Ať už jsem se snažil Jimina jakkoliv ignorovat, nezabíralo to. Spíše mi připadalo, že čím víc chladněji se k němu chovám, tím hřejivější jeho přístup ke mně je. Byl opravdu zvláštní případ. Začínal jsem být až frustrovaný. Netušil jsem, jestli je ten kluk tak hloupý, naivní, nebo mi zkrátka chce jen pít krev.

Samozřejmě si ode mě nepřesedl. Pořád se se mnou snažil nějak navazovat kontakt, ať už narušováním mého klidu či prostoru. Ovšemže se stalo to, čemu jsem se snažil vyvarovat. Všichni ve třídě jej ignorovali. Jako by snad ani neexistoval. Sám jsem v sobě cítil narůstající tlak.

„Dobré ráno Yoongi," pozdravil mě vroucným hlasem, zatímco jsem byl natažený na lavici. Jako obvykle jsem mu neodpověděl.

Opravdu mě zajímalo, jak si zjistil moje jméno, když jsem mu jej neřekl a s nikým jiným se tu nebavil. Celkově mi ten kluk nedával prostě smysl.

Proč se ze všech lidí tady upnul zrovna na mě?

Začal jsem dumat z jaké planety by mohl pocházet, zatímco on si ztěžoval, jak v noci nemohl spát. To jsme byli dva. Občas mě udivovalo, kolik jsme toho měli společného, i když sám o sobě byl Jimin mým naprostým opakem. Například v tom, jak moc byl ukecaný. Alespoň během vyučovací hodiny na mě konečně přestal mluvit, jelikož tentokrát mlel pantem učitel.

Střídavě jsem měnil polohy na lavici, přičemž mi hlavou létaly nejrůznější myšlenky. Normálně bych usnul do pár minut, ale poslední dobou jsem se nedokázal vůbec uvolnit. Čím déle byl Jimin po mém boku, tím neklidněji jsem se cítil. Jeho pravidelná přítomnost byla pro mě něčím novým a abych byl upřímný, znervózňoval mě.

Než jsem se nadál, byl konec hodiny. Po chvíli mi došlo, že je vedle mě až podezřele velký klid. Natočil jsem tedy hlavu stranou a spatřil Jimina, jak si tiše něco zapisuje do sešitu. Sledoval jsem jeho soustředěnou tvář, to, jak špulil rty a krčil obočí.

Nejspíš můj pohled vycítil, jelikož se na mě otočil. V tu chvíli jsem práskl čelem zpátky o lavici tak prudce, až to udělalo nehezký zvuk.

„Yoongiii, už jsi vzhůru?" ozval se jeho radostný hlas.

„Ne," zamumlal jsem.

„Och, boucháš hlavou o stůl ze spaní často?" zeptal se zvědavě.

Bude z Marsu, stoprocentně.

„Jo."

„Hmm, to může být nebezpečné. Možná by sis měl začít brát do školy polštář."

Nebudu lhát, už mě to párkrát napadlo.

Uslyšel jsem vedle sebe zvonivý smích. Otočil jsem se tedy zpátky na Jimina, který měl z očí jen dvě úzké štěrbinky. „Čemu se směješ?" zeptal jsem se nechápavě, přičemž jsem při pohledu na něj cítil jako by snad uvnitř mě vykvetla květina.

„Té představě," pokračoval dál v hihňání, než z něj vypadl zbytek věty, „j-jak si vytahuješ z batohu před učitelem obří nadýchaný polštář." Znovu se rozesmál.

Tiše jsem si povzdechl a posléze se taky jemně usmál. Ten kluk je fakt z Marsu.

Lehl jsem si zpět na lavici a poslouchal, jak se smích vedle mě postupně utlumuje. „Ty Yoongi," promluvil na mě.

„Hmm?"

„To tě ty hodiny tak moc nebaví?" zeptal se se zájmem.

Chvíli jsem přemýšlel, zda ho mám ignorovat, ale nakonec jsem se rozhodl odpovědět. Zvedl jsem tedy hlavu z lavice a zcela si položil záda na opěradlo židle, načež jsem překřížil ruce na hrudi. „Neřekl bych zrovna, že mě nebaví, jen nejsem stavěnej na to, abych udržel pozornost při tom učitelském monotónním monologu," vysvětlil jsem tlumeným hlasem.

Neodpověděl hned, ovšem cítil jsem na sobě jeho pohled. „Chybí ti motivace, viď?" Svou otázkou mě zaskočil.

Zmateně jsem se na něj podíval. ,,Co tím přesně myslíš?"

Usmál se. ,,To, co říkám. Nic tě nepohání vpřed, nemáš cíl ani sen."

Sám jsem to věděl až moc dobře, byla to jen prostá fakta. Přesto mě jeho slova z nějakého důvodu opravdu zabolela. Snad, že je s takovou lehkostí vyslovil právě on. Jako by se mi vysmíval.

Nebyl součástí mého života. I kdyby byl, neměl žádné právo.

Cítil jsem, jak to ve mně vře, můj pohled se začínal rozostřovat.

Najednou jsem na svém rameni ucítil teplo. Došlo mi, že na něj Jimin položil ruku. ,,Yoongi," promluvil naléhavě.

Podíval jsem se mu přímo do očí. Nesly v sobě čirou upřímnost, nikoliv výsměch. ,,Víš, že na tom není absolutně nic špatného. Je v pořádku nemít sen." Řekl to s takovým klidem a jistotou, že se tyto pocity začaly přelévat i do mě.

Stáhl ruku z mého ramene, načež se s něžným úsměvem zadíval z okna. ,,Občas všichni zapomínají na to, že je v pořádku, když se člověk za něčím bláznivě nežene. Jistě, takoví lidé jsou obdivuhodní, ale nemůžeme být všichni stejní. Každý máme svoje tempo a přesvědčení a je to tak dobře. Jde hlavně o to, aby byl člověk se sebou spokojený," svůj pohled stočil zpátky ke mně, ,,aby sám sebe přijal."

Díval jsem se na jeho tvář, přičemž jsem rozpletl ruce z hrudi. Chtěl jsem si povytáhnout rukávy mikiny, jenže Jimin mi chytil jednu ruku do své, načež mi začal naopak rukáv jemně vyhrnovat.

Všechno uvnitř mě křičelo a chtělo ho zastavit, jenže jsem zcela zkameněl. Jako by to Jimin sám vycítil, ustal v pohybu. Opět mi věnoval něžný úsměv. ,,Přijmout se bývá jeden z těch největších a nejtěžších cílů sám o sobě."

Najednou se natáhl pro černou fixu na stole, načež si k sobě přiblížil mou ruku, kterou měl stále v sevření. Předpokládal jsem, že žalostného stavu kůže na mých kloubech si už dávno všiml. Nyní však mohl jasně vidět i malé ranky, táhnoucí se na hřbetě ruky.

,,Konec konců ti, co jsou k nám nejpřísnější, jsme my sami."

Začal mi něžně přejíždět špičkou fixy po kůži, přičemž se vyhýbal každé rance. Beze slova jsem jej nechal.

Mohl jsem mít v tu chvíli tisíce myšlenek. Má hlava však byla zcela prázdná. Za to ale ve mně vířilo neskutečné množství emocí. Některé z nich jsem pomalu ani nepoznával.

Zavřel jsem oči. Cítil jsem tak každý tah o to více.

,,Neuškodí zkusit být k sobě občas shovívavější a laskavější."

Jeho hlas byl příjemný.

Tahy ustaly a Jimin zcela pustil mou ruku. Otevřel jsem pomalu oči, abych spatřil, jak se stále něžně usmívá. Zvedl pohled k mé tváři. ,,Zkusit si vzít něco krásného z bouře."

Podíval jsem se na hřbet své ruky. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem uviděl motýla. Malé ranky okolo a uvnitř něj se nyní zdály být zcela jeho součástí. Jako by vše byl jeden celistvý obraz.

Všiml jsem si, že černé linie byly tlusté a poněkud nepravidelné, občas až roztřesené jako by je snad kreslil levačkou. O to víc se mi však motýl líbil.

Žádné perfektní tahy, ale za to upřímné.

Chvíli jsem si ruku pouze tiše prohlížel, přičemž jsem v sobě cítil něco, co bych slovy vyjádřil nejspíš jen stěží. Jako by vše bylo zkrátka správně.

,,Proč jsi přišel zrovna za mnou?" vylétla ze mě najednou otázka, kterou jsem si už nějakou dobu pokládal.

Jimin nasadil zamyšlený výraz. ,,Hhmmm... zalíbily se mi tvoje vlasy." Rozšířil svůj úsměv.

Chvíli jsem na něj jen koukal, než jsem zvedl oči ke své blond ofině. Lehce jsem si povzdechl, načež jsem se natáhl zpět na lavici. ,,Tak to abych se zas obarvil," zamumlal jsem.

...

Ahoj všichni ^^ doufám, že se vám daří dobře <3

Snad se vám nová kapitolka líbila ^^ zajímalo by mě, jak na vás příběh zatím působí? Abych byla upřímná, konec mám již přibližně vymyšlený, takže to není taková akce naslepo jak u Písně Moře xDD Jsem taky opravdu zvědavá, jestli vás konec překvapí 👀

Děkuji za každé přečtení, hlas a nebo komentář <3

Mějte se krásně a buďte zdraví <3