Bylo pozdní odpoledne, když Loki opouštěl útočiště horkých pramenů. Myslel si, že v obležení obrů, kteří by se rozkrájeli jen proto, aby on byl šťastný, se mu udělá lépe.

Spletl se.

Bylo to mnohem horší, než čekal. Všude viděl Tonyho. Na každém kousku kamene. V každé kapce vody. I obryně oděné v bílé průsvitné róbě mu připomínaly Tonyho. Před očima viděl, jak se ho dotýkaly. Jen natáhnout ruku a dotknout se také.

Jenže Tony tam nebyl. A on se, k velkému zklamání všech, otočil zpátky téměř vzápětí, co vešel dovnitř.

Cválal na svém losovi a jako obvykle jízda skončila na místě, kdy ho Tony opustil. Jak to bylo dlouho? Týden? Dva? Měsíc? Měl dojem, že to muselo trvat už alespoň sto let. Poprvé si dokázal představit, jak dlouhý může připadat smrtelníkům život, přestože byl tak krátký.

Ze začátku doufal, že se to za pár dní spraví a jemu se uleví. Místo toho zjistil, že je mu čím dál hůř. Přepadaly ho záchvaty melancholie, které se střídaly se vztekem, kdy měl chuť rozmlátit na prach vše, co se nacházelo v jeho dosahu. Vyplakal tolik slz jako za celý život ne. Srdce ho bolelo tak, že měl dojem, že musí každou chvíli puknout.

Naštěstí se uměl velmi dobře přetvařovat, takže v situacích, které to vyžadovaly, se choval, jako by se nic nestalo.

Hroutil se jen v soukromí.

I při návštěvě Angrbody se choval poměrně normálně, ačkoliv s ní nespal. Naštěstí nenaléhala. Zřejmě si uvědomovala, že potřebuje čas, aby se jeho srdce uzdravilo. Věděl, že ona tu pro něj bude vždycky. S povděkem přijímal to, že si s ním povídala a nenutila ho do ničeho, co by prostě nedokázal.

Věnoval se dětem. Učil Hel magii. Zatím jen základní kouzla, ale slíbil, že až vyroste, naučí ji vše, co sám uměl. Jezdil s Fenrirem na lov. Společně naháněli zvěř a jen zřídka se stalo, že by nic neulovili. Jörgmungandra nemohl učit ničemu takovému, tak ho alespoň učil historii světů, jak ji znal.

Uznával, že je mu s nimi dobře. Miloval je tak, jak to jen jeho zraněné srdce zvládalo.

Avšak přesto se cítil osamělý. I když ležel v objetí všech, stále měl pocit, že část jeho duše chybí. Cítil ji. Vnímal ji někde velmi daleko, ale nedokázal dostatečně natáhnout ruku, aby ji přitáhl k sobě a už nepustil.

I teď zkoušel natáhnout prsty směrem, odkud se tehdy rozzářil Bifröst. A zůstal s nataženou rukou a otevřenými ústy hledět na oblohu, která se začala zbarvovat do růžova. Chloupky na těle se mu zježily koncentrovanou magií, jež ho vzápětí obklopila. Pomyslel si, že by se měl možná obávat o svůj život. Třeba se Ásgard rozhodl, že jeho skrývání smrtelníka potrestá.

Koutek úst mu ve neveselém úsměvu vyletěl vzhůru. Tak ať. Neměl v plánu se bránit.

Duhový vír se setkal se zemí. Neohroženě hleděl tím směrem a vydal se mu v ústrety. A po pár krocích ztuhl v polovině kroku. Poznal by jeho siluetu kdykoliv.

„Jsem rád, že jsi tady a nemusím tě někde hledat," prohlásil Tony, jako by se nic nestalo. „Je na čase hodit řeč."

Na Lokiho už toho bylo moc. Celé ty týdny se trápil. Srdce se mu rozsypalo na malé kousky. A on se tu najednou zjevil! Netušil, co by měl dělat. Zůstal stát, ale nohy se mu klepaly, jako by se proměnily na sulc. A do očí se mu hrnuly slzy. Zase. „Co tu děláš?" zachraptěl. Nebo v to alespoň doufal. „Nejsi dost oblečený. Zmrzneš."

„Neboj, jsem v cajku. Celou dobu jsem makal na nanočásticích, který mi postavěj oblek, co nebude vypadat jako brnění, ale bude umět všechno ostatní. Mám jich s sebou několik. A dobrý je, že jsem nakonfiguroval, aby se dokázaly nabíjet mrazem. To mi trvalo nejdýl, jinak už bych tu byl před čtrnácti dněma, " vysvětloval, zatímco se k němu blížil v kalhotách a mikině.

„Vůbec netuším, o čem to mluvíš," přiznal Loki.

„Zahrál jsem si na švadlenku," doplnil Tony, zastavil se před ním a pohlédl mu do očí. „Nebudu chodit kolem horký kaše a řeknu to narovinu," sdělil vážným hlasem. „Strašně jsi mě nasral. Nedokážeš si představit jak moc. A jak moc jsem se musel snažit, aby sem nevtrhnul celej Ásgard. Není zač."

„Já –"

„Teď mluvím já," zarazil ho Tony tak sebejistě, že Loki poslušně zavřel pusu. „Horší je, že i když jsi mě nasral a já chtěl bejt od tebe co nejdál, tak ještě ten den jsem zjistil, že je mi bez tebe nesnesitelně. Takže jsem začal šít oblek."

Loki mlčel. Zatínal si nehty do dlaní. Pozorně poslouchal a polykal slzy. Jen sem tam nějaká utekla, ale neřešil to. Před Tonym už nechtěl předstírat nic. Chtěl, aby viděl, že ho to mrzí.

Smrtelník si prohrábl vlasy a ušklíbl se. „No, bude to chtít čepici. Ale to počká. Nabízím ti dohodu."

„Jakou?" zeptal se Loki roztřeseně. Už teď věděl, že cokoliv, co mu umožní s ním zůstat, okamžitě přijme. I kdyby se měl vzdát trůnu a sloužit mu.

„Už nikdy na mě nepoužiješ to schovávací kouzlo. Nikdy," začal vyjmenovávat. „Nebudeš mi bránit v tom, abych občas zaskočil na Zemi. Jsem domluvenej s Heimdallem, že mě tam vezme. Ale můžeš jít se mnou. Dáme ti mikinu s kapucí a sluneční brejle a nikdo si nevšimne, že tam nezapadáš."

Loki přikývl. „Slibuji. A dál?"

„Nic dál. Tohle mi bohatě stačí. Chci mít jenom možnost se dostat občas domů." Usmál se, vzal ho za ruku a usmál se. „Mohl bych ti nechat udělat patro s mrazící technologií. Mohlo by se ti tam líbit." Pohlédl na jejich ruce a strnul. „Co se to děje?" zašeptal zděšeně a chtěl ruku vytrhnout, ale Loki jej chytil pevněji.

„Ohříváš mě," vydechl Loki překvapeně a sledoval, jak se jeho kůže postupně vyhlazuje a připodobňuje barvou k Tonyho kůži.

„Ale sahal jsem na tebe už dřív, tak jak to?"

„Tím skrývacím kouzlem jsem potlačil i tvou podstatu. Teď ses mě poprvé dotkl bez kouzla," vysvětlil Loki. Bledá světlá kůže se blížila k ramenu.

Tony se zašklebil. „Hm. Co to udělá, když ti dám pusu?" Na odpověď nečekal. Políbil Lokiho vášnivě a hluboce. Hojil tak jeho zlomené srdce, aniž by to tušil. „Hustý," zhodnotil. „Jseš docela pěknej zelenookej běloch. S tímhle se časem můžeme na Zemi i přestěhovat."

Loki se usmál. V tuhle chvíli by mu odkýval cokoliv, ale nitro mu vybuchovalo emocemi. Nebyl schopen slova. Vrátil se. To zatím stačilo. A po rituálu mohli dělat cokoliv, co si budou přát.

Kdekoliv.