Byl jsem uvězněn v temné místnosti. Jediná věc, která se v ní nacházela, bylo zrcadlo. Mohl jsem tak pozorovat pouze svůj celistvý, směšný odraz. Jenže se mi nepodobal. Tedy, vypadal stejně, ale tohle jsem zkrátka nebyl já. Těžko se to vysvětluje. 

,,Nakonec se přece jen nepoznáváš," ozval se najednou zastřený hlas. Začal jsem se kolem sebe rozhlížet, ale vše co jsem viděl, byla jen tma. ,,Aby taky jo, když se vlastně vůbec neznáš." Pohledem jsem se zastavil zpátky u zrcadla. Odraz v něm se na mě výsměšně šklebil. Již nenapodoboval mé pohyby, jako by byl sám sobě pánem, ovšem stále s mou tváří. 

,,Tos byl ty?" zeptal jsem se. Připadal jsem si jako blázen. Jak by tohle mohlo být možné?

Jeho úšklebek se ještě víc rozšířil. ,,A kdo jiný? Nikoho tu nemáš," konstatoval s rozhozenýma rukama. ,,Nikdo s tebou nevydrží, ani ty sám." Jeho slova byla stejně ostrá jako kousky rozbitého skla.

,,Sklapni," sykl jsem. Pomalu mi docházelo, s kým mám tu čest.

,,Nebo co? Zničíš mě? Dobře víš, že to se ti nepodaří. Vždycky jsem tu byl a už navždy tady zůstanu, i kdybys tohle zrcadlo rozbil tisíckrát," prohlásil hlubokým, až výhružným hlasem.  

Pocítil jsem silný nával frustrace. Rukou jsem udeřil do skla. ,,Proč prostě nezmizíš?!" zařval jsem na něj. 

Díval se mi přímo do očí. ,,Jsem tu přeci kvůli tobě," usmál se sladce. Ruku jsem ze zrcadla stáhl zpět k sobě. Pocítil jsem tlak v očích. 

,,Budeš brečet? To se ti zrovna nepodobá. Dávat svoje pocity takhle najevo? Vždyť to považuješ za slabost. Pravda, ty jsi jen obyčejný slaboch," prskl na mě výsměšně.

,,Drž už hubu," zavrčel jsem. Chtělo se mi křičet. ,,Proč to děláš?" zlomil se mi nakonec hlas.

Sledoval mě s nadzvednutým obočím. ,,Sám přece víš nejlíp. Nebo ti to mám říct nahlas?"

,,Nechci od tebe už nic slyšet," řekl jsem rázně.

Začal se smát. ,,Ty zkrátka jen potřebuješ trpět, to je celé." Všiml jsem si, že má něco na pravém oku, bylo to však rozmazané, nedokázal jsem jasně rozlišit, co to je.

,,Netuším, o čem mluvíš." Nevěděl jsem co se děje, proč jsem tady, ať už to bylo kdekoliv. Chtěl jsem jenom pryč, co nejdál od něj. Něco mi však říkalo, že mě nepustí. Byl jsem nyní zcela v jeho spárech.

,,Že netušíš?" zavrčel. Najednou se začal hystericky smát, přičemž si rukou zakryl oči. Cítil jsem, jak mi po zádech přebíhá mráz. ,,Pořád zapomínáš, že já jsem ty."

Jakmile sundal ruku z tváře, zadrhl se mi dech. Nyní jsem jasně viděl, že ta rozmazaná šmouha, kterou měl přes oko, se zformovala v krvavou jizvu. Několik kapek krve mu z ní stékalo po tváři.

Najednou jsem na líci ucítil teplo. Rychle jsem zvedl ruku a sáhl si na něj. Odraz v zrcadle udělal totéž. Na prstech jsem pocítil lepkavou tekutinu. Ještě než jsem se na ně podíval, věděl jsem, co na nich bude. Krev.

Zděšeně jsem pohlédl svému odrazu do očí.

Ušklíbl se. V tu chvíli se zrcadlo rozletělo na milión malinkých střípků, které se rozprskly do všech stran. Rychle jsem se přikrčil a zakryl si hlavu, ve snaze uniknout tomu třpytivému, smrtícímu dešti. Cítil jsem každý kus, který se mi byť jen otřel o kůži. Každý ten kousek ve mně vyvolal hlubokou bolest, kterou jsem se dlouho snažil za každou cenu pohřbít. Vše se mi teď vracelo. Každý zvuk, pach, emoce,... vzpomínky.

Uslyšel jsem nepravidelný tlukot srdce. Při každém opožděném úderu mě polil studený pot. Mé srdce naopak tlouklo jako o život. Jako by samo chtělo popohnat to druhé, které patřilo mé matce, a které bylo nemocné.

Chtěl jsem křičet, ale musel jsem zůstat potichu. Přinášet pouze klid a radost. V té době jsem se začal učit, jak v sobě vše potlačit. Kdykoliv, kdy jsem cítil strach, pochyby, vztek, smutek, představil jsem si jen tmu. Tmu, ve které jsem dokázal tyto nežádoucí pocity pohřbít.

Všechno bude dobré. Až na to, že jsem dobře věděl, že jde pouze o trapnou lež, která mě nakonec stoprocentně dožene. Snažil jsem se jí však naivně věřit. Fungoval jsem.

Zatímco matka čekala v nemocnici na operaci, bral jsem co nejvíc směn na brigádě. Chtěl jsem nějak finančně přispět, alespoň trochu. Být k užitku, přinášet radost.

Přišel jsem za ní vždy s úsměvem. ,,Jaký je tvůj sen?" ptala se mě neustále.

Já si přál jen její zdraví, naše štěstí. Pocítil jsem jej konečně, až když jsem se dozvěděl, že byla její operace úspěšná. Tolik jsem ten den plakal. Sám v pokoji, byl jsem tak šťastný, že jsem nedokázal zastavit slzy. Mohl jsem dýchat, nebyl jsem už ve tmě.

Všechno bude dobré.

Zcela jasně si vybavuji den, kdy mi oznámili, že otec onemocněl rakovinou jater. Chvíli jsem se vůbec nepohnul. Nevydal jsem ani hlásku. Jen jsem se opět pohřbil do tmy, i když jsem měl chuť křičet na celý svět a nadávat na všechny bohy! Nikomu bych tím nepomohl. Tak jsem mlčel.

Doma jsem se usmíval, i když byly kolem mě jen bledé tváře, které se samy snažily křečovitě smát. Chtěl jsem jim vykouzlit skutečný úsměv, i když mi nebylo jasné, jestli je to vůbec možné.

Rodiče však chtěli to nejlepší pro mě. ,,Jaký je tvůj sen?" ptali se neustále.

Byl jsem k ničemu, žádný jsem neměl. Mohl jsem jen chabě odvádět řeč. Tiše se usmívat. Ušetřit těch pár centů, pár jich pro nás vydělat. Nic víc.

Byl jsem k ničemu. Nakonec jsem jen přidělával starosti.

Nedokázal jsem být pilný student. Neustále jsem zpochybňoval celý školský systém a smysl života. Priority spolužáků mi připadaly naprosto směšné a ubohé. Nezapadal jsem.

Tiše jsem však plnil své povinnosti. Vracel jsem se domů s lehkým úsměvem a monotónním hlasem. Ponořen ve tmě.

Jednou večer jsem se podíval přímo do zrcadla. Pod očima tmavé váčky, obličej bílý jako stěna. Když jsem si pohlédl přímo do očí, spatřil jsem prázdnotu. Žádný lesk, žádný cit, přičemž mi došlo, že se slabě usmívám. Byl jsem skořápka. 

Najednou se ve mně vzedmula vlna vzteku. Viděl jsem rudě. Vší silou jsem se rozpřáhl a rozbil zrcadlo. Zdáli jsem se uslyšel křičet, přičemž mi nebylo jasné jestli bolestí, či vztekem. Byla to však jen pouhá chvíle.

Padl jsem na kolena mezi střepy. Pravá ruka krvácela, vypadala příšerně, ale bylo mi to jedno. Nic jsem necítil...

Byl jsem ponořen v naprostém tichu. Chvíli jsem takto mlčky klečel, než jsem se automaticky natáhl pro kus střepu. Tělo mi fungovalo na autopilota. Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám. Jen jsem chtěl opět něco cítit.

Sevřel jsem kousíček ostrého skla, až mi způsobil další krvavé šrámy. Lhostejně jsem se podíval na své levé, zcela odhalené zápěstí. Pomalu jsem k němu začal přibližovat lesklý střep.

Jako bych koukal na film. Jako by tohle nebyl můj život.

Ostré sklo bylo stále blíže k mé pokožce.

Najednou mě v pohybu zastavila cizí ruka, jež mi obemkla zápěstí. ,,Jsem tady," zašeptal příjemný hlas.

Konečně jsem otevřel oči. Došlo mi, že jsem se nechal zcela unést vzpomínkami. Úplně jsem zapomněl na temnou místnost, v níž jsem byl uvězněn. 

Cizí ruka upevnila stisk na mém zápěstí, až jsem upustil onen malý střep. Vzhlédl jsem nahoru a spatřil Jimina. Koukal na mě s upřímným, něžným úsměvem a láskou v očích.

Spustily se mi slzy.

Dřepl si a vtáhl mě do hřejivého objetí. ,,Je to v pořádku, držím tě, můžeš plakat," říkal mi tiše. S ním to bylo skutečně v pořádku. On byl mé bezpečné místo.

Něžně mě hladil po zádech. Pláč mě postupně přecházel. ,,Yoongi, tolik sis ublížil," zašeptal smutně, načež se ode mě odtáhl. Přišel jsem tak o hřejivost z jeho objetí.

Prsty mi zvedl bradu, prohlédl si můj obličej a lehce si povzdechl. Vytáhl s kapsy malou, fialovou krabičku, otevřel ji a začal mi mazat oděrky a škrábance, které jsem měl od toho skleněného deště. I když mě mast lehce štípala, vůbec jsem to nevnímal. Soustředil jsem se pouze na každý Jiminův jemný dotyk.

,,Pamatuješ, když jsem ti říkal, co je pro člověka v životě nejtěžší?" zeptal se s jemným úsměvem, zatímco mě nadále ošetřoval.

Neodpověděl jsem hned, avšak vzpomněl jsem si na jeho dřívější slova, která mi ve škole věnoval. ,,Přijmout se," řekl jsem tiše.

Podíval se mi přímo do očí. ,,Ano. Není to jednoduché, ale ani nemožné, Yoongi. Lze toho dosáhnout, když je člověk k sobě laskavý, umí si odpustit a dokáže se mít upřímně rád." Sklonil pohled k další oděrce, tentokrát na bradě. ,,Tohle jsou věci, kterým se člověk učí celý život."

Jeho slova se mi zažírala pod kůži. ,,Jenže já nevím, jak bych měl vůbec začít, Jimine," zašeptal jsem zlomeně.

,,Zavři oči," řekl něžně, načež mi začal mazat onu velkou ránu na oku. Zasyčel jsem, jelikož to hodně štípalo. ,,Víš, už jsi začal. Jsem tady přece díky tobě." Štiplavá bolest rychle odeznívala. ,,Tehdy, když jsi doma rozbil to zrcadlo, schoval sis z něj střep a všude jej nosil, aby sis připomínal svůj výbuch, svoje pochybení. Yoongi, musíš si ale uvědomit, že na tom, co cítíš, není absolutně nic špatného. Není to žádná slabost. Musíš jen najít správnou cestu, jak ze sebe všechno dostat ven. Na tvých pocitech záleží."

Přestal jsem cítit jeho dotek. Otevřel jsem pomalu víčka a spatřil tak opět Jiminův úsměv, díky kterému měl z očí jen úzké štěrbinky. Malou krabičku schoval zpět do kapsy.

,,Na tobě záleží. Jsem tady, abych ti to ještě jednou připomněl. Dokážeš být oporou pro ostatní, jen ji musíš nejdřív najít sám v sobě. Pravda je, že někdy potřebujeme jiskru, kterou sice zažehne někdo jiný, ale díky tomu můžeme pak úplně sami najít cestu ven ze tmy." Jakmile to dořekl, v místnosti se začaly objevovat úzké proužky světla. ,,Ty jsi tu jiskru našel a věřím, že najdeš další."

Rychle se postavil, načež mi taky pomohl na nohy. ,,Co se to děje?" zeptal jsem se jej zmateně.

Jimin rozšířil svůj úsměv. ,,Je na čase se probudit."

,,Probudit??" zopakoval jsem zaraženě. Temná místnost byla čím dál jasnější, až jsem musel přivřít oči.

,,Neboj, už si poradíš, vím, že ano," zamumlal tiše. 

Chtěl jsem mu na to ještě něco říct, ale světlo mě zcela oslepilo. Pocítil jsem tíhu svého těla a to, jak mě všechno bolelo. Oční víčka vážila najednou nejmíň tunu. Musel jsem dát všechnu sílu do toho, abych je rozevřel.

Postupně jsem začal mžourat na světlou místnost, která mi byla zcela neznámá. Uslyšel jsem zvláštní pípání.

Pomalu jsem natočil hlavu na stranu. Zrak se začal konečně přizpůsobovat tomu nadměrnému světlu, díky čemuž jsem spatřil krčící se lidskou hromádku na bílé židli.

Ještě chvíli jsem zaostřoval zrak, než mi konečně došlo, kdo tam sedí. ,,Name?" zachroptěl jsem. Měl jsem neskutečné sucho v krku.

,,Hmm?" zamumlal rozespale, načež vytřeštil oči. ,,Gi! Ty jsi vzhůru!" vykřikl vesele, přičemž málem spadl ze židle. Jeho očividné nadšení mi vykouzlilo úsměv. ,,Jak se cítíš? Mám někoho zavolat?"

Záporně jsem zakýval hlavou. Pohled mi zabloudil k hadičce, která mi vedla z ruky. ,,Hádám, že jsem v nemocnici," konstatoval jsem znechuceně. Nenáviděl jsem to místo.

Namjoon přitakal. ,,Jo, narazilo do tebe auto. Stalo se to prý kvůli špatné viditelnosti. Doktoři říkali, že naštěstí nemáš žádné vážné zranění a druhý řidič je úplně v pořádku, bylo mu to moc líto." 

Postupně jsem zpracovával informace, které mi sdělil. Vzpomněl jsem si na vlhký vzduch, kapky deště, špatnou viditelnost a náhlou ránu, po které nastala tma. Uvědomil jsem si, že jsem zrovna rozvážel pizzu... s Jiminem.

,,Kde je?" vystřelil jsem otázku.

Namjoon zmateně nakrčil obočí. ,,Kdo? Myslíš svou matku? Ta tu byla, ale musela zase..."

,,Jimin," přerušil jsem jej.

Namjoon se zamračil ještě víc. ,,Jimin?" zopakoval nejistě to jméno.

,,Ano, Park Jimin, náš spolužák," chrlil jsem na něj netrpělivě.

,,P-proč se ptáš na něj? Však k nám má nastoupit až za pár dnů. Začátkem měsíce. Yoongi, je ti špatně?" zeptal se vyděšeně, jelikož mi z obličeje nejspíš zmizela všechna barva. ,,Zavolám doktora," vyběhl rychle ven z pokoje.

Točila se mi hlava. Vybavil jsem si rychle všechny chvíle s Jiminem, až k našemu prvnímu setkání. Najednou mě silně udeřila učitelova slova, jejichž plné znění mi zarezonovalo v paměti jako po úderu blesku.

,,Studenti, rád bych vám oznámil, že budeme mít v naší třídě nový přírůstek. Jedná se o chlapce jménem Park Jimin, a tento student zde nastoupí během příštího měsíce. Vím, že je to nečekaná zpráva, ale prosím vás o pochopení a o spolupráci, co se týče seznámení pana Parka se školou. Doufám, že jej všichni řádně přivítáte a budete se k němu chovat slušně."

Ještě chvíli jsem prázdně zíral na protější bílou stěnu, než jsem dostal záchvat smíchu.

Jimin mi neustále opakoval, že ve mně vidí krásného motýla. Ve skutečnosti byl on tím motýlem.

Motýlem, kterého jsem si vymyslel...

...

Ahoj všichni <3

Budu upřímná, tato kapitola mi dala neskutečně zabrat. Několikrát jsem ji přepisovala, přičemž si stále nejsem jistá, jestli jsem s ní zcela spokojená. Doufám však, že se vám četla dobře a snad uvedla potřebné věci na pravou míru <3

Nakonec bude ještě jedna kapitola, která by měla celý příběh uzavřít. Původně jsem chtěla touto kapitolou končit, ale nejspíš by díky tomu zůstalo ve vzduchu ještě několik otazníků.

Každopádně moc děkuji za přečtení, komentář, čí hlas <3

Mějte se krásně a buďte zdraví <3