Děsivá mračna pouští na zem všechen svůj hněv a já koukám s kávou v ruce na ten rozpitý svět. 

Ztrácím se v něm, zatímco mé myšlenky divoce k tobě létají. Ztracen jsem, k mé bolesti i radosti, potají.

Topím se při dešti, polykám slova. Každá další kapka bušící na mé okno otřásá celým tím malým světem. Tak rád bych se zrodil ve tvé zahradě. Slyšel tvůj zpěv, byl tvým květem.

Kde jsi? Proč nic neříkáš?

Jistě, zapomněl jsem.

Začal jsem se bolestně smát, až jsem cítil každý sval...

...vždyť já se jen obyčejným bláznem stal.