Uplynulo pouhých pár týdnů od doby, co jsem poznal Jimina. Spousta věcí se díky jeho přítomnosti změnila.

Připadalo mi, že se cítím o dost víc uvolněněji, klidněji. Celkově bylo teď pro mě tak nějak snazší existovat, což by pro některé mohlo být náročné k pochopení.

Každý máme konec konců svůj svět. Já se v tom svém mohl konečně zhluboka nadechnout. Jedna z nejpřirozenějších schopností člověka, která mi však byla po dlouhou dobu naprosto cizí.

Užíval jsem si chvíle ve škole po Jiminově boku a také při hovorech s Namjoonem. Čím víc jsem Nama poznával, tím víc jsem oceňoval jeho osobnost a přímý charakter. Musím říct, že jako člověk je opravdu zajímavý, i když tak zprvu absolutně nevypadá.

Nejvíce mě překvapil, když přiznal, že se snaží tvořit vlastní hudbu. Vůbec bych takovou věc do něj neřekl a už vůbec bych nečekal, že rapuje!

Přemluvil jsem jej, aby mi pustil něco ze své tvorby. Hned při prvním poslechu jsem byl zcela pohlcen. Namjoon měl neskutečnou flow a jeho slova byla upřímná, bez obalu. Člověk by nevěřil, že zrovna on by mohl napsat takové texty. Působily jako zpověď. Občas poetická, občas až surová, avšak čistě od srdce.

Uvědomil jsem si, že i on má své démony, se kterými se musí vypořádat. Každý z nás.

Tím, že mě nechal si poslechnout jeho vlastní tvorbu, mi o sobě sdělil neskutečně mnoho věcí. Věcí, které jen tak říct nemůže a nejspíš ani nechce. Tohle byla jeho forma úniku.

Inspiroval mě.

Jeden večer se mi začalo špatně dýchat. Svírala se mi hruď. Pomalu jsem začínal panikařit, ale...  vzpomněl jsem si na Jiminovy vševědoucí oči a Namjoonovy písně. Automaticky jsem sáhl po nejbližší tužce a začal psát. Ani jsem nevěděl, jaká slova se přede mnou formují, věděl jsem jen to, že nemůžu přestat. Ruka se mi pohybovala sama od sebe, cítil jsem tok nekonečných myšlenek. Bolestivých, zavržených, uzamčených. Jakmile jsem dopsal, neměl jsem absolutní tušení, co vše na papíře vlastně leží. Byl jsem si však jist jedním - mohl jsem opět volně dýchat.

Tu noc jsem spal tak dobře jako by mě někdo hodil do vody. Byl jsem ponořen v uklidňující temnotě, což se mi už pěkně dlouho nestalo. Ráno jsem se probudil zcela odpočinutý. Bylo to krásné.

Východ Slunce mě obzvlášť okouzlil. Po cestě do školy jsem si zaujatě prohlížel krajinu. Vše vypadalo tak nějak jinak.

Jakmile jsem vešel do třídy, okamžitě jsem si jako první všiml Jiminových zrzavých vlasů, které zářily mnohem více, než obvykle. Působily jako živý plamen. Byl to dechberoucí pohled.

Hlavou jsem kývl na pozdrav směrem k Namjoonovi, jenž mi gesto oplatil, a vydal jsem se na své místo. ,,Vypadáš dobře," prohlásil Jimin, jakmile jsem si k němu přisedl. Prohlížel si mě se spokojeným úsměvem. Těšil jsem se na něj.

,,Cítím se dobře," odvětil jsem a zadíval se mu přímo do očí. Koukali jsme tak jeden na druhého.

,,Hodně se teď bavíš s Namjoonem," konstatoval.

,,Žárlíš snad?" škádlil jsem jej. Jeho úsměv se v tu chvíli ještě víc rozšířil.

,,Víš, že jsem za to rád," řekl upřímně a chytil mě za ruku. ,,Nam je úžasný člověk, myslím, že ti dokáže ukázat to, co opravdu potřebuješ."

Pohled jsem na chvíli sklonil k našim rukám, ovšem posléze jsem jej zvedl opět zpátky k němu. ,,Zajímalo by mě, proč si to myslíš." Opřel jsem se druhou rukou o lavici a podepřel si bradu, přičemž jsem z něj stále nespouštěl zrak.

,,Protože to tak sám cítíš. Možná si ten fakt plně neuvědomuješ, ale tušíš, že by Namjoon mohl být důležitou osobou v tvém životě. Přitom už jí vlastně je," konstatoval svým jemným hlasem, kterému bych nejraději naslouchal pořád. 

,,Víš, že i ty jsi pro mě hodně důležitý," řekl jsem mu tiše. Vždycky, když jsem s ním mluvil, byl můj hlas tichý. 

Jeho úsměv o něco posmutněl, ovšem poté se opět rozzářil. ,,Copak budeš dělat dneska po škole?" zeptal se nečekaně.

Zamyšleně jsem nakrčil obočí. ,,Budu rozvážet pizzu do noci, a pak půjdu spát." Některé dny jsem si chodil přivydělat do místní pizzerie jako poslíček. Peníze navíc se doma vždy hodily.

,,Rád bych ti dělal společnost," zašvitořil vesele. Oči měl však zvláštně lesklé.

Pokrčil jsem rameny. ,,Klidně můžeš, myslím, že to nebude problém." Vzápětí se ozval zvonek, oznamující začátek hodiny. 

Den ve škole utekl poměrně rychle. Hodiny mi pro změnu nepřipadaly tak nudné. Dokonce mě pár informací zaujalo.

S Namjoonem jsme o přestávkách probírali hudbu a naše oblíbené interprety. Slíbil, že mi vypůjčí pár CD Eminema, jehož tvorba mě neskutečně bavila.

Minuty tak ubíhaly ještě rychleji.

Co vše posléze nastalo, byly pro mě jen útržky. Já a Jimin scházející schody, opouštějíc školu. Vůně pizzy, jeho milé úsměvy. Zvuk skútru, jeho jemný stisk na mém pase. Vítr šlehající do tváře, černá mračna, studené kapky deště dopadající na mou světlou kůži.

Prudký náraz. Bolest a temnota.

...

Snažíte se nějak normálně fungovat, zatímco vám srdce svírá neviditelná ruka. Na chvíli povolí stisk, aby mohla nakonec přidat na síle. Ve tváři není nic znát, ale přitom by člověk nejraději vyskočil z kůže.

Zároveň však přibývají chvíle, kdy necítíte už nic. V takových jsem se nenáviděl nejvíc...

Díval jsem se na svůj bledý odraz v zrcadle. Měl jsem tmavé kruhy pod očima, jež byly nechutně zarudlé. Dělalo se mi z toho pohledu zle. Cítil jsem, jak ve mně všechno vře. Dýchal jsem přerývaně, nedokázal jsem se uklidnit. K čemu jsem vlastně dobrý? Mám být oporou, pomocí, místo toho se tu hroutím jak malý kluk, co neví, kde je jeho místo.

Odraz byl stále rozostřenější. Připadalo mi, že se mi vysmívá.

Měl jsem toho dost. Nasraně jsem se napřáhl a vší silou praštil do zrcadla. Zdáli jsem se slyšel křičet vztekem, snad i bolestí.

Padl jsem na kolena mezi střepy. Moje pravá ruka vypadala příšerně, krvácela, ale bylo mi to už jedno.

Na tu chvíli, necítil jsem nic...

...

Ahoj všichni <3

Po dlouhé době další kapitola venku, doufám, že se líbila a dobře se vám četla <3

Příští kapitolou tento příběh nejspíš ukončím. Doufám, že vám ve výsledku poskytnu odpovědi na všechny otázky, které mohly během čtení  vyvstat.

Děkuji za každý hlas, či komentář <3

Mějte se krásně a buďte zdraví <3