,,Dokonalá expozice. Naprosto nádherná hloubka barev a ta teplota. Radost pohledět. Žádný šum, žádné přepaly. Je perfektní," říkám si tiše, zatímco si prohlížím jednu ze svých nejpovedenějších fotek. ,,Ale šlo by to ještě líp," dodávám, když snímek uklízím zpět do šanonu a pomalu si začínám balit svá zavazadla.

Za chvíli totiž autobus zastaví u pláže, kde se budou moci nedočkaví turisté vykoupat. Já s nimi takovou potřebu nesdílím. Nejsem tu proto, abych se koupala v té odporně slané vodě nebo se opalovala.

Jsem tu na honbě za tou nejlepší fotkou a slyšela jsem, že tohle místo bylo dobrou múzou spoustě fotografů. Nenechám se ničím rozptylovat, ani tím příšerným horkem. Jenže člověku se těžko soustředí na práci, když je vystavován tomu rámusu, který dělají malé děti. Holt zájezdový autobus plný rodin nebyla má nejlepší volba.

Je to asi hodina od poslední zastávky a autobus konečně zastavuje. Jako první z něho vybíhají ty zmíněné rodiny s dětmi. Těžko na sobě nedám znát mojí radost, že jsou konečně pryč. Tak doufám, že si toho aspoň nikdo nevšimne.

Jsem tu nejspíše jediná, kdo cestuje sám. Tak to bylo vždycky, jsem prostě vlk samotář. Matka se mi často snažila domluvit, protože si vážně přeje vnoučata a to přinejlepším hned, jenže já na to asi nejsem. Nepotkala jsem jediného muže, který by mě zaujal natolik, abych šla na druhé rande. A hlavně nenávidím ten tlak toho, když jsem do něčeho nucená.

Konečně se dostává řada i na mě a vystupuji z autobusu. Venku hned obdržím facku toho dusného a horkého vzduchu. V takovém prostředí se mi těžko soustředí, ale já to zvládnu. Tak nějak si věřím a tuším, že bych tu perfektní fotku mohla udělat zrovna tady.

Je to něco okolo hodiny, co zde máme rozchod. Lidé to využili hlavně na osvěžení v moři, někdo si zaběhl nakoupit pár suvenýrů a já stále fotím. Neříkám nic, ale začínám být lehce frustrovaná. Vztekle čistím čočku objektivu a nastavují všechny možné kontrasty, ale nic nefunguje.

,,Nejradši bych s tím flákla," zavrčím si pro sebe a stále hledám, co na foťáku nefunguje. Kvůli téhle dovolené jsem vrazila veškeré úspory do nového vybavení a zatím mi to nic nevrátilo. Tak nějak tuším, že chyba není na straně foťáku. Asi je to ve mně, lepší fotku asi neudělám. Naštvaně odcházím na pláž a sedám si do písku. Sice nemám ten pocit písku všude ráda ale nějak se to snažím neřešit. Od moře sem fouká příjemný studený vánek, jediná pozitivní věc.

,,Říká se, že je předem dáno, která fotka se povede a která ne," vyruší mě z mé naštvané sebelítosti jakýsi ženský hlas.

,,Hm? Co prosím?" optám se a otočím se za původcem toho hlasu. Opravdu je to nějaká dívka, podobně stará jako já. Řekla bych, že je z našeho autobusu, protože mi je povědomá.

,,No, jak to jen říct. Je to dávno, co jsem to slyšela, tak to asi nebude znít tak dobře, poeticky. Ale chápete," řekne trochu nervózně.

,,Ne, nechápu," odpovím jí nepříjemně. Naprosto si na ní vylévám těmito slovy svou zlost. Projedu ji pohledem.

,,A-Aha..." řekne poněkud rozpačitě, znejistěná mým nepříjemným chováním. ,,Dopovím to a odejdu, nebudu vás dál rušit," stejně svou myšlenku chce dokončit, je neodbytná. ,,Zkrátka na každou fotku má člověk několik pomylsných pokusů. Je to jako ruleta - jen jeden z těch pokusů je správný. A vy nevíte, který to je. Poznáte to pouze podle momentu, ten bývá klíčový, který nastane při focení. Z něj to vycítíte, jestli je ten pravý a jestli se kulička v ruletě trefila na vaše číslo. Tehdy bude vaše fotka perfektní," vychrlí ze sebe a odchází. Ani nestihnu nic říct.

Snažím se přemýšlet nad tím, co mi to právě řekla, ale nejde to. Zrovna v tenhle okamžik nás svolává do autobusu průvodkyně - skončil rozchod a posouváme se na další místo. To proto, abychom toho co nejvíce viděli.

Když jsou všichni shromáždění u autobusu, tak na nás čeká nepříjemná novinka. Průvodkyně nám všem oznamuje, že autobus je porouchaný, takže s ním momentálně nelze pokračovat v cestě. Náhradní přijede až zitra ráno.

Alespoň máme štěstí, že autobus zastavil zrovna u této pláže. Hned vedle ní je totiž motel, ve kterém můžeme přespat. Jmenuje se Motel La Grande.

,,Upřímně? Nejsem z toho nadšená," pronese opět ten ženský hlas. Otočím se a vidím, že je to zase ona.

,,Já taky ne," řeknu jejím směrem. ,,Nevypadá to tu moc..."

,,Valně," skočí mi do řeči. ,,Ale zase to má třeba nějaký příběh. Příběhy jsou pro fotografy důležité, ne?"

,,Jsou, ale málokdo je dokáže zachytit," odpovím. ,,Možná já bych mohla," dodám sebevědomě. ,,Třeba je to štěstí v neštěstí. Tahle porucha autobusu a to všechno okolo."

,,Ukážeš mi tvoje fotky?" zeptá se poněkud nervózně. Samozřejmě, ráda ji svoje fotky ukážu. Jsem ráda, když někdo projeví zájem.

Ten večer se vyvinul lépe, než by mě kdy napadlo. Ta dívka se jmenuje Alice a je taky z Londýna. Šly jsme spolu na večeři a celou dobu se bavily o mých fotkách a o tom, co na této dovolené vlastně dělám. Navíc mi toho řekla dost o sobě a já ani nemusela předstírat zájem. Opravdu mě zajímala. Na Alice je něco zvláštního a pro mě, svým způsobem, velmi poutavého. Byl to první vážně upřímný rozhovor za dlouhou dobu. Alespoň pro mě.

Teď už ležím v posteli a chystám se ke spánku.  Chvíli ještě přemýšlím nad tím večerem a nakonec usínám ani nevím jak.

Ráno se probouzím se zvláštním pocitem. Znáte takový ten neklid, když máte nedokončenou práci? Tak nějak tak. Zdá se mi, že něco musím dodělat, ale vůbec netuším co. Zatímco se snažím probrat a trochu se zkulturnit, tak stále přemýšlím nad svou nedokončenou prací. Musí to být něco, o čem se mi zdálo. V noci jsem tenhle pocit neměla.

Zjišťuji, že je ještě dost brzy. Sotva začalo vycházet slunce. To je ideální čas na to, abych šla fotit. Třeba je tohle ten okamžik v ruletě, kdy vyfotím tu dokonalou fotku. Rychle si balím foťák a běžím z motelu na pláž.

Daří se mi udělat pár fotek, které jsou vážně dobré, sice to pořád není ono, ale dnes mě to ani tolik nevytáčí. Přijdu si jako vyměněná a navíc poletuji bosa v písku a vůbec mi to nevadí. Je to dokonce příjemné, jak se chodidla mých nohou zabořují do toho chladivého vlhkého písku.

Nevzdávám to a stále fotím. V tom vidím, jak se k pláži blíží Alice, tak na ni mávnu, aby šla za mnou. Čekám pár chvil, než dojde. Teď stojí  kousek ode mě a já dělám jednu rychlou fotku. Ani to nečekala.

Okamžik pravdy. Teď mám totiž ten pocit, že nastala ta chvíle, kdy jsem se trefila. A je to tak. Když se dívám na fotku, tak cítím, že je to ona. Je dokonalá.

Nejde ale o to, že by byla dokonalá technicky, jak jsem vždycky požadovala. Ta fotka má svůj příběh, je osobitá a nádherná. Alice je na ni překrásná. Určitě je to i tím.

,,Je to tebou. Chci jít na druhé rande," poprvé v životě něco takového říkám a ještě k tomu dívce. Ale tak nějak tuším, že je to správné. ,,Konečně jsem našla vnitřní klid. Udělala jsem perfektní fotku. Přijde mi, že noc v tom motelu a večer s tebou mě změnil. Jako bych vylezla z šedi té mé zatrpklosti."

Alice přistupuje blíž ke mně a já jí ukazuju tu fotku. Začne si ji prohlížet.

,,Vidíš? Jsi na ní nádherná," řeknu dívce. ,,Je to ta perfektní fotka. Jenom díky tobě."

Alice nic neodpovídá a to mě trochu zaráží. Mám pocit, jako by veškeré mé nadšení zmizelo. Asi jsem to uspěchala nebo jsem něco udělala špatně. Co když Alice naši večerní schůzku nebrala jako rande? Tahle krátká chvilka ticha ve mně vzbudila nesčetné množství pochybností.

Všechny pochybnosti ale odplouvají pryč ve chvíli, kdy se ke mně Alice přiblíží ještě o krok blíž. Nevím co mám čekat, ale vše mi přijde přirozené. Takhle jsem to ještě nikdy necítila.

V moment, kdy mě Alice políbí vím, že je to správné a polibek opětuji.