Byl jsem sám sobě jen pouhou noční můrou. Můrou, jež byla pohlcována černou nocí a ukrývala se v těch nejtemnějších koutech. Osamělý, prázdný a bez barev. Stejně tak na mě však působili i lidé v okolí.

Tedy až na něj...

,,Yoongi! Ty blázne!" těkal očima nevěřícně mezi mou tváří a rukou, kterou držel ve své. ,,Tos neudělal!"

,,Jak vidíš, tak udělal," stanovil jsem prostá fakta a s pobavením sledoval jeho tvář, která jasně odrážela jeho pocity.

Ještě chvíli propaloval šokovaným pohledem hřbet mé ruky, než si teatrálně povzdechl. ,,Já to vzdávám. Nikdy nevím, co provedeš."

Ledabyle jsem pokrčil rameny. ,,A není to lepší, než aby ses se mnou nudil?"

Překvapeně se na mě podíval, než se zářivě usmál. ,,Yoongiii, je mi s tebou dobře, ať už děláš bláznivé věci nebo ne. Nikdy bych se s tebou nenudil."

Jen on dokázal svými slovy roztát všechny možné kousky ledu, které mě kolikrát zaživa pohřbívaly.

On byl pro mě tím nejbarevnějším motýlem... ovšem vymyšleným...

Prudce jsem otevřel oči. Spatřil jsem svůj pokoj, utopený v brzkém, ranním šeru.

Před obličej jsem pomalu zvedl ruku, abych si prohlédl její hřbet. Jak jsem čekal, zela prázdnotou. Ani stopy po vytetovaných liniích motýla. Uchechtl jsem se a ruku spustil zpět na postel. Další sen.

V nemocnici mi došlo, že si Jimina vymyslel můj bláznivý mozek, který se nejspíš cítil až moc opuštěně, nepochopeně. Ve chvílích, kdy jsem už nevěděl, jak ze všeho ven, potřeboval jsem někoho, kdo mi skutečně porozumí. Tak jsem si podvědomě stvořil Jimina. Až příliš snadno jsem se tak ponořil do své vlastní lži.

Stále jsem ten fakt zpracovával. A i když se mi v bdělém stavu Jimin už ani jednou neukázal, občas se mi o něm ještě zdávalo. Jen malé útržky, vždy těsně předtím, než jsem se probudil.

Nikomu jsem o něm neřekl, ani Namjoonovi. Byl mé tajemství. Nebylo to tak, že bych se za něj, tedy technicky spíš za sebe, styděl. Chtěl jsem si jej jen uchovat pro sebe. I když jsem si jej vymyslel, byl stále mým bezpečným místem. Bylo to složité.

Upřímně mi svým způsobem chyběl. Ovšem byl jsem teď připraven čelit realitě a především sám sobě. Bylo nanejvýš na čase.

Věděl jsem, že už neusnu. Pomalu jsem se posadil a promnul si oči, načež jsem se natáhl pro telefon. Displej ukazoval 5:21 ráno. Povzdechl jsem si. Měl jsem téměř ještě dvě hodiny čas.

Dneska jsem mohl jít konečně zpět do školy. Nedávno mě propustili z nemocnice s tím, že bych měl být v pořádku, jen se nemám pouštět do žádných velkých akcí, s čímž jsem žádný problém neměl. Cítil jsem se dobře, jen mě ještě trochu trápilo rameno.

Přesunul jsem se z postele ke stolu, kde byly rozloženy Namjoonovy poznámky a sešity. Vše mi přinesl přímo do nemocnice, abych se prý nenudil. Jaká to starostlivá duše. Musel jsem se pousmát.

Pohled mi sklouzl na malý, fialový zápisník, který jsem od něj také dostal. ,,Můžeš mu věnovat všechny svoje myšlenky," řekl mi s úsměvem. Byl to asi ten nejkrásnější dárek, jaký jsem kdy obdržel. Věřil jsem, že Namjoon moc dobře věděl, proč mi jej dává.

Jak Jimin řekl, musím najít správnou cestu, jak ze sebe dostat všechno ven. Vzpomněl jsem si tak na večer, kdy jsem přišel domů a začal psát. Nevěděl jsem, co utkvívá na papíře, pouze jsem cítil, jak se ten tmavý vír myšlenek v hlavě ztenčuje. Bylo mi pak o poznání mnohem lépe.

Usoudil jsem, že tohle je pro mě jedna z možných cest. 

Otevřel jsem zápisník, který se mohl zatím pyšnit prázdnými, béžovými stránkami. Vždy mě fascinovala krása zcela nepopsaného papíru. Tentokrát jsem se však nezdráhal tu čistotu narušit.

Na chvíli jsem zavřel oči. Nechával jsem myšlenkám a pocitům volnost. Ruka mi automaticky začala vyklepávat rytmus, do kterého jsem formuloval slova. Na stránce postupně přibývaly černé tahy. Tentokrát jsem měl nad psaním větší kontrolu. Věděl jsem teď přesně, co chci sdělit. Bolelo mě se vracet na místa, kde jsem se cítil prázdně, ztraceně, osaměle, ale už jsem se tolik nebál. Měl jsem v sobě o něco více jistoty. Byla však přede mnou ještě dlouhá cesta.

Pro teď jsem měl dopsáno. Obličej jsem měl vlhký od slz, ale cítil jsem v sobě větší klid. Prohlédl jsem si text své první písně, přičemž mi došlo, že jí chybí zásadní věc - nadpis. Na chvíli jsem se zamyslel, ale brzy jsem měl jasno. Sklonil jsem se nad zápisník a rychlými tahy jsem na vrch stránky napsal tiskacím ,AMYGDALA'.

Bylo na čase, sbalil jsem všechny Namjoonovy i svoje věci, rozloučil se a vyrazil do školy. Venku vládl ranní chlad, lehce jsem drkotal zuby, ale nebylo to nic hrozného. I přes matčino přesvědčování, abych jel autobusem, jsem se raději vydal po svých. 

Pravda byla, že každý peníz navíc se hodil. Otcova léčba se sice zatím vyvíjela dobře, ale nebylo ještě všemu konec. Tentokrát jsem měl však v sobě o něco více víry a cítil jsem to samé i u rodičů. Pořád v nás byl zakořeněný strach, to bylo samozřejmé, ale pro teď jsme mohli doufat v lepší zítřky. 

Ve škole jsem hned zamířil k Namjoonově místu. S poděkováním jsem mu vrátil všechny jeho zápisky.

,,Nemáš zač. Hele," zastavil mě v odchodu, ,,napsal jsi něco?" Cítil jsem v jeho hlase zvědavost. Věděl jsem, na co naráží.

,,Chtěl by ses dneska stavit? Dám ti to přečíst, ale ne, že budeš bulet," zamručel jsem a po očku sledoval jeho reakci.

Celý se rozzářil, načež si lehce odkašlal. ,,Nevím, o čem mluvíš. Každopádně pozvání přijímám," prohlásil důstojně. Hned na to jsme se na sebe zakřenili a plácli si. Chystal jsem se odejít dozadu na své místo, ale Namjoon mě opět zastavil svým hlasem. ,,Jo, jen ať nejsi překvapený, nováčka posadili k tobě," oznámil. 

,,Cože?" Rychle jsem zaměřil zrak na svoje místo a málem se mi podlomila kolena. Párkrát jsem si protřel oči a znovu zaostřil na osobu sedící v mé lavici. ,,To není možné," zamumlal jsem. 

,,Hmm? Říkal jsi něco?" zeptal se Namjoon.

Zavrtěl jsem hlavou. ,,Ne, nic, pak pokecáme," vychrlil jsem a vyrazil ke svojí lavici.

Čím blíž jsem byl, tím víc jsem měl chuť si dát facku, abych se ujistil, že se mi to nezdá.

Pravda byla, že jsem úplně zapomněl na skutečného Jimina Parka, který zde nedávno nastoupil. Z jeho jména si má chorá mysl po svém vytvořila vlastní určitou představu kluka stejné věkové kategorie. Logicky měli mít ti dva tedy společné pouze jméno.

Jenže ten opravdový Jimin se až příliš podobal tomu z mojí hlavy. Jediný rozdíl byl v barvě vlasů. Jimin, sedící přede mnou, měl vlasy hnědé, o něco delší. A musel jsem uznat, že mu neskutečně sluší.

Nejspíš vycítil můj urputný pohled, jelikož zvedl hlavu a zadíval se přímo na mě. Rychle jsem se oklepal, načež jsem rychlým krokem překonal zbytek vzdálenosti, která mě dělila od místa. Beze slova jsem se usadil vedle něj.

,,Aaa, ty musíš být Yoongi, viď?" ozval se až bolestně známý hlas.

,,Tohle už fakt není možné," zamumlal jsem tiše a vyděšeně se mu podíval přímo do tváře. Byl jako kopie. Bylo to opravdu děsivé.

,,Já jsem Jimin," řekl s úsměvem, načež ke mně natáhl ruku.

V tu chvíli jsem byl zcela utopen v pocitu deja vu. Absolutně jsem netušil, jak je tohle možné. Jak mohl být ten kluk přede mnou stejný jako kluk, kterého vyplodila moje představivost?! Říkal jsem si, jestli si ze mě vesmír nedělá jen srandu.

Pak jsem se však zarazil. V životě se mi událo dost špatných věcí. Za některé jsem si mohl sám. Potřeboval jsem pomoc, kterou jsem však pyšně odmítal, až jsem došel na hranu. Tehdy se objevil Jimin. Snažil se mi připomenout, co je důležité, že já jsem důležitý. Složil jsem v duchu slib, že se pokusím vidět svět alespoň z poloviny tak, jak ho vnímal on. Nejspíš jsem byl blázen, ale díky tomu jsem se konečně odhodlal vydat na cestu za sebepřijetím.

Jsou věci mezi nebem a zemí. Takže prostě půjdu s proudem a uvidí se, kam mě vody nakonec zavedou.

Jeho nataženou ruku jsem odhodlaně, s klidnou myslí přijal a lehce se usmál. ,,Těší mě."

...

Ahoj všichni <3

Tak, jsme na konci. Doufám, že se tento krátký příběh líbil <3 Musím říct, že poslední kapitolu jsem měla napsanou o poznání rychleji, než tu předchozí xD

Ráda bych ještě zmínila, že není náhodou, že měl zápisník od Namjoona fialovou barvu. Pokud si pamatujete, tak v předchozí kapitole použil Jimin k zahojení Yoongiho ran mastičku, která byla ve fialové krabičce. Chtěla jsem tím naznačit, že zápisník pomůže Yoongimu hojit psychické rány, které utržil a utrží během života. 

Musím říct, že jsem do tohoto příběhu nakonec vložila větší kus sebe, než jsem původně zamýšlela xD

Děkuji za každé přečtení, hlas, či komentář <3

Mějte se krásně a buďte zdraví <3