její bratr rozhodl místo hokeje hrát golf, matka by mu koupila hůl. Ale Karin je přece dospělá, nebude závidět mladšímu bratrovi, že ho mají rodiče radši. Obzvlášť když to už dávno nemohla ovlivnit.

Usedla na schody a sledovala ten rozruch. Oběma rodičům srdce jen plesala, ve vzduchu cítila veškerou náklonnost, kterou k synovi cítili, a taky- a na to se Karin soustředila velice pozorně, se ho neustále dotýkali. Poplácání po rameni. Prohrábnutí vlasů. Pohlazení po paži. Karin by nikdy neřekla, že jsou její rodiče tak kontaktní. Obzvlášť její matka měla ráda svou komfortní zónu, od lidí si udržovala odstup a ani ke Karin a manželovi se nikdy tak neupínala jako právě ke Colinovi.

Když pak matka zapadla do kuchyně, aby uvařila něco k jídlu a otec odběhl do patra, aby uklidil svou chlapskou místnost, kde plánoval se synem sledovat hokej, zůstal Colin osaměle stát v chodbě a hleděl na sestru.

S Colinem Kristensenem byl jeden velký problém. Člověk se na něj nedokázal dlouho zlobit. Navenek působil jako nesmělý, zádumčivý a tichý kluk. Mnohdy připomínal štěně, co se ztratilo uprostřed Manhattanu. Jenže pak vyjel na led a tam se rval do posledního dechu. Karin se o hokej nezajímala, neznala jeho pravidla, proto o schopnostech svého bratra na ledě věděla jen to nejzákladnější. Byl děsně rychlý a děsně přesný. Karin se ho kdysi při rodinné večeři zeptala, kolik mu ze všech těch srážek s mantinely a protihráči zbylo zubů. Odpověděl jí, ať sklapne.

Poslední roky se skoro neviděli, pokud nepočítala občasné návštěvy a videohovory. Překvapilo ji, jak vyrostl - a nejen do výšky. Na bradě měl jizvu po holení a ruce mozolnaté a hrubé. Vypadal víc chlapsky než posledně. Ale oproti ostatním spoluhráčům pořád ne dost.

Ve tvářích stále vypadal jako dítě. Holky na to letěly a než se Karin provdala, ptaly se jí na něj všude, kde se musela identifikovat jménem. Nemocnice, pošta, pojišťovna...všude si musela dát své obligátní kolečko. „Ty jsi Kristensenova sestra? Jak se má? Nemohl by mi podepsat dres?"

Karin přemýšlela, jestli se jeho obličej náhodou nespletl. Jestli stále nečekal na dětství, které Colin Kristensen nikdy neprožil. V tom případě bude jako kluk vypadat až do smrti.

Bratr na ni také dlouze hleděl a přemýšlel. Pak se prostě sebral a zeptal se: „Jak se máš?"

„Jde to," odpověděla tónem, který prozrazoval, že už bylo lépe. „A ty?"

„V pohodě."

Colin přijel do Dahlu bez ohlášení. Jeho rodiče a sestra ho však očekávali. Jeho v pohodě nebylo v pohodě ani trochu. Měl oblečený tlustý vzorovaný rolák, který ho obepínal až po bradu. Poslední dobou nosil roláky neustále a nebyl to žádný módní výstřelek. Byl to úkryt.

Karin ho chápala. V Dahlu se dalo ukrýt ještě lépe než v roláku.

„Jak dlouho chceš zůstat?" položila mu jednu z palčivých otázek, které jí matka včerejší večer bezpodmínečně zakázala vynést do placu. „Colin by si myslel, že ho tady nechceme! Určitě bude rozrušený! Potřebuje teď naši lásku a pozornost! Buď na něj hodná, Karin!"

Přestože si s bratrem netelefonovala tolik jako rodiče, nejezdila za ním pravidelně na návštěvy a nepsala mu každý den emaily, věděla toho o něm prakticky nejvíc. Manželé Kristensenovi znali Colina hokejistu, Karin si troufla tvrdit, že naopak doopravdy znala kluka, který šestnáctkový dres oblékal. Tenhle Colin podle ní soucit nepotřeboval. A z pozornosti měl panickou hrůzu, jinak by sem nepřijel.

Pokrčil rameny. „Nevím," řekl upřímně. „Dokud mě nezavolají."

„A chceš, aby tě zavolali?"

Pohlédl jí do očí. „Zrovna teď nemám ponětí, co se bude dít zítra, natož za měsíc."

Karin dlouze přikývla. „Takže minimálně měsíc. Tak to abychom ti vyklidili pokoj, ne?"

Sklonil hlavu a pousmál se. Karin si všimla jeho bělostných zubů a pomyslela si, že musely stát majlant.

„Poslyš, Karin," přerušil tok jejích myšlenek. „Viděl jsem na ulici lidi v dresech. Dneska se hraje, že?"

Přikývla. „Áčko. Proti Ross River." Rozpis zápasů byla v Dahlu informace, kterou člověk věděl, i když ji vědět nechtěl.

„Nechtěla by ses jít podívat?"

Uchechtla se a zavrtěla hlavou. „Coline, já tu stupidní hru fakt nemusím."

A zatímco dál seděla na schodech a předstírala, že si s někým píše na telefonu, doopravdy po očku sledovala bratra, jak se prohrabuje ve svém kufru a hledá oblečení. V Dahlu byla opravdová zima, ne jako v Torontu nebo dokonce v Státech. Nebylo překvapením, že tu i v létě občas v noci mrzlo. Dnes však ne.  Zdálo se, že i počasí se trochu umoudřilo, když měl do města přijet Colin Kristensen.

Navlékl se do tlusté péřové bundy a otce požádal o rukavice. Na stadionu bude zima daleko větší. Pan Kristensen běžel prohledat skříně.

„To jako teď vlezeš přímo na zimák?" nakrčila po chvíli ret Karin. „Je ti jasný, co se stane? Lidi budou šílet."

„Nebudou."

Pomyslela si, že se v něm možná hluboce spletla. „Ty to vlastně chceš, že jo? Děláš, jak nestojíš o pozornost, ale přitom chceš, aby z tebe celá hala šílela, aby se lidi mačkali, aby se tě mohli dotknout. Aby tě mohli LITOVAT!"

„KARIN PŘESTAŇ!" zakřičela z kuchyně matka.

Otec, který právě běžel ze schodů s vlastní bundou a čepicí se ostře zastavil. „Karin..."

Ale Karin vstala a sešla dolů přímo k bratrovi. „Hmm," pokrčila rameny.

Karin se ráda hádala, jenže její mladší bratr byl přesný opak. „Do příští sezóny se musím vrátit na led," řekl. „Potřebuju začít hned."

„Začít tím, že se podíváš na ten nejubožejší zápas v celé Kanadě?" nechápala Karin. „Tos klesl na takové dno?"

„Karin, já tě varuju," zavrčel otec. Ne však proto, že by se snažil bránit Colina bombardovaného šťouravými dotazy. Tady se v něm ozval hrdý fanoušek dahlského áčka, který, nebýt toho, že se mu měl vrátit syn, by touto dobou stál na tribuně a povzbuzoval. Jeho hlas by bylo slyšet nejvíc ze všech.

„Jo, na takové dno jsem klesl," odsekl jí bratr. Pak pohlédl na otce a nasadil znovu ten svůj štěněcí výraz. „Tati, nezlobil by ses, kdybych šel dnes sám?"

Pan Kristensen hleděl na syna a snažil se vypadat, že ho to nemrzí. Ne kvůli tomu, že s ním nechtěl jít na zápas, ale kvůli tomu, co viděl v jeho očích, když odpovídal sestře.

Na takové dno jsem klesl...

Pan Kristensen pokýval hlavou. „Užij si to, chlapče," popřál synovi a odpochodoval vrátit bundu zpět do skříně.

„Díky," pověděl Colin, narazil si kšiltovku až k obočí a nasadil sluneční brýle. Po jeho odchodu zavládlo v domě hrobové ticho.

Na takové dno jsem klesl...

Pan Kristensen, paní Kristensenová i Karin v ten moment pochopili, že existuje opravdu tenká hranice mezi pokračováním a definitivním koncem Colinovy kariéry v NHL. Bylo mu devatenáct, po draftu sotva stačil odehrát první sezonu a teď to všechno mělo skončit?

Pan Kristensen na to zareagoval jako správný chlap. Zeptal se, ženy, kdy bude jídlo, a zatím odešel sledovat hokej do své chlapské místnosti. Tam nastavil hlasitost na maximum a zbytek živého přenosu zápasu dahlského týmu proti Ross River proplakal.