,,Našli mě doprdele. Kurva. Věděl jsem to, že mi budou v patách! Jen jsem netušil, že mě najdou takhle rychle."

Jak už je to dlouho, co jsem na útěku? Měsíc? Nějak tak, řekl bych. Vydal jsem se sem hned po tom, co jsem skončil u policie.

Mimochodem... víte, že dělat policajta v Mexiku se nevyplácí? Sakra hodně se to nevyplácí. Ještě k tomu, když jste zasraně poctivej. Filmy v tomhle nelžou, v těch totiž každej dobrej mexickej polda dopadne blbě.

Moje motto bylo dostat každýho grázla a necouvnout. Lidé mě od toho odrazovali. Doteď si vzpomínám na slova mého otce, která zněla: ,,Synu, tady v naší zemi, jsi jako policajt i jako trestanec - buď lovec nebo lovený. A až dospěješ do určitého bodu, tak se ti ty role prohodí."

Padre, měl jsi pravdu. Ale já tomu nedával moc pozornosti, byl jsem moc paličatej. Dlouho jsem byl lovec, zkurveně dobrej lovec, to vám povím. Měl jsem čuch na ty zmetky. Od běžného strážníka jsem povýšil na detektiva a šlo to ráz na ráz.

Lovil jsem, co to šlo. Navíc jsem měl to štěstí být na vraždách, kde jsem si vypracoval jednu z nejvyšších úrovní dopadení pachatele na našem okrsku. Byl jsem třída, fakt dobrej policajt a lovec. Vystopoval jsem snad všechno, dával jsem pozor na každý malý detail. Při výslechu jsem hned poznal, jestli můj podezřelý byl vinný, nebo ne. Začal jsem se cítit nezničitelně. Nebál jsem se ničeho, nenechal jsem se zaprodat a nikdy jsem žádný případ nepustil.

A pak se to stalo. Dostal jsem do svý sítě fakt velkou rybu. No a jak jsem se prokousal víc do případu, tak se ukázalo, že z ryby se stal velkej žralok. Jenže já se svým nabubřelým egem jsem se toho nelekl a bral jsem to jako sakra velkou šanci a příležitost. Viděl jsem za tím povýšení. A ne jen to, viděl jsem v tom dokonce naději pro ostatní z okrsku. Kdyby viděli, že se zlem se dá bojovat a vyhrát, tak by do toho šli se mnou. To jsem chtěl. Chtěl jsem čistý Estados Unidos Mexicanos.

A mně se to fakt povedlo. Světě div se.

Povedlo se mi chytit jednu z těch největších ryb. Na případu týhle ryby, Rafaela Luise Herrery, dělalo celý oddělení vražd i protidrogový. Měl pod palcem snad celý město. Ať už nabízel drogy, objednával vraždy svých nepřátel nebo zásoboval gangy zbraněma. Tenhle chlap měl velkej vliv a proto mu to všechno procházelo. Když nešlo jinak, tak podmáznul pár poldů nebo soudce a měl vystaráno. Ale tentokrát ne.

Sakra, byl to fakt úspěch ho dopadnout. Byl jsem na sebe pyšnej, odvedl jsem na tom případu dobrej kus práce. Jenže radost mi nevydržela dlouho. Tím, že se ho povedlo dostat za mříže, společně s několika jeho amigos, se totiž něco stalo. Z lovce se stal lovený.

Pochopil jsem to ve chvíli, kdy se jeho kámoši začali mstít. Žralok Rafael Luis Herrera se z vězení pustil do lovu. Měl na to prodlouženou ruku.

První si to odskákal soudce. Condolencias jeho rodině. Byl to dobrej chlap, ale měl smůlu, že byl takovej jako já. Měl zásady a chtěl dostat zmetky za katr. V tu chvíli jsem to vycítil a všechny varoval.

Případ, který byl mimořádně mediálně sledovaný najednou někdo utnul. A jakoby zmizel. Strážníci, odborníci, porota a žalobci. Všichni od toho začali odstupovat a pokud zůstal někdo odvážný kdo ne, tak byl napsán na žralokův jídelníček. Včetně mě.

Jistě, federálové mi nabídli program na ochranu svědků. Ale to jsem byl nucen odmítnout. Nemohl jsem si být jistý tím, že by mě vážně skryli a zůstal bych skrytý. Všude jsou krysy. Zasraný krysy, který by za pár pesos prodali vlastní mámu.

Vzal jsem to do svých rukou a rozhodl se utéct. Okamžitě jsem skončil v práci. Bolelo odevzdat odznak a pistoli, ale nic jiného jsem dělat nemohl. Nikdo se mě navíc nesnažil zadržet, pochopili proč to dělám.

Byl jsem sám a neměl jsem rodinu. Takže, naštěstí, nezbyl nikdo, komu by mohl Herrerův gang ublížit. Kolegové z práce se ode mě distancovali, chápu proč.

A proto jsem se zdrhnul do Evropy. Na druhou stranu světa. Nikdy jsem tu nebyl a je škoda, že mě sem přivedly takové okolnosti, ale snad se mi tu povede zašít.

Motel La Grande. Tenhle mrňavej motel ve Španělský Valencii, kde nebyl ubytovej nikdo kromě mě. Jak by někoho mohlo napadnout, že se ukrývám zrovna tady? Jako jehla v kupce sena. Na žádném místě se nezdržuju dlouho, ale tady jsem měl takový pocit bezpečí, že jsem se odvážil vydržet.

,,Dám tomu dvě noci a pakuju se," řekl jsem před spaním.

První noc byla klidná. Sice v poslední době mám problém se spaním, ale ani jednou jsem se nevzbudil. Přes den jsem si nakoupil zásoby a natankoval auto na nedaleké benzinové pumpě. Když jsem byl zaplatit, tak jsem si všiml pěkného drahého auta, které projíždělo kolem. Nablýskaný černý Cadillac Fleetwood Brougham, ročník 1983. Velká frajeřina. Po podobném jsem jako malej chico toužil.

Měl jsem zaplacenou ještě jednu noc a pak jsem se musel dát opět do pohybu. Takže jsem si nařídil budík na čtyři ráno, abych časně vyrazil. Vlezl jsem do postele a chvíli ještě přemýšlel, ale nakonec jsem usnul.

Dnes se mi dokonce zdál sen. Zdálo se mi o mně, jak vstávám z motelové postele. Ale nepociťoval jsem žádné nutkání spěchat, abych mohl vyrazit. Rozhodl jsem se, ze si půjdu dát sprchu. Jak kdybych byl normální chlap.

Prošel jsem malým pokojem do ještě menší koupelny. Po mé pravici byl skromný sprchový kout a po levici záchod a umyvadlo se zrcadlem. Vše těsně u sebe. Naproti mě bylo hned u stropu malé okno, z něj bylo vidět na silnici a motelové parkoviště. Zadíval jsem se na svůj odraz v zrcadle. Nepodobal jsem se svému starému já, tohle já vypadalo ztrhaně. Naneštěstí to nebyla žádná fantazie mého spícího mozku, ale realita. Žít na útěku je sakra unavující.

Vlezl jsem do sprchy a pustil na sebe proud horké vody. ,,Hijo de puta, tohle jsem potřeboval!"

Moje snová sprcha trvala jen pár chvil, ale užil jsem si ji dostatečně. V tom jsem z toho malého okna zaslechl vypnutí motoru a následné prásknutí dveřmi. A můj instinkt mi hned řekl, že to nebude nic dobrého. Nahlédl jsem z okna a uviděl ten černý cadillac a bandu chlapíků, kteří z něho vystupují.

,,Našli mě doprdele. Kurva. Věděl jsem to, že mi budou v patách! Jen jsem netušil, že mě najdou takhle rychle," pronesl jsem pro sebe. V tom jsem se z toho sna z ničeho nic probudil.

Vyskočil jsem z postele, celý zpocený a v šoku z toho, že to celé byl jen sen. Trochu jsem si oddychl, ale instinkt mě opět vedl do té koupelny. Díval jsem se z toho malého okna a zatajil se mi dech.

,,Doprdele!" vykřikl jsem. Zrovna na parkoviště přijel ten černý cadillac. Vše se to dělo přesně jako v tom snu.

Věděl jsem, že musím utýct a naštěstí jsem měl náskok. Sebral jsem všechno, co jsem na motelu měl a začal vymýšlet plán útěku.

,,Pokud vyjdu hlavními dveřmi, tak to do mě hned našijou. Každou chvíli budou tady. Mierda! Mysli, dělej mysli," uvažoval jsem.

Rozhodl jsem se opět podívat do toho koupelnového okna. Venku zůstalo stát to auto, světla svítila, ale motor byl vypnutý. Zdálo se, že u auta nikdo nezůstal. Jaká je šance, že...?

V hlavě jsem dostal nápad, dost riskantní, ale nic jiného mi nezbyválo. Neměl jsem jinou možnost.

Natáhl jsem se pro sprchovou hlavici a rozbil s ní sklo okna. Pořádně jsem odstranil všechny střepy, abych dírou mohl prolézt a nepořezal se. V tom jsem zaslechl zaklepání na dveře pokoje. To jsou ty zasraný sráči. Musím zrychlit, podruhé už nezaklepou.

Prolézt oknem bylo jednodušší, než jsem myslel. Ale nebyl jsem tolik důkladný s těmi střepy, takže jsem se trochu zranil. Ale jestli to stojí za můj život, tak bych to udělal znovu.

Můj pokoj byl v přízemí. Byla tahle náhoda osud? I tenhle malý detail mi pomohl při útěku. Nohama už jsem se pevně postavil na zem a rozeběhl se k černému cadillacu. Za zády jsem akorát zaslechl to, jak se dostávají do pokoje.

Ve chvíli, kdy zjišťují, že neležím v posteli, nasedám do auta.

,,Gracias a Dios! Díky, díky a díky!" nejsem schopný umlčet svou radost. Ty bastardi tady nechali klíče. Startuji auto, svůj vysněný Cadillac Fleetwood Brougham, ročník 1983 a ujíždím s ním před Herrerovým gangem. Nemají šanci mě chytit, protože jediné auto, které zůstalo na parkovišti, bylo to moje a klíče od něj mám u sebe.

Jo, dnešek sotva začal, ale už mám pořádný štěstí. Asi to bude můj oblíbený den.