Zkrátka jsem pro to všechno hledal smysl, ale asi jsem ho nadobro zratil. Dobře jsem věděl, že život mi už nic nepřinese, vše jsem měl a přišel jsem o to. Neviděl jsem důvod v tom pokračovat. Rozhodl jsem se životu dát poslední šanci, takže to je tohle léto nebo nic. A to nic by bylo už definitivní.

Vím, že každý zlomený člověk o jeho "ničem" říká, že je definitní a že jeho život nemá smysl. Ale můj opravdu nemá. Rozhodně ne potom, co jsem to ztratil. Svoji naději, svoje slunce a hvězdy z nebe.

Ale abych pokračoval. Rozhodl jsem na svoje poslední léto opustit Kanadu. Nenechat po sobě nic, stejně nebylo komu. Prostě odejít a zjistit, jestli se dožiju prvního oranžového listí podzimu. Proto jsem se vydal na výlet po jižní Evropě. A, sakra, to byl nápad!

Cesta to byla dlouhá. Vkročil jsem do jednoho velkého neznáma. A teď jsem tady, ve Valencii. Tady začalo moje opravdové vyprávění.

Asi tohle píšu proto, abych obhájil svoje rozhodnutí někomu, kdo si to přečte. Možná to rozhodnutí chci obhájit i sobě. Totiž... já nikdy nebyl na slova moc dobrý. Ale některé věci vás zkrátka změní.

Zažil jsem toho tady spoustu krásného, to ano. Tím myslím v životě a i tady, v Evropě. Hned v den, kdy jsem přiletěl jsem pocítil jakousi lehkost. Na chvíli jsem zapomněl na to břímě, které si všude nosím s sebou.

Už jsou to dva týdny, co se tu tak toulám. Za ty dva týdny jsem toho stihl víc, než bych myslel. Poznávám kulturu totiž. Deb by ze mě měla radost, byla by přímo nadšená. Na ni vzpomínám s láskou, ale s takovou, která na srdci bolí. Jistě to znáte, že?

Ale nejde jen o ni, nejde jen o moji drahou Deboru. Jde i o malou Steph, to byla naše dcera. Krásná a chytrá po matce. Já jí toho asi moc do vínku nepřidal, krom peněz. Ty jsem jí spořil na vysokou. Místo toho za ně teď letím na dovolenou po Evropě. Je to ironie nebo není?

Nezáleží na tom. Na ničem už nezáleží. Můj život skončil s těmi jejich.

Dnes jsem přijel na jeden motel poblíž pláže. Rozhodně se mi to zdálo jako fajn zpestření. Navíc byl motel prázdný, tak jsem tu měl i příjemné soukromí. V den příjezdu jsem dostal klíče od pokoje a dál to bylo na mně. Ubytoval jsem se poměrně brzy, tak jsem se rozhodl jít na pláž. Taky proto, že mě nenapadlo nic lepšího. Flašku si otevřu až budu večer potřebovat usnout.

Pláž byla skoro prázdná - to proto, že nebylo to typické dovolenkové počásí. Mraky jen tak pomalu bloudily oblohou a teplota se mohla pohybovat okolo dobrých patnácti stupňů. Ale mně to vyhovovalo, nejsem zvyklý na nějaká velká vedra.

Hned jak jsem se dostal na hranici pláže, kde se začal písek mísit se suchou trávou, tak jsem si sundal boty. Cítit písek mezi prsty na nohou bylo příjemné. Přimhouřil jsem oči.

,,Nebylo by to tu špatné, že, Deb?" špitnul jsem s trochou naděje. Bolelo uvědomění, že Deb mi neodpoví. ,,Já vím, že by se ti tu líbilo," dodal jsem a vzhlédl k nebi. ,,Brzy budeme zase spolu."

Na pláži se mi líbilo. Mám rád zvuk vln, které tak tiše šumí a syčí na pobřeží. Je to příjemně uklidňující. Sedl jsem si tam a ty vlny začal počítal.

Z knih o námořnictví vím, že každá devátá vlna je prý ta největší. Všechny, které jsou před ní, tak gradují, až přijde ta vyvolená. Je to ta nejsilnější a nejničivější. Tak silná, že prý nezáleží na tom, co přijde po ní. Ale pro námořníky je to i zkouška. Kdo ji přežije, tak má vyhráno a moře ho vrátí na pevninu.

Byla ztráta Debory a Stephanie moje devátá vlna? Rozhodně. A já se tou vlnou klidně nechám utopit. Smetla mě a já se ji plně oddal. Tu prázdnotu už nic nezaplní, každý to ví. Měl jsem vše a jako mrknutím oka o to přišel.

Začalo se stmívat. Mohlo to být klidně i několik hodin, co jsem seděl na pláži, ale sám nevím. V poslední době nemám ve zvyku někam spěchat a řídit se časem. Čas pro mě nic neznamená.

Vrátil jsem se na motel. Byla tam tma a personál v nedohlednu. Ucítil jsem, že možná nastane můj čas. Chtěl jsem vydržet do podzimu, ale vzdal to. Byla to moje slabost?

Na pokoji jsem si vytáhl flašku tequilly. Sice jsem ji nikdy předtím nepil, ale teď mi to bylo vážně jedno. Postupně jsem upíjel. Bylo to jako hra s mou myslí. Pokaždé, když jsem si vzpomněl na mou rodinu, tak jsem se napil.

,,Jak to udělat," řekl jsem si zamyšleně. Byla to už ta opilecká samomluva.

V hlavě jsem se ale na tenhle okamžik připravoval už několikrát. Nikdy jsem nepřišel na stoprocentní bezbolestný způsob. Každopádně teď nechci popisovat to, co jsem se chystal udělat. To snad každý poznal, ne?

Jenže moje hlava usoudila jinak a donutila ně usnout. Asi to bylo tím alkoholem a tím, že jsem se cítil vážně unavený. Psychicky i fyzicky. A tak jsem prostě z ničeho nic usnul.

Dnes se mi také zdál sen. Ale byl jiný, než na které jsem byl zvyklý. Doteď se mi zdávalo o dceři a manželce. O tom dni, kdy jsem je ztratil. Ale dnes to tak nebylo.

Zdálo se mi o té deváté vlně. O té nejničivější, která mě pohltila a zamkla pod hladinou. Chvíli jsem se tomu poddával a nedělal nic. Nezkoušel jsem vzdorovat, ale víte, jak to je. Ve snu umřít nejde, tělo si to umírání nedovede představit a tak vás raději probudí. Jenže to já nechtěl. Chtěl jsem zůstat ve světě spánku, alespoň ještě chvíli. Tam to všechno působilo jinak, rozostřeněji, jako v zemi za zrcadlem.

Proto jsem se pokusil dostat nad hladinu, abych se mohl nadechnout, ale nešlo to. Byl jsem zoufalý. A v tom jsem si všiml závaží připevněného k mé noze, které mě celou dobu táhlo dolů. Proto jsem nemohl vyplavat? Byla to nějaká metafora?

Už jen při pohledu na závaží mi došlo, že ho ze sebe nesundám. Ale jak jsem se díval dolů, tak jsem si všiml jakési díry ve dně moře. Co když cesta vede druhým směrem? Co když mě závaží táhne celou dobu správným směrem?

Podvolil jsem se tomu a čím blíže jsem byl mořskému dnu, tím jasněji jsem viděl tu díru. Nebyla to díra, ale dlouhý tunel. A na konci toho tunelu svítilo oslňující bílé světlo. Světlo na konci tunelu, kde jsem to jen slyšel? Je to další metafora?

Tohle světlo jsem bral jako to moje nic, o kterém jsem mluvil už na začátku. Byl to konec. Úleva od bolesti a všeho špatného. Když se k němu dostanu, tak to bude další krok blíže k mojí rodině. Plaval jsem k tomu světlu s přesvědčením, že až se probudím, tak nastane můj čas a přidám se k Deb a Stephanie.

,,Ale co by na to řekly? Vzdala by to Deb, kdyby to bylo naopak? Vzdala by to Stephanie?" šeptal hlas v tunelu. Okamžitě mi došlo, že je to můj hlas. Nechtěl jsem odpovídat, ale něco pravdy na tom bylo. Co když celou dobu to světlo na konci tunelu znamenalo něco jiného?

Najednou se projevil hlavní zákon o lidském těle - bez kyslíku nepřežiješ. Jako kdybych na to zapomněl, že potřebuji dýchat. A při plavání tunelem jsem na dýchání neměl úplně čas. Nastala smrt a já se probudil.

,,Naděje," vykřikl jsem s prvním nádechem v opravdovém světě. ,,To světlo na konci tunelu je naděje," křičel jsem dále a vyběhl ven z motelového pokoje. Běžel jsem pryč z motelu, běžel jsem k moři.

Vítr lehce foukal, já tam stál na tom měsíčním svitu a naposledy počítal vlny. Konečně přišla ta devátá. Šel jsem po pobřeží tak blízko, aby na mě dosáhla a namočila mi nohy a pak jsem z ní vystoupil.

,,Deb, přežil jsem devátou vlnu," špitnul jsem do větru.