,,Můžeš na mě laskavě přestat zírat?" sykl jsem na Jimina, jehož propalující pohled jsem cítil, i když má hlava spočívala na stole a oči jsem měl zavřené.

,,Eh, promiň, nemůžu si pomoct," zamumlal s jasně slyšitelným úsměvem. ,,Ta barva je tak pěkná."

Lehce jsem si povzdechl a otevřel oči. Rukou jsem si podepřel bradu, přičemž jsem pohled upřel před sebe, kde se nacházela tabule pokrytá anglickými slovíčky. K žádnému překvapení mi tak polovina z nich nedávala smysl. ,,Myslel jsem, že jsi spíš na blond," zkonstatoval jsem znuděně.

,,Jo, ale jak to tak vypadá, tahle barva ti sluší ještě víc," zašeptal mi do ucha. Na to jsem pouze zakroutil očima a práskl čelem zpátky na lavici.

,,Och, už zase spíš?" zeptal se.

,,Dej mi pokoj," zamumlal jsem.

Uslyšel jsem jeho tichý smích, který ve mně pokaždé vyvolal příjemný klid. Tedy abych byl přesnější, samotná Jiminova přítomnost mi nyní dodávala svým způsobem pocit vyrovnanosti, přestože jsem se tomu snažil bránit. Bylo pro mě skutečně zvláštní a děsivé přijmout fakt, že mám někoho po svém boku, a že ke mně tak nějak patří. Ještě děsivější bylo, že jsem o něm dokázal takto smýšlet již po pouhých pár dnech.

,,Musím říct, že jsi mě tou mint zelenou dost překvapil, málem jsem tě nepoznal. Myslel jsem, že tu sedí někdo jiný."

,,Kéž by," prohodil jsem lehce ospale.

,,Hmm? Co tím myslíš?"

Bradu jsem si opět položil na hřbet ruky, aby mi Jimin o trochu lépe rozuměl. ,,Taky by ses mohl jít víc socializovat a nedržet se jen u mě. Stále nerozumím, co tě k tomu vůbec vede." I když byl Jimin mé bezpečné místo, nechtěl jsem se na něj upínat.

,,Yoongiii, víš, že by ses měl sám řídit vlastní radou?" odvětil mi.

Na to jsem neměl zprvu ani chuť odpovídat. ,,Děkuji, nechci."

,,Proč?" nechápal.

Říkal jsem si, jaké to jenom je vnímat svět Jiminovýma očima? Absolutně jsem nechápal ten jeho stále pozitivní přístup. Nejspíš nebudu nikdy schopen takovým způsobem smýšlet o světě.

,,Připadá ti snad, že by někdo stál o to se se mnou bavit? Navíc nejsem zrovna společenský, jestli sis nevšim."

,,Vše je jen o úhlu pohledu. Se mnou jsi přeci rád," oponoval mi.

,,Sám dobře víš, že s tebou je to jiné," zašeptal jsem.

,,Ale nemuselo by," pravil něžným hlasem.

Lehce jsem si odfrkl. ,,Všichni jsou tu idioti." Všichni nejspíš ne, ale většina dle mě skutečně byla. Věděl jsem, že se chovám dětinsky, ale celé to téma mi bylo opravdu nekomfortní. Měl jsem chuť poslat Jimina pryč.

Chvíli bylo ticho, než jsem uslyšel jeho hlas, ze kterého se zcela vytratila veškerá jemnost. ,,Momentálně jsi ten největší idiot v celé místnosti ty sám."

,,Toho jsem si zcela vědom," prohodil jsem s pohledem zabodnutým stále do tabule. 

Skoro jsem až cítil, že by mě Jimin nejraději praštil. Pěknou chvíli nic neříkal. Čekal jsem, co se bude dít.

,,Co kdybys vytáhl ten střep, co s sebou pořád nosíš?" promluvil najednou.

Po jeho slovech jsem ztuhl. Hlava se mi zcela vyprázdnila. Jako loutka jsem pomalu sáhl do kapsy a vytáhl kousek skla. Na nic jsem se Jimina neptal. Po celou tu dobu mlčel stejně jako já.

Ve vší tichosti jsem třímal ten střípek v ruce a upíral na něj zrak. Sám jsem se kolikrát ptal, proč jsem si jej schoval?

Veškeré myšlenky utnul Jiminův hlas: ,,Možná si myslíš, že je nejlepší být sám. Že snad být sám znamená míň problémů, přičemž se nemusíš v takovém případě bát, že by tě někdo zavrhl jen proto, že jsi takový, jaký jsi. Ono taky sdílet své největší obavy, noční můry a nejistoty není nic snadného. Někdo to nedokáže, i když má kolem sebe spoustu blízkých lidí. Ovšem stále se o ně může svým způsobem opřít. Samotný pocit, že máš u sebe alespoň pár přátel, na které se můžeš kdykoliv obrátit, je neskutečná cennost, které je třeba si opravdu vážit. Myslet si, že zvládneš všechno sám není ve skutečnosti síla, ale zbabělost. Snažíš se utéct sám před sebou."

Kus skla jsem stiskl o něco silněji, zatímco mi v hlavě zněla Jiminova slova.

,,Ten úlomek zrcadla je pouze jeden z dalších nešťastných důkazů, jak vše v sobě nezdravě dusíš. Sám dobře víš, že to už nezvládáš, sám cítíš, jak se pohybuješ na hraně."

Můj stisk stále zesiloval. Bolest jsem však nevnímal.

,,Skutečnost je taková, že někdy musíme zachovat klidnou tvář před někým, na kom nám opravdu záleží. Nesmíme však zapomenout, že takhle to nevydrží věčně bez následků. Nemůžeš se nechat zničit. Jestli ti skutečně záleží na tvé rodině, přestaň se vší tou sebedestrukcí a seber se. Přestaň už od sebe všechny odhánět. Začni konečně myslet i na sebe." 

Ve své dlani jsem ucítil nepříjemné vlhko. Stejně tak na svých tvářích...

Beze slova jsem vstal a rychle odešel ze třídy. Ignoroval jsem učitelův zmatený hlas a stejně tak zmatené pohledy spolužáků.

Začal jsem utíkat tak rychle, jak jen mi to mé těžké tělo dovolilo, načež jsem se konečně octl na toaletách. Okamžitě jsem se zabouchl do kabinky a sesul se na zem. Doufal jsem, že mě její chlad dá alespoň trochu dohromady. Hlavou jsem zezadu třískl o stěnu za sebou.

Slzy se mi bez zastavení řinuly po tvářích a z hrdla se mi po neskutečně dlouhé době ozvaly vzlyky. Nevěděl jsem, jak to zastavit, ale nejspíš jsem už ani nechtěl. Přitáhl jsem si kolena k sobě a ze všech sil jsem plakal dál. Nevím, kolik času mohlo uběhnout, bylo mi to však jedno. Svým zvláštním způsobem jsem se cítil i dobře. 

Záchvat breku mě pomalu přecházel. Uvědomil jsem si, že přestože jsem měl kurevsky ucpaný nos, bylo tak nějak lehčí se nadechnout.

,,H-haló? Yoongi?" ozval se nejistě klučičí hlas, který jsem nedokázal rozpoznat.

Utřel jsem si do rukávu zbytek slz. ,,Co je?"

,,Já jen... učitel mě poslal, abych zkontroloval, jestli jsi v pořádku. Je všechno dobrý?"

Hlavu jsem si opřel zpět o stěnu za sebou. Zavřel jsem oči a přemýšlel, proč tu Jimin teď není, když mě dohnal až sem.

,,Kdo seš?" zeptal jsem se tiše, jelikož jsem si jeho hlas stále nemohl k nikomu ze třídy přiřadit. 

,,Eeh jasně, promiň, to jsem já, Namjoon, sedím úplně vepředu."

Namjoon... byl jeden z mála, které jsem považoval za opravdu chytré lidi. Upřímně jsem až kolikrát obdivoval jeho inteligenci. Každopádně to byl stejný podivín jako já, ne-li větší. Outsider třídy, přičemž měl sám kolikrát to potěšení být v hledáčku naší smetánky idiotských prvoků. Jeho problém byl, že si nechal všechno líbit. Nevěděl, jak správně odpálkovat lidi, jejichž IQ hodnota nedosahovala ani poloviny té jeho.

,,Jsi v pořádku?" přerušil tok mých myšlenek.

Již jsem otvíral pusu, abych mu řekl, že se může klidně vrátit zpátky a uklidnit jistě nervního učitele s tím, že se nic neděje. ,,Myslet si, že zvládneš všechno sám není ve skutečnosti síla, ale zbabělost." ,,Přestaň už od sebe všechny odhánět."

Zatracený Jimin...

Pohled jsem zabodl opět na střep, který byl stále v mém již lehce krvavém sevření. Viděl jsem v něm odraz svého nechutně červeného, lesklého oka. ,,Začni konečně myslet i na sebe."

Hlasitě jsem si povzdechl, načež jsem konečně vstal ze země. ,,Víš ty co, Namjoone?" promluvil jsem.

,,No?"

,,Vlastně bych ti byl opravdu vděčnej, kdybys mě teď vyslechl." Pomalu jsem otevřel dveře kabinky a spatřil toho vysokého kluka, jak na mě nervózně shlíží. Svým postojem a výrazem působil poněkud jako přerostlé dítě. Nijak jsem jej neznal a on neznal mě. Přesto jsem se chystal k němu zachovat nanejvýš sobecky.

,,Ale nejdřív, neměl bys náhodou nějakou náplast, prosím?"

...

Ahoj všichni, snad se vám daří <3

Další kapitola je za námi a já doufám, že se vám dobře četla <3 Zajímalo by mě, jak na vás Jimin jako postava působí? Možná ve vás vyvolává několik otázek stejně jako nejspíš Yoongi. Časem se snad jednotlivé střípky dají dohromady a vytvoří tak ucelený obraz <3

Děkuji za každé přečtení, hlas či komentář <3

Mějte se krásně a buďte zdraví <3