„Chtěl bych provést rituál," oznámil Loki otci, když se k němu připojil v jeho pracovně.

„Jaký rituál máš na mysli?" ptal se zaujatě a opřel se do opěrky křesla. Ruce položil na léty ohlazenou desku stolu a v temně rudých očích byla patrná zvědavost.

„Ty víš moc dobře," odvětil Loki a usadil se na své oblíbené místo u krbu. „Rituál dlouhověkosti."

„Chceš jej použít na smrtelníka," konstatoval stroze.

„Ano," přitakal Loki okamžitě.

„Už jsi mu to řekl?"

„Ne. Napřed jsem chtěl tvůj souhlas."

Vládce se pobaveně ušklíbl. „Nesouhlas by tě zastavil?"

„Ne," přiznal Loki bez váhání.

„Tak proč o něj žádáš?" zajímal se. Narovnal se a spojil prsty do stříšky.

Loki pokrčil rameny, než vzal mezi prsty dlouhý černý copánek a začal si ho navíjet na prst. „Zdálo se mi to správné." Nejistě nakrčil obočí. „Nesouhlasíš s tím?"

Fárbauti zavrtěl hlavou. „To jsem neřekl," namítl, „ale nezdá se ti to brzy?"

„Je tu pět let," připomněl mu Loki suše. „Pět let, během kterých ukázal, že není ásgardský špion. Dovolils mu pohybovat se všude volně. Celou dobu se mnou žije. Přátelí se s mými bratry. Helblindi ho dokonce naučil střílet z luku –"

„Poté, co mu vyrobil dostatečně malý, aby ho člověk natáhl, ano," mávl nad tím vládce rukou a naklonil se nad stůl. Propálil syna pohledem. „Ale je to pořád jen pět let. Co je pro Jötuny pět let? Jen okamžik. Mrknutí oka. Kam spěcháš?"

„Pro Jötuny je to mžik, ale pro Tonyho ne," vysvětlil tiše. „Pro něj je každý rok podstatný, zapomněls? Nepřišel sem jako dítě. Je mu čtyřicet sedm. Dalších pět let se na jeho kondici může v mnohém podepsat. Nechci to riskovat. Je nejvyšší čas."

Chvíli mlčky seděl a pozoroval mladého obra, který nervózně proplétal vlasy mezi prsty. „Loki, co si od toho slibuješ? Co máš v plánu?"

„Chci s ním mít dědice," hlesl. Obával se, že s tímto bude mít otec největší problém. Sice ho jeho nesouhlas nemohl zastavit, ale netušil, zda by byl pak jeho potomek v bezpečí. O Hel, Fenrira a Jörgmungandra se bát nemusel, ale mísení jeho a smrtelníkovy krve nemusel otec přijmout. Jejich dítěti by tak mohlo hrozit nebezpečí. Musel vědět, jak se zachovat. S čím počítat. Jaká případná opatření přijmout. „A chci ho s ním vychovávat. Chci, aby se mnou zůstal."

Fárbautiova čelist ztvrdla a pohled očí taktéž. „Slyšíš se, co říkáš? Takové dítě bude slabé. Kdo ví, jestli by bylo vůbec schopné přežít v těchto podmínkách. Jak tě napadl takový nesmysl?" ptal se ostře.

Loki se přikrčil. Přesto na otce hleděl se vzdorovitě vystrčenou bradou. „Miluji ho," odpověděl upřímně. Nemohl říct, že se jeho myšlenky neubíraly podobným směrem. On byl malý. Menší než ostatní obři. Méně svalnatý. Tony ještě menší. Smrtelný. Pokud by dítě převzalo více genů z Tonyho, mohlo by to pro něj být fatální. Ale on věřil, že to dobře dopadne. Že bude schopen zabezpečit, aby i nemluvně přežilo jötunheimské podnebí. „A on miluje mě," dodal a sotva si uvědomoval, že se mu na obličeji roztáhl přihlouplý úsměv.

Fárbauti si povzdechl. „Miluje tě, protože nemá na výběr."

Loki potřásl hlavou. „Co tím myslíš?" nechápal a přestal navíjet vlasy na ukazováček. Natáhl si nohy před sebe a opřel se o ruce za sebou. „Jistěže má na výběr. Mohl by si vybrat kohokoliv jiného, ale vybral si mě."

„To ano," souhlasil s přikývnutím a nepřítomně přesunul několik drobností na stole. „Ale miloval by tě, kdyby měl možnost se dostat domů?"

Lokimu se sevřel žaludek. „Ano," řekl nepříliš přesvědčivě.

„Sňal jsi z něj kouzlo, které ho skrývá před Heimdallem?"

Loki zbledl. Zavrtěl hlavou. Srdce mu začalo prudce bušit a měl dojem, že vnitřnosti začínají metat kozelce.

„A ví Anthony, že je před ním skrytý?" pokračoval v otázkách a vzápětí vědoucně pokýval hlavou. „Odpovím si sám. Neví to. Neřekl jsi mu to, protože ses bál, že se vrátí domů."

Loki prudce vstal a rázným krokem přešel k oknu. Opřel se o parapet a podíval se ven. Pustá krajina pokrytá ledem a sněhem měla v pozdním šeru namodralý odstín. Sem tam se objevila černá, šedá nebo hnědá. Monotónní. Nudná. Nehostinná krajina. Kdo by tu chtěl žít? Kdo z jiných světů by zde chtěl žít?

Otec uhodil hřebíček na hlavičku. Už mnohokrát se chystal, že to Tonymu řekne. Koneckonců mu slíbil, že pokud se najde cesta odsud, že mu ji pomůže najít. Ale Tony se zdál být tak spokojený! Kdo by se mu divil, že to odkládal? Nechal ho, aby ho zbavil nočních můr. Zvykl si tu. Začlenil se. Přestože nebyl obr, dokázal svými vynálezy mnohým ulehčit život, i když neustále brblal, že mu chybí elektřina a Jarvis, ať už to bylo cokoliv. Vyznával mu lásku. Miloval ho. Milovali se navzájem. Měl rád jeho děti. Děti měly rády Tonyho. Angrboda ne, ale to mu bylo srdečně jedno.

Nechtěl o to všechno přijít. Otec měl pravdu.

Bál se.

Děsil se toho tak moc, že se někdy budil celý zpocený uprostřed noci a pološílený hmatal kolem sebe tak dlouho, dokud Tonyho nechytil a pevně ho nesevřel v náručí.

Sklopil hlavu. „Odpusť," zašeptal. „Ukázal jsem slabost. On je má slabost. Nedokážu to potlačit."

„Láska není slabost, Loki." Vládce Jötunheimu vstal, připojil se k synovi a položil mu ruku na vzdálenější rameno. „Taky jsem tvou matku miloval. Láska je dar. Ale nesmíš dovolit, aby ti přerostla přes hlavu."

„To už se asi stalo," šeptl sotva slyšitelně. V očích ho pálily slzy.

„Kdybych byl na tvém místě, chtěl bych vědět, že je to vzájemné. Dej mu možnost odejít. Když odejde, víš, že si tě nezaslouží. Pokud zůstane... můžeš udělat rituál i s mým souhlasem." Poplácal ho po rameni a vrátil se ke stolu.

Loki odešel. Rozhovor byl u konce.

***

„Už dva dny skoro nemluvíš," podotkl Tony tiše, jakmile pobídl losa, aby se připojil k druhému, na kterém jel Loki. „Něco se stalo?"

Jötun sebou trhl. Od rozhovoru s otcem se ztrácel v myšlenkách a trýznil se nejčernějšími scénáři. Střídaly se u něj fáze naprosté apatie s melancholií a nutkáním se rozplakat. V takovém stavu se nikdy dříve neocitl. Potvrzovalo mu to, že se skutečně zamiloval. A přestože lásku prožíval celých pět let, až teď mu docházelo, co přesně to znamená.

Bolest. Strach. Hrůzu z opuštění.

Ty krásné situace s tím vším spojené si momentálně nedokázal uvědomit; stres je všechny zastínil. Doufal, že se s tím vším rychle srovná, ale jestliže si Tony všiml, že se něco děje, tak už to v sobě nemohl dusit sám. Musel s pravdou ven.

S povzdechem zastavil losa a počkal, až Tony udělá to samé. Pohlédl mu do očí a doufal, že se v těch jeho neodráží strach a nervozita. Potřeboval zůstat klidný, ať se stane cokoliv.

Nastával zlomový okamžik. A on to potřeboval ustát silný jako skála. Jako správný mrazivý obr.

Seskočil dolů a natáhl ruku, aby pomohl Tonymu seskočit. Ne, že by to potřeboval. Ale dělal to rád. Rád se ho dotýkal. Jakkoliv a kdekoliv. Vykročil, aniž by ho pustil. Jednoduchým kouzlem vyčaroval losům dostatečně dlouhé provazy u ohlávek, které se přivázaly okolo nejbližšího stromu.

V okolí kromě několika keřů a holých stromů nebylo nic. Jen sníh, mráz a kopce široko daleko. Ideální místo na to, co je čekalo.

„Loki," zastavil ho Tony naléhavě. Stáhl si z rukou rukavice a dlaně mu položil na nahý pas. „Začínáš mě děsit. Co se stalo? Mluv se mnou."

Lokiho zasáhla starost, kterou tak silně slyšel v Tonyho hlase. Nahnala mu slzy do očí a rty zformovala do měkkého úsměvu. „Teprve se stane," hlesl a pohladil ho po tváři. „Musím ti něco říct. Ale napřed bych se tě chtěl zeptat..." zaváhal. Nevěděl, jak začít. Měl by mu napřed říct, že ho celé roky před Heimdallem schovával. Jenže napřed chtěl vědět, jestli by souhlasil s jeho nabídkou. Protože pokud ne... tak už na pravdě nebude záležet. Pak už bude jeho srdce zlomené a odchod už to nezhorší.

„No tak, zlato, nenapínej mě," požádal Tony. Stoupl si na špičky, otřel se tváří o jeho čelist a pošimral ho kožešinou na kapuci. „Jestli se chceš zeptat, jestli tě pořád ještě miluju, tak jo, miluju, ale začíná mi bejt trochu zima a radši bych se k tobě tulil pod dekou než tady v tom hnusným větru. Namrzaj mi vousy."

Loki mu položil ruku na čelo a vyslal mu do těla proud tepla. „Taky tě miluju," odpověděl upřímně s pohledem upřeným do jeho očí. „Víc než cokoliv. A proto bych... Chtěl bych... Chtěl bys... Zatraceně," koktal a nejraději by si nafackoval. On ztratil výmluvnost? Směšné! „Chtěl bych, abys byl otcem mého dědice. A zároveň byl mým druhem. Oficiálně. Chtěl bych s tebou našeho potomka vychovávat," vychrlil a zachvěl se, když se mu prsty zaryly do pasu.

„To jako že by ses proměnil na ženskou a...? ujišťoval se Tony s pozvednutým obočím.

„Ano," odsouhlasil. „Většinu času mohu strávit ve své obvyklé podobě, ale na početí a porod musím být ženou," připomněl mu, o čem spolu v uplynulých letech několikrát hovořili. „Přizpůsobil bych se tvému požadavku, co by ti bylo příjemnější."

Smrtelník chvíli mlčel. Nehty z jeho kůže povolil; místo toho ho nepřítomně hladil na bocích. „Jenže já s tebou nemůžu vychovávat naše dítě, Loki," odpověděl potichu a sklopil hlavu. „Kolik mi zbejvá let? Deset? Patnáct? I kdyby dvacet. Tobě je tisíc. Jak dlouho bude žít naše dítě? Počítám, že tvoje geny budou silnější než moje. Bude tu... i kdyby jenom pět set let. Na mě si nebude ani pamatovat. Umřu dřív, než se naučí pořádně chodit."

„Je tu určité řešení," namítl Loki opatrně. „Existuje rituál, který tě může omladit a výrazně zpomalit stárnutí. Nemohu ti zaručit, že budeš žít pět tisíc let jako Jötuni, ale tolik set let, aby na tebe naše dítě nezapomnělo, ano."

„Rituál?" zopakoval nedůvěřivě. „Jakej rituál?"

„Nic složitého. Trocha magie a trocha krve." Zvedl paži a naznačil řez na předloktí. „Když smísíme naši krev, tak ta tvá získá něco z té mé. Musí se to jednou za čas opakovat. Ze začátku zhruba jednou za rok, po čase se intervaly mohou prodloužit až na desetiletí."

„Takže něco jako elixír mládí," zkonstatoval Tony zamyšleně. „Vinnetou a Old Shatterhand. Pokrevní bratři." Nakrčil obočí a poklepal si prsty na rty. „Nebude to potom incest?"

Loki potřásl hlavou. „Nevím, kdo nebo co je Vinnetou a to druhé, ale incest to opravdu nebude." Propletl jim prsty obou rukou. „Byl bys... Chtěl bys to?" zeptal se tiše. Nasucho polkl. Na okamžik ho napadlo, že se mohl proměnit předchozího večera. Pokud ho teď Tony odmítne, mohl by mít alespoň na cestě jeho potomka. Na rozdíl od dřívějších milenců však nechtěl Tonymu lhát a zvlášť v tak důležité věci. Snažil se být k němu co nejupřímnější už od začátku.

Zůstávala jen jedna záležitost, kterou mu musel říct. Jedna jediná, ke které se v průběhu let nedostali.

Tony se usmál. „Víš, že se mi ten nápad docela líbí?" zauvažoval. „Sice představa, že jsi těhotnej, mě docela děsí, ale bude to postupný, takže si, hádám, zvyknu. Už jsem si koneckonců zvyknul na spoustu divnejch věcí." Postavil se na špičky a políbil ho tak hluboce, až mu tváře růžové mrazem zrudly jako jablíčka. „A jak to bude, když... to nevyjde?"

„Předpokládám, že spolu nebudeme dál žít," odpověděl Loki dutě. To si ani nechtěl představovat. A přesto věděl, že je to poměrně reálná nejbližší budoucnost. „O kontakt s dítětem a o možnost s ním být několik století však nepřijdeš, ani kdybychom spolu dál nefungovali jako pár."

„Dobře," přikývl Tony. „Tak... jdeme na to? Dá se to udělat někde v teple, nebo musíme tady?" zeptal se a Lokiho píchlo u srdce, když viděl, jak se mu do očí vkrádá jiskra nadšení.

„Ještě okamžik," brzdil ho Loki neochotně. „Je tu... ještě jedna věc, o které musíš vědět," řekl tiše a nenápadně zrušil kouzlo, kterým ho skrýval před Heimdallem. Za očima ho začalo pálit. Srdce mu bušilo tak silně, že měl dojem, že mu roztrhne hrudník. Odstoupil od Tonyho na dva kroky a narovnal se. Dlouhé černé vlasy ho šlehaly do tváře, ale neudělal nic, čím by je zastrčil alespoň za ucho. Za chvíli už na tom stejně nebude záležet.

„Co, nějaký nežádoucí účinky? Budu sjetej jako veverka na koksu?" ptal se Tony pobaveně, ale vida Lokiho vážný výraz, zvážněl také. „O co jde?"

„Zůstaneš, i kdybys mohl jít domů?" tázal se Loki rovnou. Představoval si, že mu všechno vysvětlí a začne od začátku. Ale nedokázal přijít na to, jakou větu říct jako první. A tak se zeptal na to, co ho pálilo nejvíc. Na odpověď čekal jako na popravu. Úplně cítil, jak se mu ostří sekery boří do masa na krku.

„To je irelevantní," opáčil Tony s potřesením hlavy. „Říkal jsi, že žádná cesta odsud neexistuje."

„Říkal jsem, že o žádné nevím," opravil ho Loki tiše. „A že ti dovolím odejít ve vhodný čas, pokud se nějaký způsob najde."

Tony vytřeštil oči. „A našel?"

Loki polkl. Mlčel. Dával se dohromady, aby mu neselhal hlas.

Smrtelník k němu přiskočil a chytil ho za ramena. „Loki, sakra! Našel?"

„Možná," připustil a vymanil se z jeho rukou. Otočil se k němu zády. Po tvářích mu stekly dvě slzy. Tony mu neodpověděl, ale vlastně ani nemusel. Jeho reakce byla odpověď sama o sobě. Tony chtěl domů. Chápal to. Chápal, že se chtěl vrátit k blízkým, kteří ho již oplakali. Pro ně to bude zázrak. Pro něj něco, co mu Loki nedokáže dát. Proč to ale muselo tak zatraceně bolet? Gestem ho zastavil v půli kroku. Sice k němu stál zády, přesto věděl, že se chce přiblížit. Ale to nechtěl. To by se zhroutil úplně. „Chceš to zjistit?" šeptl, ale odpověď předem znal.

„Bože, jo!" vykřikl nadšeně. „Kde to je? Najdeme to spolu? Trefíš tam?" vyptával se a každý dotaz jako by byl šípem do Lokiho srdce.

Neodpověděl. Udělal několik dalších kroků dopředu. „Heimdalle," vyslovil jméno strážce Ásgardu. Kolovaly o něm legendy, že slyší a vidí vše ve vesmíru. Pokud to byla pravda, odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „Vyřiď Thorovi, že je jeho přítel Tony Stark na Jötunheimu. Je v pořádku. Pokud syn Ódinův chce, může ho zde vyzvednout. Ale smí přijít maximálně s dvěma dalšími Ásy. Jinak to Jötunheim bude brát jako vyhlášení války a odpoví na to."

Otočil se. S vypjatou hrudí, vystrčenou bradou a rudýma očima zalitýma slzami. „Nevím, jak dlouho to bude trvat, než odpoví. Možná neodpoví vůbec. Počkám tu s tebou, dokud budeš chtít. Pokud je ti zima, mohu opět použít ohřívací kouzlo," nabídl mechanickým hlasem. Ruce se mu třásly. V krku měl chuchvalec, co nedokázal spolknout. Špatně se mu dýchalo a točila se mu hlava.

Smrtelník na něj hleděl se směsicí rozčarování a chladu v obličeji. „Volal jsem Heimdalla několikrát. Nikdy se nic nestalo," zachraptěl, sevřel ruce v pěst a zúžil oči. „Proč by měl odpovědět právě teď?"

„Protože..." zaváhal. Před očima se mu zatmívalo. Byl si jistý, že právě skončilo to, co mohl být dokonalý vztah až do smrti. Ale když už to nakousl, nemělo smysl neříct všechno. „Protože teď už nejsi skrytý magií."

Tony chvíli s pootevřenými ústy jen zíral. Třásl se, ale Loki nedokázal poznat, jestli vzteky, nebo zimou. „Takže mi chceš říct, že celou tu dobu... Celý ty roky... mohl jsem domů... A tys to věděl..." zašeptal nevěřícně.

„Ano," souhlasil. Oči ho pálily tak, že už musel mrknout. Slzy vytvořily na tvářích cestičky.

Obličej Tonymu ztvrdl. Zamračil se a hnědé oči se mu blýskaly. „Proč? Proč jsi mě tu držel jako palácovou čivavu?"

Loki netušil, co je čivava. Ale kontext chápal dostatečně. Rozhodně se nemínil ptát.

„Celejch těch podělanejch pět let byla jedna velká podělaná lež," pokračoval Tony. Začal přecházet sem a tam jako raněný lev v kleci. „Já ti věřil, sakra."

„V ničem dalším jsem ti nelhal," ujistil ho opatrně. Toužil ho obejmout a ukázat mu to. Ale čekal, že by mu jednu vrazil. A přestože by na to měl právo, tak by mu to nedovolil. Stejně jako tehdy, když si s ním přišel promluvit, by ho svou magií ochromil na místě. „Jen o tomto jsem ti neřekl."

„Proč mi to teda říkáš teď?" zavrčel a přistoupil k němu na dva kroky.

Loki zřetelně ucítil vůni, která ho dokázala poslat do kolen. Nasucho polkl. Zvedl ruku, aby se ho mohl dotknout, ale nedokončil pohyb. Ještě dříve, než mu mohl dlaň položit na tvář, ho smrtelník ostře smetl. Povzdechl si. „Chápu, že jsi naštvaný."

„Naštvanej?" zopakoval Tony s neupřímným úsměvem. „Ne, jak bych mohl bejt? Jsem úplně v pohodě, zlato. Vidíš, jak jsem naprosto nadšenej, že jsem tu mohl zkejsnout pět let, i když jsem klidně mohl bejt doma?"

„Bylo to se mnou tak strašné?" šeptl zdrceně. Měl chuť se zahrabat pod sníh a umřít.

„Na tom, kurva, nesejde. Jde o princip, chápeš?" zavrčel Tony a zvedl ruce, jako by ho chtěl chytit za ramena a třást s ním, dokud by nedostal rozum. S hlubokým nádechem spustil ruce podél těla a sáhl do kapes, aby vylovil rukavice. „Čekám odpověď. Proč mi to říkáš teď?"

Loki uhnul pohledem. Stejně přes slzavý opar viděl místo Tonyho jen fleky. „Protože chci, abys byl se mnou, protože to chceš taky. Ne proto, že nemáš na výběr."

Tony pokýval hlavou. „Tak tohle mělo bejt první, co tě mělo napadnout už na začátku. Jsi sobeckej bastard." Zvedl hlavu a zadíval se někam za Lokiho. Zamračil se. Nebe se zbarvovalo do červena. „Něco se děje."

Loki si rychle otřel oči a otočil se. Už ve chvíli, kdy Tony na to poukázal, cítil vlnu energie, která se mu hromadila v zádech. „Bifröst. Můžeš jít domů. Nebudu ti bránit." Světelný vír se prohnal oblohou. Několik metrů před nimi se objevily tři postavy, které se k nim začaly rychle blížit. „Možná jsem sobecký," připustil, „ale mým úmyslem nebylo ti ublížit. Miluji tě. Napořád."

„Víš, co je nejhorší?" řekl Tony prázdným hlasem. Pohlédl mu do očí. Všechny jiskry pohasly. V těch jeho nezbylo nic. Zůstala jen prázdnota. „Já tebe taky."

„Přesto odejdeš."

Tony přikývl a vzápětí se usmál na příchozí. „Nazdar, Zlatovlásko."

„Vidím, že o humor jsi nepřišel, Anthony," odpověděl muž s hranatým kladivem.

Loki o něm slýchal v pověstech. Usoudil, že to bude Thor. Vyrazil mu naproti. Srdce mu krvácelo. Chtěl se sbalit do klubíčka a zmizet. Na obličeji to nedal znát. Měl před sebou tři Ásy. Thora, muže a ženu. Oba se na Tonyho usmívali. „Vítej, Thore, synu Ódinův," řekl zřetelně a kývl na pozdrav. Koneckonců byl na stejné úrovni jako on. Následník trůnu.

Thor ho sjel pohledem od hlavy až po paty. Topůrko kladiva sevřel pevněji. „Ty budeš Loki. Syn Fárbautiho."

„Ano."

„Z jakého důvodu jste unesli  Anthonyho a drželi ho tady?" ptal se a Loki viděl, jak se přímo třese, aby mohl bojovat. Jeho doprovod se tvářil stejně neohroženě, ale alespoň obezřetněji.

„Neunesli jsme ho. Nevzpomínáš si? Byl to tvůj otec, kdo nám znemožnil používat Bifröst. Nemůžeme nikam. Musíme být jen v této ledové pustině," odsekl Loki a spustil ruce dolů. Připravoval se, že si vyčaruje dýky a bude s nimi bojovat. Přestože zřejmě neměl moc šancí proti třem Ásům, rozhodně by svůj život nedal lacino. „To vy jste ho sem zahodili. Já se ho ujal. Nebýt mě, umrzl by první noc." Odvrátil se. Pohlédl Tonymu do očí a němě se ho zeptal, zda si nechce odchod rozmyslet. Zavrtění hlavy tu jeho sklopilo. „Je volný. Můžete odejít. Víc vám neřeknu. Vypadněte odsud, než někdo zjistí, že jste tu."

Dál si jich nevšímal. Nasedl na losa, popadl otěže druhého a rozjel se tryskem od nich. Nechtěl se dívat, jak se nadšeně vítají. Jak ho objímají. Jak objímají jeho Tonyho. Zatraceně! Proč slzy musely tak moc pálit?

Angrboda stála na prahu jeskyně, když k ní dorazil. Stačil jí jediný pohled, aby poznala, co se stalo. Pokynula mu, aby vešel dovnitř. Beze slova poslechl. Sedl si na kožešinu před krbem; potřeboval teplo ohně. Děti se okamžitě nadšeně nahrnuly k němu. Jörgmungandr s Fenrirem se mu stulili okolo boků. Hel mu vylezla na klín a drobnýma ručkama ho objala kolem krku.

„Říkala jsem ti, že to nemůže vyjít," připomněla mu obryně měkce. Posadila se za něj, nechala ho, aby jí položil hlavu do klína. „My jsme tvoje jediná jistota. My tě nikdy neopustíme," slíbila a začala ho něžně hladit po vlasech.

A Loki si konečně dovolil být alespoň na pár chvil sám sebou. Oni byli jeho rodina. Před nimi mohl ukázat slabost.