Nebudu to extra okecávat. Tahle povídka vznikla jako narozeninový dárek pro jednu úžasnou bytost, kterou jsem poznala díky tomu, že si kdysi nechala u mě zrecenzovat povídku. Vzhledem k jejímu tehdejšímu věku mi tehdy spadla čelist a vlastně se mi ještě nevrátila. Abych natrefila na někoho, kdo má se mnou dost podobný pohled na svět, psal to, co se mi líbí, a ještě tak, že se nemůžu dočkat každé nové povídky? Tak to je splněný sen.

A o kom je řeč? Samozřejmě o SD_Fanfikce!

Všechno nejlepší! Uvnitř možná najdeš několik drobných pasáží, které tě úplně nenadchnou, ale všechny jsou důležité a věřím, že i tak si to užiješ. Doufám!

Ať se ti splní všechny sny a neopouští tě Múzy, protože jestli ty položíš psaní, tak to asi neustojím.

PS: komentáře vítány od všech, samozřejmě. A i když je to narozeninová povídka, tak je zároveň plná mrazu a sněhu, takže je i vánoční, že jo? Veselé Vánoce všem.

♥♥♥

„Slyšela jsem, že je v královské věznici nový vězeň."

Loki, který doposud dřímal s hlavou opřenou o stehna obryně, a nechával si od ní vískat dlouhé černé vlasy, otevřel oči. Posunul hlavu k jejím kolenům, aby jí viděl přes těhotenské břicho do obličeje. „Kdo?" zeptal se líně a spustil ruku dolů, kde se k jeho prstům okamžitě přimklo štěně vlka velikosti menšího telete s žádostí o podrbání mezi ušima. Vyhověl mu; odměnou mu bylo spokojené mručení.

Angrboda ztratila kontakt s Lokiho vlasy, proto si odhrnula jeden z mnoha plavých copů za rameno. „Nevím," řekla a pokrčila rameny. Pohladila si břicho a opřela se zády o kamennou pohovku vytesanou ze skály jeskyně, v níž bydlela. „Jen jsem to slyšela."

„Půjdu to zjistit," rozhodl se Loki, zvedl se, spustil nohy na zem a protáhl se. Ještě jednou poškrábal vlče a chystal se odejít. „Třeba je to někdo z Ásgardu," zadoufal a v jeho rudých očích se zablýskalo.

„Sotva jsi přišel," vyčetla mu a neohrabaně se zvedala na nohy. Byla vyšší než on. Ne, že by to něco znamenalo.

„Přijdu zase," odbyl ji s mávnutím ruky.

„Hel se už brzy narodí. Měl bys tu být s námi. Fenrimu i Jörgovi se stýská. Potřebují tě. Potřebujeme tě všichni," naléhala, zatímco mu pokládala ruce na ramena. Přitiskla se k němu, jak to jen s obrovským břichem šlo. Políbila ho prudce, jako by ho líbala poprvé. Její ruce zkušeně zamířily k zapínání kožených kalhot, které měl na sobě.

„Přestaň," požádal ji tiše, ale ne tak rázně, jak chtěl. Ona moc dobře věděla, co se mu líbí. Co má rád. Jak to má rád.

Zalapal po dechu, jakmile se okolo jeho penisu sevřela horká ústa. Tohle neměl v plánu. Ale odporovat nedokázal. A když už před ním klečela, tak si vzal, co nabízela.

Věděla, že nemůže mít víc.

On byl následník trůnu. Ona byla jen obyčejná obryně. Vysoká, nádherná bojovnice s hustými plavými vlasy, které v dlouhých spletených copáncích spadaly přes bujná ňadra na pevnou postavu, pokud zrovna nebyla těhotná. Ale pořád jen obyčejná.

Nemohl ji vzít do paláce. A ani nechtěl. Neměl k tomu důvod. Vyhovovalo mu, že mohl její jeskyni zahrnout blahobytem a občas z paláce za ní utéct, užít si s ní a pak se znovu vrátit domů. Nemiloval ji. Ale miloval její mrštný jazyk a svolnost vyzkoušet, cokoliv ho napadlo.

Prudce ji za vlasy vytáhl na nohy. Mohla být větší než on, ale on byl silnější. V jeho očích tančil rozpoutaný chtíč, který potřeboval ukojit. Hrubě ji políbil, prudce rozhalil látku na její hrudi a otočil ji zády k sobě. Chytil ji za ňadra, líbal a kousal její šíji, zatímco ji vedl ke stolu, o nějž se mohla opřít lokty.

„Mělas mě nechat odejít," zachraptěl, vykasal jí sukni a vzápětí se do ní zasunul až po kořen. Dával pozor, aby jí neublížil, ale něžný nebyl. Neposlouchala ho. Neměla si před něj klekat a snažit se ho udržet u sebe vlastním tělem. „Jestli to ublíží Hel, bude to tvoje vina," zavrčel, chytil ji za boky a zavřel oči. Přirážel jako zběsilý. Bral si ji jako pes fenu, aniž by se staral o to, jestli si to užívá.

Podle zvuků, které však Angrboda vydávala, si to užívala stejně jako on a její prsty v klíně kmitaly v divoké rychlosti, aby dosáhla vyvrcholení dříve než on.

„To bych o tohle přišla," těžce vydechla, zakňučela a celá ztuhla.

„Zatraceně," zaklel Loki. Kolem jeho penisu se začaly stahovat její svaly, což byla poslední kapka pro něj. Zatáhl ji za vlasy, prsty jedné ruky jí silně zaťal do boku. Nohy se mu klepaly, zatímco její nitro plnil svým spermatem. Boky se mu pohybovaly víceméně ze setrvačnosti, aby z něj dostaly i poslední kapky.

A jakmile to skončilo, zhoupl se mu podbřišek starostí o dítě. „Jsi v pořádku?" zeptal se, rychle se vysunul, oblékl si kalhoty a pomohl jí se narovnat.

„Nikdy mi nebylo lépe," opáčila a než si stáhla sukni dolů, zajela si dvěma prsty mezi nohy. Vzápětí je nasála do úst a blaženě zasténala. „Miluju tvoji chuť."

Loki se kousl do rtu. Musel jít. Musel zjistit, kdo je ten vězeň. A musel odejít dřív, než se mu zase postaví a on ji znovu ošuká jako nadrženou fenu.

„A miluješ mě, já vím," odvětil, vzal jí tváře do dlaní a jemně ji políbil.

„A ty mě?" zeptala se s nadějí v hlase.

Loki se záhadně usmál, přejel jí nosem po krku a štípl ji do stále odhalených prsou, než je zakryl. „Miluju, jaká umíš být povolná děvka," zašeptal a uskočil, aby se dostal z dosahu jejích prstů. „Ale dneska stačilo. Musíš odpočívat. Nechci, aby se Hel něco stalo."

Zklamaně přikývla, otočila se a vrátila se na pohovku. Ve světle ohně viděl lesklou dráhu spermatu, která končila u kotníku. Cítil, že zase tvrdne. Vážně musel jít.

Až v půli cesty do paláce si uvědomil, že by možná příště měli poslat Fenrira ven. Koneckonců netušil, jak moc bude vlčí, až povyroste. Ne, že by se styděl, ale přece jen asi nebylo úplně vhodné, aby je potomek sledoval při souloži ve věku, kdy to dokáže vnímat.

Nemyslel na to však dlouho. Cesta na statném losím samci mu ubíhala rychle. Zahalený do dlouhé kožešiny ani nevnímal ledovou tříšť, kterou mu vítr vháněl do tváře při projíždění jötunheimskou pustinou. Jen, co sesedl, předal otěže jednomu z obrů a vydal se do sklepení, kde měli vězeňské cely.

Zastavil na okraji skalní dutiny, v níž byly za úzkou chodbou ručně vytesány půlkruhové cely opatřené mřížemi od země až po strop. Panovala zde téměř stejná zima jako venku. Pára se mu srážela před rty. Několik pochodní vrhalo na holé stěny mihotavé stíny a panovalo zde téměř ticho. Loki slyšel jen dvojí dech. Strážcův a vězňův.

Ostatní cely zely prázdnotou. Do Jötunheimu se nedalo dostat jinak než Duhovým mostem, ale od doby, kdy jim Ódin sebral odznak jejich moci, Bifröst nedokázali vyvolat. Loki předpokládal, že existují i jiné cesty, ale prozatím neměl důvod je hledat.

V Jötunheimu se narodil v době, kdy zuřila válka a s Ásgardem byl domluven křehký mír. Vyrostl zde. Měl zde vše, na co si pomyslel. Jediné, co zde postrádal, bylo přirozené teplo, které by nepocházelo jen z ohně.

Jötunheim byl ledovou pustinou. Slunce zde téměř nesvítilo, a pokud ano, nedokázalo rozmrazit ledovou krustu pokrývající většinu ploch.

Protože se sem neměl kdo jak dostat – protože kdo by se odvážil vstoupit na území obávaných Mrazivých obrů? –, vězení zůstávalo prázdné, co Loki pamatoval. Obři spolu vycházeli poměrně dobře, a pokud se někdo s někým pohádal, vyřešily to pěsti nebo soudek silného alkoholu. Nebylo třeba nikoho zavírat.

To, že se zde najednou někdo objevil, v Lokim vzedmulo vlnu zvědavosti. Cítil, že se celý nedočkavostí chvěje a srdce mu buší enormní rychlostí. Šumící krev mu po těle rozváděla teplo, proto před chodbičkou odložil kožešinu na prázdnou stoličku a odhalil štíhlé vypracované tělo pokryté rituálními jizvami. Měl na sobě jen kožené kalhoty a vysoké boty obšité kožešinou. Hrudník a paže mu obtáčely zlaté pásky a řetězy, jež vyjadřovaly jeho postavení. V havraních vlasech měl usazenou tenkou zlatou obroučku a do několika úzkých copánků mu Angrboda vpletla zlaté korálky. Byl menší než ostatní obři. Co však ztrácel na svalové hmotě, doháněl hbitostí, intelektem a magií. Navíc měl jednou zdědit trůn a stát se králem. Nikdo si nedovolil se mu pro jeho nedostatečnou výšku posmívat.

Ve chvíli, kdy odkládal plášť, se od vězně vrátil obr, který ho měl hlídat. „Výsosti," pozdravil a uklonil se.

„Gunnare," oplatil mu pozdrav kývnutím. „Kdo je to?" zeptal se ledabyle a mírně zaklonil hlavu, aby mu viděl do očí.

Strážný si odfrkl a založil si ruce na široké hrudi pokryté vestou z kovových kroužků a kusů kůže. „Neřekl ani slovo. Ale podle toho, že se klepe jako nutrie, je to určitě jeden z těch smradlavejch lidí z Midgardu."

Loki naoko nakrčil nos. Gunnarova domněnka v něm však vyvolala novou vlnu horka a zvědavosti. „Půjdu to zjistit. Nikoho tam nepouštěj. Nechci být rušen."

Obr přikývl. „Buďte vopatrnej, Výsosti. Slyšel sem, že maj lidi jedovatý sliny a mohl by vás uřknout."

Princ potlačil nutkání ke smíchu. Představa, že se někdo tak velký bojí plivnutí, ho nepřestávala udivovat. Pověrčivost však dokázal pochopit, i když sám jí nepropadl. Opřel se dlaněmi o malý stolek a natočil hlavu. „Já zase slyšel, že jíme ásgardské děti k snídani. Myslím, že je to úplně stejný nesmysl," podotkl mírně.

„To je možný. Ale stejně dávejte pozor. Nechci přijít vo hlavu, protože sem vás nevochránil," naléhal obr a v jeho zjizvené tváři mohl Loki zahlédnout skutečnou starost.

Usmál se. Měl Gunnara rád. Znal ho celý život. Učil se od něj bojovat a neznal mnoho dalších, na které by se mohl bez zaváhání spolehnout. Dříve velel bojovým křídlům. Nyní už byl starý, bílé vlasy mu prořídly a jizvám statečně sekundovaly hluboké vrásky, přesto Loki nepochyboval, že by dokázal stínat hlavy bez většího zadýchání. „Budu opatrný, slibuji."

S tím strážného opustil, prošel chodbičkou a zastavil se těsně před mříží, jež byla pokrytá slabou vrstvou námrazy. Nahlédl do cely, pod jejímž stropem skomírala jedna pochodeň. Jeho rudé oči byly dobře přizpůsobené pro vidění v šeru, proto si bez problémů všiml těla, které se třáslo v nejzazší části dutiny na jediném kusu kůže. Uvědomil si, že jejich žalář není stavěný pro vězně z jiných světů, pokud je nechtějí do druhého dne proměnit v kus ledu.

„Kdo jsi?" zeptal se tiše. Přestože si byl jistý, že Gunnar nebude poslouchat, nechtěl mluvit nahlas. Zvuky se občas nesly tak daleko, jak by nečekal.

Postava, jež si tiskla kolena k hrudi ve snaze se zahřát, zvedla unavený obličej a ukázala tak, že je muž. „P-pusť mě v-ven a p-poznáš to, A-Avatare."

Loki neměl tušení, o čem to mluvil. Pokud to měla být nadávka, rozhodl se to pro tentokrát ignorovat. „Dobrý pokus," odpověděl, natáhl ruku za sebe a krátce se soustředil. Do čekající dlaně mu připlachtil jeho vlastní kožešinový plášť. Protáhl ho skrz mříže a vyzývavě povytáhl obočí. „Něco za něco?" nabídl.

Muž se dlouho nerozmýšlel. „C-co za t-to chceš?" drkotal zuby, zatímco se snažil postavit na nohy, které ho příliš neposlouchaly.

„Zatím mi bude stačit jméno a svět," opáčil Loki a sevřel kolem pláště pěst. Byla to více než velkorysá nabídka. Plášť šilo několik obryň mnoho dní a ani netušil, kolik drobných tvorů pro jeho oděv padlo. Ale nezáleželo mu na tom. Touha po poznání pro něj byla důležitější než kus oblečení. „Až se zahřeješ, promluvíme si."

Muž toporně došel ke mříži, jak mu to chladem ztuhlé klouby umožňovaly. Loki se přistihl, že zatajuje dech. Imponovalo mu, že mu muž hledí do očí, jako by bylo pro něj běžné potkávat mrazivé obry. Okamžitě si všiml inteligence, která se v těch jeho odrážela, a jejich oříškově hnědá barva jej uchvátila. Nikoho s jinou barvou očí než rudou neviděl už pár stovek let.

Muž nedorostl jeho výšky a dle Lokiho názoru měl naprosto směšný oděv. Pod ním však tušil pevné osvalené tělo. Netušil, jak je starý, ale pokud se jeho druh mohl podobat obrům, tak podle šedivějících skrání a vousů odhadoval nejlepší zralost.

Líbil se mu.

Chtěl o něm vědět víc. Chtěl vědět všechno. Věděl však, že se musí obrnit trpělivostí.

Cítil z něj, že váhá. Nepatrně potřásl pláštěm. „Je opravdu teplý. Měl bys mou nabídku přijmout, pokud nechceš do rána zemřít."

Neznámý přikývl. Chytil jednou rukou plášť a pohlédl mu znovu do očí. „T-Tony S-Stark," řekl a pokusil se o něco jako úsměv. Moc se mu to nepodařilo. „P-podal bych ti r-ruku, ale a-asi bych z t-tebe vytřásl d-duši."

„Odkud jsi?" zeptal se Loki, ponechal mu kožešinu a stáhl paži zpět k sobě.

Chvíli váhal, než si s povzdechem na sebe oblékl kožich a pevně se do něj zabalil. „Miami. Země."

Lokimu se rozbušilo srdce nadšením. Gunnar měl pravdu! Midgarďan! Skutečný smrtelník. O to víc toužil všechno zjistit, nejlépe najednou. Navenek nedal žádnou emoci znát. Pouze přikývl. „Přijdu znovu," oznámil, pomalu se otočil a začal odcházet.

„Ty mi jméno neřekneš?"

Jötun se otočil přes rameno a vytáhl jeden koutek. „Tak dohoda nezněla," zašveholil a nechal ho samotného. Zastavil se u strážného. „Co s ním má otec v plánu?"

„Nemám tušení, Výsosti. Ale určitě je to špeh. Příde vo hlavu," spekuloval Gunnar a zamračil se. „A vy ste mu neměl dávat plášť."

„Kdyby to byl špeh, určitě by věděl, jak se sem má obléknout, nemyslíš?" zamumlal a myšlenky mu hlavou běhaly na plné obrátky. „Musím za otcem. Dávej na něj pozor. Ať nikam neuteče a nikdo mu nic neudělá," přikazoval už napůl cesty ven. „Ručíš mi za to vlastní hlavou. A zajisti mu další kožešiny a jídlo. Nechci, aby umrzl."

„Ale Výsos –" snažil se protestovat, ale bylo mu to k ničemu. Princ už ho neslyšel. Nezbývalo než splnit jeho rozkazy.

***

„Chci ho," oznámil Loki narovinu svému otci, kterého našel v jeho pracovně odpočívat po návratu z lovu.

„Může to být špeh," poukázal vládce Jötuneheimu klidným, hlubokým hlasem, a rozvalil se pohodlněji na lenošce pokryté bílou kožešinou z polárního medvěda. V klíně držel měděný talíř, na němž měl vyskládané kusy masa, které postupně ujídal pomocí svých prstů.

„Není to špeh," nesouhlasil Loki přesvědčivě a usadil se na zem před krb, ve kterém plápolal oheň. „Určitě není."

„Podle čeho tak soudíš, synu?" zeptal se a povytáhl jedno obočí.

Loki pokrčil rameny. „Tady se přece neschová. Nevypadá jako my. Je malý a jeho kůže je proti našim příliš růžová. Je mu tady zima. Není vhodně oděný na naše počasí. Špeh by byl lépe vybavený."

Vládce dožvýkal kus pečeně, než odpověděl. „Napadlo tě, že to může být účel? Třeba to udělal schválně. Třeba doufal, že se ho někomu zželí a vetře se mu do přízně. A zřejmě se mu to podařilo," poznamenal a naklonil hlavu na stranu. „Kde máš svůj plášť?"

„Nevetřel se mi do přízně a není mi ho líto," oponoval, natáhl nohy před sebe a opřel se o dlaně za sebou. Vyhříval se v plamenech rád. Jako ostatní ledoví obři snášel zimu a mráz bez problémů, ale pokud si mohl vybrat, volil možnost tepla. „Plášť byl platbou. Chtěl jsem vědět, odkud pochází. Je z Midgardu, otče."

„A proto nemůže být špeh?" odfrkl a zavrtěl hlavou. „No tak, synu, jsi přece chytřejší. Jsi nejchytřejší z mých synů."

Loki si v duchu povzdechl. „Ano, může," souhlasil neochotně. Přestože ho otec na jednu stranu pochválil, zavanulo to hořkostí výsměchu. „Ale k čemu by Midgarďanovi byl Jötuneheim? Není tu nic, co by je mohlo zajímat," zabručel. „Je tu jen zima, chlad a mráz. Nedokázali by tu žít. Není tu ani dost zlata, aby to uspokojilo touhy smrtelníků."

„Tak proč je tady? Jak se sem dostal?" tázal se a prázdný talíř položil na kožešinu. Otřel si zamaštěné ruce do připraveného ručníku.

„Nevím," přiznal. „Ale chci to zjistit. Pokud je to špeh, tak to zjistím. Dříve nebo později ano. Ale pokud mu rovnou setneme hlavu, tak nic nebudeme vědět. Mrtví nemluví."

„Na mučidlech promluví každý," řekl vládce chladně.

„A řekne ti cokoliv, aby přestala bolest. Zradí i svou matku. Takovým výpovědím nemůžeme věřit," oponoval Loki, vyhoupl se dopředu, pokrčil nohy a opřel si lokty o kolena. „Když mi bude věřit, řekne mi všechno."

„Nikdo nevěří mrazivým obrům," schladil ho stroze. „Neuvěří ti."

„Třeba ano. Uvidíme. Necháš mě to zkusit? Nebudeš mi do toho zasahovat?" žádal ho a v rudých očích mu planula ponížená prosba. Tak moc po tom toužil, že byl ochotný udělat téměř cokoliv, aby mu to otec dovolil. Ale musel vědět, že to bude jen v jeho rukách. „Prosím. Zabít ho můžeš kdykoliv. A víš, že ode mě se nedozví nic, co by nám uškodilo," dodal, když viděl, že otec stále váhá.

Vládce nakonec přikývl. „Dobře. Vem si svou hračku. Můžeš ho vzít ze žaláře. Ale nechci ho nikdy nikde vidět bez dozoru. Jakmile ho někdo uvidí samotného, bude mít příkaz zabíjet."

Loki vážně přikývl. „To je fér. Děkuji, otče." Zvedl se a začal odcházet.

„Jak se mají tvé děti?" zarazil ho otec ještě před odchodem.

„Mají se dobře," odvětil s úsměvem. „Fenrir roste jako z vody. Jörmungandr se v ní rád koupe. A Hel by se měla za pár týdnů narodit."

„Dobře. Navštěvuj je. Uč je. Budou velmi důležití," upozornil ho, ale znělo to, jako by mluvil sám k sobě. O okamžik později už ho nevnímal.

Loki se s drobnou úklonou vzdálil a spokojeně se usmál. Samozřejmě jeho děti budou důležité, až vyrostou. Teď však byl pro něj důležitý muž ve vězení. Nemohl se dočkat rána.

***

Loki dorazil do vězení brzy. Nemohl dospat. Celou noc se převaloval a odolával nutkání sejít dolů ještě v noci. Ale musel být trpělivý. Pokud chtěl, aby vyšlo to, co si naplánoval, tak bude muset trpělivostí přímo přetékat.

Usmíval se, když procházel kolem Gunnara, tentokrát rovnou bez pláště. „Nechci být rušen," oznámil mu, a jakmile prošel chodbičkou, otočil se k jejímu ústí a pomalu zvedl ruku.

Ze skalnaté země vyjel kus další skály, který hermeticky uzavřel kruhovou místnost. Mohl si tak být jistý, že je nikdo neuslyší. Přešel k cele a sevřel chladné, ledem lepkavé mříže. Drobným kouzlem zvýšil jas pochodně a povytáhl obočí.

Smrtelník spal, ale nedalo se to považovat za klidný spánek. Házel sebou, třásl se a vydával bolestné zvuky. Očividně jej trápila noční můra. Plášť, který mu zde Loki předchozího dne nechal, měl ze sebe skopnutý a přestože mu obři nějaké teplé oblečení přinesli, Loki věděl, že bez pláště to není dost.

Dlouho se nerozmýšlel. Otevřel mříže, vešel do cely a poklekl na jedno koleno. Položil dlaň na jeho spánek a na okamžik si prohlížel kontrast mezi barvami jejich kůže. Lokiho tmavě modrá na růžové pokožce ostře vystupovala. Nemohl se rozhodnout, zda se mu to líbí, nebo ne. Pokrčil nad tím rameny a soustředil se.

„Vzbuď se," zašeptal, zatímco do smrtelníkova vědomí poslal tenký pramínek magie, který ho měl zbavit noční můry a probudit ho.

Muž sebou trhl. Nad sebou viděl mrazivého obra z bezprostřední blízkosti. Ještě napůl omámený spánkem vymrštil paži, chytil ho za zlaté pásy na hrudi a napřáhl pěst. Udeřit nestačil. Nějaká síla mu zabránila rukou dokončit pohyb.

„Dej. Tu. Ruku. Pryč," ucedil Loki tiše a v jeho rudých očích se hněvivě zablýskalo. „Udělej to sám, než to udělám já."

„Trhni si," zareagoval a zaklonil hlavu. Ani tou se mu úder nepodařil. A vzápětí jej do dlaně udeřila palčivá bolest. Ucukl.

Loki se narovnal. „Mohl bych tě takhle nechat celý den. Není to moc pohodlné, že?" říkal, zatímco svou magií donutil smrtelníka ještě víc zaklonit hlavu a zvrátit napřaženou ruku. „Mohl bych s tím pokračovat až do chvíle, kdy by sis vlastní vahou zlomil vaz. To chceš?"

„Ne," zafuněl namáhavě. V očích se mu třpytily slzy bolesti.

„Výborně. Tak si promluvíme v přijatelnější pozici. V takové, jaká ti přísluší," sdělil mu chladně, luskl prsty a donutil ho kleknout. Táhlým pohybem dlaní nechal ze země vyrůst dva ledové krápníky, které zachytily mužova roztažená zápěstí. Další, špičatý jako hrot šípu, vyrostl mezi nimi a zastavil se těsně pod jeho ohryzkem. „Tak, to je lepší. Teď se snad budeš chovat slušně. Samozřejmě máš ještě možnost se napíchnout na led a se vším skončit. I to bude odpověď. Slibuji, že tě nenechám trpět, pokud si vybereš smrt."

„Co po mně chceš?" zavrčel s námahou. Hlavu musel držet mírně zakloněnou, jinak by se na hrot rampouchu napíchl. Zem byla nerovná, tlačila do kolen, a poloha, kterou proti své vůli zaujal, nebyla příliš stabilní. Jakmile by ztratil kontrolu nad svým tělem, zemřel by.

„Nabídnout ti dohodu," odpověděl Loki s pokrčením ramen. Teď, když byla jistota, že na něj smrtelník nemůže zaútočit, se uklidnil. Připustil, že možná zareagoval přehnaně. Na druhou stranu věděl, že nikdy, za žádných okolností, nesmí ukázat slabinu, které by mohl někdo další využít.

Bylo to poměrně vyčerpávající. Musel se celý život hlídat i před vlastními bratry, kteří by využili slabin k tomu, aby ohrozili jeho pozici následníka trůnu. Kdyby to nezahrnovalo jeho smrt, možná by se i trůnu vzdal. Ale takový luxus by nedostal, neboť by byl stále považován za hrozbu.

„Jo? Pustíš mě odsud? Za co?" odsekl nabroušeně. „Nemám nic, co by se ti hodilo."

„Máš víc, než myslíš," odvětil Loki pobaveně. „Jak jsi to říkal, že se jmenuješ? Tony?"

„Pro tebe Anthony," odfrkl. „Tony je jen pro přátele."

„To mi vyhovuje," opáčil Loki, pomalým krokem ho obešel a postavil se mu za záda. Naklonil se k němu blíž. Položil mu ruce na ramena a narušil mu stabilitu. „Opatrně," zašeptal a zlehka snížil výšku rampouchu. Cítil, jak se smrtelník chvěje. Vnímal, že je mu zima a že má strach. A překvapilo ho, že má velmi specifickou a přitažlivou vůni. „Nemůžu tě pustit," vysvětloval tichým, melodickým hlasem a přivřel oči. Ta vůně jej rozptylovala. Lákala jej. Smrtelník jej lákal. Zatoužil se ho znovu dotknout a pocítit na své kůži strukturu jeho pokožky. Jeho vlasů. Jeho rtů.

Byl pro něj něco nepoznaného; výzva, jíž těžko odolával. Znovu otevřel oči a naklonil se ještě blíž. Jeho černé vlasy mu přepadly přes rameno a zapletly se do mužových vousů. „Nemůžu tě pustit, ani kdybych chtěl," zopakoval Loki tiše se rty téměř opřenými o jeho ucho. „Nemám na to možnosti. Kvůli Ódinovi nemůžeme otevřít Bifröst. Musíš tu zůstat. Ale je jen na tobě, jak příjemný pobyt zde to bude," zašeptal a kousl se do rtu, když sebou smrtelník cukl a neplánovaně narazil zády do něj.

Raději odstoupil a vrátil se před něj. Viděl, že mu docházejí síly. Svaly, které měl nepřirozeně zkroucené a zaťaté, mu vibrovaly pod koženým oblečením, co mu předchozího dne někdo přinesl. Nechal zmizet rampouch a dovolil mu sklopit hlavu a nechat odpočinout krční páteři.

„Co po mně chceš?" zeptal se Anthony znovu a v jeho hlase byla slyšet bolest a rezignace.

„Chci se dohodnout. Chci tě poznat. Jsi první smrtelník, kterého jsem kdy potkal," přiznal narovinu a přidřepl si, aby mu mohl hledět do očí. Neodolal a dvěma prsty mu zdvihl skloněnou hlavu. „Rád se učím. A chci, abys mi o lidech a o Midgardu řekl víc," doplnil a stáhl ruku k sobě. Jeho oči měl na sobě spolehlivě zaklesnuté. „Nechci po tobě nic složitého, ne?"

„Jakej to má význam?" nechápal Anthony. „Co z toho budeš mít?"

„Vědomosti, co jiného. Vědění je největší bohatství, které můžeš získat," opáčil Loki a v očích mu zajiskřilo. „Nemohu ti za něj nabídnout svobodu. Alespoň zatím. Ale mohu tě zbavit této cely a dostat tě do přijatelnějších míst paláce. Mohu ti nabídnout teplo ohně. A pokud budeš v mé přítomnosti, tak poměrně volný pohyb po Jötunheimu."

Anthonymu se na obličeji roztáhl pokřivený úsměv. „Takže výměna jedné klece za druhou," zkonstatoval ponuře.

Loki pokrčil rameny. „Odsud se nemáš jak dostat. Neexistuje cesta pryč. Jak se vlastně stalo, že ses octl zde?"

Anthony mlčel. Otlačená kolena ho nutila se na místě vrtět a ulevovat jim, jak jen mu nepřirozená poloha dovolovala. Těla se zmocňoval třes způsobený námahou, únavou, ale i chladem zalézajícím mu až pod kůži. Nemohl se ani posadit na paty, pokud by si nechtěl zlomit ruce.

„Prosím," zašeptal poníženě.

„O co prosíš?" ptal se Loki s povytaženým obočím. Znovu se dostal do jeho bezprostřední blízkosti. Ignoroval, že se muž snaží odtáhnout; stejně mu to pomohlo sotva o několik centimetrů. Uvědomoval si, že mu zvětšuje nepohodlí, ale nijak mu to nepřekáželo. Nebyl k němu vyloženě krutý. Jen si nemohl pomoci. Teď se mohl přiblížit, aniž by se musel obávat, že se mu pokusí vzdorovat. Teď by mohl udělat cokoliv a smrtelník by neměl možnost uhnout.

Téměř se mu zatmělo před očima vzrušením. Jak snadné by bylo ho zabezpečit kouzlem, které by ho udrželo v teple, a prohlédnout si a využít jeho tělo. Zjistit, jak vypadá. Jaké je na omak. Jak chutná. Jak snadno by ho přijalo.

Musel se zhluboka nadechnout. Teď nebyla vhodná chvíle. „Co bys chtěl?" doplnil otázku, než pomalu opustil jeho osobní prostor.

„Už nevydržím... takhle," zamumlal a v očích se mu zase zatřpytila voda. A ponížení tak hluboké, že Loki mohl zřetelně číst zoufalství.

„Pustím tě, pokud neuděláš tu samou hloupost znovu," varoval ho Loki. „Pak už nebudu tak shovívavý." Muž poraženě přikývl. Loki mávl rukou a uvolnil mu jednu ruku. Umožnil mu tak posadit se a nespadnout přímo na obličej. Poté mu uvolnil i druhou a nechal oba krápníky zajet zpátky do země.

„Dík," řekl Anthony bez toho, aby se na něj podíval. Instinktivně zacouval na místo, kde předtím spal. Mnul si zápěstí a kolena. A s ustupujícím adrenalinem se začal třást zimou.

„Zahal se," poradil mu Loki a připomněl mu, že má za sebou teplou kožešinu. Jemu samotnému bylo od silně bušícího srdce velmi teplo. „Teď si promluvíme. Podle toho uvidíme, jestli opustíš tuhle celu. A začneme tím, že mi sdělíš, jak ses sem dostal," pobídl ho a pohodlně se usadil na jeden ze skalních výčnělků.

„Nevím, jak jsem se sem dostal," zachraptěl Tony a na okamžik zaváhal, než se natáhl pro teplý plášť a zabalil se do něj. Ruce se mu třásly, i když je opíral o stehna. „Asi nějaká anomálie."

„Něco tomu předcházelo," napověděl mu Loki netrpělivě. „Popiš mi to."

„Měl jsem se vrátit na Zemi. A skončil jsem tady. Neměl jsem to v úmyslu a neprosil jsem se o to." Zamračil se, přitáhl si ruce k obličeji a dýchal si na prsty ve snaze je zahřát. Vzápětí sebou cukl, když se Loki jedním pohybem dostal k němu a překryl mu dlaně svými. „Co –"

„Odkud ses vracel? A jak?" vyptával se Loki dál a držel ruce smrtelníka ve svých. Nechal do nich proudit teplo, které se mu rozlévalo do všech buněk těla. Až když se přestaly třást, ho pustil, ale zatím se nevzdaloval.

„Z Ásgardu," řekl po kratší odmlce neochotně. „Vracel jsem se domů Bifröstem, ale nějak se to podělalo. Místo v Miami jsem tady. Nemám ani svý věci, jestli jste je teda nevzali a nezničili."

„Z Ásgardu," zopakoval Loki s povytaženým obočím. V hlavě mu začala blikat varovná světla. Pokud se Anthony přátelil s Ásy, mohl by být velký problém, kdyby zjistili, že je tady. Samozřejmě, Jötuni za nic nemohli. Smrtelníka neunesli. Ale Loki neměl v plánu ho vracet. Alespoň prozatím. A to už by jako projev nepřátelství brát mohli.

V duchu počítal. Anthony tu nebyl více jak šestnáct hodin. Ásové neměli důvod si myslet, že se domů nedostal. Ještě nezjistili, že je tady. A když bude rychlý, tak to ani nezjistí. Alespoň do doby, než to dovolí. Napadlo ho, že by s tím otec asi nesouhlasil, ale na druhou stranu věřil spíše tomu, že by neměl nic proti popíchnutí Ódina.

Jötun se pro sebe usmál. Položil Tonymu ruku na rameno a pohlédl mu do očí. „Zdá se, že Ásové nejsou tak dokonalí, jak si o sobě myslí," říkal podmanivým hlasem, zatímco do Tonyho těla vysílal paprsky magie, které měly za úkol ho skrýt před Heimdallovýma očima. „A musels to odnést zrovna ty. Kvůli jejich aroganci se nemůžeš dostat domů, protože není jak odsud přivolat Bifröst." Stáhl ruku a vrátil se na své místo. Všímal si emocí, které se zrcadlily v hnědých očích a věřil, že ťal do živého.

Necítil se nijak špatně, protože mu lhal. Koneckonců se to ani za lež považovat nedalo. Skutečně nemohli vyvolat Bifröst. On neznal jiné cesty odsud. A mohlo trvat léta, než by si lidé z Ásgardu vůbec všimli, že Anthony nedorazil domů. Mohlo trvat léta, než by ho Heimdall začal hledat. Jen zatajil skutečnost, že ho nikdo nenajde, dokud nezruší kouzlo.

„Pokud tedy říkáš pravdu a nejste domluveni, že sem pro tebe přijdou," doplnil ještě s tázavým podtónem.

Anthony se rozhlédl po kamenné cele a ušklíbl se. „Myslíš, že jsem špion? Tak to jsi buď blázen, nebo slepej blázen."

Loki povytáhl obočí. „Někteří si to myslí," poznamenal Loki klidně a přehodil si nohu přes nohu. Ruce opřel o jakési skalní náhražky područek a i na kusu kamene vypadal, jako by seděl na trůně.

„Tak určitě," odfrkl Tony. „Kdybych chtěl jít někam dělat špeha, tak si vyberu místo, kde svítí slunce a není tam mínus třicet."

„Já ti věřím," ujistil ho Loki, přestože to nebyla tak úplně pravda. „Přesvědčil jsem otce, aby tě nezabíjel. Nemyslím si, že bys měl platit za chybu Ásů svým životem. A to zahrnuje i tuto celu. I s mým pláštěm tu vydržíš maximálně několik dní, než dostaneš horečku a zemřeš. Jelikož ses dobrovolně nenabodl na rampouch, tak předpokládám, že umírat nechceš."

„Bod pro tebe," zamumlal a s připomínkou zimy se těsněji obalil kožichem.

„Takže se dohodneme? Budeš mě učit za určitou formu svobody?" nabídl Loki s perfektně skrývanou dychtivostí.

„Mám jinou možnost?" povzdechl si smrtelník unaveně.

„Samozřejmě. Stále můžeš zemřít. Ale protože se mi líbíš, tak ti slíbím, že tě nenechám trpět v horečkách," odpověděl Loki blahosklonně.

„Já se ti líbím, jo?"

„Mám specifické chutě," odtušil a nechal na něm, ať si to vysvětlí, jak chce. Narovnal se a obrátil směrem k odchodu. Nechal vrátit zástěnu zpět do země a vyšel z cely. „Tak jdeš, nebo zemřeš?" zeptal se, ale odpověď už znal.

Samozřejmě šel za ním.

***

Jakmile vstoupili do Lokiho komnat, Jötun pokynul směrem k planoucímu krbu. Před ním ležela na zemi tmavě hnědá kožešina medvěda, na kterou se smrtelník usadil tak, aby se co nejvíce mohl hřát, ale zároveň aby viděl celý dostupný prostor. Nechal ho, ať se v klidu rozhlédne a sám se pohodlně usadil na lenošku.

Komnatu s krbem používal jako denní místnost. Byla dostatečně pohodlná i prostorná a taktéž barevná. Loki měl barvy rád. Jötunheim byl poměrně barevně jednotvárný; střídala se tu především šedá, modrá, černá, bílá a hnědá barva. Lokiho komnata však obsahovala i tmavě zelenou, zlatou a červenou. Ať už se jednalo o různé vyšívané přehozy, které se do jeho světa dostaly před válkou, nebo i o samotný nábytek a doplňky, vše mělo své místo a vše se perfektně doplňovalo, včetně závěsů na oknech.

Z místnosti vedly další troje východy; do ložnice, pracovny a soukromé koupelny. Nic víc nepotřeboval, koneckonců měl k dispozici celý kamenný palác. Krb měl pouze zde. Vedle něj ležela připravená poskládaná hromádka dřeva, o kterou se smrtelník opřel poté, co ze sebe stáhl plášť.

„Díky," řekl a natáhl s ním ruku. „Tohle ti asi můžu vrátit."

Loki mávl rukou. „Jen si to nech. Bude se ti ještě hodit."  Zkoumavě se na něj zahleděl a pečlivě zhodnotil jeho stav. Očividně byl unavený. Hádal, že toho moc nenaspal a jeho demonstrace převahy mu zřejmě ubralo energie taktéž dost. Ale spánek musel počkat. Bylo teprve dopoledne. Přesto to bylo první téma, které hodlal otevřít. „Předpokládám, že bys rád spal u ohně."

„To by bylo skvělý," souhlasil a posunul se ještě blíže k plamenům.

„Nechám ti sem přinést nějaké kožešiny. V paláci je málo míst s otevřeným ohněm. Kromě nezbytných procedur oheň nepotřebujeme. Mně se ale líbí, jak hřeje, proto ho tu mám," vysvětloval a opřel se do několika polštářů, které na lenošce ležely. „Rozhodně tu nenajdeš žádnou jinou místnost, kde bys našel postel i teplo z ohně."

„Popravdě se divím, že tu vůbec nějakej oheň je," opáčil Tony opatrně. „Podle toho, co jsem slyšel –"

„Co jsi slyšel?" ptal se Loki zostra. Opřel se o dlaněmi o stehna a předklonil se. Div necenil zuby. „Slyšel jsi, jak si dáváme ásgradské děti k snídani?" zavrčel a sevřel prsty v pěsti.

Tony se ušklíbl. „Víceméně. A taky že jste zaostalí a nemáte ani oheň, spíte v jeskyních a pojídáte syrový játra nepřátel," odvětil a přikrčil se, jako by čekal ránu pěstí. „Ale jestli tě to uklidní, tak se od Ásgardu asi moc nelišíte. Teda kromě toho, že oni tam mají teplo. Ale ani oni nemají elektřinu."

Loki se zamračil. „Co je elektřina?"

„Uhm. No, jak bych to jednoduše popsal... Prostě energie, kterou vyrobíš a tím si můžeš třeba svítit, nebo zapnout topení, hudbu v rádiu..." vysvětloval a s tím, jak v blízkosti ohně roztával, ze sebe stáhl další vrstvu kůže, kterou mu donesli předchozí večer, až zůstal jen v tričku, v němž se dostal do Jötunheimu. „Elektřina je na zemi strašně důležitá. Bez ní by nic nefungovalo. Stačilo by pár dnů a lidi by byli bez pitný vody, bez tepla, léků a dalších věcí. Jen málokdo by to přežil." Zvedl hlavu a vytáhl koutek výš. „Vlastně máte výhodu, když ji nemáte. Vydržíte víc. My jsme zhejčkaní moderní dobou."

„Zajímavé," uznal Loki a pokýval hlavou. „Věděl jsem, že mi k něčemu budeš." Náhle se vsedě narovnal a zúžil oči. „Nejíme ásgardské děti. A nejen proto, že se k nim nemáme jak dostat. Nejíme žádné děti. Nejsme barbaři."

„Ani mě nenapadlo, že byste je jedli. Ale něčím se děti strašit musej, že jo. U nás jsou to čerti. Takoví špinaví zmetci z pekla s rohama, co vezmou děcka do pytle a v pekle je uvařej v kotli," komentoval Tony zaujatě a pokrčil ramena. „Je to úplně stejná hovadina. Ale když to na ně platí..."

Loki ho fascinovaně poslouchal. Zdálo se, že jakmile se zahřál, byl mnohem sdílnější a zábavnější. A také hezčí. Jak mohl vidět více postavy, tím více ji toužil prozkoumat z bezprostřední blízkosti. Nezáleželo mu na tom, že je z jiného světa a snad kromě trpaslíků a elfů už nikdo nemohl být z devíti světů rozdílnější. Anthony byl tak exotický a nezvyklý se svou růžovou kůží, že si nemohl pomoci.

„Neměl bys mi říct pravidla?" ozval se Tony, když se Loki neměl k odpovědi a jen ho propaloval pohledem, pod kterým se nejistě ošil.

„Je to vlastně velmi jednoduché," opáčil Loki vzápětí. „Nikam nesmíš sám. Tady," ukázal rukou kolem dokola, „se můžeš pohybovat víceméně bez omezení. Jen mi neznič systém v pracovně. Ale počítám, že ti tam stejně bude zima a budeš čas trávit hlavně tady." Zvážněl a ujistil se, že ho dobře poslouchá. „Pokud z téhle místnosti vyjdeš beze mě, zemřeš. Prozatím nemáš dovoleno chodit někam samotný. Později snad. Jakmile tě někdo uvidí beze mě, mají rozkaz zabíjet. Se mnou můžeš téměř kamkoliv."

„Takže hezčí vězení, chápu," odpověděl Tony s pevně semknutými rty. „A co tu mám dělat? Nebudeš se mnou pořád a i kdyby –"

„Budeš se učit. Neuškodí, když se dozvíš něco o naší historii. Nevím, co všechno jsi o nás v Ásgardu slyšel, ale určitě ti neuškodí znát i druhou stranu pohledu," ubezpečil ho a postavil se na nohy. „Teď si to tu prohlédneš. Pak přijdou ženy, aby tě změřily a mohly ti ušít odpovídající oděv. Nemůžeš tu chodit takto, umrzl bys." Mrkl na něj a pousmál se. „Budou se ti líbit."

„O tom pochybuju," zamumlal odevzdaně. „Možná by bylo prostě jednodušší se nechat zabít."

Loki se zastavil v půlce kroku. Ten tón se mu nelíbil. On toho smrtelníka chtěl. Ale ne v mizerné náladě. Uvědomoval si, že se nedokáže vcítit do jeho situace, ale měl by ji alespoň chápat. Posadil se na jeho úroveň ke krbu. Nejraději by ho vzal za ruce, aby svým slovům dodal tu správnou váhu, ale neudělal to; opřel se o huňatou kůži a odhrnul si vlasy na záda.

„Chápu, že se cítíš mizerně," řekl a do hlasu vložil pořádnou dávku účasti. „Jsi sám v cizím světě. Nikoho neznáš. Chceš domů. Ke svým přátelům. Rozumím tomu."

Tony na to nic neřekl, jen se odvrátil a sklopil hlavu.

„Jen chci, aby sis uvědomil, že to není naše chyba. My tě neunesli. To na Ásgardu to popletli. A sice tě stráže vsadili do vězení, avšak nikdo ti fyzicky neublížil. Ani já ne. Nemůžeš mi vyčítat, že se bráním, když vím, že ty chceš praštit mě," pokračoval a všiml si, že se muži zachvěla víčka. „Nechci, aby ses tu cítil jako vězeň. Ale z hlediska bezpečnosti tě nemůžeme nechat běhat okolo. To jistě chápeš." Smrtelník přikývl. „Věřím, že nejsi špeh. A i když si to teď nemyslíš, tak věřím, že se z nás časem stanou přátelé," dořekl a postavil se. U dveří se otočil. „Nechám tě chvíli o samotě. Pokud je to pro tebe skutečně tak nesnesitelné, stačí vyjít ze dveří. Nebudou zamčené."

Tony otočil hlavu ve stejné chvíli, kdy Loki zvedl ruku, aby zaklepal na dveře, aby je stráž venku otevřela. „Jak ti mám říkat? Nebo to pořád nemám vědět?"

Jötun se s úsměvem otočil. „Pokud budeme sami, můžeš mi říkat Loki. Pokud však bude někdo s námi, říkej mi Výsosti nebo princi. Pro tvé vlastní bezpečí."

***

Dal mu, dle svého mínění, dost času. Minimálně hodinu se procházel po paláci, zadával příkazy, a pak se usadil na oblíbeném místě na jednom ochozu, a díval se do dáli. Až poté se vrátil do svých komnat. Smrtelníka našel sedět na tom samém místě. Všiml si, že má zarudlé oči. Nekomentoval to. Čekal, že nějak bude muset své emoce ventilovat. Byl jen rád, že to neodneslo vybavení jeho komnaty. Sice na věcech vyloženě nelpěl, přesto měl některé opravdu rád.

Posadil se zpátky vedle něj. „Těší mě, že sis vybral život," prohlásil s milým úsměvem.

„Musí odsud existovat nějaká cesta," zachraptěl Tony. „Pokud jo, pustíš mě?" zeptal se se špatně skrývaným zoufalstvím.

Loki zvažoval, o co musel přijít, když o samotě plakal a jeho sebekontrola visela na vlásku. Možná o rodinu. Někoho milovaného. Manželku? Děti? Musel to vědět. Ale ne hned. Teď ho potřeboval uklidnit. Ukázat mu, že zde má spojence. Získat jeho důvěru.

Váhavě natáhl ruku a položil ji na jeho stehno. Nemohl si pomoci. Potřeboval se ho dotknout. Chtěl se ho dotýkat. A smrtelník sebou při dotecích neškubal, alespoň ne teď. „Nevím, jestli existuje," vložil do svých slov veškerou upřímnost, „ale pokud ano, tak slibuji, že ti ve vhodný čas dovolím odejít."

„Slibuješ?" hlesl s odvrácenou tváří.

Jötun se přiblížil ještě blíž, sáhl po něm a otočil mu hlavu. Podíval se mu do očí, aby svým slovům dodal důraz. „Slibuji," odpověděl a odolal touze se naklonit a zjistit, jak chutnají rozpraskané rty. Věděl, že nedokáže odolávat dlouho. Smrtelník pro něj představoval výzvu. Byl jako pochoutka, kterou nikdy dřív neochutnal a teď se musel dívat, jak je vystavená někde, kam na ni nedosáhne. Zatím. Ve vhodný čas ochutná. A maximálně to nedopadne podle jeho představ.

Později odpoledne, jak Loki avizoval, přišly jötunské ženy Anthonyho přeměřit, aby mu mohly ušít odpovídající oděv.

S chichotáním smrtelníka svlékly do boxerek. Ty mu chtěly sundat také, se zdůvodněním, že chtějí prozkoumat střih a materiál, aby mu ušily další. Muž se vehementně bránil, přesto měl Loki dojem, že by mu nevadilo být nahý mezi ženami. To, jak s nimi mluvil, domlouval se na jednotlivých kusech oblečení, dalo Lokimu najevo, že s ženami zkušenosti má a ne málo. Možná mohli pocházet každý z jiného světa, ale ženy byly pořád ženy. Stačilo jim prokázat dostatečnou úctu, správně zalichotit a byly ochotné mu splnit téměř každé přání.

A vzhledem k tomu, jak si Tonyho schválně osahávaly – samozřejmě kvůli šití –, bylo navýsost jasné, že by se nebránily ani tomu s ním strávit čas při milostných hrátkách.

Loki jim svým způsobem záviděl. On sám by nejraději dlaněmi prozkoumal tělo, které se od toho jeho lišilo barvou i strukturou kůže. Jinak se zdálo podobné, jen o něco menší a možná lehce svalnatější na rukou. Co ho však fascinovalo nejvíce, bylo modré světlo vycházející ze stříbrného kruhu uprostřed jeho hrudi. A to si hodlal prohlédnout zblízka.

Jakmile měl dojem, že už ženy změřily i to, co nepotřebovaly, poslal je pryč, aniž by z muže byť na okamžik spustil pohled. Sledoval ho celou dobu. Prohlížel si ho se zalíbením, které se ani nesnažil příliš skrývat. Koneckonců byl Anthony zaujat konverzací s ženami. Těžko si všímal Jötuna, který ho hltal očima.

Zvedl se z lenošky. Přistoupil k Anthonymu ve chvíli, kdy si zpátky oblékal kalhoty. Všiml si, že mu úsměv ze rtů zmizel a na obličeji se ukázala obezřetnost a nejistota. „Co je to?" zeptal se zvědavě v dostatečné vzdálenosti. Chtěl ho uklidnit. Potřeboval, aby se v jeho společnosti necítil ohroženě.

„Obloukovej reaktor. Funguje tak, že zadržuje střepiny v mým těle, aby nevnikly do srdce. Jinými slovy mě udržuje naživu," vysvětlil a po krátkém zaváhání nechal paži, v níž držel tričko, klesnout.

„Fascinující," vydechl Loki a opatrně natáhl ruku. „Mohu?" zeptal se s očima rozšířenýma a po přikývnutí udělal ještě dva kroky dopředu. Zlehka se dotkl kovu. Kdovíproč čekal, že ho ta věc kousne nebo mu dá nějakou ránu. Překvapilo ho, že se nic nestalo. Kov i cosi, co modře zářilo, bylo na dotek příjemně teplé, ale jinak to nedělalo nic dalšího. Konečky prstů obkreslil kruh a druhý opsal okolo kovu na pokožce, kde se okamžitě utvořila husí kůže. V duchu se pousmál, navenek si ponechal zvědavý výraz. „Jak to funguje?"

„Zhruba jako magnet," odpověděl a zachvěl se.

„Obleč se," poradil mu Loki, ale byl si jistý, že zimou se neotřásl. Mohla za to jeho blízkost. Jen si nebyl jistý, jakým směrem na něj působil a jaký typ mrazení v něm vyvolává. Bylo zkrátka brzy to poznat. „Zanedlouho budeš mít něco dostatečně teplého. Pak se mnou budeš moct ven."

„Jak řekneš," povzdechl si, přetáhl tričko přes hlavu a sedl si, aby si mohl obout boty.

„Ale no tak," ušklíbl se Jötun a zavrtěl hlavou. „Ne tak odevzdaně. Uvidíš, že tu není tak špatně, jak ti na Ásgardu vyprávěli. Najdeš si tu krásu, která tě uspokojí." Smrtelník pokrčil rameny. „A teď, co bys řekl něčemu k jídlu? Musíš mít hlad."

Anthony se na něj nejspíše poprvé upřímně usmál. „To by bylo skvělý."

***

„Loki?" ozval se Tony nejistě večer poté, co zaklepal na dveře pracovny a po vyzvání zůstal stát mezi dveřmi.

„Hm?" zamumlal a zdvihl hlavu od svitku, který držel roztažený mezi prsty. Usmál se. Líbilo se mu, jak se tváří rozpačitě. Pohodlně se opřel do čalouněné židle, na níž seděl za robustním dřevěným stolem. „S čím ti můžu pomoct?"

„No... chtěl jsem se zeptat... jak to tu funguje s teplou vodou? Totiž... Viděl jsem, že máš v koupelně nějakou vanu. A vzhledem k tomu, že máš rád teplo ohně, tak si úplně nemyslím, že by ses koupal v ledový vodě," povídal opatrně a ušklíbl se. „Potřeboval bych se umejt, než začnu smrdět jak bezdomovec. A náhodou tu asi nemáte žiletky, co?" chrlil ze sebe rychle a těkal očima po policích a nábytku, snad aby se vyhnul zvědavému pohledu obra.

„Teplá voda je trochu problematická, když jí chceš víc," připustil Loki, opatrně smotal svitek a odložil ho na hromádku dalších. „Obři ji nepotřebují. Můžeme se koupat v ledové vodě. Jsme zvyklí." Naklonil hlavu na stranu a přeměřil si ho pohledem. „Umíš jezdit na koni?"

„Potřebujete jet pro vodu někam na koni?" nechápal a potřásl hlavou.

Loki se rozesmál. „Ne, samozřejmě že ne." Zvedl se, aby se k němu připojil a trochu ho zklamalo, že mu uvolnil místo. Mnohem radši by se o něj nenápadně otřel. „Jediná možnost je ohřát ji. A protože ohně hoří v paláci jen sporadicky, tak je příprava poměrně dlouhá. Musí se nanosit ve vědrech."

„Ty tu ale oheň máš. A studenou vodu sem nějakým způsobem vyvedenou máš, jestli jsem si dobře všimnul," odpověděl Tony zamyšleně. „Takže by to nemuselo trvat tak dlouho. Možná by mi stačila trocha – jak je sem vlastně voda zavedená? Pumpou?"

„Částečně. Trochu jsem to zkombinoval s magií," vysvětlil Loki s mávnutím ruky. „Ty máš nicméně jednu velkou výhodu."

„Ano? Jakou?" nechápal Tony, sledoval Lokiho, jak jde do koupelny a pouští tam vodu do bronzové vany položené na lvích tlapách. Zastavil se opět mezi zárubněmi.

„Mě," oznámil Loki sebevědomě, posadil se na okraj vany a mírně se naklonil, aby spustil dlaň do vody. „Teplou, nebo horkou?"

„To myslíš vážně?" hlesl Tony nevěřícně.

„Pojď si říct," přikývl Loki a v duchu se zakřenil téměř dětskému nadšení, které se smrtelníkovi ukázalo v očích, přestože se snažil zůstat nad věcí. V koupelně bylo chladno, i když do ní většinu dne utíkalo teplo z krbu v denní místnosti. Udělal vodu rovnou o něco teplejší. Po noci strávené ve vězení Anthonymu stále hrozilo, že onemocní. Nechtěl to zbytečně podporovat ještě tím, že by nastydl při koupeli.

Loki by věděl, jak ho při koupeli zahřát. Jak ho umýt. Jak důkladně nechat mýdlo klouzat po celém těle. A jak ho potom osušit a zahřát vlastním tělem. A když se k němu smrtelník přiblížil na půl kroku a sehnul se, aby vyzkoušel teplotu vody, dělalo mu velký problém jen sedět a sledovat ho.

„Může bejt ještě o trochu teplejší, prosím?" požádal Tony s úsměvem, který Lokiho chytil za srdce.

Omámeně přikývl a splnil jeho přání. Cítil, že se ztrácí v očích, které od včerejška konečně získaly první jiskry. Hnědý odstín jako by se projasnil a zesvětlal. A jemu se zdálo, že nikdy neviděl hezčí barvu. Beze slova ukázal na stolek s mýdlem, ručníkem a břitvou, zatímco muž ze sebe shazoval oblečení.

„Díky," řekl Tony s kývnutím hlavy. Už měl jen kalhoty.

Loki polkl. V okolním chladu zřetelně viděl husí kůži na hrudníku. Ztuhlé bradavky. Svaly, které se při každém pohybu vlnily. To bylo nebezpečné. Cítil, že tvrdne. A v jeho kožených kalhotách bylo vzrušení vidět pomalu ještě dřív, než se erekce dostavila. „Užij si to," zamumlal a rychle vycouval.

Než došel až do ložnice, v kalhotách mu bylo více než těsno. Ložnice neměla dveře, jen závěs z korálků, avšak předpokládal, že smrtelník nějakou dobu v koupelně stráví. Vůbec se tedy nestrachoval si kalhoty sundat, vzít do ruky dychtivý penis a usazený na posteli s nohama od sebe se známými pohyby uspokojit. Ani nekrotil vzdechy. Pokud ho Antony slyšel, jen dobře. Třeba by o tom mohl přemýšlet ve vaně. Třeba by ho mohlo napadnout, že si honí kvůli němu. Třeba by mu mohl říct, že si honit nemusí. Že ho udělá sám.

Že si klekne na zem a nastaví ta svá svůdná ústa a nechá si je ošukat, než klesne na všechny čtyři a nastaví svůj pevný kulatý zadek, aby ošukal i ten.

„Zatraceně," zahučel. Pevně v duchu uchopil představu svého mužství v otvoru smrtelníka. Jednou rukou si silně stiskl varlata. Druhou zrychlil a jen pár tahů stačilo, aby ho vize vynesla na vrchol.

Hrdelně zavrčel. Padl zády na postel. Hlasitě sténal, zatímco mu na nahé břicho dopadala horká bílá tekutina. Před očima mu tančily tmavé kruhy. A když ze sebe dostal poslední kapku, konečně uvolněně rozhodil ruce a usmál se. Tohle potřeboval.

Celou noc i den byl v napětí. Potřeboval se uvolnit a uklidnit. A mít jistotu, že v noci smrtelníka nenavštíví. Ne, že by nechtěl. Ale už se rozhodl, že tomu dá čas. Pár dnů.

„Proč ses ptal, jestli umím jezdit na koni?" tázal se Tony po koupeli a zívl. Služebné mu přinesly několik měkkých kožešin, které si rozložil vedle krbu tak, aby se mohl pohodlně vyspat v teple. Vlasy měl ještě vlhké, vousy upravené a po nahém hrudníku stékalo pár dráždivých kapek. Pokud cokoliv zaslechl, nedal to najevo. Pouze si Lokiho prohlížel o něco více než odpoledne.

Loki málem přehodnotil své předsevzetí. V té chvíli měl naprosto jinou představu o jízdě na koni. Naštěstí se vzpamatoval tak rychle, že si smrtelník nevšiml, jak ho Jötun hltá pohledem. „Pár hodin odsud jsou horké prameny. Až ti ušijí vhodný oděv, vezmu tě tam. Pěšky by pro tebe mohla být cesta zbytečně úmorná," vysvětlil a opřel se o lenošku, do jejíhož čalounění zatnul prsty. „Kůň byl jen příměr. Žádní tu nežijí. Ale na losech asi běžně na Midgardu lidé nejezdí."

„Myslím, že pokud zvládnu řídit auto a lítat v obleku, zvládnu i koně nebo soba," prohlásil Tony sebevědomě, pohodlně se usadil s nohama před sebou a nahříval si záda.

„Co je auto?" zajímal se Loki zvědavě.

„Dopravní prostředek," odpověděl. „Máme jich víc. Umíme i lítat a stavět lodě a ponorky. Jestli chceš, zejtra ti o nich povím víc."

„Výborně," usmál se nadšeně a všiml si dalšího zívnutí. Dle jeho názoru ještě nebylo tak pozdě, ale Anthony toho moc nenaspal. Musel být unavený. Narovnal se, pohodil hlavou, aby mu vlasy padly na záda. „Ráno musím na pár hodin pryč. Buď tu jako doma. Postarám se, aby někdo zařídil, když budeš cokoliv potřebovat. Bude stačit, když zaklepeš na dveře. Jen nevycházej, pokud chceš žít."

Tonyho jiskřičky v očích pohasly a ramena klesla. „Jo, já vím. Zlatá klec."

„Prozatím," slíbil Loki. Pomalu se otočil k odchodu do postele. „Dobrou noc," popřál mu a odešel, aniž by se otočil. Odpověď málem neslyšel.