Díval jsem se ven z okna na ten pochmurný svět, který byl již několik dnů v obležení tmavých mračen, jež neustále chrlila značné množství dešťových kapek. Většinu lidí tedy ovládla mrzutost a únava, což mi připadalo vtipné, jelikož já se tak cítil neustále, nehledě na intenzitě a množství slunečních paprsků. Vlastně mi toto počasí sedělo mnohem více, byl jsem totiž jako ryba ve vodě.

Dalo by se říct, že jsem se poněkud lišil od svých vrstevníků a neodpovídal onomu vzoru ideálního adolescenta, jenž byl stanoven společností. Bylo mi skoro osmnáct, přičemž jsem neměl cíl, vášeň, či jakoukoliv představu o své budoucnosti. Neměl jsem žádné přátele. Nejspíš jsem díky své povaze na okolí působil tak, že preferuji samotu. Jistě, pravda byla totiž taková, že jsem dával přednost samotě, než abych ztrácel čas s idioty.

Z poklidného rozjímání mě přerušil spolužák, který mě však svými slovy utvrdil v pravdivosti mých myšlenek. „Jsi jen kus hovna, nic víc," prohlásil najednou s takovým úšklebkem na tváři jako by snad přišel na nějaký světový objev. Ani jsem mu neodpověděl, jen ho dál ignoroval, za což mi kopl do stolu. „Mluvím tu s tebou, ty sráči!" zařval.

Věnoval jsem mu znuděný pohled. „To mě teda upřímně mrzí, že máš tak ubohej život, když musíš mluvit na kus hovna jako jsem já." S uspokojením jsem sledoval, jak mu rudne celá tvář vzteky. Bylo tak neskutečně jednoduché ho nasrat... nejspíš proto, že on sám byl dost jednoduchý.

„Ty!" Vypadal, že by mi nejraději vrazil, jenže ho přerušil školní zvonek, který hlasitě upozorňoval na začátek hodiny. S očividně předstíranou lítostí jsem pokrčil rameny a otočil svůj pohled zpět k oknu.

„Zabij se, čuráku!" zavrčel, načež konečně odešel z mé blízkosti. Měl jsem co dělat, abych se jeho výroku nezačal smát. Ten kluk byl neskutečně hloupý, ale bylo až s podivem zábavné, jak se dokázal trefit do toho správného místa.

Neměl jsem mu to za zlé. Nejspíš si sám procházel sračkami jako ostatně všichni okolo. Ovšem vypořádával se s tím naprosto debilním způsobem, který byl neskutečně otravný. Ne tedy, že bych zrovna já mohl něco říkat.

Automaticky jsem si povytáhl výš rukávy své tmavé mikiny a zadíval se na blízkou kaluž blátivé vody. Jemně jsem zaregistroval příchod učitele, avšak pozornost jsem stále věnoval oné kaluži venku. Její hladina byla postupně klidnější a klidnější, jak deštivých kapek ubývalo.

„Studenti, rád bych vám oznámil, že..."

Tmavá mračna začala nabírat světlejší barvu. Že by deštivé období dosáhlo svého konce?

„... tento student zde nastoupí..."

A opravdu, oblaka se postupně protrhávala a já spatřil kousky světle modré barvy, která byla již po několik dnů schovaná. Sluneční paprsky si taky po chvíli razily cestu zpět na promočenou zem.

„...a budete se k němu chovat slušně."

Z ničeho nic se před oknem mihl motýl. Měl krásně barevná křídla s duhovými odlesky, přičemž když na něj zasvítil proužek světla, vypadal jako by zářil. Nemohl jsem z něj spustit oči.

„Ahoj," ozval se najednou jemný hlas přímo za mnou. Říkal jsem si, jestli se mi to jen nezdálo, avšak v okenním odrazu jsem za sebou spatřil siluetu. Okamžitě jsem se otočil a zjistil, že si ke mně přisedl nějaký kluk.

Zíral jsem na něj jako na zjevení, zatímco on na mě koukal s čirým nadšením.

„Jsem Jimin," představil se se širokým úsměvem na tváři, načež natáhl ke mně ruku. Jen jsem na ni hleděl a snažil se celou tu situaci nějak vstřebat.

Kluk přede mnou sám o sobě vypadal jako by přišel z jiné planety. Celý zářil nejen díky svým zrzavým vlasům a pronikavé modro-červené bundičce, ale převážně svým vroucným úsměvem, který by dokázal omráčit kohokoliv jen do pár vteřin. Vznášela se kolem něj tak příjemná hřejivost a pozitivita, že by se do ní člověk bez rozmyslu nejraději zabalil a nechal se ukolébat k věčnému klidu.

Byla tady však jedna věc.

„Vybral sis špatné místo," zamumlal jsem, načež jsem se otočil zpátky k oknu a jeho napřaženou ruku zcela odignoroval. V odrazu jsem spatřil, jak jeho úsměv povadl, z čehož mi lehce píchlo u srdce. Zavřel jsem tedy raději oči a položil si hlavu na lavici. Jeho obličej jsem však v mysli viděl stále před sebou.

Věřím, že si tenhle kluk zde najde spoustu přátel, ovšem ne, když se bude bavit se mnou. Jsem jako smůla, co se lepí na paty. Nikdy nepřináším nic dobrého. Absolutně jsem nechápal, proč si sedl zrovna ke mně, ale pro jeho dobro jsem doufal, že si přesedne co nejdřív.

Nebudu lhát, bylo pro mě neskutečně matoucí cítit takový upřímně přátelský postoj od člověka, kterého vidím poprvé. Ale... bylo to i příjemné.

Na tváři se mi usadil lehký úsměv, než jsem začal tiše podřimovat.